Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 9. kapitola

25.02.2012 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 3907×

Bella

„Hanku, běž!“ zařvala jsem na něj, ale byl tak zatraceně pomalý. Chytila jsem ho ve spěchu za ruku a zaslechla křupnutí. Hned na to zasténal bolestí. Prolétla jsem schody do sklepa a bezohledně ho tam hodila. Lepší polámaný, než mrtvý. Zabouchla jsem ocelové dveře, i když mi bylo jasné, že tohle je ochrana možná tak před atomovkou a ne před námi. Hank ztěžka dýchal a jasně jsem slyšela, jak dopadají kapky krve na podlahu. Hodila jsem s ním vážně surově, ale všechno se odehrálo během vteřiny a já neměla čas na to, abych mu tu místnost vypolstrovala a opatrně ho uložila. V lidském světě se hraje o minuty, sekundy, anebo hodiny… Tady o milisekundy.

„Bello!“ zavrčel Edward a já se odtrhla od toho zvuku stékající krve.

„Kolik?“ zeptala jsem se a zírala z okna.

„Tři,“ odpověděl a já zaklela. Nebyla to nějak velká převaha, ale pořád jich bylo víc.

„Myslím, že dneska zúročíme výcvik. Jsme přece Volturiovi,“ dodala jsem nijak pyšně, ale výhodu to tentokrát opravdu mělo.

„Mám tě rád, Bello,“ řekl, jako kdyby to měly být poslední slova.

„Polib mi,“ odpověděla jsem a blýskla se úsměvem. Pak mi do těla narazil blonďatý upír a ozvala se hromová rána. Chytil mě za vlasy a prásknul mi hlavou o zem. Vycenila jsem zuby a on se na mě soustředěně zadíval. Měl dar – bylo to vidět podle toho jeho snaživého pohledu. Osvobodila jsem si ruku zpod jeho těla a za krk ho vyhodila do vzduchu.

„Já jsem Isabella Volturi, kreténe,“ zasyčela jsem a on mě zmateně sledoval. Tohle je vždycky tak dokonale vyvede z míry. Celá staletí, možná i tisíciletí, spoléhají na svoje dary, a pak jim najednou někdo odolá. Nechápou to a bůhví, co se jim honí hlavou. Nedokážou vstřebat, že nejsou neporazitelní a neomylní.

Přiskočila jsem k němu zezadu a chytila ho za hlavu tak, jak mě učil Felix.

„A víš, co to znamená? Že na mě tyhle pitomosti nefungují.“ Pevně jsem uchopila jeho dolní čelist a vlasy a trhla. Nejdřív se objevily praskliny, které se zvětšovaly a zvětšovaly.

„Chcípni už!“ zavrčela jsem úsilím utrhnout mu hlavu. Napotřetí mi konečně zůstala v ruce a já ji prohodila sklem, aby si ochablé tělo nenašlo cestu k hlavě během toho, co na něj nebudu dávat pozor.

Poprvé jsem se podívala na Edwarda, který upíral oči na mě. Vypadal smířený se svým osudem – věřil, že já mu rozhodně nepomůžu a nechám ty černovlasé upíry, aby ho roztrhli na kusy. Krk mu začal praskat a já to sledovala. Kdyby ho zabili, bylo by po problému. Jenže pak by pravděpodobně zabili mě, protože byli dva. A navíc… Je to Edward. Láska z nás nikdy nevyprchá, nenávist z nás nikdy nevyprchá... I přátelství zřejmě zůstane někde ukotvené, i když to není tak silný citový vztah. Vrazila jsem jednomu upírovi, který držel Edwardovi ruce, pěstí. Úlomky jeho tváře odletěly a on zařval bolestí.

„Tak dělej něco!“ řekla jsem Edwardovi, který se na mě překvapeně podíval. Vylétnul ze sedu a ruku vymrštil k upírovi. Zabořil se mu do oční jamky a v prstech za chvíli třímal oko, ze kterého odkapával jed, a panenka se zmateně točila.

„Víš, zabít tě můžu jenom já,“ pošeptala jsem mu v rychlosti, když se postavil vedle mě. Teď to bylo dva na dva.

„To je dobré vědět. Už jsem myslel, že mě máš ráda… Kterého si bereš?“ zeptal se, když jsme se hrbili ve čtyřech v ložnici.

„Toho, co jsem už načala. Pánové, víte, co by vám teď řekl Aro?“ Rozhodla jsem se citovat toho královského šaška, protože ta věta se celkem hodila k rozpracování soupeře a vytyčení cíle.

„Volturiovi nikdy neprohrávají,“ zasyčela jsem, a pak jsme po sobě skočili jako tygři, co se rvou o mršinu.

O pár minut později jsem už rozdělávala táborák před domem a házela tam ty zbytky, co tu zůstaly po našich návštěvnících, kteří se nezdrželi ani na ranní čaj.

Proč jsou lidé tak zatraceně křehcí… Poslouchala jsem každý Hankův trhaný nádech. Krvácel a já to vnímala až sem. Polykala jsem roztavené olovo a počítala do milionu. Edward se na něj šel podívat a ještě mi nic neřekl. Slyšela jsem, jak sám zadržuje dech. Bála jsem se, že to nezvládne… Neměl by to zvládnout! Nejsme upíři z pohádek! Tak, kde se to, proboha, naučil - takhle se ovládat? Kdybych tu lesknoucí se krev zahlédla, už by mě od jeho hrdla nikdo neodtrhnul.

„Edwarde, řekni něco!“ nařídila jsem mu a drtila si ruku. Neodpověděl. Asi, aby se nemusel nadechnout. Po chvíli se zjevil vedle mě s bolestným výrazem.

„Nezvládnu to. Musíme zavolat záchranku,“ řekl a mně zatrnulo. Je na tom tak špatně, že musíme zavolat záchranku – a všechno kvůli mně.

„Jak asi? Jak tohle všechno vysvětlíme? Musíme ho do nemocnice dostat sami!“

„Jo? A jak to chceš udělat?“ Měl pravdu. Nedokážu ho dostat do auta a odvézt. Natož ještě vejít do nemocnice, kde je krev cítit na každém rohu.

„Zavolám Emily,“ rozhodl Edward a já mu vytrhla mobil z ruky.

„Ta kráva sem už nevkročí!“

„Až vykrvácí, můžeš si pogratulovat,“ odsekl a já mu rezignovaně mobil vrátila. Polykala jsem nachový kouř, abych vyhnala ty horké okovy z mého krku. Edward dotelefonoval a Emily měla být do pár minut tady.

„Oficiální verze zní?“ zeptal se.

„Nevím. Odrazil se od zdi a má nejspíš zlomenou ruku. Mohl vypadnout z okna, anebo ho mohlo porazit auto…,“ spisovala jsem katastrofické scénáře. Bála jsem se, aby neublížili Hankovi, a nakonec mu ublížím já. Když Edwarda kamarádským gestem praštím do ramene, ani to s ním nepohne, ale člověku bych to rameno rozdrtila a pravděpodobně by se ocitnul několik metrů ode mě na zemi nebo ve zdi. Byli jsme tak silní, až to bylo odporné… Kdybychom neměli tak vyvinutý hmat, museli bychom být obklopení ocelí. Jsme jako tanky. Jen ničíme a demolujeme.

O patnáct minut později přijela Emily v pracovních, bílých šatech a já ji probodávala pohledem.

Když vynášela Hanka za pomoci Edwarda ven, běžela jsem nejmíň dva kilometry směrem k městu, abych nic necítila a nezahlédla. Pak auto odjelo a já se vrátila. Edward tam kupodivu stál a čekal.

„Měla bys mu něco sbalit. Oblečení…“

„Knížky!“ vyhrkla jsem. To nejdůležitější.

„Knížky,“ souhlasil a usmál se. „Bello, zachránila si mu život. A mně taky.“

Když jsme doběhli před nemocnici, zastavila jsem se. Zírala jsem na tu velkou, bílou krychli a věděla, že tam je tolik litrů krve tekoucí v hadičkách a z čerstvých ran…

„Vezmeš mu to, prosím,“ hlesla jsem přiškrceně a podala Edwardovi tašku. Připadalo mi, že si myslí, že jsme se zase kamarádi a mně se to v tuhle chvíli hodilo. Nechala jsem ho přitom a sledovala, jak mizí ve dveřích.

„Počkám tu,“ šeptla jsem a věděla, že mě slyší jasně a zřetelně.

Čekání se protáhlo na příšerných deset minut, které mi připadaly jako deset hodin. Rozčílením jsem hloubila do chodníku jámu. Edward se loučil s Emily – aspoň na mě mohl brát ohled a tentokrát se na to vykašlat.

„Co mu je? Bude v pořádku?“ vyhrkla jsem, když vyšel z nemocnice.

„Z myšlenek doktora jsem pochopil, že si tu pár dní poleží. Má zlomená dvě žebra, ruku a pár ran na hlavě. Rameno taky nevypadá moc dobře a pravděpodobně má otřes mozku, ale žádná vnitřní zranění,“ dodal důležitě, jako kdyby měl zmírnit moji vinu. „Bello, nemůžeš za to,“ začal znovu a já zavrčela.

„Přestaň. Nejsme kamarádi. Zachránila jsem tě jen proto, že byli dva a já bych na ně zůstala sama,“ vysvětlila jsem mu a dál demolovala chodník. Edward si povzdechnul, ale dál to nekomentoval. Budiž mu to k dobru.

„Byli to mladí upíři. Pár roků po proměně. Vrtá mi hlavou, jak na tebe přišli.“

„Bydlím v tom domě už moc dlouho. Koupím nový… Nejspíš pořádně nevěděli, kdo jsme, ale na světě je jen jeden upír, který proto žije tři sta let. Nejspíš jsem legenda. Mladí museli být. Jak si mohli myslet, že porazí nás dva, který si prošli v Itálii drsným výcvikem…?“

„Hm, Bello… Měla bys něco vědět,“ řekl a já vzhlédla.

„Šlo ti to. Zvlášť, když si tomu jednomu utrhla hlavu a pak ty proslovy… Efektivní.“

„Díky,“ hlesla jsem a zazubila se.

„Až na to, že ti nerozuměli, protože to byli Rusové.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 9. kapitola: