Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá touha - 3. kapitola

07.09.2013 (10:45) • LadyS • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 3721×

Podrážky mých bot vrzaly pod maličkými oblázky, kterými byla posypaná příjezdová cesta až ke krátkému schodišti vedoucímu k hlavním dveřím. Se srdcem v krku jsem klepla středně velkým klepadlem zavěšeným ve lví tlamě a nervózně čekala, až mi přijde někdo otevřít.

„Sì, signorina?“ pozdravil mě šedivějící stařík v černém obleku.

„Eh, buon pomeriggio, é…“ Sakra! Jak se řekne: smím mluvit s? „Parlo… ééé con il-“

„Prosím, slečno, můžete anglicky,” utnul mé blekotání majordomus s nepatrným přízvukem.

„Potřebovala bych mluvit s panem, chci říct lordem, Ferrini. Já… jsem studentka. Americká studentka a… eh studuji vaši historii. Teda italskou historii. Ne vás, samozřejmě! Vy nejste historie, tak starý nejste.” Uvědomila jsem si, co jsem vykoktala. „Nechtěla jsem říct, že-!“

„V pořádku, slečno. Zcela vám rozumím. Koho mám ohlásit?“

Třikrát jsem zamrkala. „Tajem-“ Odkašlala jsem si. „Dívku z Caffè BelSole, pane.“

„Jistě, mohu vás požádat, abyste sečkala v přijímacím salónku?“ Rukou mi naznačil, abych vstoupila a já se snažila nezírat. Vše bylo tak luxusní! Zlaté, stříbrné, rudé… Pokoj v přízemí, kde jsem měla čekat, byl třikrát větší než celý můj italský byteček.

Ohromeně jsem se rozhlížela kolem, když se majordomus vrátil.

„Lord Ferrini vás přijme hned, můžete mne následovat?“ Vydala jsem se za tím roztomilým staříkem a nestačila valit oči. Palazzo Ferrini přesně odpovídalo mým představám, ba ne, ještě je překonávalo. Dlouhou chodbu zdobily rozměrné a velebné obrazy z osmnáctého století. A bylo tu spousta ohromných prostorů – zahlédla jsem pokoje a sály s vysokými okny, ačkoliv na většině z nich byly zavřené okenice – a tapety v chodbách byly luxusní: vzorované, s odstínem světlého nefritu. Že by čínská výroba? Možná, ale určitě stará.

„Tudy, prosím.“

Jak je ten palác vlastně velký? A jeho majitel bohatý? Všechny tyhle otázky mi po celou dobu vrtaly hlavou, ale odpovědí se asi nikdy nedočkám. Ptát se na ně samotného lorda mi přijde příliš neomalené.

Nejradši bych si tu všechno prohlédla a obdivovala. Nábytek tvořily míchanice těžkého ořechového španělského stylu a odlehčeného z georgiánské Anglie, tu a tam okořeněná ryze moderním strohým kusem.  

Majordomus mě vedl kolem posledního rohu skrz velké dřevěné dveře na další nekryté nádvoří a obdiv u mě vystřídal úžas. Zorné pole mi zaplnila mohutná hradba dvojitého kamenného schodiště stoupajícího svisle přes celých pět pater; připomínalo mi rybí žebra trčící z páteře. Ta architektura mi vyrážela dech.

„Dvojramenné schodiště, typické pro neapolské baroko. Navrhl ho Ferdinando Sanfelice pro mého předka, osmého lorda Ferriniho.“ Hluboký, přesto sametový mužský baryton mě vylekal, až jsem nadskočila. Mrštným pohybem jsem se otočila, až se mi rozvířily vlasy, a očima spočinula na vysoké mohutné postavě v světle modré košili a béžových kalhotách s puky. Kožené polobotky, italské, dodávaly outfitu ten správní šmrnc.

„Tak dívka z Caffè BelSole?“ pronesl mírně pobaveně lord Ferrini a nadzvedl jedno své obočí.

„N-no… představit se jako slečna, které jste včera zaplatil večerní úplatu, mi přišlo jaksi… divné?“

Zachechtal se zvláštním hrdelním smíchem, který mi rozproudil krev v žilách. „Nemohu s vámi souhlasit. Platit krásným ženám za cokoli mě nikdy nepřestane bavit.“

Neměla jsem na to jak odpovědět, a tak jsem jen zrudla.

„Určitě jste ale nepřišla, abyste mi poděkovala, že? Slečno…“ odmlčel se a já nabrala ještě sytější odstín červené.

„Swanová. Isabella. T-tedy Bella.“ V duchu jsem si nadávala do krav. Proč se před ním probůh chováš jako naprostá trubka?

„Slečno Bello,“ dodal lord Ferrini s podmanivým úsměvem.

„Vlastně ne,“ vyslovila jsem konečně bez zakoktání. „Jak už jsem říkala vašemu, ehm, majordomovi, jsem studentka Washingtonské univerzity v Seattlu a studuji Italskou historii. Ráda bych se něco dozvěděla o městě a hlavně,“ zastavila jsem se, abych nabrala dech a pokračovala, „ráda navštívila katedrálu Nanebevzetí Panny Marie. Jenže kvůli rekonstrukci do ní nepouští turisty.“

„A ode mě chcete…?“

„Bylo mi řečeno, že máte tu možnost mě tam dostat,“ vyhrkla jsem bez okolků a čekala na jeho reakci.

„Zajímavé,“ pravil zamyšleným hlasem a promnul si bradu. Nervózně jsem se ošila, ale pod jeho pohledem neuhnula. Měl velice pozoruhodné oči. Smaragdově zelené, ale jakoby s nádechem… hnědé? Ne, spíše mi přišlo, jako by měl hnědé oči a přes ně zelené čočky. Nosí barevné dioptrické čočky? Jess měla pravdu, přeci jen má nějakou vadu, špatně vidí! Ha! Hned se cítím líp.

Najednou se ale jeho zamyšlený výraz změnil v šokovaný a dále ve frustrovaný. Zamrkal. „Smím se vás zeptat, na co myslíte?“

„P-prosím?“

„Jaký je obsah vašich myšlenek?“

„Není to trochu osobní?“

„Ani ne.“

Zalapala jsem po dechu, ale hned se pokusila uklidnit. „Abych pravdu řekla, přemýšlím, co se vám honí hlavou. Na co myslíte vy?“

„Na vás.“

Moje srdce zaplesalo. „Na mě?“

„Ano. Jste velice pozoruhodná mladá žena.“

Jeho lichotka mě potěšila. „Děkuji, ale pořád jsem nedostala vaši odpověď.“

„Na co?“

Zaťala jsem zuby. „Na to, jestli byste byl tak laskav a pomohl mi dostat se do katedrály Nanebevzetí Panny Marie.“

„Možná, ale nebylo by to jen tak.“ V jeho zelených tůních se zablýskaly jiskřičky šibalství.

„Za úplatu?“

„Nechcete se jít projít po mých zahradách?“

Zapřemýšlela jsem nad tím. „Dobře.“

Pokynul mi rukou a společně jsme vyšli po zmíněném dvouramenném schodišti.

„Takže, slečno Bello, odkud pocházíte?“

„Z malého městečka ve státě Washington. Forks. Ale tam jsem se přestěhovala až ve svých sedmnácti letech, vyrostla jsem ve Phoenixu.“

„Máte sourozence?“

„Ne, jsem jedináček.“

„Proč jste začala studovat zrovna italskou historii? Proč ne tu vaši?“

„Americká historie je nudná a krátká. Zato italská… Její dějiny sahají až do starověku a již v tehdejší době zde existovalo mnoho městských států, částečně založených v rámci řecké kolonizace, a také, hlavně v severní části, města Etrusků. To je také zčásti má diplomová práce. Starověké etnikum etruské Valathri, tedy Volterry.“

„Zajímavé pojetí.“

Usmála jsem se a pokrčila rameny. „Napadlo mě to z čista jasna."

Dal si ruce do kapes a zatočil za roh do tunelu z popínavých květin. „Máte přítele, Bello?“

Jeho otázka mě totálně vyvedla z míry, přičemž se ozvala má nešikovnost a skutečnost, že nedokážu přejít po rovném, stabilním povrchu, aniž bych našla něco, oč zakopnu. Tentokrát to byla má vlastní noha; instinktivně jsem dala ruce před sebe a připravovala se na tvrdý dopad na písčitou cestu, když jsem se najednou ocitla v pevném objetí svalnatých paží.

Omamná vůně mě zasáhla do nosu jako opiová látka, omámila mě a rozostřila všechny smysly. Lord Ferrini mě postavil zpátky na nohy, ale nepustil. Pozvedla jsem k němu tvář a zírala na něho s neskrývanou touhou. Jeho rty se přiblížily k mým a jeho oči mě bedlivě zkoumaly a pozorovaly. Nepatrně rozevřel ústa a jeho dech mě zastudil na obličeji, jako by před chvílí snědl zmrzlinu.

Nemohla jsem mu odolat, tohle už na mě bylo prostě moc. Moje ruce mu bez mého přičinění vyjely po obnaženém předloktí s tmavými chloupky přes vyhrnuté rukávy košile, bicepsy až na statná ramena. Na znamení souhlasu jsem mu je stiskla a lord Ferrini tiše zasténal, líbilo se mi to. Naše rty dělily pouhé milimetry. Srdce mi bušilo jako o závod, tep splašeně tepal a dech zadrhával, nedalo se to snést.

„Prosím,“ zakňučela jsem a zamrkala.

Zarazil se. V hlubokých zelených očích se mu mihl stín. „Já… nemůžu,“ vydechl zmučeně a odtáhl se. Pustil mě a já zavrávorala dozadu. „Omlouvám se, nejde to.“

„P-proč?“ Vzápětí jsem se za tu otázku plísnila. Proč? Protože jsi jen ošklivá americká holka, co nemá na zaplacení vlastní účtenky a co mu nestojí ani za pohled! Nebo polibek, jeden jediný. Srdce mi proťal rezavý hřeb.

„Nesmím se s vámi zaplést.“

„Máte snad manželku?“ Nemohla jsem uvěřit, že jsem se ho na to zeptala!

Jeho zkroušenou, trochu děsivou, ale naprosto nádhernou tvář prozářil paprsek smíchu. „Ne, to vskutku nemám. A odpovím vám i na druhou otázku: nejsem ani v žádném jiném partnerském vztahu, jsem dočista sám.“

„Ach, tak tedy proč?“ Ježíš, přestaň se ho doprošovat, Bello! Odpověď moc dobře znáš, nepřej si ji vyslyšet z jeho lákavých úst. To by hodně bolelo.

„Na úkor vašeho bezpečí se od vás musím držet dál.“ Víc toho neprozradil.

„Ale-“

„Ten vstup do katedrály vám zařídím, nemějte obavy. Teď už byste však měla jít.“ Jeho slova ťala do živého. Vyhazuje mě.

„Ovšem. Tedy… děkuji za váš drahocenný čas a ochotu mi pomoci. A také za včerejší výpomoc s placením, s mou kamarádkou jsme vám velice vděčné. Cestu najdu sama.“ Otočila jsem se na patě a pádila stejnou cestou, kterou jsme přišli.

„Bello, prosím, počkejte!“ Prudce jsem se k němu otočila a viděla, jak se ke mně přibližuje svižnou chůzí.

„Nechte toho, prosím vás, poznám, když o mě někdo nestojí. Nesnažte si mě ze soucitu udobřit, tím mě ještě víc zraňujete… a ponižujete.“

„Takhle to není, věřte mi, ale je to pro vaše dobro!“

Smutně jsem zavrtěla hlavou. „Ať je to jak chce, nic se nemění… A já vás zcela chápu.“ Pak jsem se rozběhla a utíkala odtud, co mi síly stačily. Slzy se mi už nahromadily v očích a hrozilo, že přetečou.

Brána, od které jsem byla asi dvacet metrů, se otevřela a já jí proběhla, jakoby mě čerti honili. Zastavila jsem se až v polovině luxusní čtvrti, vydýchávala se a zadržovala vzlyky. Bože, proč mě jeho odmítnutí tak zasáhlo? Vždyť jsem to očekávala! Muž jako on nelíbá holky jako já! A přesto jsem tu stála a bulela jako malá.

Popotáhla jsem a vypnula hruď. Nebudu brečet, nemá to cenu. Nač plakat nad rozlitým mlékem? Pokusila jsem se uklidnit a normální chůzí pokračovala domů. Při tom jsem z mysli vytěsnila všechny myšlenky a úvahy týkající se lorda Ferriniho a rozhodla se dělat, že jsem toho muže v životě nepotkala.

Do svého bytu jsem dorazila uřícená a rozhozená. Za dveřmi jsem odhodila klíče na odkládací stolek a vydala se do kuchyně, kde jsem si z lednice vyndala láhev jahodové vodky, dárek na přivítanou od Jess. Z prosklené skříňky jsem si vzala sklenku, do jedné třetiny ji naplnila a vypila. Cítila jsem, jak mi tekutina krásně prohřívá hrdlo, a tak si nalila podruhé. A potřetí.

Zvonek u dveří mě naprosto vylekal, až jsem málem upustila skleničku na zem. Něco jsem si pro sebe zamručela, vodku odložila na linku a šla otevřít.

„Ahoj, zahlédla jsem tě jak-“ Jess se zarazila uprostřed věty a zaostřila na můj obličej. „Prokrystovyrány, Bello, co se ti stalo? Tys brečela?“

„Já…“ Nevěděla jsem, co říct.

„Pojď,“ vzala mě za ruku a odtáhla do obýváku. „Hezky mi řekneš, co se ti stalo.“

Stáhla mě k sobě dolů na gauč a ruce si složila v klíně. „A jestli mi řekneš, že to má něco společného s lordem Ferrini, tak mu půjdu osobně nakopat zadek.“

Nepatrně jsem se usmála a pokrčila rameny. „Nic se nestalo, dokonce mi zajistí vstup do katedrály.“

„Tak proč máš tedy napuchlé a červené oči, no? Vypadáš jak angorák.“

„Protože… protože proto!“ Čert aby to spral, zase se mi draly slzy do očí.

„Bello, notak, vyklop to.“

„Málem mě políbil, ale nakonec mi dal košem.“

„Já to věděla! Ten hajzl. Jen počkej, já mu dám!“ Vyskočila na nohy, ale já ji drapla za předloktí a donutila zpátky si sednout.

„Neudělal to nijak hrubým způsobem. Ospravedlňoval se tím, že se kvůli mému bezpečí musí ode mě držet dál.“

Jess se nad tím zamyslela. „No, to dává smysl.“

„Dává?“ zeptala jsem se jí nevěřícně.

„Leccos se o něm povídá, a tím nenarážím na to, že je údajně vrahem.“

„Co mi tím naznačuješ?“

„Je velice vlivným a bohatým člověkem, z milionů nadělal miliardy, ale nikdo neví jak.“

„Jakože svý peníze získal nelegálně?“

„Možná, ale hlavně si díky těm svým obchodům vytvořil spoustu nepřátel, nebezpečných nepřátel.“

„Narážíš na mafii?“ vyjekla jsem.

„Nevím, nemusíš být mafián, abys vlastnila bouchačku, se kterou můžeš každýho odprásknout.“

Trhla jsem sebou. „No dobře, tak má nepřátele, to mu ale přeci nebrání mě políbit!“

„Třeba je do něčeho zapletený.“

„Podle mě se mě snažíš jen uchlácholit,“ zašeptala jsem nabručeně.

„Viděla si snad před pár minutami, že bych tě chtěla ukonejšit? Jen z představy, že ti ublížil, jsem měla chuť mu jednu ubalit.“

Povzdychla jsem si a položila si hlavu na Jessicino rameno. „Je to nahouby.“

„Je, ale takových jako on ještě bude, zlato, věř mi. Vím, co říkám,“ zasmála se Jess a pohladila mě po ruce. Svatá pravda.

Autor: LadyS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá touha - 3. kapitola: