Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Shoot him! - Kapitola 19.

20.12.2010 (09:30) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1530×

Kapitola 19. – Stopy

S Emmettem jsem vyšli nahoru do obýváku a já pak pokračovala nahoru do Alicina pokoje, kde mi nechala nějaké oblečení, když mě viděla. Oblékla jsem se do toho. Byla jsem v Alicině pokoji a přemýšlela, co Edward dělá, přitom jsem se koukala do zrcadla a nemohla si zvyknout na odraz, co jsem viděla. Pořád jsem si zvykala na všechno nové kolem mě. Na moji sílu, rychlost, nový způsob myšlení i na svůj zevnějšek. Uvažovala jsem nad tím, co říkala Alice o tom, že je Rektor v L. A. nějak mi to nesedí, ať proto, že je taky upír, nebo proto, že v L. A. ještě nebyla základna Jádra. Chtěla jsem Edwardovi zavolat a zjistit, jak na tom jsou, ale podle hodin by měli právě nastupovat do letadla. Emmett nic moc neřešil a byl s Rose. Jak já mu závidím, taky bych nejradši byla s Edwardem. Chtěla bych jim nějak pomoct, ale jak, když z tohohle domu nemůžu na krok. Potřebovala bych na základnu, kde máme na tohle všechno vybavení, ale jak se tam dostat? Pokud vím, byl to vojenský kryt, který má mít někde v lese vchod, ale běhat po lese a hledat skryté vchody by zabralo moc času. Mohla bych zkusit nabourat náš přístupový počítač a podle toho mít přístup do celé základny, ale tohle dokážou tak nejlepší programátoři v CIA, co mají titul od patnácti. Mohla bych to zkusit. Sešla jsem dolů do obýváku a hledala nějaký počítač. V obýváku byl jenom Jasper, a tak mi nezbylo nic jiného, než se ho zeptat.

„Jaspere, máte tady nějaký počítač s přístupem na net?“ zeptala jsem se ho. On na mě tak nějak divně kouknul a pak mi odpověděl.

„Jo, mám notebook, na co ho potřebuješ?“ zeptal se zase on.

„Víš, nějak se mi nezdá, proč má být Rektor v L. A. a do základny nemůžu, tak bych se pokusila nabourat náš přístupový počítač, co je na základně, i když se to asi nepovede,“ odpověděla jsem mu a on byl za pár sekund zpět s notebookem. Položila jsem si notebook na stůl a připojila se na internet, abych se dostala na stránky CIA. Podle různých odkazů přes různé jiné stránky a další různé systémové zabezpečení jsem se dostala do sítě hlavního počítače celé CIA. Tam jsem zjistila, na jaké síti se pohybuje náš hlavní počítač a počítače, co jsou na základně. Zkusila jsem tento odkaz vložit do adresy a čekala jsem, co se stane. Po několika vteřinách mi vyskočila zabezpečená stránka s tím, že potřebuje identifikační číslo a heslo. Nějakou dobu to Jasperův notebook zpracovával a pak mě pustil na další stránku zabezpečovacího systému. Chtělo to otisk prstu nebo fotografii obličeje. Vyfotit se teď nemůžu, protože mám úplně jiné oči a věci k otiskům prstů tu taky nemám.

„Nevíš, jestli Alice nemá nějakou moji fotku z dob, kdy jsem ještě neměla červené oči?“ zeptala jsem se Jaspera, který tu seděl a koukal, co mu provádím na notebooku.

„Podívám se,“ řekl a zmizel u Alice v pokoji. Po chvíli vyšel a v ruce držel foťák, který jsme občas brali na naše nákupy. Projela jsem fotky a našla jednu svoji vhodnou. Připojila jsem foťák k notebooku a načetla fotku, kterou jsem pak odeslala zabezpečovacímu systému. Dalších pár minut si notebook rochal a pak mě pustil dál. Zdálo se, že tohle bude poslední překážka. Stačil zadat poslední číselný kód, který opravdu identifikuje, kdo jsem. Byl to číselný kód k tajným věcem datovaný na datum dnešního rána. K ruce jsem si vzala kalkulačku a papír, abych vypočítala ten kód. Za pár minut jsem to měla a zadala do počítače. Pak se mi konečně otevřela síť našeho hlavního počítače a já tak získala přístup, jaký bych měla u nás na základně. Takže to zase tak nemožný není. Chtěla jsem Edwardovi zavolat, jak jsou na tom, a tak jsem volala z našeho účtu ze základny přes internet na Edwardův telefon. Doufala jsem, že bude zapnutý, a když se ozvalo první pípnutí, byla jsem ráda, že to funguje.

„Prosím?“ uslyšela jsem Edwardův hlas.

„Ahoj, Edwarde, jsem ráda, že tě slyším. Víš, něco se mi na tom vašem hledání nezdá,“ začala jsem svoji řeč, než mě přerušil.

„Bello, co děláš na základně?“ Edwardův hlas zněl vyděšeně.

„Neboj se, nejsem na základně, jenom jsem se do ní nabourala, víš, myslím si, že Rektor v L. A nebude, co by tam dělal, když je tam furt slunce,“ řekla jsem Edwardovi svoji domněnku.

„Bello, neboj, my to taky řešíme, ale musíme to prověřit. Víš, něco mi říká, že Rektor nechce jen dosadit nové vůdce Jádra, ale že chystá i něco jiného, jenom nevím co,“ řekl mi Edward.

„No, já jsem jenom chtěla, abyste byli opatrní,“ řekla jsem Edwardovi a ukončila hovor. Odpojila jsem všechny kontakty se základnou a předala Jasperovi jeho notebook.

Od té doby jsem zkoušela myslet na to, jak to Edward s Alicí zvládnou, a tak jsem musela svoji mysl nějak zabavit, a proto jsem pomáhala Esme s domem a zahradou. Emmett měl o zábavu postaráno, ale stejně se mě chodil ptát, jak na tom Edward s Alicí jsou. Vypadá to, že já a Emmett jsme ještě pořád duší i tělem agenti.

Za dva dny od odjezdu se Edward s Alicí vrátili. Já a Edward jsme vyrazili na lov, aby mi to všechno mohl Edward nerušeně říct. Seděli jsme vysoko v korunách stromů těsně vedle sebe a užívali si přítomnosti toho druhého.

„Tak co? Povíš mi, co se stalo?“ zeptala jsem se Edwarda přímo, protože jsem byla celá vynervovaná z toho, co se dělo.

„Dobře, poslouchej a pak mi řekni, co si o tom myslíš,“ zaúkoloval mě Edward a já jen kývla.

„Když jsme přijeli do L. A., místním rozhlasem se šířila zpráva, že dům, kde se podle všeho měl nacházet Rektor, je už několik dní vypálený a stále se neví, co to způsobilo. Když jsme přijeli k němu domů, v jeho bytě u postele byla krev. ale jen pár kapek, a byl tam několik dní starý Rektorův pach. Podle sousedů se u něj jednou za měsíc scházeli různí lidé, kteří nevypadali zrovna jako dobráci, ale že prý se tam už asi týden neukázal. Poštovní schránka byla plná, ale nebylo v ní nic zajímavého, jen složenky. Alice prohledala jeho byt a našla jen diář a notebook. V diáři měl různé pracovní schůzky, co jako vedoucí denní směny programátorů u FBI mohl mít. Pak tam byla také na včera domluvená schůzka s jeho přítelkyní. Zašli jsme i za ní a ta nám nic nového neřekla. Chtěli jsme se tedy obrátit na jeho notebook, ale zjistili jsme, že ho chrání různé zabezpečovací programy,“ dořekl Edward a podíval se na mě takovým pohledem, který říká, že když tu záhadu rozluštím, bude mě moc a moc milovat.

„Takže mi vezeš práci?“ zeptala jsem se ho.

„Jo, ale co mi řekneš na to všechno?“ zeptal se mě opět Edward.

„No, podle toho, co jsi mi řekl, si myslím, že se Rektor snaží vůdce sehnat dohromady, protože kdyby byli rozházení po celých státech, nebudou mít takovou jednotu, jako když budou pohromadě. A protože Rektor ví, že mě miluješ, ví, že si mě nenechal umřít, takže si nejspíš bude myslet, že jsi mě a Emmetta proměnil, proto si taky myslím, že to chce udělat s ostatními vůdci Jádra. Promění je, aby byl silnější než my a zajistil si tak výhru,“ řekla jsem Edwardovi svoji teorii, a když to poslouchal, vypadal, že se mu to ani za mák nelíbí.

„Bello, víš, že to, co říkáš, je hrozně nebezpečný, kdyby to byla pravda?“ položil do vzduchu otázku Edward.

„Jen se nad tím zamysli, co bys dělal ty, kdybys byl na jeho pozici a chtěl si za každou cenu vyhrát a ovládnou podsvětí téhle země, jako že ho už ovládá, protože neznám organizaci, která by nebyla pod Jádrem,“ vysvětlovala jsem mu a Edwardovi se to opravdu nelíbilo.

„Mně to ale stejně přijde takový nějaký divný, protože kdyby chtěl Rektor všechny ovládnout, mohl tohle udělat už dávno a ne až teď,“ argumentoval mi Edward.

„Mohl, ale neměl záminku. Do předminulého měsíce měl na své straně pořád ještě tebe a ty jsi byl v podstatě jeho pravá ruka, ale teď se podmínky změnily. Nejenže si přestoupil k nám, ale ještě máš další tři upíry na svojí straně,“ vysvětlovala jsem Edwardovi svoje hledisko.

„Víš co, uvidíme podle dalších pár dní, pokud se tohle bude opakovat, začnu o tom vážně přemýšlet, ale teď zatím ne,“ řekl mi Edward.

„Já vím, jsou to jenom teorie,“ potvrdila jsem mu jeho domněnku a seskočila ze stromu na zem a Edward za mnou a šli si pořádně zalovit.

Dny ubíhaly a Edward s Alicí dostávali od generála další a další mise týkající se Rektora. Asi dva dny po L. A. přišel generál s tím, že se něco objevilo v Las Vegas. Podle Edwarda šlo o to samé jako v prvním případě. Pokaždé, když se vrátili z mise, do dvanácti hodin tu byl telefonát od generála, že mají něco nového a poslal je někam jinam. Poslední týdny prázdnin jsem tak strávila zvykáním si na to, že Edward je pořád někde pryč, a následně také tím, že se moje teorie víc a víc potvrzovala, i když si to Edward nechtěl připouštět. Také jsem si vydobyla to, že se chci dostat na základnu, a tak jsem si musela začít zvykat na lidi a na to, abych jim neublížila. Po L. A. a Vegas přišla na řadu města jako Dallas, Miami, New York a Chicago. Když měl Edward přiletět z Chicaga, čekala jsem na něj a Alici na letišti, aby viděli, jaké dělám pokroky. Společně se mnou šel Emmett s Rose a Jasper. Hned, jak Edward vešel do čekací haly, přiběhla jsem k němu a políbila ho, protože nevidět ho skoro tři týdny v kuse mi dalo zabrat. Jenom telefonáty nestačí. Po celkem dlouhém nenasytném polibku jsem se mu podívala do jeho očí. Nebyly tak krásně karamelové, na které jsem byla zvyklá, teď byly uhelně černé.

„Jak dlouho jsi nebyl na lovu?“ zeptala jsem se ho.

„Tak dlouho, jak jezdím na tyhle mise,“ odpověděl mi a my to hned šli napravit. Ruku v ruce jsme vyšli z terminálu a hned na nejbližší zatáčce jsme se rozeběhli do lesa. Po chvilce už měl Edward znovu jeho neodolatelné oči a já znovu podlehla jeho kouzlu. Nechtěla jsem rušit tuhle chvilku, a tak jsem o práci radši mlčela. Jenže tu byl někdo jiný, kdo o ní začal.

„Víš, asi jsi s Rektorem měla pravdu…“ Umlčela jsem Edwarda polibkem.

„Dneska o práci ne,“ řekla jsem rázně mezi polibky, a než stihl něco říct, přisála jsem se znovu na jeho rty. Dnešní noc se o agentech a takovýhle věcech mluvit nebude, řekla jsem si pro sebe a držela se toho. Po lovu jsme přišli domů, kde jsme pokračovali v tom, co jsme začali v lese. Nemluvili jsme a jen si užívali přítomnost toho druhého.

Ráno byl v domě neobvyklý ruch.

„Co se děje?“ zeptala jsem se, jakmile jsme s Edwardem vylezli z jeho pokoje.

„Je prvního září,“ řekla Alice a já pochopila. Hodila jsem na sebe jen nějaké oblečení, trochu se nalíčila a museli jsme do školy. Seděla jsem v autě a přemýšlela jsem nad svým prvním dnem tady na škole, zatímco Edward řídil. Dnešní den byl ve směs jenom zařizovací, a tak jsme se nic neučili. Opět jsem dostala s Edwardem totožný rozvrh a my si mohli jít zařizovat různé učebnice a pomůcky.

„Pamatuješ si na můj první den tady?“ zeptala jsem se Edwarda, když jsme vycházeli z budovy, která nám v podstatě změnila životy.

„Myslíš ten den, kdy jsi mě pronásledovala?“ usmál se na mě Edward. Jen jsem kývla.

„Na ten den nikdy nezapomenu,“ řekl mi Edward a políbil mě. Došli jsme k autu, kde už všichni čekali a my opět dojeli k nim domů. Když jsme míjeli předměstí, na kterém stál i náš barák, vzpomněla jsem si na to, proč jsem se učila odolávat lidské krvi.

„Edwarde, zatoč, chtěla bych k nám na základnu,“ řekla jsem mu a auto, ve kterém jsme byli jen my dva, se stočilo směrem k mému domku. Nevím proč, ale těšila jsem se na základnu jako malé dítě na bonbon. Nevěděla jsem, jestli na mě bezpečnostní zařízení bude fungovat, a tak jsem ho pustila, aby otevřel, protože jsem zaslechla, že to Alice na něj také nastavila. Jakmile se dveře základny otevřely a já vstoupila, opět jsem se cítila jako pravá agentka, která řeší všechny nejzapeklitější mise na světě. Už jsem nebyla jen pasivní člen sedící doma na zadku a těšila se, až budu moct znovu do akce.

„Koukám, nic se tu nezměnilo,“ okomentovala jsem můj pracovní chaos na stole, který jsem tu nechala ještě jako člověk.

„No, ani jsme neměli čas to nějak měnit,“ řekl Edward a já se posadila na jednu ze židlí. Prohlížela jsem si základnu, jako kdybych ji viděla poprvé, a měla jsem nepopsatelný pocit z toho, že tu můžu znovu být. Nevím proč, ale tuhle práci jsem si natolik zamilovala, že jsem bez ní nemohla být, protože tolik adrenalinu najednou nezažijete, i kdybyste několikrát za sebou skákali s padákem.

„Víš, jak je to dlouho, co jsem nebyla na pořádné misi?“ položila jsem otázku do vzduchu.

„Nevím, ale ty mi to určitě řekneš,“ zasmál se Edward.

„Víš, myslela jsem pořádnou, jako že bych zachraňovala někoho z hořícího baráku, měla přitom několik padouchů za sebou a v pistoli jen jeden náboj, to se mi stalo poprvé a naposled v Argentině,“ řekla jsem Edwardovi, který se tvářil nechápavě.

„Argentina?“ nadhodil do vzduchu a já vzpomínala na staré časy. Edwardovi se to líbilo poslouchat, co všechno jsem prožila, jelikož tohle byla první mise, na které nebyl Peter a byla jsem tam jen já a Emmett. Vzpomínala jsem na to, jak nás prokoukli a já pak Emmetta zachraňovala z hořící budovy. Seděla jsem Edwardovi na klíně a vyprávěla mu staré zážitky. Když v tom nás přerušilo rozsvícení obrazovky nad našimi hlavami.

„Agentko Swanová, už jste zdravá?“ vypadal udiveně generál Walker.

„Ano, zítra vám chtěl doktor napsat zprávu, že už jsem služby schopná,“ řekla jsem rychle generálovi, ale Edward se mračil.

„A agent McCarter je už také zdravý?“ zeptal se.

„Ano, je na tom úplně stejně a už se těšíme do práce,“ řekla jsem mu.

„Tak to je výtečné, protože se ukázalo, že v D. C. se něco děje, naši informátoři slyšeli o nějakém úplném podřízení podsvětí Jádrem, všichni teď musí odvádět prý Jádru nějaké daně a my se rozhodli to prověřit a zjistit, co se děje. Chtěl jsem agentům Cullenovi a Cullenové říct, že jim pomůžou agenti z D. C, ale když už jste zdraví, nechám to na vás,“ vysvětloval nám generál a já byla šťastná, že mám nějakou práci. Hovor se ukončil s tím, že zítra ráno najdeme ve schránce složku s informacemi od informátorů a letenky do D. C.

„Bello?“ oslovil mě Edward a vypadal celkem vážně.

„Ano, lásko,“ vnímala jsem ho, ale dělala jsem, že o ničem nevím, i když jsem si na sto procent byla jistá, o čem chce mluvit.

„Víš určitě, že chceš jet na tu misi?“ zeptal se mě Edward.

„Ještě nikdy jsem se tak do práce netěšila, a když už lidskou krev celkem zvládám, tak si myslím, že není důvod proč nepokračovat v práci, kterou jsem začala.“ Udělala jsem na Edwarda psí očka a doufala, že to zabere. Edward se na mě jen usmál, ale nic neříkal, což se mi zdálo divné, vždycky na všechno měl nějakou odpověď nebo otázku.

My jsme se pak zvedli a jeli k Edwardovi domů. Když jsme přijeli, musela jsem tu zprávu říct hned Emmettovi.

„Emmette? Můžeš na chvilku?“ zeptala jsem se ho.

„Jasně, co potřebuješ?“ Zvedl se z gauče a přišel ke mně.

„Máme práci,“ řekla jsem jen a Emmettovi se rozsvítily oči. Věděla jsem totiž, že Emmetta nebaví být jen pasivní článek týmu, a tak se rád zapojí. Řekla jsem Emmettovi všechno, co nám řekl generál, a my už probírali, co a jak provedeme. Mezitím to Edward řekl Alici a ta ,když jsem všechno doprobrala s Emmettem, za mnou přišla s tím, že musíme jít nakupovat.

„Alice, co děláme v butiku se společenským oblečením?“ zeptala jsem se, když mi přišlo, že už to nějak přehání.

„Co já vím, co budeme potřebovat?“ odpověděla mi otázkou, ale vypadala, že má něco za lubem.

„Alice?“ zeptala jsem se jí ještě jednou.

„No víš, když zrovna probíhala tvoje přeměna, Carlisle musel vědět tvoje pravé datum narození, a tak jsem si ho našla v databázi,“ odmlčela se na chvíli Alice.

„A dál?“ vybídla jsem ji.

„Myslela jsem si, že bych ti mohla udělat malou oslavu tvých pravých narozenin,“ pokrčila rameny Alice. Neměla jsem jí to za zlé, ale jestli mi hodlají znovu dávat dárky, tak se nebudu znát.

„Pod jednou podmínkou,“ udělala jsem malinkou pauzu, „nebudou žádný dárky, protože ty už jsem dostala,“ řekla jsem a Alice se zaradovala.

V nákupním středisku jsme byly až do zavíračky a vrátily se k nim domů až někdy kolem desáté večer.

Ráno jsem skočila vyzvednout ranní poštu, ve které bylo vše potřebné, abychom věděli. Z obálky vypadly čtyři letenky do D. C., nové identity, kdyby náhodou někdo sledoval jména cestujících. Alice nám připravila potřebné oblečení, které bychom mohli potřebovat, a vyjeli jsme směr Seattelské letiště.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Shoot him! - Kapitola 19.: