Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 31. kapitola

16.04.2012 (10:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 48× • zobrazeno 4890×

Dlouhé dva týdny jsem se z té podlahy nezvedla. Připadalo mi jako zázrak, že se mi pod tou drtivou tíhou bolesti nenahromadí v očích tolik jedu, že přeteče přes okraj, a když dopadne na zem, propálí po chvíli podlahu. Ale vážně tam nebyl na nic jiného, než aby umožnil dvěma kamenným koulím pohyb.

Všechno mě bolelo, nedokázala jsem si představit, že bych teď měla jít na lov a tišit tak tu podřadnou, směšnou bolest, když mi doslova stěny krku olizovaly žhavé plameny hladu.

Když upíří milují, tak milují navždy…

Když upíří trpí, tak se před nimi rozprostírá nekonečná pláň bolesti a smutku bez hranic…

Takhle to vždycky všichni, co to okusili, říkali, a já kroutila očima a pouštěla to jedním uchem dovnitř a druhým ven. Věděla jsem, že je to pravda, ale nenapadlo mě, že to je až tak katastrofická pravda. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli bych se vzdala toho silného citu, a to lásky, a tím pádem i bolesti. Kdybych se nezamilovala, nikdy bych tu bolest nepoznala… Ale věděla jsem něco, co mě drželo pořád při mém životě – neživotě. Edward žil – já to prostě cítila, že ještě pořád žije. A dokud Edward žije a já to cítím, pořád ještě nejsem u té bolesti, která dosahovala úrovně spalující přeměny a takovou úroveň já ucítím, když se rozhodnu zemřít. A protože to pořád ještě tak nezapomenutelně nebolelo, žila jsem. Teda, jestli se tomu tak dá říkat…

Proč mi to udělal? Proč mi vzal poslední léta s ním? Nenáviděla jsem ho vždycky, i když jsem ho zároveň milovala, ale on to ještě umocní. Proč mě tu nechal a utekl? Protože je snad tak nechutně šlechetný? Mám radši sobeckého Edwarda, který by tu zůstal a trýznil mě svým pohledem upřeným do prázdna, než toho, co myslí na moje dobro a dělá to, co si myslí, že je pro mě nejlepší. Vzpomínky… K čemu mi jsou vzpomínky, když nevoní tak, jako jeho doznívající pachové stopy, co vířily kolem mě?

Asi bych na té podlaze seděla ještě měsíce, kdyby mi nezačal zvonit mobil a já se tak poprvé pohnula. Naivně jsem si myslela, že mi třeba volá Edward a chce se omluvit za to, že napsal jeden pitomý, nádherný dopis a opustil mě.

Ale byl to Adrian.

Přiložila jsem si mobil k uchu a mlčela. Jen čekala, co mi chce. Ale popravdě řečeno mě to vůbec nezajímalo.

„Bello?“ ozval se jeho mnohem starší, unavený hlas. Když jsem apaticky zírala do zdi, která byla překvapivě pořád jen zdí, rozhodl se pokračovat v konverzaci sám. „Bello, měla bys sem přijet,“ zašeptal zdrceně a něco v jeho hlasu mě přesvědčilo, že to bude hodně špatné. Jistě, další rána… Už se v nich ani nevyznám. Teď trpím za všechno, co jsem v životě udělala. A asi nejzrůdnější bylo, že jsem si vzala člověka a přivázala ho tak k sobě.

„Co se stalo?“ vydechla jsem konečně a po dvou týdnech zase tak zaslechla svůj vlastní hlas.

„Prostě přijeď. Nechci ti to říkat po telefonu,“ odsekl a bylo vidět, že toho má asi dost.

„Na to ti kašlu,“ odvětila jsem bez tónu a zabarvení hlasu. Bylo to jako šelestění větru.

„Jde o Hanka.“ Zpozorněla jsem a vstala.

„Co je s Hankem?“ zeptala jsem se s hlasem o dvě oktávy výš. Bože, tohle už ne. Už to stačilo. Potřebuju teď uši drásající ticho a samotu a ne další kopance.

„Prostě přijeď, Bello!“ štěknul a položil to. No, to nemyslí vážně?! Chtěla jsem se utápět v sebelítosti a mučit sebe sama, ale musím to odložit. Jméno Hank zmobilizovalo poslední kousky něčeho, co ještě funguje a vnímá dění okolo sebe.

Bylo to těžké… Vrátit se na místo, kde jsme prožili ty nejkrásnější časy. Tolik se toho změnilo. Všude jsem ho viděla a jeho obličej mi bránil vidět věci kolem mě.

Abych si zatloukla další hřebík do rakve, proběhla jsem i kolem našeho starého domu. Kdysi jsem touhle cestou chodila a lhala si do kapsy, když jsem se snažila přemluvit, že se Edward mi nelíbí.

Adrianovi došlo, že by mi možná měl říct, kam vůbec mám přijít. I když už jsem to tušila…

Byla to nemocnice, ve které ležel tenkrát Edward. Výborně. Chtěla jsem se mučit - ani se nemusím snažit. Okolnosti to udělají za mě.

Adrian na mě čekal u dveří. Snažila jsem se nedivit nad tím, jak se všichni mění. Přece to kolem sebe vídám přes tři století. Jenže se to nikdy předtím netýkalo lidí, které jsem milovala. Teď už mi to nepřišlo zvláštní a podivuhodné. Přišlo mi to strašně nefér, že mají tak málo času. Oprava – že já mám tak málo času, co s nimi můžu strávit.

„Ahoj,“ šeptla jsem temným hlasem a on pokýval hlavou na pozdrav. Chvíli si mě prohlížel, a pak nakrčil čelo.

„Podívej se na sebe. Jsi dokonalá,“ skoro mi vyčetl, a pak se ke mně obrátil zády a šel dovnitř. To bylo vřelé přivítání. Ale asi to po něm nemůžu vyžadovat. I když já potřebovala objetí…

„Je u něj máma, takže nemůžeš dovnitř. Leda, že bys jí chtěla způsobit infarkt,“ zamumlal si pod nos a já mu trhla s rukou, abych ho zastavila.

„Počkej, snad mi řekneš, co se děje?“ zavrčela jsem a pár lidí se po nás otočilo.

„Co si asi myslíš, že se děje, Bello? Jsme v nemocnici,“ zasyčel a já ztuhla. Pustila jsem ho a nejen jeho, ale i hořké uvědomění do svého mozku. Pokračovala jsem za ním do druhého patra, kde se zastavil před proskleným výklenkem. Na posteli tam ležel šedovlasý muž s klidným úsměvem a vševědoucíma očima. Do těla mu vedly miliony hadiček a přístroj, co měřil srdeční aktivitu, předpovídal, že spadnu ještě níž, než na dno. U postele seděla Dawn. Měla ty samé dlouhé vlasy, jen byly stříbrné a ve tváři měla hluboké vrásky. Ale přesto byla krásná, když se zbožně dívala na svého manžela a starou, křehkou rukou svírala tu jeho. Byla do něj tak zahleděná, že jsem se ani neobtěžovala schovávat, protože mě neviděla.

„Co mu je?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem a zaťala ruce do pěstí. Už nechci brečet. Dělám to pořád a bez slz je to směšné a odporné.

„Stáří,“ šeptl a mně došlo, že za tím bude nejspíš stovky důvodů, proč tu leží, nehýbe se a srdce mu vynechává. Hank byl prostě jeden z těch, co se nedožijí devadesáti let… Doufala jsem v to, ale neměl to štěstí.

„Ví… Ví se, kolik má času?“

„Ne. Může to uhodit za hodinu nebo za den… Já nevím, Bello,“ přiznal a já se přiblížila toužebně ke sklu.

„Prosím, můžeš ji odvést? Potřebuju ho ještě vidět,“ zašeptala jsem s prosbou a doufala, že mi to přání splní, ale nepodívala jsem se na něj. Odpovědí mi bylo, když se vedle mě otevřely dveře a on vešel dovnitř.

„Mami, pojď si na chvíli odpočinout,“ řekl jí a bral ji do náruče.

„Ne,“ zaskuhrala, neochotná opustit ho. Ani já bych ho nepustila.

„Mami, prosím. I Hank to potřebuje.“ Na to zareagovala a nechala se odvést pryč a já tak mohla nepozorovaně vklouznout dovnitř, když na mě Adrian kývnul.

Sedla jsem si do křesla a on ke mně s námahou zvednul oči.

„Víš, Bello, vážně špatně vidím, ale myslím, že jsi to ty,“ zašeptal a zasmál se. Hned na to se rozkašlal a já bezmocně přihlížela. Když se srovnal, natáhnul po mně ruku a já mu do ní vložila svou a jemně stiskla.

„Nechceš mě tu doufám nechat samotnou,“ hlesla jsem a zadržovala pláč. Možná bych měla přestat mluvit, aby mi nemohl uniknout jediný vzlyk.

„No, já nechci, ale na tom asi nezáleží. Přišel staříkův čas.“ Položila jsem si hlavu do jeho přikrývky, když už jsem to nevydržela a obličej se mi zkroutil. Ucítila jsem jeho teplou dlaň, jak mě hladí po vlasech.

„Kde je Edward?“ To jméno neskutečně bolelo i jen slyšet. Otvíralo Pandořinu skříňku nekonečného utrpení.

„Nemohl přijet… Já jsem běžela, a tak jsem ho nechtěla brát sebou. Bylo to rychlejší,“ zalhala jsem, i když jsem opravdu běžela, ale ten zbytek už byl výmysl. Nechci mu teď klást na srdce další kameny, protože jsem doufala, že z tohohle světa odejde spokojený... Nebo něco na ten způsob. Zasloužil si to.

„Aha,“ šeptl a na chvíli semknul víčka.

„Hanku, já…,“ začala jsem a plánovala mu říct něco… Ještě jsem pořádně nevěděla co, ale nechci, aby se mi stalo to samé, co s Edwardem. Ten si vzpomněl zrovna, když jsem u toho nebyla, a tak byl náš poslední rozhovor, kdy byl při smyslech… Hádali jsme se. Podruhé už tu chybu neudělám, navíc, když vím, co se děje.

„Ne, Bello. Žádné proslovy. Já vím, že je máš v oblibě jako všichni upíři, ale buď tu, prosím, jako moje přítelkyně. Stačí, když řekneš – mám tě ráda, Hanku,“ požádal mě a já přikývla. Vlastně měl pravdu.

„Mám tě ráda, Hanku,“ držela jsem se jeho návodu a on mě poplácal rukou po hřbetě mé. Cítila jsem jeho slabý pulz a i stroj za mnou ohlašoval, že se to horší.

„Já tebe taky, Bello. Nikdy jsem tě nebral jako upíra – jsi moje nejlepší přítelkyně. To je pro mě nejdůležitější.“ Doopravdy jsem se na něj usmála a políbila mu hřbet ruky. Jenže pak ten děsivý kravál za mnou zesílil, zatímco Hank zeslábl.

„Ne, Hanku! Tohle mi nedělej, když jsem tady! Rozumíš! Hanku, prosím,“ vzlykala jsem a prosila, jenže on se jen klidně usmál a oči se mu pomalu zavíraly a já tak ztrácela výhled do jeho zelených duhovek, které mi tak bolestivě připomínaly Edwardovy. „Hanku, prosím, nedělej mi to,“ zakřičela jsem na něj panicky a chytila mu tvář do dlaní. Dveře vyrazil doktor se sestrou v těsném závěsu, která se mě pokusila odstrčit. Zavrčela jsem na ni, no, pak jsem si uvědomila, že mu pomůžou víc než já. Vystrašeně si mě měřila, zatímco jsem se vzdalovala. Doktor ji okřiknul, aby mu pomohla, zatímco prováděl srdeční masáž. Spustila ze mě oči a já se přitiskla ke zdi, abych tu nikomu nepřekážela. Smrti tu bylo víc, než dost.

Dawn s Adrianem se rozeběhli po chodbě k pokoji, když viděli ten zmatek před dveřmi. Schovala jsem se za roh prostorného pokoje a otevřela dveře víc dokořán, aby mě skoro celou zakryly.

Dawn byla rozumnější než já a nepletla se nikomu pod nohy. S pláčem sledovala počínání lékařů z Adrianovy náruče. Já byla sama… Neměla jsem žádnou náruč, ve které bych si mohla vylít smutek. Poslední bezpečná náruč, která byla pro mě vždycky otevřená, se nemilosrdně zavírala. A já tam stála za dveřmi, drtící rukama jejich rám. Stála jsem přesně tam, kde je moje místo. Bez rodiny, přátel a mého manžela. Všechno jsem to kdysi měla a byl to zázrak. Přišel čas si zase plně uvědomit, že jsem kámen, co nemá právo na život – hříčka přírody, a vzdálit se zpátky do temnoty. Hankovo srdce se nadobro zastavilo a já mlátila hlavou o zeď za mnou. V tom rachotu a vzlycích se ta zvuková kulisa, doprovázející praskající omítku, ztratila.

„Čas smrti - deset hodin a sedm minut.“

***

Když umřel Hank, pochopila jsem, co je to ztráta bratra. Bolelo to – to bylo jasné. Měla jsem sto chutí vrátit se do Volterry, pokleknout před Arem a říct, že se vracím do gardy. Nebyla jsem nic jiného než vraždící monstrum, a tak jsem chtěla být tím, čím doopravdy jsem, ať se mi to líbí nebo ne. Jenže Edward a Hank by si to nepřáli… Nechci je zklamat. Nemůžu.

Moje přežívání bylo čisté peklo.

Dawn zemřela měsíc po Hankovi. Šla za svým manželem – její srdce tu ztrátu nevydrželo a už tak pracovalo jen na třicet procent. Byla to pro ni poslední kapka. A já tak navštívila v jednom měsíci hned dva pohřby.

Zůstala jsem už bydlet v New Hampshiru a znovu se nastěhovala do mého a Edwardova domu. Splnilo se mi tím přesně, co jsem chtěla - mučení sebe sama. V naší ložnici jsem vytvořila svatyni, kde jsem každý den brečela na své straně postele a hladila tu, na které spával on.

Adrianova manželka – Evelyn, která byla o patnáct let mladší než on, čekala dítě, a tak byl aspoň někdo šťastný. Adrian mě představil jako svou nevlastní sestru – byla jsem za dceru Hanka. Jeho manželka byla skvělá, ale mě pravděpodobně nesnášela, protože jsem vážně neměla sílu chovat se mile a uctivě, takže jsem věčně mlčela a jen vrčela na všechno okolo. Jen jsem potřebovala, aby po mně nikdo nic nechtěl a s ničím mě neotravoval.

Ale když se narodila jejich dcera, pojmenovali ji Isabella. Nechápala jsem to, ale Adrian mi vysvětlil, že Evelyn mě má ráda a ví, že jsem si jen v životě prošla špatnými věci. Navíc prý zbožňovala to jméno. Jakmile se malá Isabella narodila, Adrian ji nedal z ruky, ale přece jenom mi ji jednou chtěl dát pochovat. To stvoření na mě mrkalo jeho šedýma očima a já hned o tři kroky ustoupila, abych nepošpinila svými mrtvými prackami tu panenskou, čistou krásu toho malého děvčátka.

Adrianovi jsem řekla celou pravdu a zjistila, že přece jenom je na světě ještě poslední náruč, co mě přijala. Nedělala jsem z něj svého druhého Hanka. Nebyl žádná náhrada. On byl prostě Adrian – můj přítel.

Jednou v noci přišel telefonát. Pamatuji si přesně, jak jsem ležela v posteli a četla Edwardovy oblíbené pasáže z Větrné hůrky. Pak jsem se podívala na to prázdné místo vedle sebe, jako kdybych čekala odpověď. Ale nebyl tam. Už pět let tam nebyl.

„Prosím?“ optala jsem se nefalšovaným unaveným hlasem. Byla jsem už unavená ze strádání.

„Mluvím se slečnou Isabellou Marií Masenovou?“ zeptal se něčí hlas a já se rozhodla, že ho nebudu opravovat. Slečna nebo paní… To je to poslední, co mě zajímalo.

„Ano,“ hlesla jsem prostě a promnula si čelo.

„Slečno Masenová... Je mi to moc líto, ale pan Edward Masen dnes v noci zemřel.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 31. kapitola: