Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá touha - 18. kapitola

05.11.2013 (20:00) • LadyS • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 4049×

Ležela jsem u sebe na posteli a zírala do stropu. Mohlo být něco kolem čtyř ráno a já od večera nezamhouřila oči. Nemohla jsem. V hlavě se mi rojilo tisíce myšlenek, které nahlodávaly můj idylický vztah s Edwardem. Jak jsem mohla být tak blbá?!

Mělo mě napadnout, že všechno není tak růžové, jak se to z počátku jeví. Pch, mysteria. Ve srovnání s Edwardovým tajemství je tohle prkotina. Ale co když… ale co když to s tím má něco společného? Nikdy mi neřekl, jak vypadá závěrečné páté mysterium katabasis.

Nahlas jsem zakňourala a zvedla se do sedu. Hlava mě bolela a měla jsem pocit, že mě právě přejel parní válec.

Už dávno jsem si chtěla dojít pro prášek, ale ty jsou dole v kuchyni, což znamená, že bych musela projít kolem Edwarda. Nevím proč, ale měla jsem dojem, že taky nespí, a na střet s ním ještě nejsem připravená. Nějaký šestý smysl mi napovídal, že je toho mnohem víc, než si dokážu představit.

Zády jsem se opřela o pelest postele a zamyslela se. Musím si s Edwardem promluvit. Miluji ho. A vím, že on mě také, takže si rozhodně zasloužím vědět pravdu, ať je jakákoli. Mysteria jsem překousla, ne? Pro lásku se prostě musí něco obětovat! Ale ráno moudřejší večera. Teda noci.

Opět jsem se položila do peřin a zavřela oči. Musím se pokusit usnout, jinak bych to zítra ehm... dnes, nezvládla. A na nadcházející rozhovor musím být střízlivá a v plné síle. Kdo ví, co mě čeká.

≈

Stála jsem u kuchyňské linky a krájela rajčata. Bylo jedenáct dopoledne, přičemž jsem vstala asi před pěti minutami, a skoro se neudržela na nohou. Věděla jsem, že mi to dnešní ponocování neprospěje, ale že až takhle… Neohrabaně jsem si hřbetem ruky, ve které jsem držela nuž, promnula oko, a málem si přitom ufikla nos.

„Dávej pozor,“ pronesl za mnou Edward a odtáhl mi ruku od obličeje. Dal mi polibek na krk. „Nerad bych, aby ses zranila.“

Usmála jsem se a pokračovala v krájení. Byla jsem napjatá, nevyspalá a ve špatné náladě. Edward si všiml mého zachmuření.

„Děje se něco?“

„Ne, ne,“ vyhrkla jsem až příliš rychle, „jen jsem špatně spala.“

„Všiml jsem si, ty kruhy pod tvýma očima se přehlédnout nedají.“

Nic jsem na to neřekla a všechny plátky nakrájeného rajčete nandala na krajíce chleba natřené pomazánkovým máslem.

„Jdi si sednout, za chvíli bude snídaně.“ Už otvíral pusu, aby mi určitě sdělil něco ve stylu: že už jedl, nebo na jídlo nemá pomyšlení; ale já ho předběhla.

„A rozhodně mi neříkej, že nemáš hlad, nejedl si tak čtyři dny. Budu si pak myslet, že o mé jídlo nestojíš.“

Zacukaly mu koutky úst. „Chtěl jsem jen říct, že máš na tváři trochu pomazánky.“ Nahnul se a pomalu mi ji slízl. Sakryš, i navzdory nejistotě a obav, které mě pochmurně obalovaly, jsem pocítila mravenčení v podbřišku. 

Dodělala jsem snídani a dva kulaté táci plné namazaných chlebů jsem odnesla k jídelnímu stolu. Táta odložil noviny.

„Nechte si chutnat,“ popřála jsem jim, a přitom významně pohlédla na Edwarda. Nadzvedl obočí, vzal si jeden krajíc a ukousl si tak velké sousto, že skoro celý snědl. Protočila jsem oči a z lednice ještě vyndala pomerančový džus, poté si k nim přisedla.

Celou dobu jsem nenápadně pozorovala Edwarda, ale překvapil mě. Snědl tři čtvrtě jednoho tácu a vypil dvě sklenice džusu.

Nakonec nic nezbylo, a při mytí nádobí mi Edward pomohl. Táta to pozoroval s nechutí, ale ať si taky trhne, nedělali jsme nic nepřístupného.

Po snídani jsme se všichni usadili k televizi a dívali se na nějaký film o hledačích pokladů. Nebavilo mě to a navíc se mi zavíraly oči.

„Chceš si jít na chvíli lehnout?“ zašeptal mi do ucha Edward a já přikývla. Zkusila jsem se postavit, ale celá zem se mnou zatočila.

„Hej,“ zachytil mě můj princ, a aniž bych to čekala, si mě vyzvedl do náruče. Zdálo se mi, že slyším Charlieho si pro sebe mumlat, že to snad není nutné, ale také už jsem mohla být v polospánku a představovat si to. Nevím, ale někde uprostřed schodiště jsem v Edwardově náruči usnula tvrdým spánkem. Hurá.

Mé druhé probuzení bylo o mnohem lepší.

„Ahoj,“ usmál se na mě Edward a pohladil mě po tváři.

„Ahoj,“ zamžourala jsem na něho a víc se k němu přitulila. „Kolik je hodin?“

„Budou tři.“

Zděsila jsem se. „To jsem spala tak dlouho?“

„Prospělo ti to, dopoledne si vypadala jako mrtvola.“ Nevím proč, se u toho slova ušklíbl.

Protáhla jsem se a zívla si. „Co táta?“

„Překvapivě to o půl hodiny později vzdal taky a dal si odpoledního šlofíka.“

„Co jsi tu celou dobu sám dělal?“

„Nic," usmál se, ale během odpovědi mu obličejem kmitl záblesk zlověstného hněvu. Srdce se mi splašilo úzkostí a zmatkem, avšak Edwardův výraz rázem zněžněl, chlácholivě mě líbl na rty. Byl to jemný a lehký polibek, jako dotyk motýlích křídel.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se ho, abych zahnala své chmury.

„Co budeš chtít.“ Vískal mě ve vlasech a já si spokojeně povzdychla. A pak mě to napadlo.

„Máš rád procházky?“

„Zbožňuju je,“ zazubil se na mě. Pozvedla jsem se na lokty.

„Pár kilometrů odsud se nachází mé oblíbené místo. Ráda bych ti ho ukázala."

„V tom případě se můžeš začít oblékat.“ Dali jsme si pusu a já vstala z postele.

Za deset minut už jsme ruku v ruce kráčeli lesem směrem na louku. To místo jsem milovala. Našla jsem ho náhodou před několika lety,a od té doby, co jsem bydlela u táty, jsem ho navštěvovala velice často.

„Už tam budeme,“ informovala jsem Edwarda a odhrnula větve hustých jehličnanů. Píchalo to jako čert. „Jau.“

„Počkej, já první,“ předběhl mě a razil si cestu přede mnou. Gentleman první kategorie.

Za nedlouho se nám před očima zjevil otevřený prostor, který bral dech. Loučka byla teď v létě krásně rozkvetlá, a přestože nesvítilo slunce, byla nádherná.

„Páni,“ ohodnotil tu krásu Edward užasle a já se zasmála. Rozběhla jsem se vstříc palouku a Edward mě následoval.

„Není to úžasné?“ zakřičela jsem s roztaženýma rukama a zatočila se dokola. Edward mě hypnoticky pozoroval a hltal očima. Skousla jsem si spodní ret a ukazováčkem mu naznačila, ať ke mně přistoupí. Neváhal ani vteřinu.

„Miluji tě.“

„A já tebe, cara mia.“

Sedli jsme si do trávy mezi kvítí a přitulili k sobě. Obaloval nás pocit pohody a já se cítila šťastně, ačkoliv mě hlodal červíček pochybností, který mi do duše vnášel temnotu.

Bála jsem se na včerejší epizodu zavést rozhovor. Nechtěla jsem tak hezký okamžik kazit svými obviňujícími a zvídavými otázky, ale ještě víc jsem si přála vědět pravdu.

„Edwarde?“

„Ano?“

„Já…“ odmlčela jsem se a opřela si mu hlavu o rameno. „Chci se tě na… na něco zeptat.“

„Ptej se.“

Povzdychla jsem si a schoulila se do klubíčka.

„Bello?“ Mé ochranné gesto ho zarazilo. „Co se děje?“

„Jde o tebe.“

„O mě?“ Nemohla jsem se mu dívat do očí, tak jsem zírala do trávy u svých bot.

„Chci si o něčem promluvit.“

Ucítila jsem jeho prsty pod bradou, mírným tlakem mě donutil pozvednout k němu hlavu. Zavřela jsem víčka.

„Bello,“ pokáral mě a pohladil po tváři. Hluboce jsem si povzdychla a zavrtěla hlavou.

„Včera jsem… včera jsem tě viděla lézt do té skříně a… a pak si tam najednou nebyl. Prostě ses z ničeho nic ocitl dole na gauči!“ Otevřela jsem oči a v téže chvíli mě zasáhnul tvrdý lesk v Edwardově temných tůní. „Tohle není normální, Edwarde.“

Mlčel a zamračeně si mě prohlížel. Pak zavrtěl hlavou. „Potichu jsem se vyplížil za Charliem a lehl si dřív, než si mě stihl všimnout.“

„To je nemožné, a ty to víš! Navíc bych tě slyšela.“

„Neslyšelas mě.“

„Edwarde, prosím! Už mě to unavuje. Vím, že přede mnou něco tajíš.“

„Bello-“

„Přestaň. A navíc, tady nejde jenom o včerejšek. Je toho tolik, co mi na tobě nesedí. Tvůj jídelníček, rychlé pohyby, mění se ti barva očí, proboha!“

Edward nyní svá čistě zelená očiska zavřel, a jeho výraz ztvrdl. „Nech toho, prosím.“

„Edwarde-“

„Ne!“ Cukla jsem sebou a Edward se začal ihned omlouvat. Zavrtěla jsem ale hlavou a odtáhla se od něho. Věděla jsem, že to takhle dopadne, ale zklamání je vždycky hořké. Zvedla jsem se na nohy.

„Chápu,“ řekla jsem, otočila se na patě a vydala se domů.

„Bello, počkej,“ volal na mě a bez problému mě dohnal. „Ničemu nerozumíš. Tohle není jen tak, věř mi, prosím. Rád bych ti vše vysvětlil, ale nemůžu. Ještě ne.“

„Jo? A kdy to prosím tě bude? Chápeš ty vůbec, kolik jsem toho kvůli našemu vztahu musela podstoupit? Kvůli tobě?“

„Já ti rozumím, opravdu, ale-“

„Přestaň s těmi blahosklonnými výmluvami, ano?“

„Nemůžu, jasný?! Jak rád bych ti prozradil pravdu, ale ještě není ten správný čas.“

„Má to co dočinění s mysterii?“

„Z poloviny ano.“

Zmučeně jsem si povzdychla a sklonila hlavu. „Doufám, že to bude co nejdříve, protože ta nejistota mě začíná stravovat zaživa.“ A s tím jsem se rozběhla a nechala ho bezradně stát za sebou.

Zbytek odpoledne byl hrozný. Edward se mnou nemluvil a já se na truc zavřela u sebe v ložnici. Hlavou se mi míhalo tisíce nápadu a teorií, o jaké tajemství by mohlo jít, ale nic neodpovídalo skutečnosti. Bylo mi z toho smutno.

Večer jsem se rozhodla zavolat Jess, ale nezvedala mi to. Asi mají v Itálii ještě noc. Opět jsem skončila v posteli zírající do stropu. Už mě to začínalo unavovat.

Rozhodla jsem se připojit k osazenstvu v přízemí. Co na tom, že s Edwardem jsme na kordy a s tátou, no, velká zábava s ním není, když má nakázaný klidový režim. Oba byli překvapení, že mě vidí. Pff.

„Co dávají?“ zeptala jsem se znuděně.

„Kriminálku Las Vegas,“ odpověděl táta.

„Hmm.“

Tragédie. Nebo spíše tragická komedie. Asi takhle jsme všichni tři dohromady působili. Jednoduše fraška.

O necelou hodinu později jsem se už modlila, aby seriál skončil, a já se mohla vrátit zpátky do své trucovny. V ovzduší to jen jiskřilo napětím a negativní energií.

A strašně jsem se lekla, když Edwardovi začal vyzvánět mobil v kapse. Omluvil se a přesunul se do kuchyně, odkud jsme ho ale i tak slyšeli.

„Pietro, buongiorno, va tutto bene?“

Táta nemohl rozumět ani slovíčku, já však rozuměla perfektně. Nechtěla jsem se otáčet, ale zajímalo mě, jak se u rozhovoru Edward tváří. Takže jsem se natočila a koutkem oka ho pokradmu pozorovala.

„Tak brzy? Nedá se to odložit? … Rozumím. Dobře, pokusíme se dorazit co nejrychleji.“ Rozloučil se a hovor vytípl. Rychle jsem se otočila zpátky k obrazovce.

„Bello? Můžu s tebou mluvit?“

Pootočila jsem k němu hlavu. „Jistě, děje se něco?“ Zvedla jsem se a následovala ho do nejvzdálenějšího kouta v kuchyni.

Tiše ke mně promluvil. „Právě jsem měl důležitý telefonát z Itálie. Neodkladné záležitosti si nás žádá k okamžitému odletu.“

„Nás? Cože?“

„Jde o třetí mysterium, Bello. Je stanoveno datum.“ Ach bože, úplně jsem na ně zapomněla. Tedy lépe řečeno, na jejich průběh. Ten zmatek ohledně táty mě donutil je dočista vypustit z hlavy.

„Kdy?“

Pochopil. „Za tři dny.“

Vykulila jsem oči. „Tak brzy?! Vždyť jsme na druhé straně zeměkoule! Jen let trvá den!“

„Proto musíme okamžitě vyrazit, nejlépe ještě dnes večer.“

„Ale co můj táta?“ zašeptala jsem.

Konejšivě se usmál. „Zvládne to. Sama si viděla, že se o sebe dokáže postarat. Má jen berle, lásko.“

„Vždyť ho postřelili! Navíc, kdo bude dohlížet, aby poctivě bral léky? Znám ho, určitě se na ně vykašle.“

„A co Billy Black? Jeho kamarád, ten ho určitě nenechá na holičkách, postará se o něho.“

„Sám je na vozíčku,“ podotkla jsem suše.

„Zvládne to," zopakoval mi jako malému dítě důrazně.

Bezradně jsem si přešlápla z nohy na nohy.

„Musíme to stihnout, Bello. Víš, jaké by jinak byly následky.“

Přikývla jsem. „Máš pravdu. Půjdu to říct Charliemu.“ Chtěla jsem Edwarda obejít, ale popadl mě za zápěstí a přitáhl k sobě. Objal mě pevně kolem pasu, nebránila jsem se.

„Carissima, nezlob se už na mě kvůli odpoledni. Miluji tě a přísahám ti na památku svých zesnulých rodičů, že se všechno brzy dozvíš.“ Jeho hluboký podmanivý pohled smaragdových očí obměkčil mé zatvrzelé srdce, a tak jsem se vyhoupla na špičky a dala mu dlouhý polibek na rty. Nebylo v tom nic vášnivého, spíše láskyplného.

„Miluji tě, Edwarde, a nezáleží na tom, zda se na tebe zlobím či ne, mé city k tobě se nikdy nezmění. To si zapamatuj.“

Tak co, líbilo? Doufám, že jste spokojení. Možná některé z vás napadne, že to Bella Edwardovi nějak moc rychle odpustila, ale jak se říká, láská z nás dělá zaslepené blázny. :D Těším se na vaše komentáře, LadyS. :)

P. S.: Strašně moc bych vám chtěla poděkovat za hlasy v soutěži: Nej povídka měsíce října/októbra 2013. Díky vám jsem se umístila na krásném devátém místě a ještě teď se z toho vzpamatovávám. :D Je to pro mne velká pocta, děkuji vám.

Autor: LadyS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá touha - 18. kapitola: