Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 8. kapitola

21.02.2012 (07:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 3701×

Edward

K Emily jsem se vracel ve šťastné náladě a s náruživými myšlenkami. Nemohl jsem se dočkat. Div jsem se netřásl, jak jsem ji chtěl. Hladit ji a laskat rty její hřející, hebkou kůži. Už jen při tom pomyšlení mi začalo téměř bolestivě pulzovat v klíně. Skoro jako chlapec s rozbouřenými hormony, jehož dívka má prázdný dům, protože rodiče odjeli na společný víkend… Rozbouřené hormony nebyly nic v porovnání s upíří touhou.

Cestou jsem prolétnul zlatnictví a vybral náušnice z bílého zlata, které se jí budou vyjímat na drobných uších.

Moji náladu položily na lopatku myšlenky, které na mě začaly, ulici od Emily, doléhat. Brzy na to je doplnily trhané vzlyky. Přeskočil jsem na další střechu, a pak ještě na jednu. Odrazil jsem se, dopadl na bok paneláku a zabořil prsty do omítky. Vklouzl jsem otevřeným oknem dovnitř a Emily nadskočila na židli, ale nevyjekla. Slzy jí proudem tekly z červených očí.

„Lásko? Emily? Co je ti?“ Hladil jsem ji po vlasech a hledal způsob, jakým jí můžu pomoct. Netušil jsem, co se děje, ale jen do té doby, dokud jsem v jejích myšlenkách nezavadil o Bellin posměšně zkřivený obličej. Vztek ve mně vybuchnul jako bomba a tlakové vlny šly od středu do konečků prstů, které toužily být užitečné a něco tomu upírovi utrhnout.

„Co ti udělala?“ zavrčel jsem a zkoumal její kůži, jestli nemá známky zranění.

„Edwarde, musíš mě proměnit,“ zašeptala a já ztuhnul. Zranění nebyla fyzická… Byla mnohem horší… Psychická.

„Lásko, ty nechceš proměnit,“ řekl jsem a vzal její obličej do dlaní. Dívala se na mě zlomenýma očima, ze kterých kapala provinilost. Zamrkala a já hleděl na svůj odraz v černých panenkách a myšlenkách. Tvářil jsem se klidně a na rty se mi zvlnily do jemného úsměvu.

„Nechci,“ souhlasila tichým šeptem a znovu se rozplakala. Stáhl jsem si ji do náruče a kolébal jako malé dítě. Tak mě těšilo, že se v mých rukách cítila bezpečně a nechtěla utíkat pryč. Dlouhou dobu nic neříkala a v mozku si zase všechno srovnávala. Bella jí to tam všechno zpřeházela svými řečmi o nenávisti a proměně. Ale nejhorší pro ni bylo, když jí řekla, že si mě nezaslouží… Tohle nenechám jen tak… Překročila mez. Neměl jsem tu Emily nechávat samotnou. Jak ji mohlo napadnout, aby šla za upírem živící se lidskou krví, který ji nenávidí? Vážně si myslela, že Bella si s ní sedne a poradí jí? Můžu děkovat andělům strážným, že neskončila v nemocnici, anebo mrtvá. Při té představě jsem šílel.

„Emily, nesmíš jí věřit ani slovo,“ řekl jsem a snažil se o to, aby se jí to vrylo do paměti.

„Co když má pravdu? Co když mě budeš nenávidět?“

„Nebudu.“

„Jak to víš?“

„Miluju tě a všechno to dělám dobrovolně, protože jsi moje všechno. Prostě to vím,“ uzavřel jsem to ten večer. Ale když vyšlo z jejích úst přání, abych ji proměnil – byl to zvláštní pocit. Byl to krásný pocit. Sice mě ten pocit balamutil, protože to přání se zformovalo díky pocuchaným nervům a nenechavému upírovi, ale ten pocit tam byl… Nevěděl jsem, že by se mi ta představa mohla líbit… Ale nechtěla to a já zase nechtěl, aby dělala něco tak zásadního, aniž by to chtěla. Stát se zrůdou bez duše… To ona by pak nenáviděla mě.

Bella

„Bože, takhle jsme se dlouho nepobavila,“ zapředla jsem potěšeně a skočila šipku k Hankovi do postele. Ten vyletěl a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Mžoural očima a zřejmě se snažil zaostřit, ale s jeho silnými dioptriemi se mu to vážně nepodaří.

„Poslyš, Hanku, nechceš jít na tu operaci očí, kdy doktor laserem nařízne…“

„Já vím, jak se to dělá, Bello. Já jsem usnul?“ zeptal se s hrůzou a šmátral na nočním stolku rukou. Když narazil na brýle, narazil si je na nos.

„Usnul a propásl jsi takových zajímavých věcí. Hotová telenovela,“ broukla jsem vesele. Hank padnul hlavou zpátky do polštářů a podíval se na mě s obavami.

„Nezabila jsi ji doufám?“

„Koho zas?“

„Emily,“ odsekl, protože jsem hrála hloupou.

„Ne, nezabila. Ale…“

„Co ale? Odešla na invalidním vozíčku?“ vyštěkl a já zakroutila očima.

„Kdyby měla invalidní vozíček, tak neodejde, ale odjede,“ opravila jsme ho věcně. „A ne. Nic jsem jí nezlomila a ani neutrhla. Jen jsem si hrála se slovíčky,“ dodala jsem tajuplně. Hank si oddechnul, což mě moc nepotěšilo.

„Ona se ti líbí?“ zavrčela jsem.

„Ty na mě žárlíš?“ zeptal se se zvednutým obočím. Odfrkla jsem si. Na tu zlatovlasou, roztřesenou krávu tak…

„Ne! Jen nechci, aby mě připravila o dalšího důležitého chlapa v mém životě,“ hlesla jsem a náhle se cítila křehká. Civěla jsem na nebesa a proklínala se za to, že jsem zase dala průchod svým emocím ohledně Edwarda. Mám ho nenávidět a ne postrádat svého kamaráda.

„Bello, je to krásná ženská, ale já nikam neodcházím a ani si ji nehodlám vzít,“ uklidňoval mě a já se zamračila do stropu.

„Je krásná?“ šeptla jsem a snažila se smířit s tím, že má pravdu.

„Snad nežárlíš na člověka?“ Začal se smát a já hluboce zavrčela. Nelíbilo se mi, jak vždycky na všechno přišel. „Možná… Víš, ona má všechno, co chci já…“

„A Edwarda?“

„A Edwarda. Až na to, že já toho sobce nemiluju. Na to jsem měla tři sta let a ten upíří zmetek byl jen můj přítel, ale má jeho… jeho uznání, oddanost. Udělá pro ni vše a já mu jen stojím v cestě. Jsem překážka,“ dostala jsem ze sebe a veselá nálada mě přešla. Hank mě chytil za ledovou ruku a snažil se ji stisknout. Podívala jsem se na naše spojené ruce. Opálená na křídově bílé. Teplo a led. Smrt a život.

„Nepřijde ti to odporné? Ta kůže?“ vyřkla jsem nahlas svoje myšlenky a zaposlouchala se do kolující krve v jeho dlani, která se valila jeho žilami a já to cítila na své kůži.

„Ne. Je jako satén… na oceli,“ odpověděl a já hledala v jeho hlase náznak toho, že se musí přemáhat, aby mi neřekl, jak je to hnusné. Ale nenašla… „Bello, už jsem něco přeložil z toho svitku. Je to dost nepřesné, ale myslím, že bychom sebou měli vzít konzervu s krví… S lidskou krví.“

„Vím. Myslíš, že bude potřeba k té proměně.“

„Ano. Upíry stvoří jed. Mám teorii, že člověka stvoří krev. Je to logické.“

„Pokud to tak je, tak nám krev v konzervě bude k ničemu. V té krvi už není žádný život… Je studená a hořká. Ta už žádný život nevytvoří. Jednou jsem ji v nemocnici ukradla a zkusila se z ní nasytit, abych nemusela zabíjet. Mělo mě napadnout, že to nepůjde… Svět upírů by pak vypadal jinak, kdybychom mohli pít krev z nemocnice. Tedy, ne všichni by tak chtěli žít, ale našli by se jedinci, kteří by to uvítali.“ Ten zážitek mám živě v paměti. Útroby se mi poprvé obracely vzhůru nohama a podivně se kroutily, když jimi protekla studená krev.

„To ale…“

„To ale budu muset někoho zabít,“ dořekla jsem za něj, protože on se k tomu neměl. „Hanku, lovím každých čtrnáct dní a ty to víš. Tak co je tentokrát jinak?“ zeptala jsem se, protože tohle mě vážně zajímalo.

„Nevím. Prostě mi dělá problémy…“

„Počkej!“ zasyčela jsem a vyskočila. Když jsem přiběhla k oknu, Edward už byl v polovině skoku. Proskočil oknem a dopadl na mě. Střepy se rozletěly všemi směry a já líně hleděla na úlomky v mém oku.

„No, au, au. To moc bolí. Jsi normální?“ vyštěkla jsem na něj a čekala, až jed střípky rozpustí. No, to by chvíli trvalo a já nechtěla, aby se moje oči pořád automaticky zaměřovaly na ty úlomky. „Ten dům je zrekonstruovaný a ty ani nejsi schopný přijít dveřmi,“ procedila jsem skrz zuby. Edward mě chytil pod krkem.

„Panebože! Skoro se mi nedostává vzduchu! Moment… Já dýchat nemusím,“ zachraplala jsem, protože kyslík sice nepotřebuji, ale slova se pak tvoří těžko. Kopla jsem do jeho kříže kolenem a vyskočila na nohy. „Vypadáš naštvaně,“ konstatovala jsem moudře, když jsem spatřila jeho uhlově černé oči. „Předpokládám, že dneska na tebe doma teplá večeře nečekala,“ neodpustila jsem si škodolibou poznámku. Hank byl v pořádku – žádná krev cítit nebyla.

Edward se na mě vrhnul a já uhnula. Vyměnili jsme si pozice a já vyplázla jazyk.

„A nejspíš ani sex. Mám trpět za to, že sis nevrznul?“ Přeháněla jsem to a riskovala, protože byl vážně naštvaný, ale ten olej do ohně jsem přilévala strašně ráda.

„Tentokrát to nenechám jen tak. Překročila jsi hranu!“

„Komu zvoní hrana?“ zeptala jsem se posměšně a nestačila znovu uhnout. Proč tenhle upír byl ten nejrychlejší, kterého svět znal, to nevím… Asi kvůli výšce a dlouhým nohám. Každopádně se mi to moc nehodilo, protože mě srazil na zem a začal mi páčit s rukou, když mi klečel na zádech. Začala praskat a já vřískla bolestí. Zatracená, intenzivní, upíří bolest.

„Ty mlátíš ženské?“ zeptala jsem se a bolestivě se zachechtala.

„Ty nejsi žena. Ty jsi upír,“ odsekl chladně a mě tím naprosto vykolejil. Bolelo to mnohem víc, než místo, kde jsem ještě před dvěma vteřinami měla ruku. Ochabla jsem pod drtivou sílou jeho slov a zavřela oči.

„Teď aspoň víš, jak to bolí!“ zavrčel.

„Jen mě to pošimralo,“ hlesla jsem přidušeně do koberce.

„Nemyslel jsem tu ruku,“ zašeptal mi do ucha a obrátil čelem k sobě. Otevřela jsem oči a zírala do těch jeho tvrdých. „Myslel jsem bolest, kterou máš teď tady,“ vysvětlil a položil mi ruku na mrtvé srdce. Zranil mě příšerným způsobem a já nebyla schopná slova. Hank ještě nemohl pořádně zareagovat, protože se to všechno odehrálo pro jeho oči jako šmouha, včetně našich slov, které přešly na upíří frekvenci – tiché a rychlé.

Čekala jsem, že zasadí poslední ránu, ale Edward otočil hlavu k oknu – tedy k tomu, co z něj zbylo. Pak se natáhl po pahýlu na zemi a přistrčil mi ho k ústům.

„Jestli se chceš mít čím bránit, tak dělej!“ Odhalil myšlenky dřív, než tiché klouzavé pohyby na silnici… Myslím, že ještě budu vděčná za to, že se dneska přišel poprat.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 8. kapitola: