Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sklep - 2. kapitola

01.08.2012 (08:30) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1534×

2. kapitola

Poznávací znamení - rudá růže

• Čtyřicátá první ulice:

Carly schovala mobil a zavřela oči, aby se uklidnila. Vnímala každý svůj nádech i výdech. Vnímala všechny ty lákavé vůně okolo, ale nenechala je, aby ji ovládly. Potřebovala zastavit zrůdu, ne se jí sama stát.

Naposledy se zhluboka nadechla a oči otevřela. Spatřila šokovaného Aarona, jak stojí jako socha, a nejeví známky života. Jistě, srdce mu bilo a dýchal, ale žádný pohyb, jen někdy mrkl, ale to bylo vše.

Carly se na něho zadívala a zvedla obočí. Věděla, že si musel všimnout toho, že je divná, ale mohla to vysvětlit. Za její chování mohlo to, že měla něco jako šestý smysl. Vždycky jí na to skočili.

„Aarone, musím jít,“ řekla a sledovala jeho reakci. Škubl sebou a otevřel ústa. Žádný zvuk. Zkusil to tedy podruhé.

„Carly? Co to? Jaká šestnáctka? Jakej stupeň devět?“ ptal se zmateně a Carly si povzdechla.

„Aarone, proč tys musel do všeho strkat čumák a říct Harmonovi, že jsem tajnej agent? Proč si to sakra udělal? Víš, jak mi tím komplikuješ život?“ odmlčela se a všechno v ní se vařilo. Ona věděla o všech tajných agentech v okolí, ale nic neprozradila, za to on ano a všechno jí jen zbytečně zkomplikoval.

„V naší společnosti máme každý nějaké číslo. A ta dívka, kterou jsem potřebovala, je šestnáctka. Nebudu ti říkat, jaké číslo mám já. Je to tajné, tak se nezlob.
Potom tu máme různé stupně ohrožení. Jedna až pět a osm až devět. A v tomto případě je to pro mě devítka,“ řekla, ale Aaronovi to nestačilo.

„Jedna až pět a osm až devět? Proč? A proč jsi použila devítku? Hádám, že je to to nejnebezpečnější,“ tipoval a Carly si skousla ret. Jak jen mu to měla vysvětlit? Snažila se něco rychle vymyslet, protože pravdu mu říci nemohla.

„To první rozhraní je stupeň ohrožení pro oběť. To druhé rozhraní je stupeň ohrožení pro nás,“ odpověděla mu a nebyla tak daleko pravdě. Jen to trochu poupravila, aby na nic nemohl přijít.

Aaron nad tím chvíli přemýšlel a pokyvoval hlavou.

„To my to takhle vůbec nemáme. Ale zní to dobře. Pro kterou tajnou organizaci děláš?“ zeptal se a nedošlo mu, že na to se neptá. Carly ho probodla pohledem a zamířila zpět k autu.

Přemýšlela nad tím, jak je Aaron jednoduchý, a pochybovala nad tím, že je opravdu tajným agentem. Někdy si totiž myslela, že nemá ani závěrečnou zkoušku ze střední školy, natož diplom na univerzitě.

Pak ale musela připustit, že ona těch diplomů má o něco víc. Má na ně vyčleněné už dvě krabice. Tiše se pro sebe zasmála a ignorovala Aaronovy dotazy, které na ni neustále pálil.

Byla myšlenkami jinde. Věděla, že pokud nahlásila Alice stupeň devět, někoho sem pošle. Jen doufala, že to bude někdo normální, kdo ji nechá v klidu pracovat. Neměla už čas a Grace mohla být ještě stále na živu.

Najednou jí zavibroval mobil v levé kapse. Rychle ho vytáhla a všimla si, že jí píše Alice. Otevřela zprávu a přejela ji očima.

Posílám ti dvacet trojku. Poznávací znamení – rudá růže. Zlom vaz!

Schovala mobil a usmála se. Agenti od patnáctky do třicítky byli ti nejlepší. Aaron ji doběhl a podíval se na ní.

„Proč se usmíváš?“ zeptal se naštvaně, jakoby k tomu snad měl důvod.

„Moje věc. Jeď teď do kanceláře a vyřiď to papírování. Mám schůzku. Až budu něco vědět, ozvu se ti. Kryj mě, prosím. Šéf nemusí vědět, co se děje. Ne zatím, rozumíš?“ optala se ho opatrně a bála se, jak odpoví.

Vždyť jí klidně mohl říct ne a chtít jet s ní. Nebo ji mohl napráskat Harmonovi a byl by zbytečný průšvih. Ale on jen souhlasně kývl hlavou a usmál se.

„Dobře, udělám to, ale slib mi, že mi pak řekneš, kde jsi byla a proč, ano?“ nadiktoval si podmínku a Carly se zasmála. Však si na něho něco vymyslí!

„Klidně. Teď už jeď, spěchám,“ popohnala ho příjemným tónem a dívala se za jejím autem, ve kterém jel, dokud jí nezmizelo z očí. Potom se vydala do centra, kde se měla setkat s dvacet trojkou.

Vždycky, když se posílal někdo nový, byl ten dotyčný nasměrován na centrum a nejhlavnější náměstí a musel mít nějaké poznávací znamení. Carly žádné mít nemusela, protože to ona požádala a potřebovala poznat, ne ten nový.

V Centru byla za pár minut a posadila se na lavičku. Tohle město měla ráda, protože tu nesvítilo slunce nějak moc často. Neměla ho ráda a raději sledovala mraky. Zvedla hlavu a chvíli se v mracích ztrácela, ale pak hlavu vrátila do normální polohy.

Pozorovala všechny okolo, jak se prochází, nakupují, jedí v restauracích nebo jen tak chodí od výlohy k výloze. Pousmála se nad tím a zavřela na chvíli oči, aby jí ten čas rychleji utekl.

Po nějaké době uslyšela tiché kroky nedaleko jí. Otevřela oči a podívala se nenápadně tím směrem. Z postranní uličky vyšel muž v tmavých kalhotech, černé bundě a v černých teniskách. Ruce měl schované v kapsách a díval se po okolí.

Carly od něho nepatrně odvrátila tvář, ale stále ho sledovala. Měl bledou pokožku, pod kterou neviděla jedinou žílu s krví. Pozorovala jeho oči, které pročesávaly celé náměstí, a všimla si, že jsou zlaté. Usmála se, ale hned se vrátila ke svému neutrálnímu výrazu.

Ten muž zřejmě hledal někoho, jako je on sám, ale nikoho nenacházel. Byl celkem frustrovaný, protože věděl, že je na správném místě a ten agent, za kterým ho poslali, by tu už měl být.

Posadil se na lavičku a na klín vyndal rudou růži. Chvíli se díval na zem, ale pak zvedl svůj pohled a snažil se najít tu správnou osobu. Ale stále nic.

Carly si toho muže prohlížela, aby si byla jistá, že je to opravdu on. Ale hodně ji upoutal jeho vzhled. Byl vysoký, měl takové trochu delší bronzové vlasy a zvláštní výraz. Nejspíše se bál, že je na špatném místě. Ale Carly se jen tiše zasmála. Když uviděla růži, zvedla se a šla k němu.

Obešla ho zezadu a přistoupila až k jeho uchu, nad které se naklonila, aby mohla mluvit. Byla si stoprocentně jistá, že o ní ten dotyčný neví.

„Dvacet trojka?“ zeptala se tiše a muž nadskočil. Neodvážil se otočit, ale věděl, že tahle osoba je zvláštní.

„Ano, a vy jste sedmička?“ ptal se tiše a Carly se usmála. Nepatřila sice mezi elitní čísla patnáct až třicet, ale sedmička byla také dobrá.

„Přesně. Lidé se po nás dívají, nelekejte se prosím,“ řekla Carly a políbila dvacet trojku na tvář. Ten jen zkoprněl, ale postavil se, aby odehrál divadlo.

„Rád vás poznávám,“ řekl a podal jí růži. Carly ji s úsměvem přijala a přijmula nabídnuté rámě, aby mohli odejít do soukromí. Vedla ho do malého parčíku a ignorovala jeho pohledy. Nechal se od ní vést až k lavičkám, u kterých zastavila.

„Jsem ráda, že jste tu. Potřebuji pomoct.“

„Ano, slyšel jsem. Stupeň devět. To už se dlouho nestalo. Povíte mi, proč je tu stupeň devět?“ zeptal se a Carly začala vyprávět, co se stalo.

„Takže tu malou dívenku unesl náš?“ ptal se nevěřícně muž a Carly kývla hlavou.

„Můžu se jít podívat tam, kde se to stalo?“ požádal Carly tichým, ale melodickým hlasem.

„Jistě, ale dojdete ke stejnému závěru. Prosím,“ řekla a vyšla směrem ke čtyřicáté první. Muž ji následoval a rovnal si myšlenky.

Ta dívka byla neskutečně zvláštní. Neslyšel její kroky, necítil její pach a ani se jí nedostal do hlavy. Věděl, že bude spolupracovat se sedmičkou a nějak se připravoval na to, že bude mít hodně zvláštní dar, ale tohle nečekal.

Když mu šestnáctka řekla, že o pomoc požádala sedmička, hodně se podivil. Vždyť do patnáctky jsou jen agenti s nejlepšími dary, od patnáctky do třicítky jsou také s výbornými dary, ale dobří bojovníci. A on si myslel, že první patnáctka je nedotknutelná. Jak moc se asi zmýlil?

Dívka najednou zahnula do nějaké uličky a on ucítil to, co ona ucítila už předtím.

„Ano, měla jste pravdu, teď už chápu stupeň devět. Dále jste nic necítila?“ zeptal se, protože se potřeboval ujistit.

„Ne, jakmile se dostal do auta, pachy zmizely. Jinak bych se za ním vydala,“ upozornila ho přísným pohledem a on jen kývl hlavou.

„Vezmu vás teď do mé kanceláře a seznámím vás s mým „parťákem“,“ řekla kysele a muž se zasmál. Nic neřekl, ale její tón ho donutil se zasmát. Carly to raději přešla a vedla ho do budovy okresní policie.

Vyjeli výtahem až do patra, ve kterém sídlila, a tam se snažila dostat do kanceláře tak, aby je moc lidí nevidělo, jenže dvacet trojka poslouchal všechny v celém patře a zjistil, že sedmička se jmenuje Carly. Pousmál se, to jméno se mu líbilo.

Zavedla ho do její kanceláře a začala sbírat věci ze země, protože je při odchodu nechala tak, jak zůstaly po malé havárii, kterou způsobila se svým stolem. Muž se na ni nevěřícně díval a sehnul se, aby jí pomohl.

„To je dobrý, nechte to být,“ odstrkovala jeho ruce, ale marně.

„Rád pomůžu, Carly,“ řekl, aniž by si uvědomil, že její jméno vyslovil. Carly ztuhla a otočila se na něho. Nejdříve se ho chtěla zeptat, jak na to přišel, ale pak jí něco napadlo.

„Takže čtenář myšlenek, jo?“ ptala se pobaveně a sledovala jeho reakci.

„Jak to sakra… víte?“ zeptal se úplně vykolejený a Carly se zasmála.

„Neslyšela jsem nikoho, kdo by nahlas vyslovil mé jméno. To už jsem si prostě domyslela, protože mé jméno jste znát nemohl,“ poučila ho a on jen nevěřícně kroutil hlavou.

„Jste chytrá. Myslím, že bych se vám měl představit. Jsem Steven,“ řekl a podal jí ruku k potřesení. S úsměvem ji přijala a pevně mu ji stiskla. Bylo to gesto, kterým mu chtěla říct, že mu důvěřuje.

„Tak, Stevene, pusťme se do toho,“ řekla zvesela a usmála se.

• Na jiném místě ve stejnou dobu:

Grace tiše přelezla ke dveřím. Opatrně vykoukla ven a spatřila tác s jídlem. V tu chvíli se ozval její žaludek. Měla neskutečný hlad, ale přemýšlela, jestli má vylézt. Bála se a nějaká neviditelná síla ji nedovolila vylézt z jejího vězení.

Rozhlédla se a spatřila velké množství dveří, které se samovolně otevíraly a zavíraly. Zarazila a přemýšlela, proč tu ty dveře jsou. Jsou v nich snad zavřené nějaké další dívky? Nemusela dlouho čekat na odpověď.

Ozvala se siréna a dveře se zavřely. Stále seděla na jednom místě, oči upřené do zavřených dveří. Už se chtěla přesunout k záchodu, když uslyšela neskutečný křik. Patřil nějaké ženě, ale po chvíli se ztratil. Nejspíše vběhla do nějakých dveří.

Grace spadla brada a opět se začala šokem třást. Hledala jeden jediný kloudný důvod, proč se zde ocitla. Z přemýšlení ji vytrhl až další výkřik, který se ozval hned u jejich dveří.

Odskočila dozadu, ale zapomněla na svá zranění. Podlomila se jí ruka, upadla na hlavu a propadla se do příjemné temnoty.

Rok utekl jako voda a já jsem zpět. Na tuhle povídku jsem se těšila po celou tu dobu, je mi hrozně blízká. Doufám, že se tu ještě někdo najde, kdo si ji přečte.

Texy

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sklep - 2. kapitola: