Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry rozdílů - 6. kapitola

01.06.2013 (15:30) • CeKarin • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2315×

6. kapitola

Bella se loudala na hodinu biologie, nejistá a nesvá. Byla si jistá, že udělala správnou věc, když se nenechala sestrou obalamutit při tom tichém poděkování… tak proč se krucinál cítí provinile? Možná by se měla vrátit a zkusit navrhnout Annie smír, přestože už se o to pokoušela několikrát. Možná to teď v sestřině slabé chvíli zafunguje lépe než kdy jindy.

Ale před učebnou biologie se zjevila dříve, než předpokládala, a vidina sebe a Edwarda v jedné lavici ji lákala víc než nejistá budoucnost na dívčích záchodcích ve společně Anabel.

Už na ni čekal. Seděl v lavici u okna, blíž ke středu třídy, oči přilepené ke dveřím, jako by se nemohl dočkat, až se v nich právě Bella objeví. Když zmiňovaná spatřila jeho žhnoucí, nedočkavý pohled, sklopila zrak a cítila, jak se jí teplo rozlévá do tváří. Se sklopenou hlavou došla až k jeho lavici a nejistě se kousla do rtu, jak netušila, jestli je to místo opravdu volné.

„Posadíš se?“ ozval se Edward sametovým hlasem a Bellino srdce ihned poskočilo.

Nemusel ji dlouho přemlouvat. Posadila se vedle něj s lehce připitomělým úsměvem a rychle si vyndala učebnice, aby se mu mohla ještě věnovat, než přijde učitel.

„Je Annie v pořádku?“ zeptal se starostlivě Edward a v Belle na okamžik zatrnulo, že si možná až příliš věří, když si uvědomila, že takový zkrátka Edward je – starostlivý.

Kývla. „Předpokládám, že ano.“ Nechtěla moc rozebírat, že se rozhovor dovinul až do toho bodu, kdy se neudržela a její dlaň přistála na sestřině tváři. Nechtěla se ani svěřovat s tím, že jí sestra poděkovala, když zjistila, že jí onehdy Bella pomohla, když byla v nouzi a ona to ani nevěděla.

Edward se pousmál, všiml si, že Isabell není ochotná na toto téma vést jakoukoliv diskuzi, a tak zkusil zvolit něco uvolněnějšího, něco, čím by ji mohl více poznat.

„Mám nápad,“ prohlásil a Bella se na něj se zájmem podívala. „Protože se vůbec neznáme, bylo by fajn, kdybychom se trochu… seznámili.“

Bella nakrčila obočí. „Co přesně tím máš na mysli?“ Pouze v Edwardově přítomnosti dokázala myslet na polibky a doteky. Nikdy předtím tohle nezažila, ale s ním cítila neskutečnou touhu, a tím víc pro ni bylo bolestivější, že ji nemohla nijak zchladit. Musela zkrátka čekat. A trpělivost nebyla její silná stránka.

„Dotazník,“ objasnil jednoduše a pokrčil rameny.

„Fajn, tak začni,“ vybídla ho Bells, protože neměla nejmenší tušení, jak se chystá takový dotazník uskutečnit.

Edward zamyšleně přimhouřil oči a rentgenoval Bellin obličej, až se z toho začala cítit nesvá. „Oblíbený film?“

Isabell odfrkla a usmála se. „Romeo a Julie… A pak taky Titanic… a Hříšný tanec… a Modrá laguna… a –“

„Myslel jsem jeden, ne že mi vyjmenuješ celou videotéku,“ zasmál se.

Samozřejmě se k němu hned přidala, jeho smích byl nádherný a taky pěkně nakažlivý. „Je to těžké. Nedokážu si z té změti vybrat jeden jediný. Jak jsi na tom ty?“

„Moc na filmy nekoukám. Navíc z té zásoby, co máme doma, nejvíc vytěží Emmett, takže je to většinou horror, thriller… Ale s těmi tvými filmy souhlasím. I já mám rád Romea a Julii.“

Bella šokovaně vykulila oči a nadzvedla obočí. „Romea a Julii? Ty?“

Edward se zatvářil rádoby uraženě. „Copak? Nepřipadám ti jako romantická duše?“ zakřenil se pobaveně.

„Jen je těžké uvěřit, že nějaký kluk na to kouká dobrovolně,“ přiznala a nevěřícně zavrtěla hlavou. „Vlastně… neznám nikoho, ani holky, kterým by se to líbilo. Prý je tam moc poezie, které nerozumí.“ Ušklíbla se. „To jsou slova Annie.“

„Myslel jsem si to,“ usmál se Edward. Věděl, že Anabel dokáže být dobrá. Ne že by to zažil, ale nešlo uvěřit, že by někdo tak čistý a nevinný jako Bella mohl být nějak příbuzný s někým zlým a špatným, a proto musel věřit, že někde v Annie je dobrota, kterou možná nedokáže dávat tak úplně najevo.

Ve stejnou chvíli nad tím uvažovala i Bella. Její sestra možná neměla ráda poezii, tiché, instrumentální skladby, četbu a nevyznala se v dějinách Anglie, ale to přece neznamenalo, že nemůže být dobrý člověk jako kdokoliv jiný. Ano, občas se chovala špatně a bezcitně, ale Bella mě takové tušení, že je to pouze obranná reakce. Nechce ukázat své slabosti.

Učitel vešel do třídy a začal ihned vysvětlovat novou látku, takže už nebyla šance, že by mohli ve vyprávění pokračovat. Oba si ovšem v duchu tajně slíbili, že tohle rozhodně nebyla poslední příjemná chvíle, kterou společně prožili.

Na následující hodinu se museli bohužel odloučit, ale Belle se ihned zvedla nálada, když zjistila, že dějepis s ní sdílí Alice a Rosalie. Jako by tomu tak chtěl osud, jinak si to Isabell nedokázala vysvětlit, tohle byla první učebna za dnešní den, v které byly lavice určené pro tři studenty. A tak mohla sedět vedle Alice s vědomím, že vedle Al sedí ještě Rose.

„Tak jaká byla hodina s Edwardem?“ zeptala se ihned Alice, jakmile dosedla na místo u okna.

Bella si vyndala učebnice a pokývala hlavou, v duchu uvažovala, proč její nová sestra použila takový šibalský tón. Mohla si jen domýšlet, že to možná nějak souvisí s tím, co dneska nechtěně prozradila na obědě…

„Skvělá. Povídali jsme si chvíli, ale potom přišel profesor, takže už na to nebyl čas.“

Rosalie se vyklonila zpoza Alice. „A co Anabel? Je v pořádku?“

Bella byla překvapená tou starostlivostí, kterou Cullenovi oplývali, přestože občas po Annie házeli nepěkné pohledy. Bylo to jako by soucítili s nepřítelem. „Ano, myslím, že je v pořádku.“ Nevěděla, co jiného by měla odpovědět. Přiznat, že jakmile Ann zjistila, že Bella s Edwardem nic nemá, už zase neměla žádné řeči o usmiřování a chtěla odejít z toalet s jasným cílem – jít za Edwardem?

Ukázalo se, že pouze Bella s Edwardem a Alice s Rosalií končí dřív, ostatní měli ještě hodinu navíc. A tak Rose skočila za Emmettem a předala mu klíčky od kabrioletu, aby se měli jak dostat domů.

Edward už z poloviny parkoviště odemykal dálkovým ovládáním Volvo, takže jakmile se jen trochu přiblížili, naskočila Al s Rose na zadní sedadla, ačkoliv to bylo přesně to místo, kam se chystala vlézt Bella. Edward usedl na místo řidiče a Belle tudíž nezbývalo nic jiného, než se odevzdaně posadit na sedadlo spolujezdce. Samozřejmě jí nevadilo, že bude sedět vedle Edwarda – větší starost jí dělalo pomyšlení na to, že mu to možná není příjemné.

Z rádia se začala linout jí velmi povědomá skladba a v šoku se podívala na Edwarda. „Debussy?“

Opětoval jí šokovaný výraz. „Ty ho znáš?“

„Samozřejmě,“ špitla. „Znám téměř všechny jeho skladby. Moje neoblíbenější je Clair de Lune.“ Název skladby vyhrkli unisono, načež se oba dva překvapeně zasmáli. Jak se Bella podívala na Edwarda, všimla si periferním viděním, jak se usmívají i ty dvě vzadu.

Bella se kousla do rtu. Edwarda znala teprve jeden den, ale bylo jí s ním mnohem lépe, než by mělo za tak krátký čas. Bála se, že přátelství začíná překročovat hranice k něčemu… vážnějšímu. Ne že by se jí to protivilo, ale koneckonců by to mohlo zničit vztahy v rodině. A ona nechtěla tak riskovat.

Otočila hlavu k oknu a zadívala se na krajinu, doufajíc, že Edwardovi dojde, že už nemá o žádný další hovor zájem. Upřímně, opak byl pravdou, ale k jejímu novému plánu se hodila přetvářka a lež.

Edward upíral pohled na vozovku, jakmile si všiml, že Bella už nechce nic říkat. Bylo mi to líto, rád si s ní povídal. Zdálo se, že za tu krátkou chvíli si k jeho srdci dokázala vydobýt cestu rychleji než kdokoliv jiný. Připadalo mu, že ji zná věčnost.

Alice s Rosalií náhle začaly starostlivě kontrolovat své sourozence, bály se, jestli se něco nepokazilo. Vypadalo to, že je to na nejlepší cestě, a to, jak se od sebe Bella s Edwardem odklonili, rozhodně nevěstilo nic dobrého.

Zanedlouho zastavili před domem a všichni se rozešli do svých pokojů. Bella se ještě zastavila na kus řeči s Esmé, která na ni volala z kuchyně, jak se jí dařilo ve škole. Vše jí poslušně vypověděla, neodbyla jí typickým „fajn“, jaké by každý adolescent použil při této otázce, když ji pokládá matka. Bella si Esmé vážila, i kdyby snad právě neměla nahrazovat jejího ztraceného rodiče. Samozřejmě vynechala detaily o hádce s Anabell, to by nikomu neřekla, protože, ať už se sestrou měla jakýkoliv vztah, stále ji měla ráda a nechtěla ji pomlouvat a urážet, jak by činila ona.

O chvíli později se vrátil Carlisle z práce a Bella si začínala připadat jako páté kolo u vozu, a tak se tiše vypařila z místnosti a zmizela do svého pokoje, kde vyčerpaně padla na postel. Vůbec se jí nechtělo nad ničím přemýšlet, nic se učit.

Plánovala si dát pěkně dlouhou relaxaci ve vaně plné horké vody, ale připadalo jí to trapné. Nevěděla, jestli v téhle rodině neplatí nějaké pravidlo, že spolu často tráví čas. Aby ji náhodou do koupelny nepřišel někdo zkontrolovat…

Nakonec za ni rozhodla Alice, když se jí přišla zeptat, jestli by radši kuřecí nebo hovězí maso – prý ji posílá mamka. Bella byla zrovna v ručníku a z otevřených dveří koupelny se ozývala tekoucí voda; to Alici musela docvaknout.

„Asi je mi to jedno,“ přiznala Bella a rozpaky trochu zčervenala. Nebyla zvyklá, že se jí někdo ptá, jaké jídlo by si přála. Ano, v jídelně v děcáku to tak bývalo, ale tam byly dané tři pokrmy a bylo pouze na ní, jaké si dá. Takhle měla větší luxus… a to ji z nějakého neznámého důvodu děsilo.

Užuž hledala knihu, aby se ve vaně zabavila, kdyby ji to tam tolik nebavilo. Jenže v tu chvíli se ozvaly na chodbě hlasy Jaspera a Emmetta. Čekala, kdy uslyší Anniino nadávání, stěžování si, vzdychání nebo jakýkoliv zvuk, který by naznačoval, že se nachází na chodbě. Ale nic se neozývalo. Pouze Bellini noví bratři.

Počkala, až jejich hlasy odezní, a pak pouze v ručníku přecupitala chodbou k pokoji své sestry. Neobtěžovala se klepat, rovnou vtrhla dovnitř. Ukázalo se, že klepání by bylo stejně zbytečné; pokoj byl prázdný. Bella se tedy vrátila na chodbu a v duchu zvažovala, že Anabel bude možná dole v kuchyni, v obývacím pokoji,… Snad sesterská telepatie nebo nějaký instinkt ji přesvědčoval, že Annie v tomhle domě vůbec není.

Neváhala další vteřinu – vypnula vodu, hodila na sebe čisté oblečení, vlasy si rychle stáhla do culíku a spěchala do pokoje Emmetta, v kterém se nacházel i Jasper, zrovna společně rozebírali nějakou stavebnici, jejich termíny byly příliš odborné, aby jim rozuměla, a v ten moment se o to ani nesnažila.

„Kde je Annie?“ vyhrkla téměř bez dechu, když k ní zvedli pohledy.

Kluci si vyměnili nechápavý pohled. „Mysleli jsme, že jela s vámi, když na nás nečekala před školou podle domluvy. Mysleli jsme, že se ulila a třeba jela na ty nákupy.“

Teď se udělalo nevolno Belle. „Ona nejela s vámi?“ zasípala a cítila, jak se jí zkracuje a zrychluje dýchání.

Oba dva unisono zavrtěli hlavami a Bella zmizela rychlostí blesku z jejich pokoje a běžela si pro mobil. Vytočila číslo své sestry a po pár vteřinách to někdo zvedl, ale hlas, který zaslechla, nebyl ten, který chtěla slyšet.

„Prosím?“

Bella nakrčila zmateně obočí. „Kdo to je?“

„Já… našla jsem ten telefon na parkovišti před školou ve Forks. Zrovna ho nesu do sekretariátu.“

„Zítra si ho vyzvedneme, díky,“ vypravila ze sebe Bella a hovor ukončila.

Brala schody po dvou, když běžela do spodního parta, kde už na ni kupodivu všichni čekali a v jejich tvářích se zračila starost.

„Kde by mohla být?“ zeptal se Emmett a ostatní se přidali s podobnými otázkami. Všechny pohledy byly stočeny na Bellu, ale ona se dokázala dívat do tváře pouze jednomu – Edwardovi. Ten na ni totiž upíral pohled, který zračil starost taky o Bellu, nejen o Annie. A to ji nějakým způsobem nutilo se mu dávat do očí.

„Já nevím,“ zaúpěla Bella zoufale. „Kdekoliv!“ Cítila, jak se jí slzy hrnou do očí, a zuřivě se je snažila potlačit.

„Pohádaly jste se?“ ozvala se mírně Alice.

Bella horlivě přikývla. „Ano. Tentokrát to zašlo příliš daleko. Není na mě naštvaná, to jsem si jistá, myslím, že je pouze zoufalá. Jenže… co když jí někdo něco udělal?“

„Alice,“ oslovil Edward svou sestru a věnoval jí významný pohled, ale ona jen zavrtěla hlavou. Bella si jejich tiché, zvláštní konverzace vůbec nevšímala.

„Pojedeme ji hledat,“ rozhodl Carlisle. „Rozdělte si auta.“

Když Bella o pár minut vybíhala do prudkého deště, byla téměř jako zmámená – částečně strachem, částečně zuřivým odhodláním sestru najít. Zdálo se, že nepěkné počasí vyvolalo u ostatních ještě větší nespokojenost, a Bella si myslela, že jde o skutečnost, že se jim hůř pojede. Nevěděla, že na tom má podíl fakt, že teď nebudou moci vystopovat Annie podle pachu, protože déšť všechen smyl.

Bella se posadila do auta vedle Edwarda, který ihned nastartoval a vyrazil. V mercedesu jel Carlisle, Emmett měl Jeep, Alice Porsche a u ostatních si Bella nebyla jistá, vypadalo to, že čekají, až vyrazí ona s Edwardem.

„Jsi v pořádku?“ optal se jí tiše Edward.

„Ne,“ odvětila stejně potichu Bella. A opravdu nebyla. Její sestra byla bůhvíkde, počasí jim zrovna nepřálo a den se pomalu uchyloval k večeru. 

Autor: CeKarin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry rozdílů - 6. kapitola: