Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá touha - 32. kapitola

05.10.2016 (16:30) • LadyS • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 3313×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Bella:

Čas pro mě přestal existovat. Mohly utéct hodiny, dny, roky, já bych to nepoznala. Poslední vzpomínka před temnotou: Edward naklánějící se ke mně a poté smrtelný polibek. Na krku jsem ucítila ostré bodnutí a poté… černota.

Nic jsem neviděla, zato teplo šířící se od krku dál jsem vnímala velice dobře. Připomínalo mi to teplý obklad. Netušila jsem, proč mi Edward tolik děsil, že přeměna je velice bolestná. Zatím jediná nepříjemná věc byla jeho kousnutí, ale jinak to bylo celkem snesitelné. Byla jsem za to ráda. Jen takhle přečkat tři dny a bude to. Snadné jako facka.

Můj dokonalý domeček z karet mi zbořil okamžik, kdy se teplo šířící se celým mým tělem začalo stupňovat. Nabíralo na hřejivosti. Horkosti. Žár už byl tak opravdový, že mi přišel skoro neuvěřitelný.

Rozpálenější.

Nepříjemnější.

Příliš žhavý.

Opravdu moc horký.

Jako bych popadla rozpálenou kulmu za opačnou stranu.

Ten spalující žár nabýval na intenzitě, rostl do maxima a potom znovu rostl, dokud nepřekonal vše, co jsem kdy cítila.

Za tím ohněm, který se mi teď proháněl celým tělem, jsem narazila na svůj puls a uvědomila si, že jsem opět nalezla své srdce zrovna ve chvíli, kdy jsem si přála, aby to tak nebylo. Kdy jsem si přála, abych obejmula tu temnotu a navždy se rozplynula.

Chtěla jsem si rozdrásat hruď, kde byla bolest nejsilnější. Jakoby mi srdce namáčeli v kyselině a to ho pumpovalo do zbytku celého organismu. Kyselina se mi šířila žilami a nevynechala jediný kus mého těla nepoleptaný. Všechno mi hořelo.

Nesnesitelná bolest mě zanechala v mlze a já se ocitla v pekle.

Chtěla jsem křičet, řvát bolestí, žebrat, ať mě zabíjí. Tohle mi za to nestálo. Každá nanosekunda pro mě byla muka. Už jsem dál nemohla. Ale nešlo to. Byla jsem bezmocná a upalována zaživa.

Plameny mě olizovaly ze všech stran, šířily se po celém mém těle, nemohla jsem dýchat.

Moje mysl byla nesnesitelně čistá, zbystřená prudkou bolestí, takže jsem přemýšlela, co se asi tak děje. Jsem stále v sále hradu? Co Edward? Je páté mysterium katabasis úspěšně dokončené? Neměla jsem nejmenší ponětí. Žár mě celou ochromil, nemohla jsem se hýbat, křičet, nic. Byla jsem v pasti.

Bože, kdy už to skončí? Každičký milimetr pokožky jsem měla sežehlý. Žár mě pohlcoval dokolečka dokola, jako bych se ocitla ve smyčce. A poté, přestože to bylo těžko uvěřitelné, se bolest opět zhoršila.

Nechte mě umřít!

Už dost!

Chci umřít!

A to byla jediná věc v celém mém vesmíru. Jenom spalující utrpení a moje nevyslyšené prosby o smrt. Nic jiného, dokonce ani čas. To učinilo utrpení nekonečným, bez začátku, bez konce. Jeden neustále se opakující okamžik bolesti.

Nekonečný žár se rozběsnil.

Mohlo to trvat vteřiny nebo dny, týdny nebo roky, ale nakonec čas zase začal něco znamenat.

Začalo to prvním: stav otupělosti se postupně vytrácel a má mysl sílila.

Cítila jsem, jak získávám zpátky nadvládu nad svým tělem. Síla se mi vracela ve vlnách a tyhle vlny byly prvními známkami toho, že čas plynul.

Přestože se oheň ani o sebemenší kousíček nezmenšil, ve skutečnosti jsem začínala objevovat novou schopnost prožívání, novou vnímavost ke každému jednomu spalujícímu plamenu, který mi olizoval tělo.

Moje vzpomínky se mi pomalu ale jistě navracely. Edward. Iniciační obřad. Jeho kousnutí. Moje proměna. Tohle všechno mi donutilo si uvědomit, proč bych tohle měla přežít. Zatnout zuby a vydržet tu nesnesitelnou bolest a utrpení. Už jsem toho pro naši lásku poodstoupila tolik, že tohle mě nezastaví. Musím to přečkat a pak se šťastně vrhnu do Edwardovo náruče.

A touhle představou jsem se opájela, dokud jsem nezaznamenala další změnu.

Mé srdce se rozběsnilo a rozžhavilo do takové míry, až mi z něho musely zbýt jenom uhlíky.

Bože můj, tak moc to bolelo!

Zjistila jsem, že má nová síla vnímat jasněji mi usnadňovala to utrpení přečkat. Počítání úderů mého zběsilého srdce a plytkých nádechů cezených skrz zuby mi o milikousíčky otupovalo bolest.

Pomalu ale jistě jsem začala vnímat své okolí. Dokázala jsem rozlišit dvě věci: nesnesitelný žár a dění kolem mě. Dva chlívečky od sebe oddělené mi opět usnadňovaly tohle peklo vydržet.

Slyšela jsem mírné vrnění, které mi připomínalo předení motoru. Jedu v autě?

„Alice, jak dlouho?“ Ten hlas. Tak sametový a hladký, známý. Edward! To je přeci Edward!

Odpověď jsem žádnou neslyšela, zato Edwardovo vzdychnutí ano. Já to chci taky slyšet! Jak ještě dlouho mám tohle vydržet?!

„Musí prožívat taková muka,“ povzdychl si zmučeně Edward. Jeho bolest odrážející se v hlase mě utvrdila v tom, že to musím zvládnout. Zocelit se a být zticha. Mé křiky by mu jenom ještě více ubližovaly, a to nesmím dopustit.

„Miluju tě, cara mia, nadevšechno na světě.“ Zato tato slova pronesená zřejmě přímo u mého ucha, jsem slyšela až moc dobře. A byly jako balzám na mé zničené popálené srdce.

O dvacet jedna tisíc devět set sedmnáct výdechů později se má bolest změnila.

Dobrá stránka věci, začalo mi to ustupovat z konečků prstů a špiček. Sláblo to opravdu pomalu, ale přinejmenším se dělo něco nového. Tohle muselo být ono. Bolest byla na cestě pryč…

A pak ta špatná stránka. Oheň v mém hrdle nebyl ten stejný jako předtím. Teď už jsem jenom nehořela, ale také byla vyprahlá. Vyschlá na kost. Tak žíznivá. Spalující oheň a spalující žízeň…

A ještě jedna zlá novinka: oheň uvnitř mého srdce ještě zesílil, až tomu nebylo možné uvěřit.

Jak se to mohlo znovu o stupeň zhoršit?!

Tlukot mého srdce, už tak příliš rychlý, se ještě vystupňoval, oheň doháněl jeho rytmus k novému šílenému tempu.

„Bello,“ promluvil ke mně Edward. Jeho hlas byl slabý ale zřetelný.

Žár ustupoval z mých dlaní, zanechávajíc je dokonale bezbolestné a chladné. Ale stahoval se do mého srdce, které planulo víc než slunce a bušilo novou zběsilou rychlostí.

 „Poslouchejte,“ pravil. Netušila jsem, komu to říkal, ale přála jsem si, aby to už skončilo.

Nejhlasitější zvuk v autě bylo moje bouřlivé srdce, tlukoucí do tempa ohně.

„Už je skoro konec.“ Jeho slova byla zastíněná mučivou bolestí v mém srdci.

Moje zápěstí i kotníky byly osvobozeny. Oheň tam úplně zhasl.

„Brzy,“ řekla nějaká dívka.

Edwardova ruka mi sevřela prsty. „Bello? Bello, lásko? Carissima, slyšíš mě?“

Dokázala bych mu odpovědět bez křiku? Chvilku jsem to zvažovala, ale ten oheň v mé hrudi stále sílil, stahující se tam z mých loktů a kolen. Lepší bude to nepokoušet.

„Miluji tě, amore mio.“ Ucítila jsem něco chladivého na tváři, Edwardův polibek.

A potom… ooh!

Moje srdce bušilo rychlostí otáček vrtule helikoptéry, zvuk téměř nepřetržité noty, jako by mi to pilovalo žebra. Oheň ve středu mého hrudníku se rozzuřil, vysávající poslední pozůstatky plamenů ze zbytku mého těla, aby podnítil ještě víc sžírající žár.

Uvnitř mě se odehrávala bitva. Moje zběsilé srdce závodilo s útočícím ohněm. Nikdo nevyhrál. Oheň byl odsouzený k záhubě, neboť pohltil vše, co bylo spalitelné. Moje srdce běželo vstříc svému poslednímu úderu.

Oheň se sevřel, soustřeďujíc se na jediný zbývající lidský orgán s posledním, nesnesitelným náporem. Odezvou mu bylo hluboké, prázdně znějící bouchnutí. Moje srdce dvakrát vynechalo a potom tiše bouchlo už jen jednou.

Naprosté ticho. Žádné dýchaní. Dokonce ani moje.

Na chvilku byla absence bolesti všechno, co jsem mohla vnímat.

Potom jsem otevřela oči a s úžasem zírala nad sebe.

≈

Všechno bylo tak jasné.

Ostré.

Vymezené.

Přestože musela být tma, viděla jsem jako rys. Jemná zrníčka prachu vířila ve vzduchu a já byla tak ohromená, že jsem se nadechla. A něco bylo špatně. Nádech byl příjemný, mohla jsem tak okusit všechny pachy kolem, ale vzduch jako by mi plícemi prošel bez povšimnutí. Už jsem ho nepotřebovala.

„Carissima.“ Panebože, jeho hlas. Jako by dřív mluvil skrz roušku. Byl tak hladký, sametový, mužný přesto zvonivý. Z bílého polstrování stropu auta jsem přesunula zrak k Edwardovi a-

„Ó můj Bože!“ vydechla jsem ochromeně. Edward byl… nedokázala jsem to popsat. Tisíckrát krásnější než kdy předtím. Jeho tvář byla dokonalá. Šarlatové oči posazené pod hustým klenutým obočí se na mě usmívaly. Líčka tak hladká, mírně červená a rty… Byly vábivé, rudé a hříšné. On samotný byl zrozen k hříchu.

„Ciao,“ zazubil se na mě. Z toho, že na mě shlížel shora, jsem poznala, že mu musím ležet hlavou v klíně. Pohladil mě láskyplně po tváři.

Vyvalila jsem na něho oči. Nebyl studený! Jeho ledová pokožka byla tatam. „Máš-“ chtěla jsem říct, že má stejnou teplotu jako já, ale ozvěna mého hlasu mě zarazila. Tohle že byl můj hlas?! Tak harmonický, zvonivý?

Nevěřícně jsem si přikryla ústa dlaní. „Bože,“ špitla jsem skrz prsty.

Edward se uchechtnul. „Chápu tě, co právě teď prožíváš. Taky jsem si tím prošel.“ Odtáhla jsem si ruku z úst a na mě až moc ladným pohybem si ji položila přes břicho. Znovu mě pohladil a já si opřela tvář do jeho měkké dlaně.

„To je tak příjemné,“ šeptnula jsem a stále se vzpamatovávala z té neuvěřitelné změny. „Už nejsi studený ani tvrdý.“

Přikývl. „Teď jsme stejný.“

Nad tím jsem se pousmála. „Jsme si konečně rovnocenný.“

Sklonil se a políbil mě na rty. Ách! Být stále člověkem, tak by se mi srdce rozbušilo jako o závod. V hrudi mi však zelo ticho. A tak jsem zareagovala dle svých pocitů, vpletla mu ruku do vlasů a horlivě mu polibek oplatila. Měl je najednou tak horké! Vláčné a poddajné, měkounké. Sladké!

Mé emoce ve mně vzplály a já chtěla víc. Potřebovala jsem ho, stejně jako dřív vzduch k dýchání. Momentálně byl to jediné, co jsem musela mít.

Líbala jsem ho jako o život, za vlasy si ho přidržovala u sebe a vpíjela se do něho plnými doušky.

„Au, Bello… počkej,“ sykl Edward a pobaveně se ode mě odtáhl. Nechápavě jsem zamrkala. Hm, divná činnost, další nepotřebná věc k mé existenci.

„Jsi teď krapet silnější než já, tak na mě musíš dávat pozor.“ Z přední části vozu se ozval bublavý zvuk, zřejmě zadržovaný smích, a následně bouchnutí a tiché nadávání. Zřejmě tam seděli nějaký muž s ženou.

Otočila jsem se dopředu, snažíc se ignorovat všechny ty detaily ve vzduchu, a zadívala se volným prostorem nad opěrkou. Za volantem seděl hrozně obrovský a svalnatý muž jako hora. Připadal mi povědomý, ale netušila jsem, odkud bych ho mohla znát. Možná jsem ho zahlédla na některých z mysterií.

Vedle něho seděla i zezadu úchvatná blondýnka. Dlouhé plavé vlasy se jí vlnily po pas a část nožky, kterou měla opřenou přes druhou, mi napovídala, že je bude mít dlouhé a štíhlé jako pavouk.

„To jsou mí přátelé,“ dodal Edward na vysvětlenou. „Ten za volantem je Emmett. Vedle něho sedí Rosalie.“

Emmett odtáhl jednu ruku z volantu, otočil se ke mně a zamával mi. „Čaaoo, Beella,“ protahoval srandovně slova a zamrkal na mě. Zazubila jsem se na něho a přes můj údiv se vůbec nezděsila, když se nevěnoval řízení. S reflexy, jaké jsme měli, bylo určitě téměř nemožné nabourat. Zvláštní, jak jsem si na to rychle zvykla.

Blondýnka se na mě také otočila, ale tentokrát mě blesk poznání ochromil. Panebože!

„Ahoj,“ pronesla ke mně krásným hlasem. Asi jí došlo, proč na ni tak zírám. „Ano,“ přikývla pobaveně, „setkali jsme se ve čtvrtém mysteriu. Ale vůbec tě to nemusí přivádět do rozpaků, bylo to naprosto normální.“ A mrkla na mě. Zalapala jsem po dechu, ale to už se Emmett úplně rozchechtal.

„Ono jí to opravdu přivádí do rozpaků! Ha! Někdo ještě se smyslem pro ostýchavost! Tak to je bomba!“

„Emmette,“ vyjela po něm Rosalie, „nech toho.“

Otočila jsem hlavu zpátky k Edwardovi. „Má prořízlou pusu, nevšímej si ho.“

Asi nastal čas si sednout do vzpřímené polohy. Dala jsem pokyn svému tělu, abych si sedla, ale to už jsem byla dávno opřená o kožené polstrování sedačky. Zděsila jsem se nad tou rychlostí.

„V pořádku. Neboj, jsi teď jenom opravdu rychlá. Na to si zvykneš.“ Edwardovo uklidňující slova mě přesvědčila.

Rozhlížela jsem se kolem sebe a obdivovala drahý interiér auta. Zároveň jsem hltala očima venkovní krajinku, u které jsem dokázala zaznamenat každý její milimetr, přestože se mi míhala před očima. Neuvěřitelné. Hlavu jsem měla plnou dojmů a přemýšlela nad tím, jak dlouho mi bude trvat, než si na vše plně zvyknu a přizpůsobím se.

Edwardovo frustrované vzdychnutí mě donutilo otočit se zpátky k němu. „Copak je?“

Zavrtěl hlavou. „Myslel jsem si, že až projdeš proměnou, tak že ta tvá zvláštní bariera, která mi zabraňuje čísti ti myšlenky, zmizí, ale ne, stále se ti do hlavy nedostanu.“

Zářivě jsem se na něho usmála. „To jsem ráda.“

„To mě nepřekvapuje.“

Zasmáli jsme se a chytli se za ruce.

„Tak sladcí,“ povzdychl si romanticky Emmett vpředu.

„Sklapni,“ zavrčel na něho Edward. Všichni jsme se rozesmáli.

Cesta ubíhala v poklídku, když jsem si uvědomila, že ani nevím, kam jedeme. A proč vlastně jedeme pryč. A co se během toho, co jsem se měnila, dělo.

Nadechla jsem se a vše to ze sebe vysypala. Opravdu mě všechno zajímalo.

Edwarda ale dobrá nálada přešla a zachmuřil se. Došlo mi, že asi vše nešlo podle plánu.

„Co se stalo?“

Jeho tvář ztvrdla, ale tekuté rudé oči zůstaly něžné. „Poté, co jsem tě kousnul, nastaly… komplikace. Museli jsme z hradu takříkajíc zmizet a asi se tam nebudeme moct dlouho ukázat.“

Už jsem chtěla říct, ať mi to vysvětlí, ale zavrtěl hlavou. „Nechci tě tím zatěžovat. Už je to v pořádku, věř mi. Jen se tam teď nebudeme moct delší dobu ukázat. A neboj, Jessice jsem dal vědět, že jsi v pořádku.“

„Jak?-“

„Věděl jsem, že ji nebudeš chtít jen tak opustit, a tak jsem to vyřešil za tebe.“

Jeho slova mě uklidnila. A zaplnila láskou. „Tys myslel na moji kamarádku?“ zeptala jsem se ho dojatě, ale zároveň to byla pouze řečnická otázka.

„Pro tebe cokoliv, cara mia.“ Sklonil se a políbil naše spojené ruce.

„Ááách, tolik láááásky.“

„Sklapni, Emmette,“ řekli jsem všichni naráz.

Autem se nesl náš zvonivý smích.

≈

Jeli jsme asi další čtyři hodiny a slunce pomalu vycházelo na oblohu. Během jízdy mi Edward za pomoci Emmetta i Rose všechno vysvětlili. Naléhala jsem na ně, ať mi po pravdě řeknou, co se stalo, a tak jsem je nakonec udolala.

Chápala jsem, proč to Edward udělal. Ale bylo to pro něj tak nebezpečné! Pěkně jsem mu za to vyhubovala, ale pak ho za to políbila. Milovala jsem ho tolik, a teď, v novém těle, jakoby má láska ještě vzrostla.

Vysvětlili mi, že jsme měli zastávku v Německu. Také mě seznámili, i když jen po hlase, s Alice a Jasperem. Ačkoliv jsem měla lidské vzpomínky v mlze, moc dobře jsem si pamatovala na střapatého skřítka, který uměl tak báječně líbat.

Bylo zvláštní komunikovat s druhým párem, jako by seděl vedle nás, přestože jeli v druhém autě před námi.

Bylo mi krásně. Takhle spokojená jsem dlouho nebyla. Vše pro mě bylo sice nové, ale pomalu jsem si na to začala zvykat a vnímat i své staré já. Měla jsem strach, že až budu mít po přeměně, už to nebudu já, ale mé obavy byly zbytečné. Stále jsem se poznávala.

Problém nastal, když se mě zeptali, zda nepociťuji jisté… nepohodlí. Naráželi na můj vyprahlý krk, ve kterém se, jakmile jsem na to pomyslela, ozvala žíznivá bolest.

Chytla jsem se rukama za krk.

„Něco tu pro tebe máme,“ usmál se na mě Edward a spod sedačky vyndal průhledný sáček s rudou tekutinou. Byl to ten samý sáček, co dávají v nemocnicích na infúze. Bože, to byla krev!

„Jedna dávka A+, mé nejoblíbenější.“

Myslela jsem, že se mi z toho zvedne žaludek, ale jakmile jsem ucítila tu lahodnou vůni, žár v mém hrdle se rozohnil.

Vytrhla jsem mu tu věc z rukou, odtrhla záplatu a začala skrz tubu, která připomínala brčko, srkat.

„Áhhh, to je lahoda,“ povzdychla jsem si. Každé spolknutí krve mi hořlavou bolest v krku příjemně svlažovalo.

Mrkla jsem na Edwarda. Jeho oči teď byly černé jako noc. Měl také žízeň.

Nechápu, jak jsem to dokázala, ale přestala jsem hladově polykat a dokonce se od sáčku zcela odtrhla.

Natáhla jsem ruku i s poloprázdných sáčkem. „Ná. Dej si taky.“

Vyvalil na mě své černočerné oči. Všichni zalapali po dechu. Zamračila jsem se. „Co se děje?“

„Jak?... Bello… J-jak si dokázala přestat?“

Pokrčila jsem nechápavě rameny. „No normálně. Sice se mi nechtělo, ale nechci, aby si měl taky žízeň.“

„Ty jsi neuvěřitelná!“ vydechl ohromeně, ale ve tváři měl obrovskou pýchu. A lásku.

„Ti amo, cara mia,“ pravil láskyplně.

„A já tebe,“ oplatila jsem mu.

Sáček v mé nabízené dlani přijal a dopil mou porci. Jeho oči opět zrudly. Spod sedačky vyndal další čtyři sáčky. Nevěřícně jsem na ně zírala.

„Tak kdybych věděla, že jich tam máš takovou zásobu, nedala bych ti ani loka.“

Autem zazněl náš smích, dokonce se rozesmáli i Alice s Jasperem v Porsche před námi.

Každému rozdal jeden sáček, a tak jsme spokojeně srkali a poslouchali příjemnou letní muziku až do našeho cíle: Anglie. Odtamtud jsme se měli nalodit a přeplout celý oceán až do Ameriky.

≈

„No páááni,“ vydechla jsem okouzleně. Stála jsem před zrcadlem na dámských záchodkách na anglické benzínce. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem opravdu… nádherná. Má alabastrová pokožka byla bezchybná, rudé oči nyní zakryté hnědými čočkami, jiskřily, plné rudé rty vábily k polibku. Vlasy, tak nádherně jemné a husté, zářily mahagonovou barvou.

Alice a Rosalie mi stály každá po boku. Byly jsme tři bohyně. Překrásné, svůdné ženy k pokušení.

„Jsi kočka,“ mrkla na mě Alice.

Zazubila jsem se na ni přes zrcadlo. „Díky.“

Nevím, kdy se to stalo, ale najednou jsme byly všechny kamarádky. Byly super. Bohužel to mělo jeden háček, nebyla tu Jess. Jak moc mi chyběla! Ale tohle byla daň za tohle… všechno.

„Holky, vyrážíme!“ houkl na nás Edward přes dveře. Zasmály jsme se a postupně vyšly ze dveří.

Edward byl hříšně krásný. Na sobě měl tmavé upnuté kalhoty a bílé véčkové tričko a přes to volnou rozepnutou červenou kostkovanou košili s vyhrnutými rukávy. Takhle jsem ho neznala, vždycky měl na sobě společenské kalhoty a sako nebo košili. Hrozně mu to seklo. Na nohou mu tkvěly conversesky, stejně jako mě. Byl k nakousnutí.

Přišla jsem k němu. Chytil mě za boky a prudce přirazil k sobě. Zalapala jsem po dechu. Touha se ve mně zažehnula z vteřiny na vteřinu. Dráždivě se ke mně sklonil a lačně políbil. Vysvětlil mi, že už si nemusí dávat pozor, že by mi ublížil. Teď jsme ze stejného těsta a může se naplno uvolnit.

„Děti, nechte si to na doma,“ křikl na nás Emmett. Edward mi zavrčel do úst, ale ještě mě jedenkrát políbil. Vášnivě jsem mu to oplatila a odtáhla se.

Společně jsme se vydali k autům, která již byla natankovaná, a pokračovali až k Southamptonu, kde na nás čekala soukromá loď. Odtud jsme měli plout přes francouzský Cherbourg a irský Queenstown až do New Yorku. Stejně jako Titanic. Ještě že jsme nesmrtelný a potopení lodi by nám neublížilo.

≈

„Bože, to je nádhera,“ pronesla jsem okouzleně. Stála jsem na přídi obrovské lodi Selena, kterou samozřejmě vlastnil Edward, za plného svitu slunce. Byla krásně jasná obloha a my pluli uprostřed širého Atlantiku.

Opravdu, scéna jak z Titaniku. Edward mi stál za zády a opíral se mi tváří o spánek. Až na to, že já nevěřícně hltala svou levou nataženou ruku, jak se za svitu slunce blyští jak milion malých diamantů. Nemohla jsem tomu uvěřit. Přesně takhle se Edward lesknul na slunci. A teď jsem byla jako on. Krásná jako briliant.

Rudý zásnubní kámen tomu ještě dodával ten správný šmrnc.

„Miluju tě,“ špitl mi do ouška. Dojatě jsem se otočila a zahleděla se mu do červeně krvavých očí. Bylo v nich tolik lásky!

„Přísahám, že já tě miluji snad ještě víc!“ pronesla jsem dojatě a nevydržela to a lačně ho políbila. Naše rty se propojily a započaly vábivý tanec. Netrvalo dlouho a do hry se přidal jazyk a zuby. Bylo to vášnivé, plné touhy a s náznakem blížící se rozkoše.

Edward si mě vyhoupl na boky a donesl k posteli, která stála uprostřed paluby. Normální lidé by tam měli lehátka, upíří mají postele.

Dopadla jsem zády na matraci a Edward mě zalehl svým tělem. Líbal mě jako o život. A já mu to horlivě oplácela.

Netrvalo dlouho a naše svršky zmizely stejně jako sebeovládání. Edward mi drsně roztáhl stehna a svou mocnou erekcí do mě pronikl.

„Ááách!“ Ježíši! To bylo… úžasné! Něco takového jsem opravdu nečekala. Edward mě upozorňoval, že jako upír budu sex prožívat úplně jinak, ale že to bude až takhle silné… ÓH!

Edward do mě bušil jako sbíječka. Byl lačný, dravý, jako opravdový predátor. Teď, když jsem se nemohla rozbít, si mohl dovolit povolit uzdu a naplno se rozparádit, a že to stálo zato.

Hlasitě jsem sténala a oddávala se rozkoši, když vtom-

Smích. A ten nepatřil nikomu jinému než: „Tady si to někdo pekelně rozdává na sluníčku.“

„Emmette, zmiz,“ zavrčel Edward, ale dál do mě přirážel. Byla jsem tak zkoprnělá, že jsem nevěděla, zda se mám stydět nebo si dál užívat živočišného sexu.

„Rose, prosím tě, rozdej si to s ním, nebo na nás bude furt zírat. Belle je to ještě nepříjemné.“

Já asi špatně slyšela. Edward je ponouká, aby měli sex hned vedle nás?! O můj Bože!

„Já jsem myslel, že ti mysteria pohled na sex trochu pozměnila,“ špitl mi do ouška udýchaně Edward.

„Ještě… stále… si… zvykáááám! Ach!“ Orgasmus se blížil mílovými kroky. Jenže Edward přesně v tom momentě přestal. „Nééé!“

Než jsem se stačila rozkoukat, přetočil si mě na všechny čtyři a vrazil mi ho tam zezadu. „Óh!“

Jeho prudké přírazy se mnou dělaly divy. Chtěla jsem mít zavřený oči a nic kromě nás nevnímat, ale nevydržela jsem to a podívala se na vedlejší postel. A zalapala po nepotřebném dechu.

Emmett, nahý, ležel jako král na posteli, ruce za hlavou a smyslně pozoroval též nahou Rosalie, jak si ho osedlává jako divokého oře. Houpala se mu na bocích a přitom se sama sebe dotýkala. Byl na ně úchvatný pohled. Rosalie poskakovaly dokonalá ňadra a Emmett, přestože si hrál na pohodáře, tak svaly na bicepsech ho prozrazovaly. Měl je napnuté a šlachy vystouplé. Byl vzrušený stejně jako ona.

Ačkoliv jsem to nechápala, pohled na ně mě ještě víc rozpálil. Edwardovo přírazy začaly být divočejší, blížila jsem se k vyvrcholení.

„Bože… ano… jo! Ksakru, už!“ 

Zavřela jsem opět oči a plně se poddala přicházejícímu orgasmu. Ještě… jeden… zásun… a… „ÓÓÓH!“ Jóóó! Bože, to je…! To bylo… úžasný! Stahy v mé mušličce byly hrozně silné. Celé mé tělo se otřásalo tím nejsilnějším orgasmem, jaký jsem kdy zažila. Dokonce ho nepředčil ani orgasmus při katabasis. Můj první upíří orgasmus. Ach!

Každé stáhnutí v mém klíně bylo doprovázeno křečí celého mého těla. Byla jsem v sedmém nebi.

Matně jsem si uvědomila, že i Edward došel zdárného konce. Jeho úlevný sten mi potvrdil, že se stejně jako já udělal. Padl mi na záda a mně se podlomila kolena. Ležel na mně, a přestože mě jeho váha tížila, jako upírce mi to nevadilo. Bylo mi krásně.

Položila jsem si hlavu na stranu a otevřela víčka. V zorném poli se mi objevili Emmett a Rosalie. Bylo poznat, že nevnímají okolí. Stihli si zatím vyměnit pozice. Tentokrát byl Emmett uvelebený mezi Rosalinými štíhlými stehny. Pumpoval do ní jako dravá šelma a Rose měla tvář staženou rozkoší.

„Vidíš,“ špitl mi do ouška Edward, „je to naprosto normální. Nemusíš se vůbec ostýchat. Mysteria mají jistý smysl. Chtějí ti ukázat, že rozkoš, touha po opačném či stejném pohlaví, není nic špatného. Lidé se mezi sebou stydí, mají rozpaky, ale ty nejsou vůbec potřeba. Podívej se, jak je to přirozené. Matka příroda to takhle zařídila. A mysteria ti mají k tomuto poznání postupně přivést. Bohužel už nebudeš moct zažít iniciační plesy, ale slibuju ti, že já i ostatní ti k tomu všemu otevřeme dveře. Jsi teprve na samém začátku, cara mia, a už se nemůžu dočkat, až ti postupně odhalím celý svět.“

≈

Byla hluboká noc. Uběhl již celý týden ode dne, kdy jsem se proměnila v nesmrtelnou. Přestože pro mě jakožto upírku čas přestal existovat, pociťovala jsem ho až moc dobře. Neměli jsme žádný plán. Věděli jsme, že musíme odejít z Itálie, ale kam se usadíme, to bylo ve hvězdách.

Než jsme ale vůbec něco začali plánovat, měla jsem jednu důležitou podmínku. Edward to věděl, nesouhlasil se mnou, ale stál za mým rozhodnutím.

A proto jsem nyní ve tři ráno stála v mém starém domě ve Forks. Můj otec, místní šerif, hluboce spal. Stála jsem nad jeho postelí a sledovala ho ve spánku. Tiše jsem plakala bez slz. Bylo pro mě těžké ho opustit. Celý můj lidský život, ale musela jsem se pohnout dál. Stará Isabella Swanová zemřela v Itálii. Už neexistovala. A mé nové já, to začne zcela nový život se svou láskou a rodinou. Ano, říkám rodinou, protože Alice, Jasper, Rosalie a Emmett se pro mě stali jako sourozenci. Pomáhají mi překonat mé novorozenecké období a jsou mi oporou stejně jako Edward. Jsou pro mě vším.

Smutně jsem se usmála a sklonila se nad tátu.

„Neboj se, tati,“ zašeptala jsem. Charlie zachrápal a mlaskl. Usmála jsem se. Zavýskala jsem ho ve vlasech. „Jsem v pořádku. Nevím, zda se ještě někdy setkáme, ale musíš vědět, že jsem teď šťastná. Jako nikdy v životě. Jsem totiž s Edwardem. Jsme zasnoubení, víš. Budeme se brát. Kéž bys tam tak mohl být, tati. Ale nesmíš. Bylo by to pro tebe nebezpečné. Miluju tě, tati. Nikdy na to nezapomeň.“

„Já… tebe… taky, Bells,“ zachroptěl ve spánku. Asi si musel myslet, že se mu to zdá. Edward za mnou mě vytáhl do stoje. „Musíme jít,“ špitl mi do ouška.

„Já vím,“ popotáhla jsem. Chtělo se mi plakat. Tak moc. To bylo poprvé od mé přeměny, co mi vadilo, že jsem upír. Potřebovala jsem za otce ronit slzy. Ale nešlo to.

„Lásko,“ pobízel mě Edward.

Smutně jsem přikývla.

„Sbohem, tati.“ Ozvěna mých slov se odrážela od stěn ložnice, ačkoliv už po nás zbyla jen plápolající záclona v otevřeném okně. 

Autor: LadyS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá touha - 32. kapitola: