Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Síla duše 1. kapitola

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Síla duše 1. kapitolaTakže moje další povídka. Moje předešlá povídka, jaksi zbankrotovala. Když jsem měla potřetí za sebou méně než 30 shlédnutí, rozhodla jsem se pro novou. Tákže tady ji máte. Je to o upírce, která nemůže kvůli sé schopnosti lovit. Zůstala hodně lidská, utekla z Jižní Ameriky a cestuje až docestuje do Forks. Dál už si to asi umíte představit. Jo a lidi. JEstli má cenu pokračovat, my napište do komentů, protože si vůbec nejsem jistá, že mi to zato stojí. Budu se na vaše komentáře těšit. Díky Enely.

19.09.2009 (15:45) • Enely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1589×

Jsem upír a jdu vraždit. Tak moc bych si to přála. Díky mé strašné schopnosti, to mám poněkud ztížené. Moje schopnost spočívá ve vidění sílu života v ostatních, když chci, vidím v ostatních vpodsatě plamínek čím silnější tím větší energie. Poznám oslabení, nemoc nebo naopak sílu. Chodím lovit do nemocnic. Pocházím z jedné ze starších várek z jižní Ameriky. Něco ve mně je ale špatně. Je pro mě hrozně těžké lovit zdravé lidi. Prostě to nejde. Proto jsem utekla. Teď se nacházím na Olympijském poloostrově v Severní Americe. Myslím, že stát se jmenuje Washington. Dneska chci vyrazit do nemocnice jménem Forks. Malá město, malá nemocnice.

Na minulém lovu jsem získala docela pěknou bundu a kalhoty. Nenápadné, ale mělo to pěkné střihy a dobře to sedělo. Automatické dveře nemocnice se sami otevřeli a já vešla dovnitř. Nikdo mi moc nevěnoval pozornost. Bylo hodně těžké odolat, ale věděla jsem, jaké deprese by následovali. Za to mi to nestálo. Viděla jsem kolem spoustu veselých lidí. To mi tak chybělo. Už dlouhou dobu jsem byla sama. Než ze mě udělali upírem, měla jsem nehodu, takže si toho moc nepamatuju. Ale vím, že jsem se hodně smála. Taky jsem dělala, nevím co, ale naplňovalo mě to zvláštním pocitem.  Jen jsem pohlédla na tabuli s mapkou nemocnice. Můj mozek si ji zapamatoval. Bez váhání jsem zamířila na jednotku intenzivní péče. Stačila mi jeden pohled, na člověka, jestliže byl nemocen, poznala jsem, za jak dlouhou dobu umře. Když jsem dorazila na oddělení, otevřela jsem dveře prvního pokoje. Bylo to divné, myslela jsem, že je pokoj prázdný. Postava, která stála u postele, pohlédla na mě.  Byl to upír, když jsem otevřela dveře, jeho vůně, má vůně zahalila pokoj do sladké mlhy. Jenže upír v nemocni a ještě v bílém plášti ještě zajímavější než já. Mým upířím tělem se začala šířit panika, nevěděla jsem, co mám dělat, co mám očekávat. On však vstal a šel přímo ke mně. Jeho zornice byly jasně zlaté. Cože?

„Co tě sem přivádí, mladá upírko?“

„Prosím dejte mi toho člověka, už dlouho jsem nelovila, mám hlad a on za 10 minut umře. Prosím.“

„Jak si poznala, že za 10 minut umře.“

„Dobře nebude to deset minut, ale asi 5 svícení a to je zhruba deset minut. Je to má schopnost.“

„Jen protože, ten člověk umře, pomůžu ti, ale ty pak půjdeš k nám domů a vše nám vysvětlíš.“

„Dobře, děkuji.“ Souhlasila jsem ochotně. On odpojil přístroje, tělo zahalil prostěradlem a odvezl ho do márnice, já jsem šla se sklopenou hlavou za ním. Většina sester zvedly hlavy a zdravily doktora. Ano on, upír byl opravdu doktor. Nemyslitelné. A to jsem si myslela, že jsem divná. Když jsme došli do márnice, on se znechuceným výrazem řekla.

„Tak si ho vychutnej, ale jestli nás neposlechneš je to tu naposled.“

„Děkuji.“ Řekla jsem, a usmála se. Nechápala jsem jeho slova.  Ale byla jsem tak hladová, že jsem se vesele zakousla do krku toho chudáka. Zahltil mě úžasný pocit, byl to splnění všech potřeb, ukojení hladů, načerpání síly. Záchvat zuřivosti způsobil to, že jsem mu utrhla jednu ruku a tu si vychutnala samotnou. Sakra měla jsem si sundat tu bundu, ale teď mi to bylo jedno. Lepší než cokoliv jsem prožila jako člověk. Rozhodně. Krev začala docházet,  a já jsem tělo trhala, abych si vydobyla každou kapku. Tohle normální upíři nedělají, ale já si prostě nemohla pomoct. Silná euforie mě začala pomalu přecházet a já jsem cítila novou sílu a uspokojení. Nejedla jsem tak často jako ostatní, protože moje smysly to nesnesly. Bylo mi jich, chudinek křehkých líto. Ale když už tak už. Vyčistila jsem stopy bundou a pomalu si vychutnávala pocit radosti. Zbytky těla jsem naházela do velkého igelitového pytle, který jsem našla u jednoho stolku. Hodila jsem tam i svoji bundu. Až na těch pár promáčklin v tom kovovém stole to tam vypadalo, jako kdyby se nic nestalo.

„Už jsi hotová?“ Ozval se hlas doktora za mými zády. Zděsila jsem se. Byl tam dlouho? Nerada jsem zabíjela před ostatními. Prostě jsem to měla ráda jinak.

„Ano děkuji, viděl jste mě?“

„Ne to opravdu ne. Ta to nemám žaludek. Pojď ke mně do kanceláře. Přehoď si vlasy přes oči. Barva tvých očí by asi mohla trochu vzbudit paniku.“ Uposlechla jsem ho. Vyrazili jsme na dlouhou pouť chodbami. Když jsem byla dítě, nesnášela jsem nemocnice, ale trávila jsem tam spoustu času. Byla jsem pořád nemocná. Když jsme došli do jedné velké chodby, doktor mě zatáhl, otevřel dveře ordinace. V upírech nehořel veselí plamínek, ale prosvítá jimi jasný kužel světla. NA upírech jsem mohla určit spoustu věci. Třeba tento byl vášnivě zamilovaný a taky… jaksi dobrý. Vrtalo mi hlavou proč je na mě tak chladný. Když zavřel, zvadla jsem hlavu a chtěla jsem mu něco říct, on mě, ale hned umlčel.

„Nech si to na potom, jen se převléknu a půjdeme. Už mi skončila směna.“

„Kam půjdeme?“

„Slíbila jsi, že budeš poslouchat, takže mi teď neutečeš, ano?“

„Samozřejmě, stejně kam bych šla, ale odpovíte mi?“

„Jsem Carlisle, říkej mi tak. Jdeme k nám domů. Je to naše trvalé bydliště. Ty budeš náš host. Jen už nesmíš lovit lidi.“

„A jak to teda děláte?“

„Lovíme zvířata. Už se neptej, pojď sem.“ Zvadala jsem se ze židle a šla k němu. On mi na hlavu narazil kšiltovku a vlasy přehodil přes oči.

„Děkuju. Poběžíme?“

„V žádném případě, mám auto.“ Cože? Auto? JE tohle vůbec možné…

„Ano mám auto.“ Řekl když si všiml mého výrazu ve tváři.

Autor: Enely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Síla duše 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře