Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá touha - 22. kapitola

19.11.2013 (19:45) • LadyS • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 6086×

„Bello!“ křikla na mě Jess přes ulici, když mě spatřila. Musela jsem se usmát, to se k ní tak hodilo. Vždy veselá, upravená, nedbalá pravidel. A také lehkovážná, jelikož se málem vřítila pod kola jedoucího auta, až se mi zatajil dech.

Hlasitý klakson ji sice vyděsil, ale vybídlo ji to akorát k zvednutí prostředníčku na řidiče a spěšně doběhla na druhou stranu chodníku.

„Ahoj!“ vyhrkla s úsměvem, objala mě a naznačila pusu na tvář.

„Ahoj,“ zasmála jsem se.

„Tak, kam razíme?“

Pokrčila jsem rameny. „Je mi to jedno, ale chci někam, kde budeme mít alespoň trochu soukromí.“

Jess se zamyslela: „Co LaRossa?“

„Klidně.“

A tak jsme se do sebe zavěsily a vydaly vstříc oblíbenému baru.

„Tak povídej, nenapínej mě! Jaké to bylo? Jak to probíhalo?“

Lokla jsem si svého džusu a chvíli otálela s odpovědí. „Bylo to… bylo to neskutečné.“

Nadzvedla jedno obočí a mlčela.

„No fajn,“ povzdychla jsem si a začala včerejší večer vykládat od samého začátku. Jess dychtivě poslouchala a hltala každé mé slovo. Když jsem se zmínila o svém bičování, valila oči jako nártoun filipínský.

„Takže tě opravdu bičovali? A bolelo to? Tekla ti krev? Byla si obětována?“

Musela jsem se jejím otázkám zasmát. „Ano, bičovali, ale ne tak, jak si představuješ. Měla jsem spoutaná zápěstí a, ehm, visela na háku připevněném ke stropu. A používali rákosku, ne pravý bič. Opravdu šlo spíše o rituál než nějakou sadomasochistickou úchylku.“

„Líbilo se ti to?“ zeptala se mě podezřívavě a mhouřila přitom oči. Podrbala jsem se ve vlasech a cítila, že nepatrně rudnu.

„Já… totiž, ehh… a-asi ano. Teda chci říct… ano. Ano, líbilo. Je to neuvěřitelné, Jess, ale doopravdy jsem si to užívala. Navíc jsem takové pocity nikdy nezažila.“ Teď už jsem byla rudá jako rak.

Má nejlepší kamarádka mě pobaveně pozorovala a já se čím dál tím víc nechala unášet vzpomínkami. A ústa mi u toho jela jako namazanej blesk. „Nedokážu to pořádně popsat, nic takového snad ani nejde. Když jsem tam ale visela vydaná jim na milost a nemilost… Edward stál přímo přede mnou, Jess, a nespouštěl ze mě oči. Po celou tu dobu, co mě rákoskou bili přes zadek, jsem mu zírala do těch jeho překrásných smaragdových tůní a pociťovala takovou touhu, která mě nutila si představovat nemyslitelné.“

Jess se uchichtla a já si povzdychla. „Měla si pravdu. Bála jsem se zcela zbytečně, protože to bylo úžasné. A pokud bych mohla, bez váhání bych do toho šla znova.“

„Fíha,“ pronesla Jess a překvapeně se opřela zády o vypolstrovaný box, „teda, Bello, já tě vůbec nepoznávám. Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že se necháš dobrovolně zbičovat a budeš mít z toho orgasmus, vysmála bych se mu do ksichtu.“

Zašklebila jsem se a usrkla ze svého džusu. Měla ale pravdu, sama jsem se nepoznávala. Něco uvnitř mě se navždy změnilo a já netušila, zda mám být ráda či ne.

V baru jsme proseděly ještě hodinku, ale pak už Jess musela jít. Rozloučily jsme se a slíbily si, že si co nejdříve uděláme dívčí večer. Bary jsou prima, ale na určité rozhovory se nehodí.

Vyšla jsem na ulici a vydala se po Via Ricciarelli směrem ke svému bytu. Byl srpen, takže panovalo vedro k padnutí. Letní šatičky se mi lepily na tělo, boty mě tlačily, jak jsem měla zpocené a nateklé nohy, a ucha od kabelky zavěšené na předloktí se mi nepříjemně zařezávala do kůže. Už jsem chtěla být doma a dát si studenou sprchu. Neříkám, že nemám ráda léto, ale za poslední měsíce bylo překvapivě hodně zataženo a slunných dní naopak pramálo. Což znamená, že pravé italské dny jsem zažila jen párkrát, a to většinou schovaná ve svém bytě s klimatizací.

Zatočila jsem za roh, přičemž mě oslepily sluneční paprsky, když vtom jsem z postranní uličky zaslechla písknutí. Zastavila jsem se a nejistě udělala několik kroků zpátky, abych měla lepší výhled do temné uličky.

„Bello,“ zašeptal hluboký hlas a já namístě ztuhla. Sundala jsem si sluneční brýle a zamrkala, aby mi oči navykly šeru.

„Haló? Je tam někdo?“ zavolala jsem nejistě a popošla blíž do přítmí.

„Bello, prosím, pojď sem,“ promluvil dotyčný trochu hlasitěji a já v tu ránu hlas rozpoznala. No to si ze mě dělá srandu?! Strach se v sekundě změnil ve vztek. Bez rozmyslu jsem se rozešla do uličky a rázovala si to s hlasitou ozvěnou od podrážek mých bot. Zdi bočních domů se mi skoro třely o ramena, jak byla ulička úzká, a tma tu byla, jak nechci říct kde.

„Nicku?! Zbláznil ses?! Málem jsem z tebe dostala infa -“ Vzápětí jsem se zarazila a zděšeně zalapala po dechu. Konečně jsem byla dostatečně blízko, abych v siluetě rozpoznala Nicka, a jeho vzezření nahánělo hrůzu. Vypadal příšerně. Oblečení měl špinavé a potrhané, obličej samou modřinu a natržený ret, na krku měl gázu prosáklou krví. Ale nejhorší byly oči. Jindy krásně průzračně modré studánky nyní odrážely čirý strach a hrůzu. Nickovi se stalo něco příšerného.

„P-panebože. Co se ti stalo?! Někdo tě zbil? Napadl? Mluv se mnou!“ Došla jsem až k němu a pohladila ho po tváři. Cuknul sebou, ale hned na to mě chytil za téže ruku a naléhavě se mi zadíval do očí.

„Bello, nemám moc času! Musíš mě vyslechnout!“

Mlčela jsem a dala mu prostor to ze sebe vysypat.

„Jde o mysteria. Zjistil jsem, co jsou ti lidé skutečně zač, Bell. Jsou to zrůdy! Odporné, krve sající zrůdy!“

„C-co? C-co mi to tu povídáš?“

Jako by se mu do žil vlila nová energie, mi prudce chytil tvář do dlaní. „Musíš utéct! Dokud je ještě čas! Oni tě nenechají naživu, když znáš jejich tajemství! Mně se podařilo utéct jen kvůli svému kontaktu, ale ty nemáš nikoho! Jen mě. A já tě neopustím! Dnes večer na mě čeká autobus, který nás doveze až do doků v Brestu. Odtud poplujeme až do Států, tam už svojí mocí nevládnou!“

„Nicku, vůbec netuším, o čem to tu mlu -“

„Upíří! Jsou to upíří, Bello! Démoni, co zabíjí lidi! Viděl jsem to na vlastní oči!“

Vyděšeně jsem se mu vytrhla a couvla před ním.

„Mluvíš z cesty, Nicku. Zamysli se, upíří neexistují. Jsou to bájná stvoření, výmysly lidí.“ Hlas se mi silně třásl a zuby jekotaly.

„Ne! Opravdu žijou! Nebo nežijou, to je jedno. A jejich vůdce se svými dvěma bratry vládne jejich světu. Volterra je pod jejich vlivem, stejně tak jako polovina Evropy. A řídí mysteria! To oni jsou zakladateli Dionýsovo mysterií!“

„Nicku, musel si mít ošklivou nehodu a udeřit se do hlavy. Možná máš i otřes mozku.“ Ach, chudáček, co si musel protrpět, když teď trpí bludy? „Pojď, musíme tě hlavně co nejdřív dostat do nemocnice, aby tě někdo ošetřil.“ Udělala jsem krok vpřed a chtěla ho chytit za ruku, ale tváří mu projel vztek a uhnul přede mnou.  

„Ty mě vůbec neposloucháš! Musíme prchnout, dokud je čas!“

„Nicku, upíří nejsou. A do mysterií ti vůbec nic není. Já ti říkala, ať se držíš dál, ale ne, a pak to takhle dopadá!“

„Mluvím pravdu! A chceš vidět důkaz? Tady ho máš!“ A sáhl si na krk a strhl gázu. Vyvalila jsem oči a žaludek se mi bolestně stáhnul od nevolnosti. Na krkavici mu mokvala ošklivá rána, která měla tvar… půlměsíců jako od lidského kousance. Ježíši Kriste! Jaký maniak mu tohle udělal?!

„Byl bych se stal stejnou zrůdou, jakou jsou oni, ale můj přítel mi pomohl a vysál jed, který jim koluje žilami. Jenže se mi tam musela dostat infekce a - to je teď jedno! Bello, miluju tě, vždycky jsem tě miloval, a nedovolím, aby z tebe udělali monstrum, jakými oni ve skutečnosti jsou!“

Teď už celkem vystrašená jsem před ním začala ustupovat. „Nicku, pro lásku boží, přestaň s těmi nesmyslamy - ááá!“ Nedokážu pochopit, jak ze svého zuboženého těla dokázal vyvinout tolik mrštnosti a síly, ale najednou mě bolestně držel pod rameny a nechtěl pustit.

„A ten tvůj lord patří k nim! Šoustáš s upírem, Bello! Copak si to neuvědomuješ?! Jedním máchnutím ruky by tě mohl zabít!“

„Nicku, pusť mě!“

„Sakra, Isabello!“ zařval a já sebou panicky trhla. Oči mi zaplavovaly slzy, když se mnou třásl. „Je to odporná pijavice, která tě sprostě obelhala, aby tě opíchala a proměnila v to, čím je on sám!“

„Nech mě být! Prosím!“ Už jsem brečela a ze všech svých sil se mu snažila vykroutit, ale marně. I přes svá zranění byl stále silnější než já.

„Já to tak ale nenechám! Zachráním tě! Odplujeme spolu zpátky do Států a-“

Začala jsem z plna hrdla pištět, a doufala, že mě někdo uslyší. Ihned mi ale zakryl ústa olepenou dlaní. Málem jsem se na místě pozvracela.

Přerývaně jsem dýchala skrz Nickovu dlaň a poulila na něho bulvy.

„Nikdy sis nevšimla, že na něm něco nehraje? Tvrdá ledová kůže, malá chuť k jídlu, proměnlivá barva očí?“ Jak to do háje ví?! „Ha! Vidím ti to na očích! Mám pravdu, a ty to víš!“

Škubla jsem hlavou, abych si uvolnila ústa. „To nic neznamená! Jsi šílenec! Trpíš halucinacemi!“ Chtěla jsem ho nakopnout do rozkroku, ale rozpoznal můj záměr a v okamžiku mě chytil tak, že jsem byla bezmocná. A tak jsem se opět rozkřičela. A Nick mi opět zakryl pusu. Sakra!

„Doufal jsem, že mi uvěříš, ale počítal jsem i s druhou variantou. Možná mě za to budeš navždy nenávidět, ale raději budu žít do smrti v tvé nelibosti než s vědomím, že jsem tě nechal dobrovolně zemřít!“ Na pár vteřin si uvolnil jednu ruku, aby si něco vyndal ze zadní kapsy špinavých džínů, přičemž jsem se horečnatě snažila se mu vyprostit, ale bez výsledku. To už mi však na ústa tiskl látkový kapesník, který hrozně smrděl po dezinfekci. Pokoušela jsem se nedýchat, ale po chvíli se mi začínaly dělat mžitky před očima a já se automaticky nadechla. A vdechla tak omamnou látku vpuštěnou do kapesníku.

Netrvalo dlouho a pociťovala jsem účinky. Viděla jsem rozmazaně, jazyk mi napuchnul a ztěžknul a cítila jsem se čím dál tím víc unavenější.

„T-ty h-haj-jzl-e!“ podařilo se mi ještě vyhrknout, což byl úspěch, protože jsem si připadala jako voda stékající po skalách, rozevlátá, proměnlivá. A nato mě obalila tma.

≈

Božíčku, co se to děje? Běželo mi hlavou, když jsem pomalu nabírala vědomí. Bylo mi hrozně špatně. Žaludek jsem měla rozbouřený a bolavý, víčka ztěžklá a patro se mi lepilo k jazyku. Na nic jsem si nevzpomínala. Co se mi to ksakru děje?!

Pokusila jsem se otevřít oči, ale to jsem rovnou mohla zkusit zvednout traktor, a vyšlo by to nastejno. Ne, takhle to nepůjde.

A tak jsem se zaposlouchala a snažila se rozpoznat okolní zvuky. Vrnění, slyšela jsem známé vrnění motoru, ale bylo jiné. Rozlehlejší. A náhle mé tělo poposkočilo a já bolestně zaskučela. Došlo mi, že mám svázané ruce za zády, jau. Panebože, unesli mě?!

Znovu jsem zkusila otevřít oči a ejhle! Po těžkém snažení se povedlo! Ale naneštěstí mi to bylo k ničemu, jelikož jsem hleděla do černočerné tmy. Do prčic, kde to jsem?!

Opět jsem poposkočila a zasténala. Dodávka, blesklo mi hlavou. Jsem v zadní části dodávky!

„Pomoc,“ zaskřehotala jsem, ale slovo to ve skutečnosti nepřipomínalo ani trochu. Zakašlala jsem, což rozbouřilo mé žaludeční šťávy. Ach ne, přece se tu nepoblinkám!

Urputně jsem se pokoušela korigovat tekutiny ve svém břiše a zároveň se snažila vzpomenout si. Na cokoliv. Naštěstí se mlha v mé mysli dala na ústup a mé vzpomínky se mi pozvolna navracely.

Nick mě omámil.

A následně unesl.

No do prdele!

Jak dlouho jsem spala? A kolik je vlastně hodin? A kam mě to veze?

Samé otázky a odpovědi nikde.

Zavrtěla jsem se, ale s rukama za zády jsem toho moc nezmohla. Zamrkala jsem a rozhlédla se kolem. V nákladním prostoru byly jen dvě bedny a já, jinak nic. Ani jsem nezahlédla něco, co by mi pomohlo rozříznout provaz. Ihned jsem poznala, že rozvázat uzel by nemělo cenu, byl moc utažený a velký.

Povzdychla jsem si a potlačovala paniku, která mě pomalu obalovala. Musím být silná a udržet si čistou hlavu!

Nick mi určitě nechce ublížit, i když bych ho teď nejradši zastřelila. Vedly ho k tomu jeho prapodivné ochranářské pudy, které se vynořily po jeho napadení. Je nemocný, psychicky labilní, a já se odtud musím co nejrychleji dostat, abych nás oba dovezla zpátky do Volterry. V takovém stavu by mohl nejen ublížit mně, ale i sobě.

Povzdychla jsem si a přetočila se do jakžtakž pohodlné pozice. Čekat, musím čekat, nic jiného mi prozatím nezbývá.

Ach Edwarde, prosím, přijď pro mě!

Autor: LadyS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá touha - 22. kapitola: