Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá touha - 7. kapitola

15.09.2013 (10:00) • LadyS • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 4802×

„Co to má znamenat?! Proč si mě sem vůbec zavedl?!“ ptala jsem se Edwarda hystericky a couvala z té hrůzné síně.

Edward mě v šeru sálu zkoumavě pozoroval a ignoroval mou otázku.

„Jaké to má spojení s tvými podmínkami ohledně nás dvou? Co mi tím naznačuješ?!“

Fresky mi však dál vnitřním zrakem pustošily mysl. Co ta žena s vavřínovým věncem nesla na stříbrném podnose? A kdo byl ten rozesmátý bůžek ležící na zádech jako po styku? A proč se k čertu ta bičovaná dívka nebránila?!

Už jsem to tu nemohla vydržet ani vteřinu. „Můžeme odejít? Viděla jsem dost.“

„Zajisté.“ Mávl rukou k pro změnu druhému východu. „Můžeme jít tudy.“

Vystřelila jsem odtud, ale daleko se nedostala. Ocitla jsem se jen na vnitřním nádvoří, kde stála měděná socha Merkura, ladného a hezkého nahého chlapce s křídly na kotnících. Tudy jsme přeci nepřišli!

„Doleva,“ pokynul mi těsně za mnou Edward, jako by vycítil mou paniku, a já vyklopýtala ukazovaným směrem. V hlavě jsem měla zmatek. Chodily tudy i mladinké římské nevěsty? Obnažené a pružné pod jejich bělostnými řízami a ve zlatých sandálkách? Vcházely tudy do strašidelné místnosti a nechávaly se bičovat? Ale jak to všechno souviselo s Edwardem, do háje?!

Prchala jsem odtud pryč, zoufale jsem potřebovala cítit svěží vánek namísto zatuchlého pachu vily.

„Ach,“ vydechla jsem, když jsem se ho dočkala, „do prčic.“

Intuitivně jsem cítila Edwardovu přítomnost a musela si přiznat, že mě poprvé děsil. Raději jsem se k němu otočila čelem.

„Tak fajn, začni vysvětlovat, protože nerozumím navlas ničemu, cos mi napovídal.“ Neohroženě jsem mu zírala do očí a založila si paže na hrudi.

„Nechceš si sednout? Možná tě to… zaskočí.“

Beze slova jsem se posadila na kamenný výčnělek, pozůstatek nějaké hradby.  

„Ptej se, na co chceš.“

„No dobře, tak třeba: ty fresky znázorňují obřad, že?“

„Ano. Správný název je iniciační obřad.“

„Dobře, takže tenhle iniciační obřad, provádí se dodnes?“

„Ano.“ V uších mi počalo zvonit a srdce se zděšeně rozbušilo, začínala jsem chápat.

„Tyhle mysteria… stále existují?“

„Ano.“ Jeho odpověď byla bez zaváhání a přímá.

„Kde?“

„Všude možně po světě, nejvíc v Itálii, Francii a Británii, u nás však především.“

„Kdo je… připravuje?“

„To říct nemohu,“ zavtěl hlavou.

„Řekl jsi, že se smím ptát na cokoli.“

„Ano, ale musí se to týkat mě.“

„O koho většinou jde?“

„Je mi líto, ale ani na tohle ti nesmím odpovědět, identita ostatních je přísně tajná.“ Zatnula jsem zuby a zmrazila ho pohledem.

„Kdy se mysteria konají?“

„Každé léto, začnou v červnu a končí v srpnu nebo září.“ Blížící se datum mě vyděsilo.

„Což znamená, že začnou co nevidět.“

„Přesně tak.“ Ach můj bože!

„Ty…t-ty patříš k zasvěceným, že ano?“

Mlčky přikývl. „Prošel jsem všemi fázemi zasvěcování.“ Hlasitě jsem polkla.

„A ty chceš, abych jimi prošla také.“ Neptala jsem se, jen konstatovala.

„Chci.“ Celá jsem se roztřásla a Edward ke mně popošel s úmyslem mě obejmout, já však vyskočila na nohy a dala ruce před sebe, aby se nepřibližoval.

„Součást toho zasvěcení… zbičují mě, Edwarde? Jako tu dívku na fresce?“

Mlčel, ale jeho výraz vypovídal o ledačem. Do očí se mi začaly drát slzy. „Odpověz!“ zakřičela jsem na něho.

„Bičování je součást mysterií.“

Zatvářila jsem se, jako bych dostala facku. „Já nemůžu, Edwarde,“ zašeptala jsem zlomeně, „nemůžu, omlouvám se.“ Couvala jsem od něho pryč a nespouštěla z něho oči. Jeho výraz byl zkroušený a bolestný, avšak smířený. Trhalo mi to srdce, ale nemohla jsem jinak. Tohle na mě bylo až moc velké sousto, se kterým jsem se nedokázala vypořádat.

„Nemůžu,“ zašeptala jsem naposledy a rozběhla se od něho pryč. Navždy.

„Bello!“ Edwardův výkřik mě nezastavil, ale u brány jsem se ohlédla. „Per favore, ricordati di me!“ Jeho poslední slova mě zasáhla jako rozžhavená kulka do srdce. Prosím, pamatuj si mě!

≈

„Uno vanilla latte macchiato, per favore,“ požádala jsem slečnu v zelené kšiltovce s logem Starbucks a zasunula si černé sluneční brýle mouchy do vlasů. Prodavačka v kavárně si namarkovala mou objednávku, já zaplatila a postavila se stranou, aby mohli zákazníci za mnou k pokladně. Ani ne za minutu jsem měla své kafíčko hotové, odešla a vydala se přes náměstí k místní, a jediné, knihovně.

Potřebovala jsem si prostudovat jistý materiál pro svoji diplomku a doufala, že tam najdu vše potřebné. 

Když jsem procházela kolem Caffè BelSole, rýplo mě u srdce. Od toho osudného dne, kdy mi lord Edward Ferrini poodhalil část svého tajemství, což bylo před necelým měsícem, jsem byla jakoby bez života. Nic mě nebavilo, často jsem byla duchem mimo a Jess si o mě začínala dělat starosti.

Neřekla jsem jí, co se mezi mnou a Edwardem přihodilo, ale tušila, že se něco hodně pokazilo. Nevím, co se se mnou stalo, ale těch několik hodin, které jsem s Edwardem strávila, mě poznamenaly jako nic v životě. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi někdo takhle zaryje do duše. Jemu se to však nevídaně povedlo.

Nebyl okamžik, kdy bych na Edwarda nemyslela. Na jeho nádherné temně zelené oči, svůdné rty, božské tělo… ale hned v závěsu nastoupily temné myšlenky v podobě mysterií.

Po celý ten čas, který jsem trávila úvahami o tom, co bych dělala, kdybych souhlasila s iniciačním obřadem, jsem o nich hledala na internetu všemožná fakta a informace. A pokaždé našla to samé. Šílela jsem z toho.

Prudce jsem se zarazila a jen tak tak mě minulo projíždějící auto, rychle jsem se vrátila do přítomnosti. Přešla jsem ulici a vešla do starodávných dvoukřídlých těžkých kovových dveří. Hned za nimi se nacházel malý vestibul s pultem, za kterým stála knihovnice. Tiše mě pozdravila a já zavítala mezi regály do zadní části knihovny. Konkrétně jsem hledala Volterovskou historii kolem roku čtyři před naším letopočtem, kdy bylo město na vrcholu své tehdejší slávy.

Prstem jsem jela po zaprášených regálech a předčítala si názvy knih, když vtom mi do očí uhodil název jedné: Prastará Mysteria. Můj prst se zastavil, stejně tak jako srdce, které udělalo kotrmelec. Roztřásla jsem se.

„To je snad vtip?“ zašeptala jsem si pro sebe a očima propalovala zašlou v kůži vázanou tenkou knížku. Nerozhodně jsem si skousla dolní ret a přešlápla z nohy na nohu. Mám to brát jako znamení?

„Kašlu na to!“ špitla jsem dopáleně a chňapla po knížce. Poté jsem si ještě vzala odborné pro svoji diplomovou práci a s knihami v náruči se vydala do čítárny.

O dvě a půl hodiny později, kdy jsem měla nastudované vše, co jsem potřebovala, jsem seděla u stolu a vrhala vraživé pohledy na pidi knížtičku o mysteriích, na kterou jsem dosud nesáhla. Připomínala mi Pandořinu skříňku.

Před očima se mi z ničeho nic mihla Edwardova tvář pár vteřin před vyvrcholením, v té největší extázi, a mé tělo na vzpomínku patřičně zareagovalo.

„Proč?!“ zasténala jsem potichu a silně stiskla víčka.

Co se mnou ten chlap provedl? Proč po něm tolik toužím? Čím je tak výjimečný? A pak jsem si vzpomněla, jak mě držel ve svých zahradách a málem mě políbil. Už tehdy mi bylo hrozně líto, že se odtáhl, a to jsem ho prve viděla teprve podruhé!

Vzpomínky se mi míhaly jedna přes druhou, a přestože jich bylo málo, v každé z nich jsem s Edwardem byla nevýslovně šťastná. Tedy až na osudný den v Pompejích. Tam jsem poznala i jeho druhou tvář, tu tajemnou, záhadnou a nebezpečnou. Ale ačkoliv jsem si snažila namluvit, že mě tohle jeho druhé já děsí a znechucuje, zároveň mě i vzrušovalo a přitahovalo.

Bylo to tím, že jsem vždycky byla ta poslušná a milá dívenka, která se stýká pouze se sobě rovnými? Nikdy si nedovolila zajít do extrémů nebo zakusit dobrodružství, nebezpečí? Protože přesně tohle pro mě Edward představoval.

Otevřela jsem oči a natáhla se pro malou červenou knížku. Mysteria pro mě představovala stejnou záhadu jako jejich zasvěcený, neuvěřitelně sexy záhadný, člen.

Listovala jsem si v ní necelou hodinu a dověděla se pár nových informací, které se ale moc nelišily od těch, které jsem již znala z internetu. V podstatě všude omývali jedno a to samé. Že Dionýská mysteria byly rituály ze starověkého Řecka a Říma, při kterých používali omamné látky k navození extáze za doprovodu tance a muziky, aby se zbavili zábran a sociálních omezení.

V Mysteriích bylo spousta kultů, nejznámější asi Mithraismus, Eleusínská mystéria a Dionýská. Ty Edwardovo se soustředily hlavně na orgie, přesně jak mi říkal. A při jejich zasvěcování opravdu bičovali ženy. Jak to bylo u mužů, tak dopodrobna popsané nebylo, ale prý bylo ještě horší. Vůbec pro muže obecně platila přísnější pravidla.

„Platí,“ zamumlala jsem si pro sebe, přítomný čas, opravila jsem se. Tady se o nich sice píše v minulém, ale mysteria stále existují. Edward je toho živým důkazem.

Otřásla jsem se.

V hlavě jsem měla guláš, netušila jsem, čemu věřit a jak na vše pohlížet. Nutně jsem se potřebovala někomu svěřit, vyzpovídat se. Poradit. Při té příležitosti jsem si vzpomněla na Renée, ale ihned jsem ten nápad zavrhla. Maminka byla vždycky první, ke které jsem chodila pro pomoc, ale tentokrát nebyla ta pravá. A já už pomoc opravdu nutně potřebuji, jinak se z toho zblázním. Budu se tím užírat tak dlouhou, dokavaď ze mě nezbude totální troska, a to nesmím dopustit.

Sáhla jsem do kabelky a vytáhla z ní svůj mobil. Zmáčkla jsem jedničku pro rychlou předvolbu.

„No? Jess? Ahoj, máš čas? Super, potřebovala bych se sejít, je to urgentní… Dobře, za půl hodiny v Angelo… Ok, tak pa, zatím.“ Vytípla jsem to a pro sebe se usmála. Snad už konečně všechno vyřeším a své trápení dám k ledu.

„Bello, ahoj, děje se něco? V telefonu si zněla divně,“ vyhrkla na mě Jess, když jsme se v půl čtvrté sešly na smluveném místě. Letmo mě objala a potom jsme se společně vydaly do baru. Byl to celkem slušný podnik, kde dělali vynikající koktejl Perla del Sole. Vybraly jsme si místa ve sklepě v boxu a barman k nám okamžitě přiběhl. Už nás znal a věděl, že si dáváme pokaždé to samé.

„Buon pomeriggio, Bellezze, due volte Perla del Sole?“

„Sì. Grazie, Giuseppe.“

„Prego, per voi due sempre.“ Všichni jsme se zasmáli a Giuseppe odešel.

„Tak povídej, vím, že se něco děje, ale za boha nemůžu přijít co.“

Kousla jsem se do spodního rtu a nerozhodně na Jess pohlédla skrz řasy. „Je to hrozně… složité.“ Povzdychla jsem si a promnula si spánky. „Jde o Edwarda.“

„To mi došlo,“ protočila oči. „Udělal ti něco?“

„Ne! Ne tak docela.“

„Nerozumím.“

„Vždyť říkám, je to složité. Nevím, kde ani jak začít.“

„Co třeba od začátku?“ nadzvedla jedno obočí a já se pousmála.

„Jo, to je dobrý nápad.“ A tak jsem začala. Vyprávěla jsem jí o rozhovoru, který jsme s Edwardem vedli po společně strávené noci, o výletu do Pompejí a o freskách ve Vile mysteriích. Během toho nám přinesli naše pití.

„A co to jsou vůbec ta mysteria?“ Vypověděla jsem jí vše, co jsem se dozvěděla a Jess nestačila valit oči. „Takže lord Ferrini patří do gangu?“

„To není gang,“ vrtěla jsem hlavou, „jedná se o kult. Tedy tajné náboženské společenství vyznávající boha Dionýsa. Jak říkám, všichni si myslí, že už dávno neexistují, ale opak je pravdou. Konají se každý rok v létě a je to děsně tajný setkání. Navzájem nesmí prozradit svou identitu, kterou se navíc dozví až po úplném zasvěcení, jinak řečeno po završení pátého mysteria katabasis.“

„Páni.“

„Přesně.“

„V čem je háček?“

„Jde o to, že když nejsem zasvěcená, Edward se mnou nesmí být. Prý na to jsou hrozně přísná pravidla a ohrozilo by to nás oba.“

„Tak se nech zasvětit.“

„Jess, oni jsou magoři. Bijí ženy! Součástí zasvěcování je bičování žen! Jak bych se mohla dobrovolně přidat k takovým… monstrům? Pořádají orgie, berou drogy a mučí ženy. Pravý opak mě.“

„Přesně, teď si na to kápla. Už moc dlouho si hrála na strunu miloučké Belly, zlato. Je na čase, abys taky začala žít. A myslím, že tohle je pro tebe nejlepší začátek.“

„Děláš si srandu?!“ vyhrkla jsem nevěřícně. „Copak si mě vůbec neposlouchala? Zbičovali by mě! A pak předhodili vlkům v rouše Evině a Adamově.“

„Orgie… ty by ti prospěly.“

„Co prosím?!“

„Vždyť si ani nikdy nezažila orgasmus. Taková čtyřka je náhodou suprová věc. Vím z vlastních zkušeností a vřele doporučuji.“

„Jessico Stanleyová, ty ses dočista pomátla! A můžeš mi říct, kdys zažila sex s víc jak jedním člověkem najednou?“   

„Ále,“ mávla nad tím rukou, „byla jsem mladá, opilá a s partou ze střední jsme chtěli zkusit něco vzrušující. Nic jiného nás nenapadlo.“

„Panenko skákavá, že ses nikdy nepochlubila.“ Jen nad tím pokrčila rameny.

„Nikdy jsme na to nenavodily téma.“

„Jasně.“

„Fajn, ale zpátky k tobě. Náhodou, mně ty mysteria zní bombově.“

„Já tě nechápu, tobě by se líbilo, kdyby tě při sexu mlátili?“

„Říkalas, že je to bičování, ne mlácení. Navíc jenom proutkem, ne? Žádným bičem. Sice jsem to nikdy nezažila, ale spoustě lidem bolest zvyšuje libido.“

„Já to teda nejsem!“

„A jak to víš? Už jsi to snad zkoušela?“

„Ne, ale-“

„Žádný ale. Když něco nezkusíš, předem to neodsuzuj. Nadto… nečetla si snad Padesát odstínů šedi? Ta knížka je toho zorným příkladem.“  

„Tahle literatura mi nic neříká,“ odpověděla jsem znechuceně.

„Vidíš! A už jsme u toho, předem si ji zavrhla, aniž bys věděla, o co v ní skutečně jde. Je to světový bestseller, četli ji i tací, co knížky nesnáší. A ty přesto radši sáhneš po Větrné hůrce, která by tě nešokovala.“

„Samozřejmě, je to klasika. Mám ráda historické příběhy.“

„Které jsou nudné jako hodiny matematiky, při kterých jsem vždycky usínala.“

„Jak jsme se dostaly od mysterií k rovnicím, geometrii a logaritmům?“

„Dobře, tak jinak, jdi do toho. Tohle je můj názor.“

Jess mě nanejvýš šokovala. A ani ve snu by mě nenapadlo, že mi poradí zrovna tohle. Odporovalo to veškeré mé logice, vychování! Jak bych se já, Bella Swanová, dcera náčelníka policie z malého ubrečeného městečka Forks s 3 120 obyvateli, mohla účastnit takových… akcí? Za svůj život jsem souložila se třemi muži, s pouze jediným zažila vyvrcholení, a najednou se mám pustit do orgií a bičování? Vždyť je to úchylné!

Ale přiznej si, když tě tehdy v noci Edward ojížděl zezadu, a tys křičela slastí a bolestí zároveň, nesmírně se ti to líbilo. Našeptával mi tenký hlásek v nejzapadlejším koutě mého vědomí.

„Panebože, tohle je holý nesmysl.“

„Není! A moc dobře to víš. Nasadila jsem ti brouka do hlavy, co?“

„To teda jo,“ zabrblala jsem.

Uchichtla se. „No nic, budu muset pádit. A ty si hezky všechno přeber v hlavě. Pečlivě si promysli pro a proti a hlavně se rozhoduj srdcem a ne rozumem, jak máš ve zvyku,“ mrkla na mě Jess a stoupla si. Na stůl hodila eura. „Měj se a přeju hodně štěstí s rozhodováním.“

„Vřele díky,“ prskla jsem na ni naštvaně, že mě tu tak nejdnou nechávala samotnou, a odmítala ji vyprovodit pohledem. Propalovala jsem oprýskanou desku stolu a v hlavě mi šrotovalo. Má Jess pravdu? Mám do toho jít? Stále to šlo proti všemu, co jsem v životě zastávala, ale náhle jsem pocítila… zvědavost? Chtíč? Jaké by to bylo, projít si všemi částmi mystérií s Edwardem po boku?

Když jsem na to pohlédla z té druhé strany, z té Edwardovo, tak hrozné mi to najednou nepřipadalo. Edward. Jediný člověk, který mě v mžiku uchvátil, okouzlil i vzrušil. Mohl by to být konečně ten pravý? A není na takové myšlenky brzo? Já si ale nemohla pomoct.

A to byl důvod, proč jsem sáhla po telefonu a vytočila číslo na informace.

„Dobrý den, mohli byste mě prosím přepojit do Palazzo Ferrini?“ požádala jsem slečnu na druhém konci linky italsky.

„Jistě, po pípnutí bude hovor přepojen.“ Chvilku jsem čekala a pak se po pípnutí ozvalo nové vyzvánění.

„Ciao?“

„Dobrý den, smím mluvit s lordem Ferrini? Volá mu Isabella Swanová,“ řekla jsem anglicky.

„Ovšem, vydržte.“ Na pár minut bylo ticho.

„Bello?“ Edwardův melodický, jemný a medový baryton mě zasáhl jako amorův šíp přímo do srdce. „Děje se něco? Máš problémy?“

„Ne, ne, jsem v pořádku. Volám… ach, bože, nemůžu uvěřit, že jsem se ti po tom všem opravdu ozvala.“

Opět zavládlo ticho a ve sluchátku bylo slyšet jen praskání statické elektřiny. „Ty… ty ses rozhodla podstoupit zasvěcení?“ ptal se mě nakřáplým hlasem a mě potěšilo, že jsem v jeho tónu uslyšela radost i nevěřícnost s dojetím současně.

„Jsem asi úplně padlá na hlavu, ale ano. Už jsem se rozhodla a nemíním na tom nic měnit.“

„Nemusíš to dělat, Bello. Do ničeho tě nenutím.“

„Já vím, ale je to mé rozhodnutí. Pokud nám to zajistí možnost být spolu, tak do toho jdu.“

„Dobře,“ jeho tón nabral na vážnosti i hlasitosti. „Přijeď zítra ke mně kolem sedmé večer. Někoho pro tebe pošlu.“

„K tobě? Proč tam?“

„Vše se dozvíš, neboj. Ale opravdu si jsi stoprocentně jistá?“

„Ano, jsem,“ odpověděla jsem pevně.

„Dobře, dobře,“ zasmál se tiše a krátce do telefonu. „Uvidíme se tedy zítra.“

„Co si mám vzít na sebe?“

„Co chceš, klidně džíny a mikinu. Nezáleží na tom.“

„Tak jo.“

„Tedy zítra.“

„Zítra,“ rozloučila jsem se s ním a ukončila hovor dřív, než jsem si stihla všechno rozmyslet. Kriste ježíši, do čeho jsem se to probůh namočila?!

Autor: LadyS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá touha - 7. kapitola: