Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá touha - 6. kapitola

14.09.2013 (10:15) • LadyS • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 4801×

Paprsek slunce pronikající skrz roztažené závěsy mě příjemně hřál na obnažených zádech a já se pozvolna probouzela. Uvolněně jsem se zavrtěla, rozlepila rozespalé oči a pomrkávala do jasného světla ve své do béžova vymalované ložnici. Pár vteřin jsem byla dezorientovaná, absolutně jsem netušila, proč jsem spala nahá, když vtom jsem si na všechno vzpomněla. Nával vzpomínek mi zaplavil mysl jako roj včel a mé srdce tak brzo po probuzení zapřáhlo plnou rychlost.

Kvapně jsem otočila hlavu na druhou stranu, ale po Edwardovi nikde ani památky. Přejela jsem po zmuchlané přikrývce a prostěradle dlaní, ale byly studené, jako by vstal nejmíň před hodinou. Zamrzelo mě to, mohl alespoň zůstat, než všechno ukončíme. Už jsem chtěla ruku odtáhnout, když jsem si všimla složeného papíru na jeho polštáři. Srdeční sval mi poposkočil v hrudi a já si nedočkavě dopis adresovaný mně, na přeložené půlce bylo elegantním rukopisem napsané mé jméno, přečetla.

Krásko,

když jsem se probudil, ještě si spinkala a já tě nechtěl budit. Šel jsem ti koupit snídani, ve spižírně si nic neměla. Omlouvám se, nechtěl jsem ti tu šmejdit, ale vedly mě výhradně čestné úmysly. Kolem osmé budu zpátky. Přeji ti krásné ráno,

tvůj E.

Blahem se mi zatočila hlava, až jsem nazpět spadla na polštář a dopis si držela na prsou jako tu nejvzácnější věc. Podepsal se: tvůj E. Můj. Ááá, nemůžu tomu uvěřit!

Plná euforie jsem se rozesmála a podívala se na budík. 7:47

„Sakra,“ sykla jsem a vyskočila z postele. Do koupelny jsem vlítla jako uragán a zhrozila se nad svým vzhledem. Ve vlasech se mi museli přes noc uhnízdit vrabčáci a včerejší líčení jsem měla rozmydlené po celé tváři. Vypadala jsem jako po noci strávené s chlapem.

„Já strávila noc s chlapem!“ vypískla jsem na své identické dvojče v zrcadle a zazubila se na sebe.

Rychle jsem provedla ranní hygienu a trochu se zcivilizovala. Na sebe jsem hodila legíny na jógu a bílé tílko, bez podprsenky, mé domácí oblečení. Vlasy jsem si stáhla do volného drdolu a zrovna když jsem se chystala jít si udělat kafe, zazvonil zvonek u dveří. Nedočkavě jsem bosky přeběhla studené dlaždičky a s úsměvem na rtech otevřela.

„Ahoj!“

Můj úsměv opadl.

„Dobré ráno, Jess. Copak tě ke mně v tak časnou hodinu přivádí?“

Uličnicky se zašklebila, a jak byla zvyklá, bez pozvání mi vtrhla do bytu. „No, když jsem se včera vrátila domů, přes stěnu byly slyšet takové zvláštní zvuky…“ Předstíravě nechápavě z výšky dopadla na gauč, až na pružinách nadskočila, a s pozvednutým obočím ke mně vzhlédla.

Cítila jsem, jak rudnu v obličeji, a stočila se v křesle vedle Jess. „Nevím, o čem to mluvíš.“

„Opravdu ne? Já ti nevím, znělo to jako: ááách a óóóch a éééch.“ U každého pazvuku udělala bolestnou či v extázi grimasu a kousala si při tom dolní ret. „Nebo jsem také zaslechla: ještě! A přidej! A přitlač! Vše doplňované vrzáním a skřípáním… já nevím, možná postele?“ Naštvaně jsem stáhla rty a hodila po ní polštářek zpod svých zad.

Rozesmála se a chytila ho. „Bože, Bello! Nevěřím svým uším, vy jste se spolu fakt vyspali?!“

Zarytě jsem mlčela a Jess se uchechtla.

„Jasně že jo! Poznám to na tobě. Na tvářích máš zdravou růžovou barvu a oči ti jenom září. Je to příjemný pocit, viď?“

Povzdychla jsem si a zasněně si opřela temeno o měkké opěradlo křesla. „Byl to můj nejlepší sex v životě, Jess.“

„Jistěže byl! Vždyť je Edward Ferrini bůh! A vsadím se, že jsi mi včera byla supergiganticky vděčná, když jsem tě donutila obléknout si jednu z těch nových soupraviček. Já ti říkala, že vesmír je nevyzpytatelný.“

„No vidíš, na to jsem úplně zapomněla. V té chvíli jsme jaksi mysleli na něco úplně jiného. Navíc je poškozená a zralá do koše. Edward byl, no, chamtivý.“  

Jess dostala záchvat smíchu a válela se mi po gauči.

„Holka, ty se mi fakt zdáš!“

Její smích přehlušil domovní zvonek. Edward!

„Sakryš, Jess, okamžitě vypadni! Nesmí tě tu najít!“ Rozesmátá Jessica se zvedla na nohy a šourala se ke dveřím.

„Dělej! Nechci, aby si o mně myslel, že jsem ten typ holky, co jde hned všechno vyslepičit kámošce!“

„Stejně se s ním srazím, za třicet minut mi začíná hodina. Akorát jsem byla na cestě.“

„Jess, ne! Tak se zavři a počkej, až dojde ke mně!“

„Ty ses zbláznila,“ konstatovala má nejlepší kamarádka.

„Možná, ale už jdi. Jdi!“ Jess protočila oči, ale poslechla mě. V okamžiku, kdy zapadla do svého bytu, se zpoza rohu vynořil Edward. Vypadal sexy.

Bronzové vlasy měl rozcuchané a neupravené, košili bez saka zmuchlanou a kalhoty byly též pomačkané. Měla jsem sto chutí ho zatáhnout zpátky do postele. Byl k nakousnutí.

„Dobré ráno, Bello,“ usmál se na mě kouzelně a já mu úsměv oplatila.

„Ahoj.“ Pohled mi padl na papírový sáček a kafe s logem Starbucks, co držel. „Páni, díky.“

Oba jsme vešli ke mně do bytu směrem do kuchyně. Já si sedla k pidi barovému stolku, jak mi nařídil, a on mi na talíř nandal koupenou snídani. Vypadalo to jako croissanty, ale nebyly to oni. Položil talíř přede mě i s kávou a já tu dobrůtku ochutnala.

„Uhm, panečku, to je lahoda. Co je to?“

„Sfogliata frolla. Už přes dvě stě let je pečou v pekárně naproti věži s hodinami.“

Chvíli jsem žvýkala a pak se koukla na Edwarda, jak stojí opřený o linku a pozoruje mě.

„Ty si nedáš?“ zeptala jsem se ho, když mi došlo, že jím jen já.

„Ne, já už jedl cestou.“

„Aha.“ To dávalo smysl.

Po snídani jsme se přesunuli do obýváku a mlčky seděli vedle sebe na sedačce. Zavládlo takové to nepříjemné, trapné ticho.

„Víš,“ začal Edward a položil mi dlaň na koleno, nohy jsem měla v tureckém sedu. „K té včerejší noci.“

Ach ne, pomyslela jsem si v duchu. Žádné rozebírání. Včerejší noc byla jedním slovem nejdokonalejší, ale nechme ji takovou a nebavme se o ní. Pitváním a mluvením o ní ji akorát tak znesvětíme. Pro mě to byla pohádka a já si ji chci takovou uchovat. A jestli mi teď řekne, že to byla chyba, zhroutím se. Přísahám, že se zhroutím! 

„Včerejší večer byl perfektní,“ začal a já se nepatrně uklidnila, „ale možná byl až moc.“

„Cože?“ Znovu jsem znejistěla. A je to tady, řekne, že se to nemělo stát.

„Znáš tu frázi: Coup de foudre?“

„Ano, doslova to znamená: úder blesku.“

„Přesně tak,“ přikývne. „Jde o to, že se to seběhlo hrozně rychle a nečekaně.“

Takže to pro něj bylo jen chvilkové vzplanutí vášně? Rychlovka na jednu noc? Pokusila jsem se udržet neutrální výraz, ale uvnitř jsem se tříštila na malinkaté kousíčky.

„Takže?“ pípla jsem.

Něžně se usmál a druhou rukou mě pohladil po tváři. „Bello, jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo. A bojím se, že tě ztratím.“

„Nerozumím, proč bys mě měl ztrácet? Určitě ti došlo, žes mě dočista pobláznil.“

Pousmál se a stáhl ruku. „Jsem tuze sobecký tvor, cara mia. Měl jsem se od tebe držet dál, ale podlehl jsem tvému kouzlu a propadl ti. Teď bych se měl kvůli nám oběma sebrat a ukončit to dřív, než se nám to vymkne."

Srdce mi z jeho slov začalo krvácet a část mého já umírala. Včerejší noc mě nečekaným způsobem poznamenala a já tušila, že z toho nevzejde nic pěkného. Nával vzlyků mi zaplavil hrdlo, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku.

„Ale jak jsem řekl,“ pokračoval, „jsem sobecký a po včerejšku bych už ani odejít nedokázal.“

„T-ty, t-ty neodcházíš?“

Posmutněle mě chytil za bradu a hluboce se mi zadíval do očí. „Nedokázal bych to, Bello.“ Vzápětí však jeho pohled ztvrdl. „Ale pokud máme v tomhle vztahu pokračovat, musíš o mně něco vědět.“

Tajemství?

„O co jde?“

„Jsou tu jisté… okolnosti.“ Uhnul pohledem a odtáhl se. „Budeš mě muset přijmout takového, jaký jsem, a za určitých podmínek.“

„Podmínek?“ ptala jsem se nechápavě.

„Ano.“ Opět se na mě podíval. „A jestliže je nedokážeš přijmout, bude nejlepší se rozejít.“

„Co je to za podmínky?“ špitla jsem.

Zvláštně se na mě zadíval. „Už jsi někdy slyšela slovo mysteria?“

„Mysteria?“ zopakovala jsem po něm nechápavě. „No…“ v mysli jsem zabrousila do středoškolského vzdělání, „něco jako předkřesťanství?“

„Jsou to tajná náboženství, takzvaně kulty z dob antického Řecka a Říma s tajemnými iniciačními rituály. Doprovázejí klasickou společnost Středozemí. Některé byly velmi populární, například Mithraismus, jiné zůstaly kontroverzní a soustředily se především na orgie, jako třeba Dionýská mysteria.“

Vytřeštila jsem na Edwarda oči. Nic jsem nechápala. Orgie? Panebože! Kde to skončí?!

„Co kdybychom si udělali výlet do Pompejí? Máš dnes čas?“

„A-ano, ale do Pompejí? Ty jsou až v Neapoli!“

„Chci, abys všechno pochopila. Je tam jedna stavba, která ti v tom pomůže. Máš tedy čas? Jela bys?“

„Samozřejmě.“

„Tak fajn. Zajedu si ještě domů, ty se zatím připrav. Vrátím se pro tebe v jedenáct, ano?“ Nečekal na moji odpověď a zvedl se. Cupitala jsem za ním a zastavila se, až když se otočil ve dveřích.

„Modlím se za nás za oba, aby ses rozhodla správně, Bello.“ A s těmito tajemnými slovy mě zanechal o samotě.

Jaké rozhodnutí? O čem to proboha svatého mluvil? Byla jsem naprosto ztracená.

≈

Cesta do Pompejí trvala přesně čtyři a tři čtvrtě hodiny čisté jízdy. V Neapoli už mě tlačil zadek a bolela záda navzdory luxusnímu autu, ale nestěžovala jsem si. Pompeje jsem si přála navštívit už od dob, co jsem začala studovat historii. A teď tam jedu! Jen tak!

Bohužel mi radost kazila nervozita, která panovala v autě. Bylo mi nevolno z rozhovoru, který jsme spolu vedli u mě doma a z pocitu, že jsem ničemu nerozuměla. Ale tušila jsem, že se mi nic v z toho, co v Pompejích uvidím, nebude líbit.

Projížděli jsme odpudivými a okrajovými předměstími Neapole. Kolem nás se míhaly depresivní šedé paneláky – poškozené graffiti – avšak protkané olivovými hájky a voňavými sady citróníků svažujícími se k moři.

Vše bylo odpudivé, mně to ale přišlo líbezné. Připomínalo mi to protiklady, které k sobě neodvratně patří. Černá – bílá, den – noc, láska – nenávist.

Edward předjížděl trojkolky s ovocem a zeleninou a přitom držel mobil u ucha. „Pietro! Buon pomeriggio. Ho bisogno di un favore…“ Pokračoval v hovoru v italštině a já ho uchváceně poslouchala. Měl krásný mateřský přízvuk, který mě neuvěřitelně vzrušoval. Dokázala bych ho poslouchat hodiny a bylo by mi jedno, že mu nerozumím. Italský jazyk zbožňuju, ale v jeho podání byl přímo neodolatelný.

Po několika minutách jsme zastavili před velkou kovovou bránou, kde nás přivítal středně vysoký muž ve vyšisovaných úzkých džínách a černých retro brýlích Armani. Kdo to byl?

Neznámý muž zdvořile pozdravil Edwarda, možná dokonce i s kapkou strachu v hlase, a poté mě políbil na hřbet dlaně jako za starých časů. Pak jsme prošli bránou.

„To je Pietro Ricci, místní manažer. Už je po zavírací době, ale on nám ještě dovolí se tu porozhlédnout,“ vysvětloval mi Edward šeptem.

„Jako vážně?“ vyhrkla jsem překvapeně. Já se budu moct procházet po Pompejích a to bez davů turistů?!

„Ano,“ uchechtl se a narovnal se do své obdivuhodné výšky.

Míjeli jsme ruiny, římské bordely a lázně, obchůdky a nálevny a já toužila zpomalit a vše si bedlivě prozkoumat a zapsat do poznámkového sešitu, který nosím vždy při sobě. Ale Edward na okolí nedbal a pokračoval stále dopředu.

Najednou se zastavil a ukázal před sebe. „Náš cíl: Vila mysterií.“

Vila se nacházela mimo městské hradby, od nichž byla po obou stranách oddělena pohřebními sochami. Edward mě pro povzbuzení chytil za ruku a společně jsme vešli dovnitř, manažera jsme zanechali venku.

Při procházení jsem zahlédla nádvoří, komnaty, spoustu uměleckých děl a podlahy s pestrými mozaikami. Zahnuli jsme za poslední roh a ocitli se ve zšeřelém sále, úchvatně vyzdobeném freskami sálajícími zašlým prastarým nachem.

Celou místnost ohraničovalo natažené lano, zřejmě aby se turisté nepřibližovali k freskám. Edward ho však bez řečí překročil a mě donutil udělat totéž. Nyní jsme stáli uprostřed síně a já se ohromeně rozhlížela a nasávala zádumčivou atmosféru sálající z fresek. Většina z nich znázorňovala něžné pohlaví.

Edward nedbale rozmáchl paží podél celé místnosti a začal vysvětlovat. „Tyto fresky zobrazují dívku, která se účastní zasvěcování kultu Dionýsa. Je to rituál nutný pro začlenění se do Řádu.“

Se vzrušující zvědavostí jsem si prohlížela jmenovanou dívčinu a poslouchala Edwardovo vyprávění.

„Dionýsova mysteria, která jsou prováděná již od pátého století před naším letopočtem, se v čase a místy podstatně různila. Samotný obřad obnáší pět stupňů zasvěcování a jeho dokončení tě oficiálně začleňuje do kultu Dionýsova mysterií.“

Pohledem jsem hltala průběh zmiňovaného zasvěcování. Vlevo byla velice elegantní mladá žena, kterou připravovali ke složitému ceremoniálu. Zněly flétny a žena podstupovala smyslnou lázeň. Přítomní cosi pili – víno či snad nějakou červenou drogu? Po jeho vypití se žena roztančila a ve stavu vytržení tančila sama se sebou. Obrázky mě fascinovaly i děsily zároveň.

Vpravo byla žena již po zasvěcení, otrokyně ji oblékaly, zakrývaly jí vlasy závojem a ona se přitom dívala přímo na mě zvláštním zamyšleným, až skorem lítostivým pohledem, avšak ukojeně.

Čím ale?

Na nejdůležitějším výjevu, paradoxně ukrytém ve stinném koutě sálu, byla žena téměř nahá. Stála k nám zády, odhalovala před námi své svůdné a krásné alabastrové tělo a vypadala u toho velice vzrušeně, očividně reagovala na nějakou intenzivní erotickou stimulaci.

Srdce se mi zděšeně rozbušilo a dech zadrhl. Rázem jsem vše pochopila. Tu ženu bičovali.

Tak co tomu říkáte? Jak na vás mysteria zapůsobila? Jak myslíte, že se Bella zachová? Abych se osobně přiznala, mysteria mě neuvěřitelně zaujala a úplně jsem jim propadla. Fascinují mě i děsí zároveň. Jak působí na vás? V dnešní kapitole jsem teprve nakousla malý kousíček velkého koláče, přesto už by spousta z vás na ně mohla mít svůj vlastní názor. Svěřte se nám s ním v komentářích a podělte se o společné názory na mysteria. Samotnou by mě zajímalo, jak o nich smýšlíte a prosím ty, kteří četli knížku Jmenuji se X, aby nic neprozrazovali předem. (Děkuji za pochopení.) :D Těším se na vaše reakce, LadyS.

Autor: LadyS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá touha - 6. kapitola: