Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sklep - Prolog

13.06.2011 (15:00) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3270×

Prolog

Na ulicích bylo ten den rušno, ale jen proto, že byl víkend a většina lidí zůstávala doma. Nemělo cenu někam jezdit, když bylo ošklivo. A to se také projevilo na ošacení všech. Každý měl bundu nebo kabát a hlavu zabořenou až po uši v límci, jen aby se od nich chlad držel co nejdál.

Na té rušné ulici byste jen stěží rozeznali různé lidi, ale přesto tu byl někdo, kdo sledoval jednu dívku, a nespustil z ní ani na okamžik oči.

Ta dívka byla neobyčejně krásná. Měla dlouhé blonďaté vlasy, velké modré oči podtržené decentním nalíčením, krásně tvarované rty i nos. Postavu měla jako modelka, ale nikdy se jí nechtěla stát.

Šla po ulici mezi ostatními a vracela se od své přítelkyně, která od ní bydlí jen deset minut cesty. Domlouvaly se spolu na referátu, který měly udělat do příštího týdne, ale stále si nebyly jisté, jestli postupují správně. A tak se často scházely u jedné z nich.

Dnes to bylo u její přítelkyně. Kdyby byla jen tušila, co se jí stane, zůstala by doma. Ale to ona tušit nemohla, proto šla nerušeně po ulici a ruce měla schované ve své teplé černé bundě.

Pozorovatel věděl, že dívka za chvíli zahne do klidné uličky a domů to bude mít jen pár metrů. Byla to jeho jediná šance.

A dívka opravdu zahnula. Dívala se do země a nevšimla si tak, že před ní stojí obrovský muž. Narazila do něho a přitom se neskutečně potloukla. Sesunula se bolestí na zem a zvedla oči.

Před ní stál vysoký černovlasý muž a hrozivě se usmíval. Natáhl k dívce ruku, ale ona odmítla. Něco jí říkalo, že by měla vzít nohy na ramena a utíkat domů. Ale něco jí také k tomu muži přitahovalo.

Mužova ruka byla stále ve stejné pozici, ale dívka se zvedla sama. Zamračila se a muže obešla, aby se mohla dostat do domu. Ale nepovedlo se jí to. Ucítila strašnou bolest v pravé ruce a vyděšeně se na ni podívala.

Spatřila mužovu ruku, která jí drtila její drobnou ruku. Tušila, že pokud ten muž ještě více přitlačí, bude mít zlomené kosti. Přemýšlela, co má dělat a co ten muž vlastně chce.

Chtěl ji snad znásilnit? Ale proč už to neudělal? Na co čekal? Nebo ji snad chtěl okrást? Ale proč zrovna ji, když byla mladá a u sebe nenosila skoro žádné peníze? Vždyť studovala posledním rokem na střední a nepobírala žádný plat. Co ten muž chtěl?

Přiblížil se k jejímu krku a přejel po něm nosem. Cítil tu její horkost, ten její strach. Pousmál se nad tím a jazykem jí na krk nakreslil kříž. Dívka už nevěděla, co ten muž chce. Raději to ani vědět nechtěla.

Pak ji ale napadlo, že se nesnažila vůbec bránit. Chtěla vykřiknout, ale jen co se z jejích úst vydrala první hlasitá slabika, muž ji umlčel svou dlaní v pletené rukavici.

„Uklidni se, Grace. Nechci ti ublížit, ale musíš se mnou spolupracovat, jinak tě čeká peklo,“ zašeptal muž jemným hlasem, ale nepříjemným tónem.

Dívka začala kolem sebe kopat, bušila do něho pěstmi, ale spíše si ublížila, protože ten muž nebyl kopa sádla. Neustále do něho kopala a mlátila, až si muž povzdechl a jedním pohlavkem ji poslal do temnoty.

Přehodil si ji přes rameno a další postranní uličkou se dostal ke svému černému autu s tmavými skly. Opatrně ji hodil na zadní sedačky, dal jí roubík a svázal ruce a nohy. Usedl za volant a odjel ke svému rozlehlému domu.

Další hračka do sbírky, pomyslil si.

• O tři dny později v budově okresní policie

Nikdo v této budově nevěděl, kdo přesně tam pracuje. Nemyslí se tím osoby, ale způsob povolání. Sice to bylo prezentováno jako budova okresní policie, ale svou práci tu vykonávalo i pár tajných agentů.

Nikdo o nich však nevěděl. Dokonce ani samotní tajní agenti mezi sebou nevěděli, kdo je kdo. Sem tam se sice stalo, že to někdo uhádl, ale museli spolu potom spolupracovat nebo jeden z nich odejít.

„Bello, dostav se prosím na sekretariát,“ ozval se hlas sekretářky nad hlavami všech v celém patře. Nikdo však nevstal. Všichni dále seděli na svých místech a věnovali se své práci. Od obyčejných úředníků až po tajné agenty. Ani jedna reakce.

Byla tu sice v tu chvíli jedna dívka, která se tak jmenovala, ale to jméno již několik let nepoužila. A ta, která byla volaná, zrovna něco zařizovala v jiném patře.

„Carly Samaniengo, mohla byste za mnou prosím přijít? Něco bych s vámi potřeboval projednat,“ ozval se tentokrát hlas samotného šéfa. Všichni stočili pohled na jedny jediné dveře a čekali.

Vyšla z nich mladá dívka, všem tvrdila, že jí bude pětadvacet a všichni jí věřili. Rukou si zajela do dlouhých kaštanových vlasů, čokoládovýma očima pozorovala zem a krčila čelo, jak přemýšlela.

Nevšímala si pohledů kolegů, zvykla si. Vždycky si ji prohlíželi a obdivně vzdychali. A také měli proč. Měla krásnou postavu, nosila perfektně padnoucí oblečení a nepoužívala žádné šminky, protože byla od přírody krásná.

Došla ke dveřím šéfa a slušně zaklepala. Po vyzvání vešla a tiše za sebou zavřela. Podívala se na šéfa, aby viděla, jestli je naštvaný nebo se usmívá, ale nebyl v kanceláři sám.

Před jeho stolem seděly dvě osoby – manželský pár. Drželi se za ruce a plakali. Žena tiskla ve volné ruce fotku krásného děvčátka. Carly se na ni podívala a hned jí bylo jasné, že ta dívka je nezvěstná. Jinak by sem její rodiče nepřišli.

Pak tu ale byl ještě jeden muž a ten stál vedle šéfa. Carly ho jen probodla pohledem a došla až k nim.

„Dobrý den, pane Harmon. Co potřebujete?“ zeptala se Carly neutrálním tónem a muže vedle šéfa ignorovala.

„Carly, měl bych vám představit Stoneovi. Stoneovi, moje nejlepší detektivka Carly Samaniengo,“ řekl a pokynul k ní hlavou. V očích rodičů se zatřpytily další slzy a ani nebyli schopni cokoliv říci.

„Tak tedy k věci. Stoneovi za mnou přišli, protože jejich dcera je už tři dny nezvěstná. Nevrátila se od své kamarádky, u které byla kvůli škole. Obvolali všechny známé a její přátele, ale nikde není.

Tady máte všechny potřebné dokumenty plus fotku,“ řekl a všechno jí podal. Carly si rychle prostudovala výpověď rodičů a pak se znovu podívala na fotku. Byla na ní dívka s blonďatými vlasy a modrýma očima. A především byla šťastná.

„Dobře. Můžu se jen zeptat na její jméno?“ zeptala se, protože ve výpovědi byla všude napsána dcera.

„G-Grace,“ vykoktala matka a Carly se na ni smutně podívala.

„Děkuji. Slibuji vám, že se pokusím udělat vše, co je v mých silách. Najdu vaši holčičku,“ ujistila rodiče a znovu přečetla výpověď. Nevypadalo to, že by sama odešla. Někdo ji mohl unést, ale také zavraždit.

„Carly, budete spolupracovat s Aaronem,“ oznámil šéf.

„Prosím?“ vylétlo z Carly, aniž by chtěla, ale svého činu nelitovala. Aarona nesnášela, zatímco on k ní choval úplně jiné sympatie.

„Ano, však vy víte, proč tomu tak je. Jsem si jist, že budete dobrý tým,“ řekl a lehce se usmál.

„Jistě,“ zašeptala ironicky Carly.

Rozloučila se s rodiči Grace a odešla do své malé kanceláře. Věděla, že pokud se vydá její cestou, snadno ji najde. Měla štěstí, že nepršelo, jinak by její stopa s deštěm zmizela. Musela ale jednat rychle, ta dívka ještě stále mohla žít.

Prolog za námi, třicet kapitol před námi. Dvacet sedm jich je na světě, zbylé tři čekají na realizaci. Otázkou zůstava, zda je vůbec pro koho psát.

Pokud tu tací jsou a prolog je zaujal, první kapitolu můžou mít na mailu dříve, než se objeví zde.

Máte nějaké postřehy k prologu?

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sklep - Prolog: