Výpověď z práce a další rande na obzoru...
11.05.2013 (21:15) • kasi • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1593×
„Prosím?“ zeptala jsem se nevěřícně. Řekl mi právě „květinko“?
„Říkám, že odsud jen tak neodejdeš. Za všechno se platí.“
„Ano. Vy ale máte zaplatit mně. Chci svojí výplatu a potom končím. Chcete to písemně?“ zašklebila jsem se. Boss mě pořád držel za zápěstí a už to začínalo být nepříjemné.
„O tohle nejde. Zavolejte mi Christinu,“ poručil. Bodyguardi přivedli jednu z tanečnic. Moc jsem ji neznala, ale vždycky mi přišla hrozně smutná.
„Co potřebuješ?“ zeptala se nevýrazně. Ona Bossovi tyká?
„Vysvětli Izzy, jak to tady chodí.“ Christina si povzdychla.
„Nebylo jich už dost? Vždyť tahle je tak mladá. Proč?“ zašeptala. Vytřeštila jsem oči. Pomalu se mě zmocňovala panika. Užuž jsem začala ječet.
„Je to jen děvka,“ řekl tvrdě Boss. Ta slova totálně usadila můj plán na křik. Protože jsem nebyla schopna slova.
„Odsud se nedostaneš, dokud se nevykoupíš, nebo dokud nenecháš Bosse, aby…“
„Co?“ vyjekla jsem. „Zbláznil jste se? Je mi sedmnáct!“
„Ale stejně jsi tady skončila.“ Hluboce jsem vydechla. Jeho slova byla tak pravdivá. Tvrdě mě zasáhla.
„Nejsem tuctová holka, víte to,“ řekla jsem prudce. Boss se začal hlasitě smát.
„Máš pravdu, jsi jiná. Protože jsi ještě nezačala ječet.“ Sakra. Další plán v tahu. Boss je moc inteligentní na to, abych mu jen tak utekla. Taky by si mě dokázal najít všude. A navíc – v téhle budově mi nikdo nepomůže. Je to past.
„Ptáče zavřené v kleci. A aby neulétlo, musíme mu zastřihnout letky, co vy na to?“ řekl tiše. Najednou se všechno seběhlo tak rychle. Boss mě pustil, bodyguardi mi nasadili pouta a roubík. Přivázali mě k židli. Tohle nevypadá vůbec dobře.
„V klidu tu seď. Teď si musím něco vyřídit.“ Zmítala jsem sebou, snažila jsem se sundat si pouta, ale bylo to marné. Brečela jsem – bože, jak já jsem strašně brečela. Jsem tak strašně pitomá. Kdybych si počkala, než se uvolní pořádná práce. Ne, já musím jako největší kráva vzít první místo, ve kterém jsem aspoň trochu oblečená. Tohle mě hodně poznamená. S následky nepočítaje.
Boss se vrátil.
„Na něco jsem zapomněl,“ řekl a dal mi k nosu kapesník. Byl na něm nějaký štiplavý pach. Během pár vteřin jsem o sobě tak úplně nevěděla.
„Bello?“ ozval se někdo za oknem. Začala jsem křičet, ale přes roubík vyšel jenom tlumený zvuk. Přesto mě ale slyšel. Můj princ na bílém koni. Skočil do okna a vysklil ho. Potom si otevřel. Vmžiku byl u mě, sundal mi pouta, roubík a odvázal mě. Vyhoupl si mě do náruče a utíkal se mnou setmělým Seattlem.
Vítr. Běžel strašně rychle, až mi vítr cuchal vlasy. Problém byl, že běžel až moc rychle. Měla jsem otupělé smysly, ale tohle jsem cítila. Pevně jsem přitiskla víčka k sobě a čekala, až zastaví. Musela jsem usnout, protože víc si nepamatuju. Probudila jsem se až ráno. V cizí posteli.
Prudce jsem se posadila. Ležela jsem na gauči. U nohou mi seděl Edward a starostlivě se na mě díval.
„Bello, je to v pořádku. Jsi v bezpečí,“ uklidňoval mě.
„Kde je? Jak jsem se sem dostala? Vítr. Rychlost,“ přemýšlela jsem nahlas. Edward stáhl obličej do nečitelné masky. Ten mi asi nic nevysvětlí.
„Kde jsem?“ zeptala jsem se. Na tuhle otázku by mi odpovědět mohl.
„U mě.“
Vytřeštila jsem oči. Nikdy bych si nepomyslela, že budu spát na gauči Edwarda Cullena. Můj život je opravdu podivuhodný.
„Zachránil jsi mě,“ vzpomněla jsem si. Nevím proč, ale myšlenky ze včerejší noci jsem měla úplně otupělé. Jako by mě někdo silně praštil do hlavy.
„Dalo by se říct,“ utrousil a široce se na mě usmál. Můj tep vyletěl z toho úsměvu až k výšinám. Jako by to slyšet, starostlivě stáhnul obočí.
„Děje se něco?“
„Ne, všechno je v pořádku.“
„Nemáš žízeň?“
„Vlastně trochu jo.“ Edward se zvednul a došel mi pro pití. Já zatím zkontrolovala, jestli moc nesmrdím nebo něco takového. Vrátil se se sklenicí vody.
„Bydlíš sám?“ zeptala jsem se.
„Jo, odstěhoval jsem se od rodiny před rokem. Potřeboval jsem trochu soukromí. Emmett je totiž strašně otravnej,“ zasmál se. Taky jsem se zasmála a hluboce se napila vody. S přístupem tekutin se mi začal vybavovat celý včerejšek. Jak mě svázali a jak mě Edward zachránil.
„Najdou mě,“ vydechla jsem.
Edwardova veselá nálada byla pryč. „Nenajdou tě. Vykoupil jsem tě.“
Vytřeštila jsem oči. Vykoupil mě? „Kolik jsem ti dlužná?“ zeptala jsem se. Snažila jsem se, aby obavy o vysokou částku nebyly v mém hlase slyšet.
„Tři rande.“
Pozvedla jsem jedno obočí. „Myslím to vážně.“
„Já taky,“ řekl a uculil se. Byl tak roztomilý, že jsem už nedokázala odporovat.
„Tak fajn,“ řekla jsem poraženě a zvedla ruce nad hlavu.
„Začněme hned,“ prohlásil a zvednul se. Udělala jsem totéž.
„Počkej,“ řekla jsem, „nejsem zrovna v dobrém stavu. Potřebuju se trochu zkulturnit.“
„Jistě, odvezu tě k tobě.“ To mi vyhovovalo. Nasedli jsme k němu do auta. Už jsem ho ani nemusela navigovat, kde bydlím. Dojel tam úplně sám.
„Počkej deset minut.“ Vyběhla jsem z auta. Nechtěla jsem, aby chodil dovnitř. Jsem chudá – oproti jeho vile by to asi vypadalo trochu pustě.
Vletěla jsem do sprchy. Udělala jsem svůj osobní rekord – sprchování mi trvalo tři minuty. Potom jsem ze skříně vyštrachala mojí jedinou sukni ke kolenům a tílko. Je červen, ale i když slunce nesvítí, je tady teplo. Trvalo mi to přesně deset minut. Vyběhla jsem ven a s úsměvem se otočila kolem své osy. Edward se zatvářil významně a zatleskal. Vrátila jsem se zpět do auta.
„Kam jedeme?“ zeptala jsem se. Edward se na mě šibalsky usmál.
„Chci tě vzít do jedné kavárny.“ V kavárně jsem nebyla asi dva roky. Protože mě to tam nebaví. Jenom pít horkou čokoládu a zírat na ostatní, jak se dobře baví. Doufám, že tentokrát se budu bavit já.
„A kde to je?“ zeptala jsem se.
„Uvidíš,“ mrknul na mě.
Kavárna se nacházela v centru. Dnes tu bylo rušno, ale bývá to horší. Já se do centra často nedostávám, protože se tam špatně jezdí na skatu. Jak říkám – moc lidí. Vešli jsme s Edwardem do kavárny. Byla to speciální kavárna, protože jsme seděli jako by ve skleníku. Prostě jsme viděli, co se děje venku. Posadili jsme se do nejvzdálenějších dvou křesílek. Přišla servírka.
„Co si dáte?“ řekla znuděně. Automaticky jsem odpověděla: „Horkou čokoládu.“
„Já si nic nedám,“ řekl Edward a podal jí zpět nápojový lístek. Nevěřícně jsem si ho měřila. Servírka odešla.
„Jdeme do kavárny a ty si nic nedáš?“ vyjela jsem na něj. Edward jenom výmluvně pokrčil rameny.
„Prostě nemám žízeň ani hlad.“
V tom to není, to jsem si jistá. Ale nechtěla jsem nám hned na začátku zkazit rande, tak jsem radši držela pusu zavřenou.
„Jak se má táta?“ zeptal se.
„Dobře, odpoledne za ním půjdu,“ řekla jsem pyšně.
„Viděla jsi Debbie?“ Debbie je malá holčička, kterou jsme s Edwardem hlídali, když jí operovali mámu. Nutno říct, že Debbie není zrovna nějaký andílek se svatozáří, protože nám zdrhla. Ale potom, co jsme se dozvěděli, že je její matka mrtvá, nevíme, co s ní je.
„Neviděla, ale ráda bych si s ní zase popovídala. Je mi jí hrozně líto,“ zašeptala jsem.
„Mně taky. Taková veselá holčička. Tyhle ženský, co mají děti a fetujou, bych hned zavíral,“ rozčílil se Edward. Takhle jsem ho snad ještě neviděla. Šel z něho respekt.
„Nemůžeme ji soudit. Jestli byla závislá, tak jen tak přestat nemohla. Na čem všem vlastně byla? Koks, heroin, marihuana, extáze a další? Já spíš nechápu, jak to, že i když byla tolikrát v nemocnici, neposlali ji na odvykačku. Nebo nechápu, že jí nesebrali Debbie.“
Servírka přinesla moji čokoládu. S chutí jsem se napila. Byla výborná. A taky trochu uklidnila moje emoce. Jak říkám – čokoláda nade vše.
„Máš pravdu, je to zvláštní. Zeptám se Carlislea. Možná je na to nějaký zákon…“
„Zákon Edwarda Cullena?“ zeptala jsem se. „Nevymýšlej nové zákony.“ Edward se usmál.
„Doufám, že se to brzy vyřeší.“ Dál jsme si povídali úplně o všem. O jeho rodině, o mojí rodině, o koníčkách, o skateboardingu, o přátelích, a tak dále. Úžasně se doplňujeme, nikdy nám nedošlo téma.
„To si děláš srandu?“ ozvalo se za mými zády. Teď mi slova došla.
„Ahoj, Alexis,“ pípla jsem.
« Předchozí díl
Autor: kasi, v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Skejťačka 8. kapitola:
Seb: Trvalo tři týdny, než povídka vyšla - neovlivním to. ;-)
Fajn kapitola, že nebude další díl trvat tak dlouho.
Úžasný :)) Jeje, cítím tu scénu :D Těším se na další :)
Bože, čekala jsem hodně ale to že jí přivážou na židly a do huby jí dají roubík tak to fakt ne. No aspoň že přijel princ na bílém koni a Bellu vykoupil.Takže po tomhle mají před sebou už jen dvě rande, no snad se za tu dobu dají dohromady. Jinak moc jsem nepřemýšlela proč nedali mamu Debbie na odvykačku, když byla v té nemocnici, nebo proč jí Debbie nevzaly z peče,ale teď když jsi to zmínila, by mě to docela zajímalo
Kapitola super, jsem zvědavá jak se to bude vyvíjet dál
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!