Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 5. kapitola

31.01.2012 (19:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 4105×

Edward

Nepozorovaně jsem bez námahy zaryl prsty do omítky a známou cestou vyšplhal do okna nemocnice, kde měla vrchní sestra kancelář. V tuhle noční dobu bude Emily sedět za svým malým stolem a psát rozpis služeb. Ve čtvrtém patře jsem zaklepal na okno a Emily prudce vyskočila ze židle. Na chvíli se rozzářila, ale hned na to se na jejím čele stáhla mračna. Nerada mi otevřela okno a já tiše dopadl na podlahu.

„Co tu děláš?“ vyprskla a založila si ruce vbok.

„Jdu za tebou. Co jiného?“ Natáhl jsem se k polibku a ona uhnula. „Co se děje?“

„Edwarde, řekla jsem ti, abys za mnou do práce nechodil. Může sem kdokoliv přijít,“ zasyčela a nervózně si uhladila stažený culík. Ty nádherné zlaté vlasy si zasloužily mít volnost.

„Tak řekneš, že jsem tvůj přítel. Neděláme nic nezákonného,“ namítl jsem a chytil její teplou ručku do své mrtvé. Její tělesné teplo mě přivádělo k šílenství. Měkkost její lidské pokožky mě dostávala na kolena. Byla tak nádherná, až to bralo dech. Lidsky nádherná. Její měkké a přirozené křivky nebyly ta kamenná a vybroušená těla upírek, která přetékala nechutnou dokonalostí. Tohle byl sex a živočišnost. Lidskost.

„A jak vysvětlíš, že jsi se dostal přes ostrahu až sem?“

„Co ti vadí ve skutečnosti?“ zeptal jsem se, ale její myšlenky mi daly jasnou odpověď. „Neboj. Můj upíří problém tu nikdo neodhalí,“ zasyčel jsem a obrátil se k ní zády. Při slově upíří sebou trhla. Nejhorší na tom bylo, že měla pravdu a právo na to se bát. Bát se o svůj přirozený lidský život, který jsem narušil.

„Edwarde, mrzí mě to, ale ty víš, co si o tom všem myslím. Nikdy jsem ti nic nenalhávala.“

„To jsi ani nemohla. Tvoje myšlenky do mě narážejí jako rozbouřené vlny, slyším tvé srdce, jak bije na poplach, když se k tobě přiblížím. Vidím, jak sebou pokaždé trhneš, když řeknu to slovo. Upír.“

„Tak to neříkej,“ hlesla a promnula si čelo. To jsem poznal podle těch zvuků, když se kůže jejích prstů drhla s kůží na jejím čele. Pak mi položila ruku na rameno a já se k ní otočil.

„Edwarde, já vím, že to vypadá… Náš vztah je nevyrovnaný, ale já to nikdy nedokážu přijmout. Proboha, jsi upír!“ přinutila se říct to slovo. „Upír… Já se tě bojím. I když se tomu snažím zabránit – bojím. Máš takovou sílu… Jsi z kamene. Nic lidského v tobě není.“ Zasadila mi tolik ran, jako nikdo. „Kromě jedné věci. Lásky.“ Položila mi ruku na tvář a postavila se na špičky. Měkce se dotkla mých rtů a já zasténal. Překvapeně se na mě podívala.

„Nedokážeš si představit, jaké to je. Pro mě je tenhle polibek jako pro člověka sex. Je to tak intenzivní,“ přiznal jsem bez rozpaků. V očích jí blesklo pochopení a znovu své rty přiložila na mé. Tentokrát pootevřela ústa a můj jazyk jí tam bez problémů vplul. Čekal jsem, že se odtáhne, až ucítí v ústech ten ledový sval, ale nestalo se tak. Svým s ním začala hrát vášnivou hru. Její myšlenky naprosto ztratily smysl a její srdce mi bilo do hrudi. Krev se jí v žilách valila proudem, ale nechávalo mě to chladným, protože ani její krev nebyla tak dokonalá jako tohle. Nestála mi za to… Přesunul jsem se na její krk a zuby jí přejel přes tepající tepnu.

„Edwarde, ne!“ vyjekla a odtáhla svoji hlavu. Vyděšeně na mě zírala a já doufal, že v mých očích vidí omluvu. Chtěl jsem se odtáhnout, ale ona mě chytila a zakroutila hlavou. „Jen mi, prosím… Ne krk,“ řekla a držela se za něj. Samozřejmě. Jak by se jí mohlo líbit, že jí upír laská krk?

„Jsem ti odporný,“ vydechl jsem.

„Nejsi mi odporný. Jsi nádherný. Vážně – což je asi nějaká upíří vlastnost, jestli jsem dobře pochopila. Přitahuješ mě. Ta vůně je neskutečná, ale… Krk ne. V hlavě se mi pak spustí nějaký alarm.“ Usmál jsem se a hledal v jejích myšlenkách, jestli se mě nesnaží obalamutit. Ale taková nebyla. Vždycky mi všechno řekla rovinu. A i kdyby ne… Zamiloval jsem se do ní. Možná to byla chyba, protože svůj upíří život jsem miloval – byl to dar. Ale jsem upír. Pro mě byla láska k ní konečná. Už nikdy nebude nikdo jiný než ona. Cítil jsem tu zdrcující sílu lásky a zemřel bych pro ni. Dokonce se vzdám i svého daru.

Znovu jsem se jí přisál na rty a zkusil jí opatrně obmotat nohy kolem svého pasu. Neprotestovala. Naopak. Mám pocit, že v tuhle chvíli nad ní vyhrávaly hormony, které se vyplavovaly do její krve, než lidské instinkty. Jak je snadné člověka přemoct pár polibky a doteky. Stačí to na to, aby mu to naprosto zatemnilo mysl. Vydechoval jsem jí do tváře omamující upíří vůni.

„Chci tě,“ zavrčel jsem jí do ucha. Pravda mých slov vysílala rozbouřené signály do každé části mé těla. Hlavně do jedné konkrétní, která nebyla dva měsíce použita, protože Emily to chtěla jen, když její potřeba sexu dosáhla hranice neúnosnosti. Ruční práce mě celkem omrzely. Potřeboval jsem ženské tělo a jedno se mi právě ohřívalo před nosem. Ale neudělal bych nic, co by Emily nechtěla.

„Musím mít tvůj souhlas,“ řekl jsem jí a přejížděl jí po hladkých stehnech. Odpovědí mi byla její ruka na mém klíně. Přivřel jsem oči pod náporem vzrušení a zaklonil hlavu. Z hrudi se mi dralo divoké vrčení a já se to vážně snažil zastavit. Při sexu s upírkou to bylo přirozené jako pro lidi steny, ale nešlo to zastavit… Byla to přirozenost. Popošel jsem ke stolu a smetl z něj papíry. Emily jsem položil na něj a rozepnul si zip. Stále jsem čekal, jestli se jí nerozbřeskne, ale ona popotáhla bílé pracovní šaty a já jí upíří rychlostí stáhnul kalhotky. Lekla se toho rozmazaného pohybu a na chvíli jí vynechalo srdce.

„Promiň,“ šeptl jsem a políbil ji. Roztáhl jsem jí víc nohy a vniknul do ní. Bylo to jako ocitnout se v hořící lampě. To nejjemnější a nejhoroucnější místo jsem naplnil až na dno. Prohnula se v zádech a vydechla moje jméno. Sevřel jsem jí pevně stehna a přirazil. Hledal jsem známky toho, jestli jí neubližuji svým kamenným tělem, ale byla v pořádku. Víčka se jí slastně přivřela. Přirazil jsem znovu a nabýval opět té jistoty, že se ovládám a neublížím jí. Rozpohyboval jsem se v ní a ona se zmítala a rukama svírala stůl. Přidal jsem na rychlosti a věděl, že už se nepohybuji na té lidské. Nechybělo mi moc k vrcholu a podle zvuku jejího srdce ani jí.

Byl jsem u cíle dřív, protože měkkost a vlhkost jejího těla mě přiváděla do extáze. Celé tělo mi zaplavila silná vlna orgasmu. Emiliiny svaly se pevně obepnuly kolem mého penisu, když ona sama dosáhla vrcholu. Stahy jejího lůna mě chtěly okamžitě poslat zase do akce, ale stejně jsem z ní rezignovaně vyklouznul a natáhnul si kalhoty. Věděl jsem, že je teď na nějakou dobu zase utrum a bude trvat do té chvíle, dokud přirozená potřeba sexu nepřeválcuje ten strach.

Emily udýchaně slezla ze stolku a začala hledat svoje kalhotky. V té tmě, kterou protínala jen malá stolní lampa, je svým lidským zrakem těžko mohla zahlédnout. Zvednul jsem je ze země a vložil jí je do ruky.

„Díky,“ vydechla a natáhla si je.

„Nemáš zač,“ odvětil jsem a políbil ji ještě jednou. „Miluju tě,“ řekl jsem. Mysl i tvář se jí rozzářila.

„Jako ty nepřemůžeš vrčení, tak já nepřemůžu strach. Ale Edwarde, já tě miluju. Věř tomu,“ vysvětlila a já mohl explodovat.

„Věřím.“

***

Skákal jsem z jednoho mrakodrapu na druhý a běžel tak napříč nočním městem do Bellina domu. Byli zpátky, a to jsem věděl z jediného důvodu – štěnice na Hankových botách byla vážně vynikající věc. Doběhl jsem před dům. Hank seděl - podle pípání, šustění papíru a zmateného pobíhání - v laboratoři. Bellu jsem viděl prosklenou zdí, jak stojí před pohovkou a zírá na televizi. Tak ona má hledat a místo toho civí na televizi? Přiznávám, že v tomhle jsem byl pěkný hajzl, ale já nemám toho lidského génia. Když jsem se na ni tak díval, tak rád bych vrátil ty časy, kdy jsem jí mohl beztrestně rozhrabat vlasy a vyhodit ji do vzduchu. Kdy jsme se koupali v krvi šlechty a kdy jsme pak z jejich knihoven vytáhli to nejlepší a navzájem si předčítali. Moc rád jsem poslouchal její hlas. Byla neuvěřitelná. Nikdy neztrácela naději a šla za tím, čemu věřila, třebaže to vypadalo beznadějně. Byla to nejlepší přítelkyně, jakou jsem si mohl přát. Ale to láska mi teď velela. Ztratil jsem kvůli lásce hodně – i ji. Ale neměl jsem na výběr. Nedokázal bych bez Emily žít a tohle Bella nikdy nepochopí. Aspoň do té doby, dokud nepocítí sílu upíří lásky.

„Co dávají v televizi?“ zeptal jsem se smíchem. Co bych dal za to, aby se zamilovala do nějakého upíra a já měl svoji přítelkyni zpět. Chtěl jsem pro ni to nejlepší – ale ne, když se to překrývá s tím nejlepším, co můžu dát Emily.

Bella se na mě otočila a zavrčela. Vběhnul jsem do domu a postavil se před křeslo. Bylo to takové uspořádání jako pro lidi. Ona měla pohovku a já křeslo. Kromě toho sezení. To nebylo přirozené – bylo to hloupé.

„Jak bylo v Itálii?“ zeptal jsem se zvědavě. Chtěl jsem brzo ukončit tuhle malou válku. Bella nakrčila nos.

„Páchneš jejími tělními tekutinami,“ oznámila mi.

„Neříkej,“ odvětil jsem spokojeně. Tu vůni jsem totiž nasával rád.

„Ty si vážně užíváš s člověkem,“ řekla a proti její vůli jsem zaslechl z jejího hlasu obdiv.

„Užívám. Nedovedeš si představit, jaké to je,“ básnil jsem zasněně o té měkkosti a vlhkosti.

„Ale dovedu. Jen já do nich radši zabořím zuby,“ utrousila otráveně.

„To není stejné. Nezažila jsi to, tak nemáš tušení. A ani nezažiješ. Za prvé – bys to nezvládla a za druhé – s lidskými muži je to poněkud technicky nemožné, poněvadž by se v tobě jaksi polámali,“ vysvětlil jsem jí a neodpustil si jedovatou poznámku. „Zvlášť ty, která jsi nadmíru těsná.“ Zhnuseně se na mě podívala. Zasmál jsem se. Rád jsem ji s touhle vzpomínkou provokoval. Jednou jsme byli tak opojeni čistou krví domorodců, že jsme si užili. Ale byli jsme přátelé tak dlouho, že jsme to prostě brali jinak. Vyspali jsme se spolu a pak to vynechali ze svého myšlení.

„Jsi kretén,“ řekla a přepnula na další program.

„Ne, ty ze mě kreténa děláš. Bello, ty moc dobře víš, jaký jsem. Jen jsme se dostali do situace, která je… komplikovaná.“

„To je dobrý eufemismus,“ přiznala. V Hankových zmatených, a z velké části hebrejských, myšlenkách jsem vyčetl vše.

„Upíří jazyk?“ zeptal jsem se překvapeně. Bella začala nahněvaně vrčet. „O tom jsem v životě neslyšel. Ani v jejich myslích. Aro si mele v mysli starou řečtinou a Caius a Marcus většinou taky.“

„Hm,“ zamručela.

„A jak se měl tatík?“ zeptal jsem se, abych odlehčil atmosféru.

„Nenávidím tě, Edwarde, ale povím ti, že jsem byla v jejich komnatách,“ odpověděla. Vytřeštil jsem oči. To byl sen každého člena jejich gardy.

„Jak to tam vypadá?“ Pokrčila rameny. „Bello, ty jsi pokrčila rameny!“ Zasmál jsem se tomu předstírání lidských pohybů.

„Žiju s Hankem. Naučil mě to,“ vysvětlila. „Je to v podzemí. Chodba byla to nejmodernější, co dneska můžeš najít, ale Marcusova ložnice byla jako z desátého století.“

„Ty jsi byla v Marcusově ložnici?“ vyprskl jsem nevěřícně.

„Přesně tak. A už taky vím, proč mě proměnil on,“ řekla a odvrátila tvář. Nevyřešená záhada.

„Podobám se jí. Didyme,“ zašeptala a mně bylo jasné, že svůj obličej teď považuje za prokletí a nejradši by si ho jako člověk vymáchala v kyselině. Znal jsem ji na to dobře.

„Takže to byla Didyme v jeho mysli? Já nevěděl, jak vypadala, takže jsem si vždycky myslel, že jsi to ty.“ Radši jsem to téma opustil, protože ať už máme mezi sebou momentálně jakýkoliv vztah – nebudu jí ubližovat.

„Chemická analýza,“ konstatoval jsem Hankovo počínání.

„Jo. Podle typu lávy vyřadí možné činné sopky a tím to zúží. Navíc se snaží přečíst ten svitek. Myslí, že je tam to, co mě v té sopce čeká. Víš, co budu muset udělat, abych se zase stala člověkem. Co já vím… Vejdu do nějaké svěcené vody či co…,“ spekulovala tiše.

„Už se to blíží. Konec hledání.“ Bella vzhlédla.

„Taky si myslím.“

„V té Volteře jsi mohla všechno říct. O mně a o Emily.“

„To mohla, ale já nejsem svině. Tohle je mezi námi.“ Páni. To je slovo. Svině. Tahle vychovaná evropská upírka používá takovéhle výrazy. Hank ji toho asi naučil víc…

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 5. kapitola: