Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Shoot him! - Kapitola 22.

13.05.2011 (08:45) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1621×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Kapitola 22. – Únos

Napětí na základně by se dalo krájet a nikdo jsme se ani o milimetr nehnuli až do doby, než Rektor ukončil hovor.

„Viděli jste všichni to co já?“ zeptal se Emmett.

„Jo a jsem v šoku stejně tak jako ty,“ řekla jsem mu, když už mi mozek začal pomalu pracovat.

„No, ale co budeme dělat, na Alici jsme spoléhali, že nám řekne, co a jak Rektor bude dělat a on zatím zjistil, že Alice patří k nám,“ zopakoval nám situaci Emmett.

„Co zkusit její vidění?“ navrhl Edward.

„Dobrý nápad ale já s váma jít nemůžu, protože by nic Alice neviděla,“ řekla jsem.

„Bello, ale já tě tu nechat nemůžu,“ protestoval Edward.

„Můžeš, navíc Rektor asi bude předpokládat, že všichni pojedeme zachraňovat Alici a hopla ona to nebude pravda, já budu tady a můžu je zkusit zadržet,“ řekla jsem Edwardovi a jemu nezbylo nic než souhlasit.

„Proč máš tak skvělou taktiku,“ povzdechnul si Edward.

„Léta a léta zkušeností, jak příjemných tak i nepříjemných,“ řekla jsem jen.

„Takže taktiku už máme, takže jedeme, ne?“ zvolal Emmett vždy nadšený z toho, že někomu může nakopat zadek.

„Tak jděte, ale nezapomeňte, že Rektor vás čeká i se mnou, takže možná budete v menší nevýhodě,“ řekla jsem jim, když už nasedali do auta. Já jsem jen čekala na základně a jelikož v Alicině náhradním bytě byly umístěny kamery, které hned tak někdo neuvidí, sledovala jsem situaci a to jak se vyvíjí.

Alice vypadala, že sleduje každý Edwardův krok a Jasper seděl vedle ní a nad ním dva vůdci Jádra, kteří ho hlídají. Nevěděla jsem, co dělat, protože Edwardovi s Emmettem bude cesta do Seattlu trvat pár hodin a tady vypadala situace docela klidně. Nechtělo se mi jenom tak čekat, dokud se něco nestane, ale kdybych jela Alice by nemohla vidět, co se stane a byli bychom v nevýhodě. Najednou mi přišla na mobil SMS od Rose, kde prý je Emmett a že se tu staví. Vypnula jsem proto všechny počítače a se připravit na Rose, která každou chvíli zazvoní na naše dveře. Vylezla jsem ze základny do předsíně a slyšela zvonek. Ihned jsem jí otevřela.

„Bello, kde je Emmett, už nějakou dobu mi nebere mobil a já mám o něj strach,“ řekla mi Rose přímo mezi dveřmi, a pak se šla posadit.

„Plní svoje povinnosti,“ řekla jsem jí jen a doufala jsem, že to pochopí.

„Takže je někde na misi? A Proč tam taky nejsi ty?“ pokládala mi otázky, na které je hrozně těžké odpovědět jinak, než přísně tajné.

„Emmett je na misi společně s Edwardem a já jim hlídám zadní vrátka,“ řekla jsem jí.

„A kdy se vrátí?“

„Jo, to já nevim,“ řekla jsem jí podle pravdy.

Vlastně jsem teď nevěděla nic, jestli se vůbec vrátí nebo kdy, jestli jim mám jet pomoc nebo tady opravdu jen sedět a čekat. Rose tu pak byla se mnou a já nevěděla, jestli jí mám poslat domů nebo jí tu nechat. Nakonec jsme se začaly bavit o úplných kravinách i když jsem pořád koutkem mozku myslela na to, jak na tom jsou. Pořád jsem měla špatné svědomí, když jsem neseděla tam před tím monitorem a nekoukala na to, jak se situace vyvíjí. Asi proto jsem si i došla pro mobil, který zůstal na základně.

„Cože?“ divila jsem se nahlas, když jsem na mobilu našla několik zameškaných hovorů od Alice.

„Bello, děje se něco?“ zavolala na mě Rose z obýváku.

„Ne, to je dobrý,“ snažila jsem se jí uklidnit a rychle jsem volala Alici nazpět.

„Alice, děje se něco nebo mi voláš jenom proto, abys mi řekla, že je všechno OK?“ řekla jsem tak rychle, že jsem ani nevěděla, že tohle dokážu.

„Bello, nic není v pohodě, Rektor upláchl i s kluky má je pod svojí schopností, jsou přesvědčeni, že ty seš ta špatná,“ řekla mi Alice a já měla dojem, že tohle neustojím.

„Neděl si ze mě srandu,“ řekla jsem jí zoufale.

„S Jasperem ti už jedeme pomoct, ale než na nás jeho schopnost přestala působit, trvalo to docela dlouho, takže už u tebe budou každou chvíli,“ řekla mi Alice do telefonu a v tu chvíli jsem slyšela zvonek od dveří.

„Myslím, že už tu jsou,“ řekla jsem jen a ukončila hovor a běžela jsem, co nejrychleji ke dveřím. Otevřela jsem je a koho jsem neviděla.

„Rektore, jaké milé překvapení,“ přivítala jsem ho ironicky a slyšela za sebou Rose.

„Vidím nová tvář, taky agent?“ zeptal se Rektor a stále stál nehnutě před dveřmi.

„Ne, jen rodina,“ řekla jsem mu a on se v tu chvíli chtěl dostat dovnitř domu.

„Rose, utíkej pryč!“ křikla jsem na ní a tohle jsem myslela opravdu vážně. Pochopila to a já ji viděla, jak jen mizí zadním vchodem. Koukala jsem mu do očí, ze kterých přímo čišela zlost a to, že mi chce ublížit, jelikož kazím jeho plány ovládnout celou Ameriku. Rektor udělal krok ke mně a pořád se mi koukal do očí jako, kdyby tam hledal nějakou cestu k tomu, aby mě ovládl. Věděla jsem, co dokáže jeho schopnost a doufala jsem, že když mě Edward neslyší a Alice nevidí mojí budoucnost, budu také před ním chráněná.

„Víš, co bych si opravdu přál?“ zeptal se mě Rektor a pořád mi koukal přímo do očí.

„Ani to nechci vědět,“ řekla jsem mu a snažila se přerušit jeho oční kontakt, ale nepovedlo se mi to.

„Chci abys věřila tomu, čemu já,“ vyslovil to, co chtěl a jakmile to dořekl, cítila jsem silné dloubnutí jakoby do hlavy.

„Já bych chtěla, abys pustil Edwarda a Emmetta ze své moci,“ řekla jsem mu a to, co udělal mě překvapilo. Najednou se Edward s Emmettem přestali tvářit jako, že jsem jejich kořist a oni byli okamžitě u mě a snažili se mě chránit.

„Co? Co se to stalo?“ Rektor byl zaražený a jeho ostatní vůdci také.

„Tohle se ještě nestalo, nikdy mě nikdo nedokázal přesvědčit o opaku,“ řekl a vypadal docela dost zmateně. Emmett byl ale natolik dobře vycvičený, že jakmile viděl ve zločinci slabost, byl první, kdo zasáhl. Jakmile se ale Emmett Rektora dotkl, už ho ve svých ocelových sevřeních měli ostatní vůdci. Na Edwarda se dostali další vůdci a já viděla, jak chce Rektor využít situace a utéct.

„Tentokrát už mi neutečeš,“ řekla jsem, když jsem se zjevila před ním ve snaze mu zamezit cestu.

„Opravdu si o sobě myslíš, že seš tak dokonalá agentka, že mě dokážeš zničit?“ zeptal se mě Rektor a vypadal být připravený na to, že se mě zbaví.

„Ne, nejsem dokonalá, ale to ani ty,“ řekla jsem mu a on se na mě vrhnul. Snažil se mě uhodit do hlavy, ale já jsem se mu skrčila a snažila se mu podkopnout nohy. On však stihl včas nadskočit, a tak jsme byli na tom samém bodu jako na začátku. Snažila jsem se přizpůsobit jeho taktice boje, ale nedařilo se mi to, protože i on se pravděpodobně snažil o to samé. Stále jsem se vyhýbala jeho výpadům jako on těm mým. Postupovali jsme pořád dál blíž k jeho autu a já koutkem oka viděla, jak se k nám blíží žluté Porsche.

„Bello!“ slyšela jsem Alici a otočila jsem se za ní, abych jí upozornila na situaci. Najednou jsem kolem krku ucítila Rektorovu paži a jakýkoliv jeho nebo můj pohyb by znamenal můj konec.

„Ne!“ křičel Edward, který právě zahlídl, co se děje.

„Ještě pohyb, Assassine, a je mrtvá a to by si přece nechtěl nebo ano?“ zeptal se ho a já jsem cítila, jak se jeho stisk zesiluje a mě málem praská krk. Edward se tedy zastavil a vypadal jako, když slyší něco, co se mu moc nelíbí.

„Pomoc mi s ní,“ kývl Rektor na Bosse, který mě chytl za nohy a začali se mnou utíkat pryč.

„Sleduj nás a je po ní,“ slyšela jsem Rektora, a pak jsem jen cítila, jak stisk kolem mého krku opět zesílil. Oni se mnou běželi docela dlouho, až po několika hodinách zastavili a šli jsme pod zem.

„Tak už tě pustím,“ řekl a já cítila konečně svobodu kolem mého krku. Jakmile mě pustil snažila jsem se utéct, ale když jsem narazila do dveří nerozrazila jsem je, ani se o kousek nepohnuli.

„Myslím si, že dva metry betonu a třicet centimetrů oceli nepřekonáš,“ smál se Rektor.

„Proti jaderný kryt? Nic lepšího vás nenapadlo?“ zeptala jsem se ho s trochu namyšleným tónem, i když jsem věděla, že odsaď se jen tak nedostanu. Sedla jsem si tam na zem, protože ani židle tu nebyla a doufala, že najdu nějaký způsob, jak se od tut dostat.

Edward

„Sleduj nás a je po ní,“ slyšel jsem Rektora z dálky a z hlavy jsem pořád nemohl dostat ten strašný obrázek toho, jak je Bella mezi nimi a jakýkoliv prudký pohyb Rektorovými pažemi by znamenal její konec.

„Edwarde, proč tu jen tak stojíš a nic neděláš?“ stála přede mnou Alice a rozčíleně se na mě koukala.

„Nech ho, copak nevidíš, že je v šoku? Unesli mu jeho milovanou a zakázali mu je sledovat, já bych jednal asi stejně,“ uklidňoval tam Jasper Alici a já mu pokývnutím hlavou poděkoval. Emmett se snažil vůdce dohonit, jelikož on prý mohl, ale po chvíli se vrátil s tím, že se mu vytratila stopa.

„Ale měli bychom něco dělat, bez Belly jsme vyřízený,“ brblal Emmett a vešel do baráku.

„Emmett, má pravdu, měli bychom ji najít, protože tak najdeme i Rektora,“ chytla se Alice Emmettovo věty a šla s Jasperem na základnu.

Já jsem byl pořád mírně v šoku z toho, co se stalo. Můj mozek přesně věděl všechno o tom, co se stalo, ale já se na nic nemohl soustředit. Následoval jsem Alici na základnu s tím, že snad něco kloudného vymyslíme.

„Edwarde, nepamatuješ si nějakou Rektorovu myšlenku, která by nám mohla pomoct?“ podívala se na mě Alice nešťastně, protože nemohla vidět Bellinu budoucnost.

„Zkusím to,“ řekl jsem a začal jsem vzpomínat na to, co jsem slyšel v mysli ostatních. Nejvíc jsem si pamatoval Emmettovo, byly totiž hodně hlasité, Jasperovo přinášely i něco navíc, byly v nich cítit emoce, a proto jsem věděl, že vůdci mají obdiv i strach z Rektora. Rektorovo byli nejtišší, věděl totiž po těch letech, jak na můj dar, ale přesto jsem je slyšel. Vzpomínal jsem a znovu je slyšel. Svoje myšlenky se snažil zamaskovat nějakým textem nebo spíš proslovem, ale stejně jsem tam hodně tiše slyšel, že se chce schovat pod zem. Jak to ale myslel, jsem neslyšel.

„Chce se schovat pod zem, to je jediné, co jsem našel,“ řekl jsem ostatním.

„Pod zem? Jak to myslel?“ ptal se Emmett, ale nikdo neznal uspokojivou odpověď.

„A co když myslel nějaký kryt?“ vymyslel po delší době Emmett.

„Jako třeba protijaderný kryt?“ doplnil ho Jasper.

„Přesně to, pokud vím, tyhle kryty jsou tvořeny několika metrovou vrstvou betonu a několika desítkami centimetrů oceli, to by si neprorazil ani ty, Emmette,“ řekla Alice.

„Zkusím najít nějaké kryty v okolí,“ řekl jsem a sedl si za počítač. Po chvilce hledání jsem našel dva poblíž nás, i když některé byly i několik hodin cesty. Nic lepšího jsme ale našli, a tak jsme museli doufat, že to bude to správné řešení. Rozdělili jsme se, já jsem šel s Jasperem a Alice měla u sebe Emmetta. Jasperovi se to sice moc nelíbilo, že bude muset Alici na chvilku opustit, ale bezpečnost nás všech vyhrála. Emmett měl prvotřídní výcvik a já v podstatě také. Jeli jsme auty, protože vyběhnout uprostřed zabydlené oblasti by bylo trochu nápadné, i když už je noc a nikdo by nás neviděl.

Já s Jasperem jsme jeli k tomu bližšímu, ale když jsme přijeli, nic jsme nenašli, byl to jen nějaký starý vojenský kryt.

„Tak pojedeme pomoct Alici?“ navrhl Jasper a už si sedal za volant. Jen jsem kývl a my se rozjeli. Přemýšlel jsem nad tím, co se teď s Bellou děje. Možná celou dobu, co jí hledáme, bojuje o život a Rektor má navrch. Proběhla mi hlavou snad nejčernější myšlenka. Najednou mi zazvonil mobil a na displeji jsem viděl, že mi volá Alice.

„Alice, děje se něco našli jste Bellu?“ zeptal jsem se jí.

„Ano, ale padli jsme s Emmettem do léčky, vůdci na nás čekali, ale neboj se, Emmett jejich pozornost odvedl jinam a teď s nimi někde bojuje a podle vizí si vede dobře,“ sdělila mi rychle Alice a já byl šťastný, že jsem slyšel o Belle dobré zprávy.

„To mi spadl kámen ze srdce a co Rektor?“ zeptal jsem se Alice na celkem důležitou otázku.

„Nevím, do krytu jsem se ještě přímo nedostala, ale slyším jen dva hlasy, takže tam ještě musí být,“

„Tak počkej na nás, my jsme tam za chvilku,“ řekl jsem a ukončil hovor. Zbývalo jen najít v lese kryt a byli jsme tam. Po chvilce bloudění jsme ho našli a viděli Alici, jak na nás čeká. Jen co jsme vystoupili z auta, přiběhl Emmett.

„Tak co vůdci?“ zeptal jsem se.

„Jsou zlikvidováni, jinak to nešlo,“ řekl Emmett.

„Tak na co ještě čekáme?“ zeptal se nás Jasper s nadšením v hlase. Pak jsem ale uslyšel několik hlasů z myšlenek.

„Alice, kolik si říkala, že jich tam je?“ zeptal jsem se jí.

„No, asi jen Bella s Rektorem, odhaduji podle toho, že slyším jejich hlasy. Budoucnost nevidím, takže přesně nevím, proč?“

„Já v myšlenkách slyším Rektora a další tři vůdce,“ řekl jsem jí.

„No, já jsem jich taky moc nezvládl byli asi čtyři,“ řekl Emmett lhostejně a já tak věděl, že všichni zbývající vůdci s Rektorem jsou dole.

„Takže, až tam vlezeme půjdou po nás, takže si je nějak rozdělte a já zachráním Bellu a pokusíme se dostat Rektora,“ řekl jsem jim mojí taktiku. Všichni souhlasili a my sešli k hlavním dveřím, co nás dělili od Belly. Byli chráněné heslem, ale naštěstí jsme si vzali dekódovač, takže ho zbývalo jen připojit a nechat ho otevřít dveře.

„Čekal jsem na vás,“ řekl Rektor nadšeně jakmile se otevřeli dveře. Pak jen kývnul hlavou a na nás vyběhli zbývající tři vůdci. Alice Emmett a Jasper je zachytili až venku v lese. Bella přiběhla ke mně a rychle mě políbila na krk.

„Konečně si tu,“ pošeptala mi a vzala mě za ruku, aby nás vytáhla z krytu. Rektor šel okamžitě za námi, a když jsme byli venku v lese, Bella mě odstrčila pryč od sebe.

„Pomož týmu. Rektor je můj!“ křikla po mně Bella a opět se dívala jako bohyně pomsty, ale tentokrát na Rektora, který na ní zaútočil jako první.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Shoot him! - Kapitola 22.: