Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 19. kapitola

19.03.2012 (09:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 4746×

Edward

Probudil jsem se a okamžitě semknul paže, abych se ujistil, že ji mám pořád v náruči. A k mému překvapení tam vážně byla. Ani se nehnula a já měl výhled na vrch její hlavy. Upíří, sladká vůně se mi rozlézala po nose a mně se tak o ní i ve spánku zdálo.

„Už poznám, jestli spíš,“ zašeptala, aniž by se na mě podívala. Bál jsem se něco říct, abych tím o ni nepřišel, protože je mimořádně výbušná, a já ji už ve svých rukách udržet nedokážu. A já ji potřeboval. Potřeboval jsem cítit chlad, vůni a tvrdost její kůže. A hlavně být ten, co ji semkne ve svých pažích a zajistí jí tak bezpečí – třebaže to bude jen pocit.

„Řekneš mi, co se stalo?“ zkusil jsem opatrně.

„Asi… Stejně se po tobě válím, takže si už tak připadám dost hloupě. Navíc jsi jediný, komu to můžu říct. Víš, že jsem mrtvý kus kamene, co se nenávidí, takže víc klesnout už nemůžu.“

„Takže?“

„Tenkrát, když jsem se vrátila z Havaje a nechala Hanka, aby se domů dostal, jak chtěl, zabila jsem všechno, co mi přišlo pod ruku. Nebyl pro mě problém, abych šla na ulici a stáhla někoho ke zdi. Vysála jsem ho a nechala to tělo tam. Neroztrhala jsem ho a ani nějak jinak se ho nezbavila. Prostě jsem šla dál a otřela si rty do rukávu. Nestarala jsem se o to, jestli na to přijde Aro. Bylo mi to úplně jedno. Žila jsem od jednoho lovu ke druhému a pauzy mezitím byly jen nekonečně prázdné místa, kdy jsem se starala jen o nenávist sama k sobě. Dokonce jsem zabila jednoho upíra… Narazili jsme na sebe v Panamě. Normálně bychom kolem sebe jen prošli, zavrčeli a věnovali se dál svým záležitostem, ale já zaútočila. Chtěla jsem zabít aspoň jednoho, aby nás bylo zase na světě míň. A pak jsem se zase vrátila do Chicaga, kde už čekal Hank a promluvil mi do… No, duše asi ne, ale víš, jak to myslím. Přinutil mě, abych v sobě našla lidskost, a právě slova o lidskosti zabraly, protože tys mi řekl něco podobného, než se to stalo. Dost na mě řval a nešetřil nadávkami. Tak strašně jsem se nenáviděla, že mi to neuvěřitelně pomohlo, abych začala žít jako vegetarián. Nejradši bych se zabila sama, ale pokaždé si vzpomenu na proměnu a tu bolest, a to mě drží od sebevraždy dost daleko. Nic by mě nepřinutilo, abych se nechala spálit na prach dobrovolně. Ale než jsem zase potkala Hanka, byla jsem nedaleko odsud a nechávala za sebou všechna ta mrtvá těla a jedno jsem ještě přidala. A on to byl Dawnin manžel. Mám prostě štěstí… Vlastně ho měl on,“ dovyprávěla svůj příběh, ze kterého vyprchala všechna naděje. Trpěla a já to věděl a byl připravený to změnit.

„Řekneš to Hankovi?“ zeptal jsem se a doufal, že to neudělá.

„V žádném případě. Zabila jsem tisíce lidí. Nebudu se teď starat o morálku a pravdu.“ Oddechl jsem si a pohladil ji po vlasech. Slastně zavrčela, a pak najednou zmizela. Stála nade mnou a vrtěla hlavou.

„Už to nedělej,“ šeptla, ale nevrčela. Tvářila se dost nejistě a hrabala se ve vlasech, jako kdyby tam měla něco najít.

„Bello, zkus to,“ vydechl jsem, protože jsem věděl, že jestli na to nepůjdu sice opatrně, ale taky přímo, tak se nikam nepohneme. Ta ženská je snad ve znamení berana.

„Co mám zkusit?“

„Mě,“ odpověděl jsem stručně. Neměla ráda dlouhé, přesvědčovací fráze a nesnášela romantické básničky. Vstal jsem a zadíval se jí do těch úžasných, zlatých očí, co trůnily v alabastrovém obličeji, co bral přirozeně dech. Já věděl, že na mě působí i upíří kouzlo, ale neviděl jsem to jako něco špatného. Navíc, nejen, že mě díky tomu přitahovala, ale ona byla vážně neskutečně nádherná. Každý chlap by chtěl mít doma tuhle dlouho nohou, sexy, vrčící krásku.

„Edwarde, ty a já? To je směšné,“ řekla a kroutila hlavou. Když jsem se přiblížil a skoro jí dýchal do tváře, zastavila mě dlaní, kterou opřela o místo, kde mi bije srdce.

„Proč je to směšné?“ Rozhodl jsem se donutit ji, aby neměla slov a poddala se mi. Dokud bude mít pořád stejné argumenty-neargumenty, nikam se nedostaneme.

„Protože jsi to ty a já. Jsme kamarádi…“

„Byli jsme kamarádi,“ opravil jsem ji okamžitě a zahlédl v tom záchytný bod.

„To je pravda, ale…“

„Máme čistý štít.“

„Ale já…“

„A já tě přitahuju.“

„Nevěř si tak…“

„Chceš mě,“ prohlásil jsem sebejistě, protože tohle jsem bezpečně věděl. Přitáhnul jsem si ji za boky a chtěl je stisknout, ale nešlo to. Jenže tady nešlo o sílu, ale to teplo, které jsem jí tím pouštěl do těla. Tak rozdráždím upíří tělo.

„Nechci tě,“ zašeptala, ale už jsem v tom neslyšel žádný nesouhlas.

„Ale chceš. Tohle,“ zabroukal jsem a poklepal si na rty. Rozšířila oči, když jimi mířila tam, kam jsem ukázal a duhovky jí začaly tmavnout. „Tak si pro to pojď.“ Byla jako v transu a oči jí už naprosto doutnaly. Nejspíš se prala sama se sebou. „Bello,“ vydechl jsem, a pak ucítil naráz, když jsem dopadnul na lopatky. Seděla na mě a drtila svými rty mé. Vážně drtila a občas to vážně sakra bolelo. Chytil jsem ji pořádně za vlasy a snažil se ji odtáhnout, když mi rukou sevřela krk.

Bella

Bylo to, jakoby mnou proudil elektrický proud, který mě pomalu a trýznivě mučil, jenže slastí. Nechtěla jsem přestat… Chtěla jsem jen víc. Přidržela jsem si ho za krk a vychutnávala si tok jeho krve, co mi přebíhal přes kůži. Spojila jsem to s ochutnáváním jeho rtů a věděla jsem, že tohle je moje nirvána. Ale zároveň to byl její pravý opak. Tohle prostě nešlo smysluplně vysvětlit. Byla jsem ve stavu blaženosti a stavu beztíže, kdy jsem se vznášela nad vším, co mě kdy trápilo. Nemělo to žádnou váhu. A na druhou stranu jsem cítila něco, co se dalo definovat jako absolutní bytí, kdy jsem cítila, že jsem, a že mám pod sebou křehkou lidskou bytost, co mě dokáže přivést do extáze. Ve své existenci jsem se nikdy necítila živější a zároveň tak lehká.

Jenže v tom stavu bytí-nebytí bylo něco špatně. Prudce jsem zvedla hlavu, když jsem si uvědomila, že se nehýbe. Pustila jsem jeho krk, kde už byl vidět jasný otisk mé ruky. Kašlal a popadal dech, který jsem mu vzala. Už jsem ani nelétala a ani jsem se necítila živá. Byla jsem zase jen mrtvá zrůda, co ho málem uškrtila.

„Promiň, promiň,“ šeptala jsem a pátrala rukama, jak mu můžu pomoct. Zakroutil hlavou a protahoval si krk.

„Jen jsi nebyla připravená. Je to síla, co?“ zakašlal hrubě.

„Jsi normální?“ šeptla jsem, ale vyznělo to jen zoufale, protože ten chlap chtěl snad umřít.

„Já vím, co dělám, zlato,“ odbyl mě a já si prohrábla vlasy. Stále jsem na něm seděla a skenovala, jak hodně jsem mu ublížila.

„Nejsem tvoje zlato,“ hlesla jsem.

„Tak jsi moje Bella.“

„A nejsem ani tvoje Bella.“ Položil mi ruce na stehna a usmál se pokřiveným úsměvem, za který bych ho nejradši utopila, protože ten zastavoval srdce, a případně ve vás probouzel pocit, že by vám mohlo tlouct.

„Zkus to,“ zopakoval. Zakroutila jsem očima.

„Ne.“ Vstala jsem z něj a rozhodla se vypadnout dřív, než udělám nějakou pitomost. Ó, moment. Už se stalo.

„Chceš mě. Chceš mě…,“ zpíval za mnou pořád dokola, zatímco já se přesvědčovala, že nemá pravdu.

„Nechci tě. Nechci tě,“ zazpívala jsem nazpět a zavřela dveře. Je to debil – to si musím opakovat - a všechno bude dobré. A ryby budou samy ze sebe dělat filé. A politici budou jezdit v MHD, a tak… Všechno tohle je prostě velmi pravděpodobné a reálné.

Mobil se mi rozezvonil a já se s povzdechem podívala na Hankovo číslo. Jestli mě bude pořád někdo otravovat, tak budu jen pendlovat od Edwarda k Hankovi a ten dům si nekoupím. Vlastně, tohle už je vyřešené. S Edwardem jsem skončila. Ale nemůžete skončit s někým, s kým jste ani nezačali.

„Co je zas?“ zeptala jsem se a přejížděla si prstem po dolním rtu, kde jsem pořád cítila jeho chuť. Sakra, musím co nejdřív něco ulovit a přebít to krví.

„Taky tě zdravím. Jak se máš? Co děláš? Ano, taky tě mám rád,“ zabzučel ironicky.

„Mám se dobře. Nedělám nic.“

„Tak se stav, protože potřebuju poradit.“

„S čím?“

„Se smokingem.“

„Smokingem?“

„Je na tom něco špatného?“

„Ne. Jen je to tak normální.“

„To je,“ souhlasil, ale to už jsem slyšela přes dveře jeho domu.

„Otevři mi.“ Zavěsil a otevřel dveře. Vypadal unaveně, ale oči mu zářily. Šla jsem za ním do ložnice, kde visely na ramínku dva smokingy. Jeden byl tmavě šedý a druhý černý – přesněji řečeno perfektní. Pak jsem se podívala na Hanka a představila si ho v něm.

„Tak co myslíš?“ zeptal se a na mě náhle dopadla nostalgie. Vrhla jsem se na něj a silně ho objala.

„Tak jo. Čím jsem si tohle zasloužil?“ zakuckal se a poplácal mě po zádech.

„Já jen… Ty se ženíš. To je zvláštní. Připadá mi to jako včera, když jsem tě vytáhla z Volterry, když jsi měl sotva po pubertě, a teď se ženíš a jsi profesor. To je tak lidské.“

„Jsi nějaká na měkko,“ poznamenal a já se odtáhla.

„Asi. Jen je zvláštní to prožívat s tebou,“ vysvětlila jsem a ohlédla se ke dveřím, kde stál Adrian a prohlížel si mě tím svým pohledem, kdy jsem neměla tušení, co si myslí.

„Bello, pomůžete mi taky vybrat oblek? Nemůžu se rozhodnout.“

Děsivě hrozná kapitola. No, neumím po sobě přepisovat, takže by to v závěru dopadlo ještě hůř. To to slunce - přismahlo mi mozek. Díky za komentáře, děvčata. A mimochodem, vím, že jsem některým slibovala dvacet kapitol. No, výrazně se mi to prodlužuje, i když od své dějové linky neupouštím. To ta Bella. Místo toho, aby skočila do náruče sexy chlapovi, cuká se. Ti dva toho mají ještě hodně před sebou.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 19. kapitola: