Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 3. kapitola

20.01.2012 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4100×

Uháněla jsem sto osmdesátkou po silnici, která vedla přímo do Volterry. Hank vystrkoval hlavu z okna jako pes a výskal.

„Baví tě to?“ zařvala jsem a stáhla ho na sedadlo. Oči mu vesele svítily a vlasy mu trčely všemi směry. Zazubil se a sebral z palubky brýle. Narazil si je zpátky na nos.

„Jsem ráda, že ses zasmál, ale nezapomínej, kam jedeme,“ připomněla jsem mu nemilosrdně a jeho obličej začal ztrácet barvu.

„Marcus… Budeš to mít těžké,“ uvažoval nahlas.

„Nebudu. Kdyby to byl Caius, tak bych si rovnou mohla hodit mašli, ale Marcus ne…,“ řekla jsem s jistou úctou.

„Je to ten nejzvláštnější upír, jakého jsem viděl.“ Usmála jsem se. Zvláštní byl a za to mohla jeho bohatá minulost. Hlavně ta lidská. Své lidské vzpomínky si po více než tři tisíce let nepamatuje, ale ten žal ano. Třetí vládce měl krutý osud… Seděl na trůně, o který nestál, ale protože jeho život ztratil smysl, seděl tam dál. A nejspíš na něco čekal.

„To jsi jich moc neviděl,“ hlesla jsem a sledovala tu krajinu bez jediného kopce či skály.

„Ty ho bráníš?“ zeptal se zaujatě Hank. Nejspíš zaslechl ten osten zvrácené úcty.

„Já ho nebráním. Nenávidím ho,“ přecedila jsem skrz zuby temně. Cítila jsem, jak mě Hank probodává očima. Zahleděla jsem se těch smaragdových tůněk a rozhodla se říct pravdu, kterou jsem měla hluboko v sobě a neměla vyjít na světlo.

„Marcus je můj stvořitel.“ Hank zalapal po dechu. No, tak šokující to zase nebylo… Nebo ano? Každopádně – jak to, že jsem si toho přívěsku nikdy nevšimla? Jak o něm Edward věděl?

„Marcus? Marcus je tvůj stvořitel? Proč si mi to neřekla?“ vyprskl naštvaně.

„Nevím,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti nechci mluvit o ničem, co by se týkalo mé přeměny. No, Hankovi jsem tím narušila výzkum.

„Víš, ale nechceš o tom mluvit,“ opravil mě.

„Neznáš mě ty náhodou?“ zeptala jsem se ironicky a on udělal kyselý škleb. „Nebuď naježený,“ zasmála jsem se a plácla mu dlaní přes stehno. Bylo to silou, kterou bych mohla třísknout do porcelánu, a nic by se mu nestalo. Dávala jsem si velký pozor.

„Au!“ vyjekl Hank a ohnul se hlavou dolů.

„Co je?“ zpanikařila jsem a držela volant jednou rukou. Obě oči jsem měla přilepené na Hankovi. Možná jsem mu právě rozdrtila stehenní kost… Hank zase hlavu zvednul a dusil se smíchy.

„To byl směšný vtip,“ ohodnotila jsem to a vracela se do normálu. Tyhle jeho vtipy mi jednou přivodí infarkt… Moment! Já vlastně nikdy nezemřu. A co budu celý ten čas dělat? No, to nevím. Ne. Já to najdu. A můj milovaný stvořitel mi řekne, kde to najdu.

***

„Bello, to mi vysvětli,“ hučel do mě pořád a do úst si rval nechutně vypadající jídlo.

„Proč je obloha modrá a tráva zelená?“ utrousila jsem a skenovala celý hotel. Byli tu jen dva nemrtví a jedním jsem byla já. Ale ta upírka nebyla Volturiová… Oni tu někde budou. Nenechají napospas stovky vaků krve… Volterra byla nejbezpečnější místo na zemi, ale běda člověku, kterého si vyhlídne někdo z Volturiů.

„Ty ho nenávidíš, ale když o něm mluvíš, je tam ještě něco,“ vyložil mi svoji analýzu.

„Je to můj stvořitel… Tomu se nevyhnu. Myslím té úctě.“ Hank do sebe nalil kolu a zakroutil hlavou.

„Pokud je mi známo, tak stvořitel se svým potomkem pouto nemá.“

„To nemá… Pouto je silné slovo. Jde spíš o určitý druh loajality a úcty. Je to vlastně jako u lidí… Matce se hned po porodu vloží dítě do náručí kvůli kontaktu – tak vzniká to mateřské pouto… No, a u upírů je to podobné. Když upír stvoří upíra a není s ním v období novorozenectví – pouto se nevytvoří a místo pro jeho utvoření zaniká,“ vysvětlila jsem mu. Bylo toho ještě hodně, ale vážně se chci tomuhle tématu vyhnout.

„Tak ti děkuju, že jsi mi to po letech prozradila. Musím všechno předělat,“ stěžoval si a nimral se v tortellinách. Opřel se loktem o stůl a oči se mu za skly rozšířily. Jeho tělesné teplo se do mě zavrtávalo, jak nabývalo na intenzitě.

„Tvoje tělo se ohřívá,“ konstatovala jsem a otočila se po směru jeho vytřeštěného pohledu. Blondýnka dva stoly od nás. Podívala jsem se na Hanka a ohodnotila ho…. Tohle se už ani nedalo svést na nedbalou eleganci.

„Vstávej. Zrovna přišla. Za čtvrt hodiny se vrátíš a bude z tebe člověk,“ oznámila jsem mu a prudce vstala.

„Ale…,“ začal zmateně.

„Žádné ale! Padej na pokoj! Až přijdu, budeš vysprchovaný!“ nařídila jsem mu a otočila se na podpatku. Když jsem vyšla z restaurace lidským krokem, konečně jsem se mohla začít pohybovat normálně – takže ze mě byla rozmazaná čmouha. Zastavila jsem se v přízemí, kde se nacházely dárkové obchody a butiky. Vlétla jsem do jednoho a strhla z věšáku dokonalou zelenou kostkovanou košili a tmavé džíny. Ta košile měla identickou barvu jeho očí. Prodavač tradičně zůstal civět a jako v mdlobách mi to připsal na účet. Vylétla jsem s Hankovým novým ohozem po schodech nahoru a v pokoji to hodila na postel. Hank vylezl z koupelny a za ním se plížil opar páry. Přes boky měl uvázaný ručník a já překvapeně otevřela ústa. Přišel ke mně s červenými tvářemi a já ho píchla ukazovákem do svalnatého břicha.

„Kde jsi k tomuhle přišel?“ zeptala jsem se a prohlížela si ho. Vypadal, že by nejradši zalezl pod tři vrstvy oblečení a na hlavu si nasadil kuklu.

„Nikde,“ šeptnul rozpačitě. Ten žije s frigidním upírem moc dlouho. Dobře, frigidní bylo silné slovo, ale moje fyzické touhy přešly do ústraní.

„Nikde? Máš štěstí, že nemáš větší prsa než já!“ pohrozila jsem mu a přestala se dívat na jeho ploché břicho a svalnatá prsa. „Co s těmi fousy?“ zeptala jsem se a Hank se poškrábal na bradě, která přestávala být vidět.

„Co s nimi?“ optal se zmateně a podíval se do zrcadla.

„Vypadá to hrozně! Oholit!“ Chytila jsem ho za ramena a poslala zpátky do koupelny.

„Jsi jak moje matka,“ zabreptal a já se smutně usmála. Matka… To možná nikdy nebudu.

Po pěti minutách vylezl a já kývla k oblečení. Začínal se pěkně rýsovat. Nechal si bradku. Jen malé strniště, takže jsem neprotestovala. Taktně jsem se otočila, když se převlékal, a poslouchala, jak látka šelestí, když se otírala o jeho kůži.

„Tak co?“ zeptal se a já se otočila. Spráskla jsem potěšeně ruce a ozval se malý hrom.

„Perfektní!“ zaradovala jsem se. „Ale ještě nám zbývá poslední bod,“ upozornila jsem ho a on se zatvářil otráveně.

„Co ještě? Napatláš na mě zmrzlinu? Poliješ mě čokoládou?“ Zakroutila jsem očima a zabořila mu prsty do hebkých lidských vlasů. Když jsem odkrývala jednotlivé prameny, silné mraky koncentrované vůně mi narážely přímo do nosu, odkud putovaly do mého rozžhaveného krku, kde se za chvíli bude moct grilovat… Přestala jsem dýchat a myslela na to, že je to Hank, kterého potřebuji, a je to můj nejbližší přítel. Hank, který se pro mě vzdal svého lidského života, aby mi pomohl s hledáním něčeho, co je možná zcela nesmyslné. Rozcuchala jsem mu uhelně černé vlasy a na nos mu zase narazila brýle…

„Oficiálně jsi nejvíc sexy chlap ve Volteře,“ zahlásila jsem a stáhla se zpátky. Co nejdál…

„A oficiálně zase voním,“ řekl a já zahanbeně pokrčila rameny. Oči mě vždycky prozradí. „To nevadí,“ utěšoval mě a prohlížel se v zrcadle. Neřekla jsem mu, že voní naprosto neodolatelně. Stiskla jsem dlaní křeslo a zatínala svaly.

„Můžeš jít. A kdyby se ta bloncka ptala – jsem tvoje sestra. Platím.“ Blýskla jsem se falešným úsměvem a přála si, aby už vypadnul. Po sprše byla jeho kůže ještě vlhká a vydávala vůni, která mě lechtala na jazyku.

„Bello…“

„Hanku, jdi,“ zavrčela jsem ledově a jemu naskočila husí kůže. Přikývl a vycouval z místnosti. Opěrka křesla praskla a já si bolestivě sevřela krk. Kdybych Hankovi něco udělala – nikdy bych si to neodpustila. A už vůbec si nedovedu představit, že bych si uvědomila, do koho jsem se to vlastně zakousla, přestala, a tím ho proklela. To by bylo lepší ho zabít, než abych z milované osoby udělala to, co sama nenávidím.

***

„A vy jste?“ zeptala se mě recepční mile. Nebyla tam ani kapka strachu. Koho si to tu vycvičili k tomu, aby ohlašoval upíry? Tohle místo upadá.

„Isabella. Isabella Volturi,“ dodala jsem nerada, ale byla to moje jistá vstupenka. Gianna, což měla napsané na stole, se nevěřícně usmála. Zřejmě se tu někdo zapomněl zmínit o ztraceném dítěti, co se vzbouřilo vládcům. No, nedivím se. Nejspíš by to podrylo Arovu autoritu. Byl to taková chudinka. Jak já toho věčně tleskajícího psychopatického šaška nesnášela.

„Jsem Marcusova dcera,“ vysvětlila jsem, abych si tím dodala na důležitosti. Pravda – nenáviděla jsem ho, ale když vás stvoří jeden z velké trojice, berou vás pak jinak. Gianna vyvalila oči a zamrkala. Rychle se odlepila ze židle a vedla mě chodbou do známého sálu, kde byl kdysi ukončen můj život. Byla to chodba, kterou se vedlo prase na porážku. Chodba, na jejímž konci čekala smrt.

Gianna rozevřela s potížemi těžké dveře a já zůstala očima zavrtaná do kamenné podlahy. Když jsem je opatrně zvedla, zahleděla jsem se do tváře tomu, se kterým jsem chtěla mluvit nejvíc.

„Ahoj, tati.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 3. kapitola: