Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 14. kapitola

06.03.2012 (08:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 4254×

O osm let později

Bella

Podívala jsem se na zvonící telefon a vážně uvažovala nad tím, že se ani nepodívám, kdo mě otravuje svými problémy, když já mám svých vlastních dost. Ale já vlastně nemám žádné problémy. Jak může mít mrtvola problémy? Proč se na chvíli neověsit problémy jiných, abych si připadala, že nějaké mám. Jako člověk. Ten má problémy i radosti. Natáhla jsem se po mobilu a podívala se na displej. Věděl, že má volat jen v nejnutnějších případech.

„Co?“ hlesla jsem do telefonu a pokoušela se ochutit to údajné jídlo přede mnou. Ale jak mám okořenit bláto?

„Mám ho! Mám ho! Vzali mě!“ vřískal nadšeně. Nasypala jsem do pomazánky půlku slánky a zamíchala to.

„Co máš?“ zeptala jsem se zmateně.

„No, to místo.“

„Aha. To je skvělé. Gratuluju, Hanku,“ zašeptala jsem a povzdechla si. Čas zamrkat.

„Jsem moc nadšený?“ zeptal se provinile. Bouchla jsem v zoufalství hlavou o digestoř. Prohla se. Výborně.

„Ne, víš, že ti přeju jen to nejlepší a konečně si ho dostal. Měl bys tam tomu celému šéfovat a ne být jen v řadě,“ odpověděla jsem a rychlostí blesku namazala chlebíčky. Některé jsem v zápalu mazání potrhala, ale v závěru vypadaly pěkně. Pěkně nechutně. Nalila jsem kafe do hrníčků a všechno to položila na tác.

„Bello, zítra mám první přednášku a…“

„Zítra? Když vyrazím teď, stihnu to.“

„Ale…“

„Měj se,“ řekla jsem a položila to. Vzala jsem dva přeplněné tácy a elegantně to přinesla do obýváku mým hostům. Položila jsem to před ně a strhla ze sebe tu pitomou, kuchařskou zástěru.

„No, dámy a pánové, omlouvám se, ale musím jít,“ oznámila jsem a všichni mí sousedi v ulici na mě vyvalili nechápavě oči. Navlékala jsem si v chodbičce boty a oni mě přitom pozorovali jako supi. „Ale vy tu samozřejmě zůstaňte a klidně si to dojezte. Ale mám takový pocit, že to k jídlu stejně nebude.“ Mávla jsem rukou a vzala si kabelku, ve které mám všechno, co potřebuju. Nesnáším tyhle seznamovací sezení se sousedy, co probírají, kdo v ulici s kým, jak, a proč.

Běžela jsem celou noc a v deset ráno jsem konečně stanula v Hanoveru. Podstatnou část cesty jsem běžela bosa, protože boty se pod tou rychlostí a dálkou sesypaly. Ale nebudu Hankovi dělat ostudu, a tak jsem vešla bosa do obchodu blízko univerzity, kde jsem si pořídila dokonalý, černý kostýmek, jehož součástí bylo úzké sako, zvýrazňující pas, a sukně nad kolena s rozparkem zezadu. K tomu černé lodičky na nejtenčím podpatku, jaký se snad dá sehnat. Když jsem vešla do obchodu bez bot, prodavač šáhnul po telefonu – nejspíš chtěl zavolat policii. Ale když se mi podíval do tváře, roztál a poskakoval kolem mě jako psíček. Nechala jsem si to rovnou na sobě a on sejmul čárový kód z mého zadku. Staré oblečení jsem hodila kontejneru a vlasy si rozpustila tak, aby spadaly rovnoměrně na ramena.

Rytmický zvuk podpatků mě uklidňoval.

Hanover bylo vážně zajímavě vyhlížející město. Tedy, zajímavé v tom, že všude byly lesy a slunce bylo v nedohlednu, což byly body k dobru. Asi tu koupím dům. Hned po přednášce si zaběhnu do nejbližší realitky a udělám jim pořádný kšeft.

Ze stromů vykoukla věž – ukazatelé zafungovaly a já našla bez problému to správné místo. Postavila jsem se před univerzitu s rukama vbok a prohlížela si ji. No, času dost. Možná bych se mohla zapsat, anebo dokonce žádat o místo profesorky. Co na tom záleží? Budu žít navěky. Můžu se tu zahrabat na padesát let a pořád neztratit ani rok.

Vykročila jsem po dlážděné cestičce do kampusu a vnímala povykování, hvízdání a pomluvy, když jsem procházela kolem studentů. Někteří byli tragédie. Na první pohled bylo vidět, že z těch žádní prezidenti a premiéři nebudou. I když… Vlastně vypadali jako totální parchanti. Ti si v politice vždycky najdou místo. Tyhle univerzity jsou kolébky mnoha členů vlády. Přesto – tohle je budoucí generace Ameriky?

Mobil se mi rozřinčel a já si přečetla Hankovy pokyny, abych našla tu správnou budovu a třídu.

Učebna to byla obrovská a skoro prázdná. Odhadem se sem vešlo kolem stovky lidí. No, to si Hank užije.

„Pan profesor,“ zašeptala jsem si pro sebe a usmála se. Jeho lidské štěstí na mě na chvíli přešlo stejně, jako na mě přecházely problémy lidí v ulici. Nesnášela jsem ty kecy poslouchat, ale když jsem se jimi nechala zaplavit, připadala jsem si, že jsem součástí lidského dění.

Posadila jsem se do poslední řady, a tak jsem tam seděla sama. Cítila jsem drogy. Ohlédla jsem se na objímající se pár deset řad pode mnou a věděla, že tady se někdo na přednášku posilnil.

Vtom vešel Hank, a když mě uviděl, doslova se rozzářil. Opětovala jsem mu úsměv a vážně pocítila v mrtvém těle kousek radosti, když se ke mně rozběhnul po schodech.

„Bello!“ Objal mě svým vypracovaným tělem a já si nemohla nevšimnout, že zase nabral další várku svalů. „Jak se má moje nejlepší přítelkyně? Na to neodpovídej. Tak co myslíš?“ zeptal se a otočil se kolem své osy a já si ho tak mohla prohlédnout v šedivém obleku, který mu perfektně sednul. Byl to prostě chlap. Aby taky ne, když mu bylo třicet tři let. Ustrašený, mladý chytrolín byl dávno pryč. Zatímco já byla pořád zmrzlá ve své osmnáctileté podobě. Tedy, plus, mínus osmnáct. V době, kdy jsem se narodila, se narození pracantů, co obdělávali pole, nezaznamenávalo.

„Pěkné. Vypadáš skoro jako normální chlap a ne jako bláznivý génius.“

„Od tebe to sedí. Vidím, že ses stavila na nákupech,“ odvětil a poukázal na moje ošacení.

„Přece nebudu budoucímu rektorovi dělat ostudu.“

„Rektorovi? Zbláznila ses?“ Mávla jsem rukou a zasmála se. Jen s Hankem to šlo přirozeně a hladce.

„Koupím tu dům,“ oznámila jsem po chvíli vážně. Hank se překvapeně podíval a usmál.

„Přijdeme na návštěvu.“ Ztuhla jsem a zavrčela.

„Přijdeme?“

„Já a moje snoubenka Dawn.“

„Kdo je Dawn?“

„Vždyť ti to říkám. Moje snoubenka.“ Uraženě jsem se zamračila.

„Ty ses zasnoubil a neřekl mi to?“ zeptala jsem se nevěřícně. Přejel si rukou po na krátko ostříhaných vlasech a podrbal se na čele.

„Hele, naprosto jasně jsi mi řekla, že tě nemám otravovat…“

„To jsem neřekla.“

„Ne, docela jasně si to pamatuju. Hanku, jestli mi zavoláš a bude to totální pitomost, prohodím tě oknem,“ napodoboval můj sametový, upíří hlas a vyznělo to v závěru dost komicky.

„Dobře. Možná jsem něco takového řekla… Ale to vůbec nemění nic na tom, že jsi mi neřekl, že ses zasnoubil. To je docela zásadní věc, nemyslíš?“ Náhle se zatvářil vážně a stáhnul obočí.

„Prostě jsem nechtěl… aby…“ Mávnul rukou a zakroutil hlavou.

„Nechtěl jsi dávat najevo, jak moc jsi ve svém lidském životě šťastný?“ zašeptala jsem a on vzhlédl. Díval se na mě těma upřímnýma, zelenýma očima a já v nich vyčetla všechnu tu vinu a lítost. Vtom se začali do místnosti trousit lidé v plném proudu a Hank se zvednul.

„Vstávej. Musíš sedět v první řadě a houknout na mě, kdybych prskal nebo řekl něco blbě,“ nařídil mi. Zakroutila jsem očima a zvedla se z místa. Když jsme šli po schodech dolů, přepadala mě zvědavost.

„Jaká je?“ šeptla jsem a odvrátila tak tvář od všech zvědavých pohledů. Hankovi se na obličeji usadil zasněný výraz.

„Vážně skvělá. Zamiluješ si ji,“ přesvědčoval mě a sám tomu věřil.

„To pochybuju,“ utrousila jsem a Hank po mně střelil přimhouřenýma očima.

„Žádné prohledávání jejího trestního rejstříku. Je to patoložka a má jednoho syna. Měla manžela, ale ten zemřel.“

„Takže máš v podstatě syna?“

„Jo. Žiju s ní tři roky. Adrianovi bylo letos na jaře osmnáct.“

„Nevidím tě pár let a ty si pořídíš syna a snoubenku. Super.“ Zachmuřila jsem se a Hank si nejspíš myslel, že jen na oko, protože mi do ramene ťuknul pěstí a já tak pochopila, že si mám sednout na zadek. Dopadla jsem na židli a dívala se, jak si Hank rozepíná sako a hází ho přes židli. Přestala jsem dýchat, abych nemusela zbytečně pouštět do hrdla metry krychlové vzduchu, který byl prosycen krví mladých krků. A pak, nalevo ode mě, jsem zaslechla čichání. Podívala jsem se na toho, koho moje vůně pošimrala v nose.

Vyletěla jsem z té židle a začala couvat.

Ten člověk mě pozoroval těma nejzelenějšíma očima, co jsem, kdy viděla. Popadl mě záchvat vzteku a zuřivosti, a to všechno se mísilo s neskutečnou panikou.

„Bello,“ šeptl Edward. Ale tohle byl nový Edward. Starší. Člověk. Tváře porostlé strništěm a ramena měl mohutnější. Chlapecký, rozježený účes zmizel. Po stranách měl vlasy skoro vyholené a nahoře stále nedbale elegantní.

Ten, který mi sebral jedinou naději, která existovala, a sprostě mě podvedl, teď seděl dva metry ode mě.

Srdce mu tlouklo na poplach a já jeho vzdouvající se hruď hypnotizovala pohledem.

Přes osm let jsem si představovala, jaké by to bylo, kdybych ho potkala. Jaké by to bylo vidět jeho lidskou podstatu.

Měla jsem dvě možnosti.

Vytrhnu mu to bijící srdce z těla přímo tady, a pak pozabíjím desítky studentů, co to viděli.

Anebo si na něj počkám před školou a budu ho dlouho mučit – nakonec se dostaneme i k tomu srdci.

„Bello, počkej!“ zavolal za mnou, když jsem se obrátila k východu.

Zvolila jsem totiž tu druhou možnost.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 14. kapitola: