Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 18. kapitola

15.03.2012 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 4696×

Začala jsem jen měkkým, ale přesto dokonalým polibkem. Jenže mně tohle prostě nestačilo. Nemůžete si vzít jenom poklice a auto tam nechat… Bez toho zbytku nevyjedete. Položila jsem mu ruku na krk a cítila, jak si krev běží jeho tepnou. Měl zakloněnou hlavu, takže jsem na něj vylezla a kolena dala podél jeho stehen. Chci, aby reagoval! A pak jsem ucítila jeho velké ruce na svých bocích…

Jeho rty přestaly jen přijímat – začaly dávat. Nejprve jemně okusil ty moje a já se cítila jako smyslů zbavená. Chytila jsem ho za vlasy a jako první mu vplula jazykem do úst. Ta chuť byla nenapodobitelná. Tohle jsem si nepředstavovala ani ve svých nejdivočejších fantaziích. Bylo to tak pohlcující, když mi přejížděl zdravou rukou po kříži a druhou jen jemně hladil stehno. Zavrčela jsem vzrušením, a to mi pořádně nafackovalo. Probudila jsem se z transu a vyskočila z něj.

„Co to děláš?“ zasyčela jsem temně a zlostně na něj shlížela, jak si tam sedí, jako kdyby se nechumelilo.

„Já? To ty ses po mně válela,“ opáčil. Sakra, měl pravdu. Jak to, že jsem nepoznala, že nespí? To je vážně možné, že mě to tak pohltilo, že jsem přestala hlídat jeho pravidelný dech? Tohle jsem pokašlala! Jak to mám teď vysvětlovat?

„Já se po nikom neválela! Já jsem… Prostě jdi do hajzlu,“ šeptla jsem tiše a nazula si boty. Nevěděla jsem, jak z tohohle vycouvat a už se v tom nechtěla dál koupat.

„Já mám jít do hajzlu? A co kdybys šla do hajzlu ty? Zkus říct, že jsi mi ještě před chvílí nestrkala jazyk až do krku!“ Do prdele! On to vážně ví… Jasně, že to ví. Reagoval! A jak…

„Víš, co? Prostě na to zapomeneme,“ navrhla jsem a považovala to za ukončené. Takhle jsme to přece dělali vždycky. Zapomněli jsme – což nemůžeme, takže v překladu jsme o tom prostě nemluvili a dělali, že se to nestalo. Šlo nám to dobře, takže jsem počítala s tím, že mě nechá odejít a všichni budeme spokojení. Chtěla jsem projít a on si stoupnul přede mě. Vzhlédla jsem a podívala se mu do očí. Měl napnutou čelist a sršel blesky. Mohla jsem do něj prostě strčit a on by se už z toho nevzpamatoval, ale tenhle jeho bláznivě odvážný krok mě vykolejil. Zůstala jsem stát a čekala, co bude.

„Promluvíme si,“ řekl vážně.

„Nemám zájem,“ odsekla jsem. Ne, vážně jsem neměla, co říct. Možná měla, ale nic, co bych musela říct nahlas.

„Tak se budeme líbat?“

„Ne!“ zavrčela jsem. „Jsi normální? Vážně chceš provokovat upíra?“

„Chci provokovat krásnou ženskou,“ opáčil a položil mi bez ostychu zdravější ruku na zadek.

„Co děláš?“ vyprskla jsem a odstrčila ho. Strašně se mi líbilo, když to udělal, a díky tomu jsem zpanikařila, protože se mi to líbit nemá. Nedávala jsem si pozor a on přeletěl přes stůl. Dopadnul na záda před televizi a hlavou narazil při pádu do země. Naštěstí měl v téhle části místnosti těžký koberec, takže si ji nerozrazil.

„Už na mě znova nešahej!“ řekla jsem po chvíli, kdy jsem se ujistila, že je v pořádku. Proč mě vůbec zajímá, jestli je v pořádku? Neměl provokovat. Varovala jsem ho.

„Já na tebe? To ty jsi mi tancovala na klíně,“ prohlásil klidně tu zatracenou pravdu.

„Jen jsem něco zkoušela,“ odpověděla jsem a rozhodla se mu pomoct na nohy. Podala jsem mu ruku a on se vyškrábal nahoru. Bolestně se protahoval a já se koukala jinam, abych nemusela vidět jeho obličej stažený bolestí, kterou jsem mu způsobila. Jedna věc je bolest působit, druhá je vidět následky.

„Promluvíme si?“ zeptal se znovu.

„O čem?“

„Třeba o tom, jaká je Hankova snoubenka, protože si to vzala dost stručně,“ podotknul. „A potom o nás,“ dodal.

„Ne. Já nechápu, o čem se chceš bavit. Proč o nás?“

„Mně nevadí, když tě budu muset přinutit, aby sis to uvědomila.“ Mluvil tak rozhodně a pevně. Necloumaly s ním žádné nervy a připadalo mi, že si myslí, že když to řekl, tak to tak prostě bude. V tom posledním bodu to byl celý Edward.

„Co si mám uvědomit?“ ptala jsem se dál, protože na to se jinak reagovat nedalo. Maximálně ještě pěstmi, ale to bychom si moc dlouho nepovídali.

„Že se ti líbím.“

„Jako ty mně? No, tak to je dobrý. Fakt dobrý,“ řekla jsem a smála se jako pominutá.

„Nelíbím se ti? Tak proč si se mnou spala?“

„Nic jiného na ošukání tenkrát nebylo po ruce.“

„Ty máš takové originální výmluvy. Tak když se ti nelíbím, tak proč mi ustavičně zíráš na zadek a po nocích mě líbáš?“

„Co?“

„Já vím, jaké to je, když upír líbá člověka. Všechno zmizí. Tvoje mysl už najednou není tak prostorná. Vnímáš to teplo, co se ti vsakuje do mrtvého těla. Dotýkáš se té nejjemnější pokožky, která je pod tvými prsty úplně jiná. Líbáš horké rty a ochutnáváš lidskou chuť, která se nevytratí jako krev…,“ popisoval to a já poslouchala, jak se jeho rty smyslně otírají o sebe. Z jeho úst to znělo tak úžasně, ale vlastně to bylo ještě lepší a nedalo se to popsat slovy.

„To jsou blbosti,“ ohodnotila jsem to lživě.

„Když myslíš,“ řekl, pokrčil rameny a posadil se. Roztáhnul si ruce po opěradlu pohovky a vesele se usmíval. To bylo na pěst.

„No, tak jsme si popovídali. Já ti… děkuju za azyl a zase někdy příště,“ rozloučila jsem se a vydala se směrem ke dveřím.

„Jasně, ty ložnice ve druhém patře jsou volné skoro všechny, takže si pak vyber,“ zavolal za mnou a já zaťala ruce v pěst. Neodpovídej mu. Nenech se rozhodit!

„Já tady ale bydlet nebudu!“ vřískla jsem jako vztekající se dítě.

„Hmm. Ale doporučuji ti tu na konci se třemi prosklenými zdi. Když jsem navrhoval její desing, myslel jsem přitom na tebe, takže je tam všechno, co se ti líbí. A největší koupelna! Když se vrátíš ztřískaná z lovu, tak ta obrovská vana…“ Jeho slova za mnou doznívala ještě hodně dlouho, když mi vysvětloval výhody velké vany, zatímco já upalovala do lesa, abych už neslyšela jeho hlas.

Celé ráno, kdy lidé ještě spí, jsem strávila mezi stromy. Kopala jsem, zuřila a nadávala. Mlátila jsem hlavou do stromu. Nejprve lehce, no, nevydržela jsem to a pořádně udeřila čelem o kmen, který puknul a strom letěl k zemi. No, co? Tohle je upíří mučení sama sebe. Jiná míra demolování. Bohužel, pro mé čelo to bylo jako pohlazení, takže jsem si z hlavy nevymlátila Edwarda. Fuj! To je hnus! Nemůže se mi líbit Edward! Nezáleží na tom, že se mi vážně líbí. Záleží na tom, že je to zvrácené a úchylné.

V šest mi začal vyhrávat telefon a já se podívala na neznámé číslo. Kdo, co zase chce? A kde vzal moje číslo?

„Prosím,“ ozvala jsem se temným hlasem, abych případného narušitele zastrašila.

„Dobré ráno, Bello. Hank mi říkal, že jste ranní ptáče, tak doufám, že jsem vás nevyrušila ze spánku,“ řekla nervózně Hankova Dawn. Já toho Hanka rozsekám. Rozdává mé číslo kde komu. Tohle není horká linka, ale mobil upíra.

„Dobré. Ne, nevyrušila.“ Nějak jsem ji nenáviděla moc málo. Včera byla vážně milá a na Hanka koukala s úctou a láskou, což si on přesně zasloužil.

„Víte, něco mi říká, že máte skvělý vkus. Chtěla bych se s vámi tímhle prostřednictvím seznámit a požádat o radu, co se týká svatby.“ Páni. Asi nevypadám tak děsivě, jak jsem si myslela. To ty zlaté oči. Kazí mi reputaci… O což jsem se přesně několik let snažila, takže jsem se usmála proti své vůli, protože jsem měla radost. Už jsem skoro normálně zapadla do toho dění okolo svatby.

„Moc ráda,“ odpověděla jsem a slyšela na druhé straně oddechnutí.

„Fajn. Tak v kolik máte čas?“

„Kdykoliv. Klidně teď.“

„To se mi hodí,“ řekla. „Ale vážně vás neobtěžuji? Je šest ráno.“ Jasně. Teenageři mého věku přece v tuhle dobu ještě spí.

„Já toho moc nenaspím.“

„Ano, Hank to říkal. A mimochodem, nezlobte se na něj, prosím, že mi dal vaše číslo. Požádala jsem ho o to.“

„To je v pořádku. Přece jenom Hank je můj nejbližší přítel. Je jako moje rodina, takže možná bych měla mít číslo na jeho budoucí manželku.“

Rozloučily jsme se a já se podívala na svoje oblečení, které utrpělo ranní čistkou v lese. Zašla jsem si nakoupit do toho samého obchodu, kam chodím pořád zřízená, takže prodavač už ani nevyvaluje oči a jen ke mně ochotně přiskočí.

Potom jsem dorazila k Hankovi domů a strávila s Dawn příjemné odpoledne. Nejdivnější na tom bylo, že bylo vážně příjemné. Já si ani moc nevymýšlela. Jen jsem vynechávala a pozměnila roky. Bylo jasné, že obě zbožňujeme Hanka, tak jsme o něm dlouho mluvily. Ovšem ona ho milovala a já jsem spokojeně koukala, jak gestikuluje a brebentí o tom, jak je skvělý. Možná nakonec usoudím, že si ho zaslouží.

„Ty máš vážnou známost?“ zeptala se jednou, kdy to vystřelila z čista jasna.

„Ne.“

„Tak mladá a žádný přítel?“ Tak stará a líbí se ti jenom jeden…

„Nebyl čas,“ řekla jsem vlastně pravdu.

Ve tři přišel Adrian. Prásknul domovními dveřmi a chtěl zřejmě jen proklouznout obývákem.

„Adriane, máme návštěvu,“ zavolala na něj Dawn a on se otráveně otočil jako každý mladistvý, který přijde domů a chce mít klid – tedy, aspoň jsem to tak pochopila.

„Dobrý den,“ řekl a u toho pozdravu se tvářil dost posměšně. No, směšné to bylo, když uvážím, že jsem vzhledově vypadala stejně stará, jako on… Možná i na míň.

„Dobré,“ odpověděla jsem a odložila časopis Má svatba.

„Zlato, posaď se na chvíli k nám,“ řekla Dawn a s nadějí na svého syna zírala. Adrian se rezignovaně složil do křesla a vyhodil si kotník na koleno.

„Co ve škole?“ zeptala se Dawn. Adrian mě upřeně pozoroval a pokrčil rameny.

„Zadali nám esej – knihu si můžeme vybrat,“ řekl a pořád na mě civěl. Já nevím, co hledal, ale něco ano.

„Co jste si vybral?“ zeptala jsem se, abych nějak přerušila ten jeho rentgen. Adrian odvrátil pohled a rozepnul zip na tašce. Vytáhnul knihu ve žluté vazbě a s očekáváním mi ji podal.

„Brame Stoker,“ konstatovala jsem a hleděla na červené písmo, kterým bylo napsáno na obale Dracula. „Vás tyhle knihy baví?“ zeptala jsem se a vážně cítila nepříjemný pocit z toho, že ten všetečka poznal moje upíří rysy a spojil si je s tímhle románem. A pak tu byly ty šedé oči, které jsem určitě někde viděla.

„Mám celkem rozsáhlou fantazii, takže mi obyčejné příběhy nestačí.“

„Takže jste se zaměřil na upíry.“ Těžko se říkalo před lidmi slovo upír. Kdyby tak tušili, že s jedním sedí v místnosti. A rozhodně víc nebezpečným.

„Jsou to zvláštní bytosti. Ze všech těch mýtů bych zrovna tomuhle věřil nejvíc.“

„Proč?“

„Já nevím, ale přijde mi, že existuje až moc důkazů o jejich existenci, než aby si to lidé vážně celé vymysleli,“ říkal mi a připadalo mi, že čeká, že začnu řvát - nachytal si mě.

„Už to chápu – to s tou bujnou fantazií,“ hlesla jsem po chvíli a zasmála se. Vrátila jsem mu tu knihu a on si pro sebe jen přikyvoval. Dávala jsem pozor, abych se ho nedotkla a on si tak nevybájil – nepřišel na to, co jsem. Občas se to stávalo. Ale ti lidé většinou prošli něčím, co je donutilo vytrhnout se ze světa racionálně uvažujících.

Adrian mi věnoval poslední přimhouřený pohled a odkráčel nahoru.

„Já nevím, kdy ho tohle přejde,“ zamumlala Dawn a vstala. „Bello, koupila jsem ti Evian,“ řekla s úsměvem a vstala.

„Jé. Díky. Mňam,“ dodala jsem si pro sebe neslyšně. Pokračovala jsem za ní do kuchyně, kde jsem ještě nebyla. Cestou jsem minula komodu a zase se rychle vrátila, když jsem zahlédla fotografii tří lidí. Vzala jsem ji do ruky a přistrčila jsem si ji ke ksichtu, jako kdybych viděla z dálky špatně. No, já doufala, že vidím špatně. Ale jasně jsem poznala šedé oči medově blonďatého muže – Adrianova otce a Dawnina manžela. Mrtvého otce. Mrtvého manžela. A to díky mně.

„Bello? Jo. Aha. To je… To byl můj manžel,“ šeptla přiškrceně, když se vrátila, aby mě našla.

„Kdy zemřel?“ zeptala jsem se, jako kdybych se mohla splést.

„Před… skoro osmi lety. On byl chirurg… Byla jsme taková zdravotně založená rodina,“ řekla a vzala mi snímek z ruky. „Nikdy nepřišli na to, co ho zabilo. Víš, že jsem byla u pitvy? Ne, jistě, že to nevíš. Je to šílené,“ hlesla a zakroutila hlavou. „Nemohla jsem to udělat sama, i když jsem chtěla, ale podle předpisů… Alespoň jsem na to dohlídla, ale stejně to bylo k ničemu. Nepřišli jsme na to ani my a ani policie.“

„Dawn, je mi to moc líto,“ vzlykla jsem a moje nitro se sypalo na kousky, když jsem viděla tu příšernou bolest v jejích očích. Když se na mě podívala zpříma, bylo to ještě horší. Bortila jsem se pod tou vinou a smutkem.

„Děkuju. Já… Je to skoro osm let, ale na tohle se nezapomíná. Nedá se to překonat. Zvlášť, když se budím a přemýšlím o tom, co se stalo a jaké by to bylo, kdyby tady ještě byl.“ Z očí se jí začaly řinout slzy a položila si ruku na roztřesenou bradu. „Promiň. Já musím…“ Rozběhla se pryč po schodech a já se zase rozběhla pryč z tohohle domu. Běžela jsem za tím jediným, komu můžu říct, jaká jsem zrůda. Jediný, kdo mě pochopí.

Zazvonila jsem a on se začal smát.

„Dám ti klíč, abys nemusela zvonit. Anebo si nechávej okno…“ Zastavil se, když viděl, jak se tvářím. „Co je?“

„Edwarde, když si někoho zabil, viděl jsi pak někdy jeho rodinu?“

„Co?“

„Tak viděl si ji? Díval ses jim do očí a věděl jsi, že to ty jsi ten, co jim zničil život?“ Zakroutil hlavou a já se naplno rozbrečela. Natáhnul po mně beze strachu ruce a sevřel mě v horké náruči – to jsem přesně potřebovala, protože jsem si připadala jako kus ledu.

„Řekni mi, co mám udělat, abys byla šťastná,“ řekl a položil se se mnou na pohovku a já mu ležela na hrudi. Plakala jsem mu do košile bez slz a choulila se k němu, jako kdyby to bylo poslední místo na světě, kde mě přijmou, ať už jsem udělala cokoliv.

„Jen mě drž,“ poprosila jsem a zavřela oči.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 18. kapitola: