Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Setkání 1. část

20.08.2010 (15:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3012×

Esmé Plattová naštvaně dupala po cestě domů. Nechala za sebou své rodiče, kteří jí nestačili. Rodiče ji zase vytáhli na společenskou akci. Opět se musela chovat jako někdo jiný. Nesnášela to. Snažili se dívku pocházející z farmy dotlačit mezi městskou elitu. Esmé to štvalo, ale matka ani otec to s ní nemysleli zle, jen jí chtěli najít bohatého manžela. Na rozdíl od svých starších sester Lucy a Nancy si nemohla vzít průměrného člověka. Rodiče již byli v důchodu a peníze se v té době vydělávaly špatně. Esmé si o tom myslela svoje. V šestnácti se stále chovala trochu pošetile.

Otevřela branku a vyhýbala se slepicím, které klidně zobaly zrní a běhaly po dvoře. Odemkla dveře, práskla jimi za sebou a po schodech běžela do svého pokojíku. Byla to malá podkrovní místnůstka, ale Esmé zde prožila celé dětství a měla to tu ráda.

Vyzula si boty na vysokém podpatku, které ji už několik hodin tlačily a začala si svlékat nepohodlné šaty. Místo nich si oblékla košili a kalhoty. Šaty schovala do skříně a radovala se nad znovu nabytou svobodou. Obula si staré, pohodlné botky bez podpatku, vyběhla z domu a utíkala přes dvůr na pole. Podél cesty rostla alej stromů. Jeden měl obzvlášť ráda. Byl to starý, rozložitý dub. O jeho stáří svědčil fakt, že už na něm nerostly listy. S dětmi ze vsi si zde hrály. Lezly po stromě, houpaly se na větvích.

Esmé  začala šplhat nahoru. Považovala to za jakýsi únik od všech těch starostí. Vyhýbala se prohnilým větvím. Dobře věděla, na které může stoupnout a na kterých si má počínat opatrně. Počínala si zdatně jako málokterý chlapec. Byla ráda, že má pohodlné oblečení.

Vyšplhala na svou oblíbenou rozhlednu téměř v deseti metrové výšce. Největší větev na stromě se zde rozvětvovala a sloužila jako pevné sedátko. Zahlédla rodiče, jak se maminka opírá o otce. Měla poslední dobou problémy s plícemi. Jako malá „přechodila“ angínu a od té doby začala mít suchý kašel, na který léky nezabíraly. Alespoň ne ty, které si mohli dovolit.

Rodiče byli zvyklí, že Esmé pobíhá venku a nebránili jí v tom. Esmé se uvelebila na svém místečku a přemýšlela. Přemýšlela o tom, jestli najde muže, který bude splňovat požadavky rodičů a bude ho milovat. Nápadníků měla dost, ale kromě nějaké té chvilkové zamilovanosti ji žádný neupoutal.

Esmé si uvědomila, že by měla nemocné mamince pomoct, že už je čas večeře. Začala šplhat dolů. Byla už jen dva   metry nad zemí. Došlápla na pevnou větev a druhou nohou se snažila dosáhnout o kousek níž. Vzápětí ta zdánlivě bytelná větev praskla a Esmé s výkřikem spadla na tvrdou zem.

Při pádu pod sebe dala levou nohu a prudce na ni dopadla. Ozval se praskavý zvuk a Esmé vystřelila bolest do celé nohy. Do očí jí vhrkly slzy a ulevila si několika výrazy z otcova slovníku. Její táta pracoval jako dřevorubec, tudíž se to doma hemžilo nadávkami.

Esmé nohu opatrně natahovala, ale při každém pohybu měla co dělat, aby nekřičela bolestí. Volat o pomoc nemělo cenu. Široko daleko nikdo nebyl. Přes pole chodilo málo lidí.

Esmé si vyhrnula nohavici a viděla, že to není dobré. Celá holeň ji bolela i při sebemenším doteku a pálila, jako by hořela. Navíc začínala modrat. Esmé se radši na zmrzačenou nohu nedívala a usilovně mrkala, aby zahnala slzy a lépe viděla okolí, neblíží-li se nějaká pomoc. Netušila, jak dlouho tam sedí, ale poté zahlédla nějakého muže, jak jde po pěšince asi čtyři sta metrů od ní.

„Haló! Pomoc!“ začala volat a mávat rukama. Neznámý si jí všiml a rozběhl se směrem k ní. Esmé si úlevně vydechla a zkusila se postavit. Nohou jí projela bolest a radši si urychleně sedla.

To už se muž přiblížil a Esmé byla ráda, že nestojí, protože by se asi svezla na zem. Byl to mladý muž, Esmé ho odhadla na 25 let, byla na něm nápadná světlá, téměř křídová kůže, zlaté vlasy a jantarové oči. Esmé ještě nikdy člověka s takovou zvláštní barvou očí neviděla, ale přímo ji fascinovaly. To ostatně celý muž. Esmé připomínal anděly, jejichž obrazy visely na zdech zdejšího kostela.

„Dobrý den, jmenuji se Carlisle Cullen a pracuji jako doktor ve zdejší nemocnici. Můžu se vám podívat na tu nohu?“ představil se.

„Esmeralda Plattová, ale rozhodně mi neříkejte Esmeraldo, jsem Esmé,“ odpověděla.

Carlisle si klekl a opatrně Esmé ošetřoval nohu. Dotýkal se jí co nejméně, ale Esmé byly jeho ledové doteky příjemné, zmírňovaly bolest nohy.

„Holenní kost máte dvakrát zlomenou. Musíte s tím do nemocnice,“ konstatoval po chvíli.

Esmé přikývla. Noha ji bolela stále, ale nechtěla působit dojmem zbabělce, proto se rozhodla mlčet. Doktor byl příjemný, i přes vážnost situace nepřeháněl, jako někteří jiní lékaři, se kterými se Esmé setkala.

„Dobře, jestli mi pomůžete vstát…“ začala Esmé, ale lékař se pousmál a zavrtěl hlavou. Poté se sklonil a vzal Esmé do náruče. Vydal se pomalu směrem k městu. Zdálo se, že mu ani při nejmenším nevadí, že nese několik desítek kilo navíc. Usmíval se a šel opatrně, vyhýbal se větvím stromů a dával pozor, ať Esmé nohou o nic nezavadí.

„Bolí vás ta noha moc?“ zeptal se po chvíli ticha.

„Ne, ani moc ne, předtím to bylo horší,“ odpověděla Esmé a prohlížel si doktora.

„Bydlíte tady někde poblíž?“

„Ano, na takové menší farmě. Je to asi půl míle od toho stromu.“

„Jak se vám ta noha povedla tak zlomit?“ zeptal se Carlisle s úsměvem.

„Poprala jsem se se zemskou přitažlivostí a ona vyhrála,“ odpověděla Esmé. Doktor se zasmál. Měl příjemný hlas i jeho smích měl na Esmé neuvěřitelný účinek. Doktor se jí každou minutou, možná i vteřinou, zamlouval více. V jeho náručí bylo Esmé dobře, jako by byla přesně pro ni.

Carlisleovi se ta dívka zdála sympatická a na člověka se mu zdála příliš krásná. Setkal se s mnoha upírkami a tato dívka, Esmé, by se jim svou krásou mohla rovnat.

„Co mi s tou nohou v nemocnici udělají?“ zeptala se Esmé.

„Dostanete sádru a pár dní si u nás poležíte.“ Takže bude v nemocnici. Vzápětí Esmé došlo, že na to nebudou mít peníze.

„Mohl by jste mě odnést domů?“ zeptala se.

„Musíte jít do nemocnice, ta noha se může zanítit a to by mohlo vést k…“ začal Esmé přesvědčovat doktor.

„Nemůžu do nemocnice. Nemáme na to peníze,“ přerušila ho Esmé. I když jí to bylo trochu trapné, seznámila krátce doktora s rodinnou finanční tísní. Esmé si na chvíli všimla, že v očích se mu mihla stopa nějaké emoce. Soucit? Pravděpodobně. Až do této chvíle se doktor tvářil profesionálně odtažitě.

„O to se nestarejte, nikoho se na to neptejte, já to zařídím,“ řekl Carlisle. Esmé usoudila, že doktor má pravdu a noha se ošetřit musí.

Po chvíli už doktor nesl Esmé chodbami nemocnice. Esmé si všimla závistivých pohledů sestřiček a mírně zrudla. Carlisle ji donesl na sádrovnu. Ujala se jí obtloustlá starší sestřička. Byla velice milá a zanedlouho už Esmé měla až po koleno sádru. Carlisle na stroji psal zprávu o zranění. Při tom sledoval Esmé, jak si prohlíží sádru. Tvářila se, jako by jí sstřička ukazovala nějakou kuriozitu. Na rozdíl od jiných pacientek i pacientů se na ni zděšeně nedívala, ani nefňukala, natož, aby se ptala sestřičky, jak dlouho musí tu hrůzu nosit.

Sestřička jí pomohla na vozík a odvezla ji na pokoj. Byl to dvoulůžkový pokojík. Na posteli seděla aktivní upovídaná stařenka se žlučníkovými problémy. Esmé připomínala babičku, kterou si pamatovala jen matně, protože když bylo Esmé sedm let, umřela.

Poté už si lehla a přestala vnímat stařenčiny řeči. Po chvíli už oddechovala klidným spánkem.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Setkání 1. část :