Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Školní neřesti - Prolog

25.03.2011 (15:00) • Amour • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1880×

Prolog:

„Láska a nenávist, jen tenká hranice je odděluje.“

Tohle jsem nevymyslela já, vlastně jsem téhle větě ani nikdy  nevěřila a vysmívala se jí. Dokud mi jedno hloupé uklouznutí nedokázalo, jak moc je tahle věta pravdivá…

Jmenuji se Isabella Marie Cullen a tohle je můj příběh. Ti, kdož se rozhodnou zajímat se hlouběji o můj případ, prosím o jediné, suďte mě s pochopením. Vždyť na konci dne jsme všichni jen osamělé bytosti, toužící po troše lásky a obyčejnému pocitu bezpečí.

Mohla bych začít hned tím dnem, kdy se vše změnilo a můj pohádkový svět se začal bortit jako domeček z karet. Nemusela bych vás unavovat tím, co tomu předcházelo.

Ale to by byla jen část příběhu, pro jehož pochopení se musíte vrátit o dvě století zpět. Tehdy to celé začalo…

Ostatní říkali, že vzpomínky časem vyblednou, že si za pár let už z lidského života nebudu nic pamatovat. Slibovali, že to bude, jako by nikdy ani neexistoval. To se ale nestalo. Dvě stě let a já si stále dokážu vybavit i ten nejmenší detail.

Byla jsem obyčejná dívenka střední třídy, kterých bylo v Londýně tisíce. Nejmladší dítě, první dcera. Na rozdíl od mých bratrů jsem měla to štěstí, že jsem nezemřela na choleru, a tak by mě časem čekal nějaký výhodný sňatek s některým z otcovým obchodních partnerů. Porodila bych mu zdravé děti a s trochou štěstí se dožila poklidného stáří obklopená kupou vypasených vnoučat.

Ano, takový by nejspíš byl můj osud, kdybych nikdy nešla do té uličky, nebyla přepadena a znásilněna a nakonec nepotkala je. Ležela jsem zakrvácená na špinavé zemi, neschopna volat o pomoc, natož se vůbec pohnout. Krysy už se začínaly slézat na hostinu, a já byla smířená s tím, že pomalu zemřu, ohlodávaná malými zoubky tisíců hlodavců, koupajících se v mé krvi.

Jen první pohled na ně mě přesvědčil, že už jsem už v nebi a kolem mě jsou andělé. Pak ale přišla bolest nelidsky spalující celé mé tělo, tisíckrát horší, než co jsem kdy zažila. Ne, tohle nebylo nebe, to bylo peklo, a jediné, co jsem mohla dělat, bylo modlit se, aby přestala, aby se Bůh slitoval a nechal mě v klidu zemřít. Během té doby jsem v duchu vyslovila každou modlitbu, na kterou si má pomatená mysl vzpomněla snad tisíckrát, a když už jsem myslela, že to utrpení nikdy neskončí, bolest začala ustupovat. Pomalu, krůček po krůčku, jako by se má duše vracela zpět do mého těla a já začala vnímat.

Už jsem neležela na tvrdé zemi a na sobě neměla cáry mých oblíbených šatů. Naopak, mou kůži nyní zahaloval chladivý satén a vzduch kolem mě byl prosycen jemnou vůní vanilky.

Překvapením jsem do široka rozevřela oči a uviděla ho, mého osobního anděla. Jeho smutné oči si našly cestu do mého srdce během okamžiku a já začala věřit, že sny se neplní jen v pohádkách. Jak by tenhle zázrak byl jinak možný?

Když mě uvedl do svého magického světa a seznámil mě se svou rodinou, byla jsem na vrcholu blaha. Bylo tak jednoduché zapomenout na můj starý život a chovat se, jako by nikdy neexistoval. Poprvé za celou mou ubohou existenci mi někdo dal pocit výjimečnosti a bezpečí, který jsem tolik potřebovala. Cítila jsem se jedinečná, že si ten nádherný upír vybral právě mne. Měla jsem pocit, že od života už nemohu chtít víc. Měla jsem dvě úžasné sestry, které mě milovaly, matku, otce, bratry… Vše, o čem jsem do té doby jen snila, mi najednou leželo u nohou. A já si nikdy nemyslela, že mě můj nový život  omrzí a že ho budu z duše nenávidět. Čas mi ale ukázal, jak hluboce jsem se mýlila.

Ona nesmrtelnost je krásná, a bezpochyby skrytý sen každého člověka. Být věčně mladý, krásný, nezničitelný… Ale když máte k dispozici neomezený čas, začnete upadat do stereotypu. Dny ztrácí svou jedinečnost, můžete si je zopakovat kolikrát jen chcete. A upřímně, se smrtí přátel a všech ostatních, kteří vás milovali, se jednou vyrovnáte, vyrovnáte se s ní i podruhé, ale když se to děje znovu a znovu? Najednou si uvědomíte, jakým požehnáním může být smrtelnost, když to ale chcete zvrátit, je už pozdě. Ocitli jste se v začarovaném kruhu, ze kterého už nemůžete ven. Váš život připomíná film, který se opakuje stále dokola a vy ho nemůžete vypnout, nezbývá vám nic jiného, než sedět, koukat se a doufat, že jednou někdo najde ten ztracený ovladač a vy budete mít konečně klid.

Tohle ale není příběh o tom, jak jsem já začala nenávidět svůj život. Tohle je příběh o tom, jak se stalo, že můj anděl začal nenávidět mne…

Autor: Amour (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Školní neřesti - Prolog :