Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry rozdílů - 4. kapitola

10.12.2012 (16:30) • CeKarin • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3094×

4. KAPITOLA

  Když se ráno Bella probudila, měla takový divný pocit. Něco mezi strachem a nervozitou. Nebo možná obojí dohromady. A netrvalo jí moc dlouho, aby přišla na to, proč tohle cítí.

  Nová škola a Anabella, odpověděla si sama pro sebe v duchu a hned nato se otřásla.

  Vyskočila z postele a ihned se hrnula ke kufru, který ještě nestihla vybalit, aby byla co nejdříve připravená na snídani. Potajmu doufala, že bude v jídelně dříve než Annie, aby si užila chvíli, kdy není někým přerušována nebo ztrapňována.

  Začala se prohrabávat věcmi, když si někdo za ní odkašlal. Bella vyděšeně vyjekla a spadla na zadek, jak byla předkloněna v dřepu.

  „Och, omlouvám se,“ vyhrkla rychle Alice a přiskočila k ní ode dveří, aby jí pomohla na nohy. „Nechtěla jsem tě vylekat.“

  Bella se ošila; netušila, co má čekat. „To je v pořádku. Ehm, potřebovala jsi něco?“

  Alice se zeširoka usmála. „Jen jsem ti přinesla oblečení, které si dnes vezmeš do školy.“

  Isabell zmateně nakrčila čelo. „Obávám se, že vůbec netuším, o čem to mluvíš. Já své oblečení mám.“

  „Jo, to jsem si všimla,“ zamumlala tiše Al a poté hlasitěji dodala: „Já mám ve zvyku oblékat všechny z rodiny. Víš, jako jim vymyslet, v čem půjdou do školy, nebo do práce a tak. Zkrátka miluju módu, takže bych ti byla hrozně vděčná, kdybys mi dovolila ti vybírat oblečení.“

  Bella byla sice její prosbou velice překvapená, ale bylo hezké vidět, jak pouhý souhlas dokáže s Alicí dělat nevídané věci. Její oči zářily radostí a její upřímný úsměv ozařoval celou její tvář. „No, tak dobře. Ještě jsem si nestihla vybalit věci, ale až to udělám –"

  „Ehm… No, nemyslím to nějak špatně, ale raději bych použila svůj vlastní šatník.“

  „Nemůžu si brát tvoje věci,“ namítla Bella nesouhlasně.

  „Tvé sestře by to nevadilo,“ opáčila Alice nakysle.

  „Jenže já nejsem ona,“ prohlásila Bella rozhodně a pro jednou byla ráda, že to tak doopravdy není.

  Alice vzdychla. „Však já vím a jsem tomu jenom ráda. Ale k tématu – teď jsi moje sestra a neuděláš mi ničím větší radost, než když si ode mě půjčíš oblečení, které ti sama vyberu. Neboj se, postupně ti seženeme pořádné kousky do tvého nového šatníku.“

  „Alice,“ oslovila ji Bella mírně, nechtíc ji urazit. „Opravdu oceňuju tvou… štědrost, ale já jsem spokojená s tím, co nosím, a nehodlám na tom nic měnit. Je to pohodlné a ne moc drahé, tudíž přesně můj styl.“

  „Ale díky tomu, že jsi v naší rodině, už nemáš o peníze nouzi.“

  „Nebudu toho zneužívat.“

  „Jsi v rodině, nezneužíváš toho.“

  „Alice.“

  „Bello,“ zastavila ji Al rázně, doufajíc, že tahle nesmyslná debata skončí, ale Isabell se jen tak vzdát nehodlala.

  Zhluboka se nadechla. „Pochop, prosím, že nejsem Annie. A nikdy nebudu. Nechci využívat toho, že máte peníze, nechci. Tak mě do toho, prosím, nenuť.“

  Alice zavrtěla hlavou. „Já nechci, abys byla svou sestrou. Jsi přece mnohem lepší než ona.“ Tahle poznámka vyvolala na Isabellině tváři úsměv. „Tak si, prosím, dnes vezmi mé oblečení a odpoledne se jen podíváme na nějaké nové. Ano?“

  Bella rezignovaně vydechla. „Dobře, ale pamatuj, že je to jen proto, že ti to udělá radost.“

  Alice se usmála, a ačkoliv to od ní bylo hodně spontánní, natáhla se, aby Bellu objala. „Jsem tak ráda, že mám takovou sestru.“

  „I já, Alice, i já.“

  Nepůjdu tam, ne, prostě ne, říkala si Isabell v duchu, když stála za rohem jídelny. Byla osprchovaná, navoněná a oblečená. Měla na sobě světlé džíny, hnědý háčkovaný svetr, který odhaloval jedno rameno, a baleríny stejné barvy jako top. Alice ji chvíli přemlouvala, ať si vezme ty hnědé boty na klínovém podpatku, ale Bella si nakonec prosadila svou. Vlasy si nechala volně rozpuštěné, jako to dělala pořád, s lehkými vlnami na zádech.

  Do jídelny se nebála vejít proto, že si snad myslela, že by Alicin vkus byl příliš extravagantní nebo vyzývavý, to vůbec ne. Možná, že někdy byl, ale na Bellu se ho zatím zkoušet nepokoušela. Ona se zkrátka bála toho, že ji budou odsuzovat. Od Annie by to nebylo nic nového, pravděpodobně prostě prohodí něco jako: „Nepoučitelná. Ty nevíš, že půjčování cizího oblečení tvůj ošklivý ksicht nespraví?“ nebo něco podobného. Ale co řeknou ostatní Cullenovi? Co když se Esmé nebo Carlisleovi nebude líbit, že si půjčuje oblečení jejich dcery? Co když k ní Rose vrhne pohled, který sám od sebe bude říkat, že vypadá příšerně? Co když se jí Emmett s Jasperem vysmějí? Co když si jí Edward ani nevšimne? Přestože se k ní všichni, až na Edwarda, včera chovali hezky, není žádný důvod, aby své chování změnili, protože na ně určitě brzy začne fungovat Anniin talent.

  „Nenápadná jako slon na střeše,“ poznamenal Emmett za jejími zády a v příští vteřině ji chytil za boky a dotlačil do jídelny.

  Bella zčervenala studem, ale pozdravila všechny přítomné – totiž všechny Cullenovy, bez Annie – a posadila se na poslední volnou barovou židličku. Seděla mezi Edwardem a Jasperem, kteří měli v rukou hrnečky a upíjeli z nich, ačkoliv se nikdy neozval zvuk, že by v šálku byla nějaká kapalina. Vedle Jaspera seděl Carlisle a o něčem s ním tiše hovořil.

  Alice a Rose seděly naproti nim a osmou – poslední – židličku zaujímala Esmé. Ty tři se také o něčem bavily, a zatímco Alice je očividně přesvědčovala, Esmé s Rosalií měly ve tváři zděšení a hrůzu a nevěřícně kroutily hlavami.

  Emmett se posadil vedle Alice a zaposlouchal se do jejich rozhovoru.

  Bella začala pojídat vločky s mlékem, když se k ní Edward otočil.

  „Sluší ti to,“ pochválil její vzhled. „Koukám, že Alice zakročila.“

  Bella se pousmála. „Děkuju. Jo, úplně se rozlítila. Jen tak tak jsem jí vymluvila podpatky.“

  Edward se zasmál a zase trochu usrknul ze svého hrníčku, když Bellin pohled padnul na piano, které stálo na vyvýšeném pódiu. Včera si ho ani nevšimla.

  „Umíš hrát?“ zeptal se jí Edward.

  Isabell rychle zavrtěla hlavou. „To neumím, ale je velmi krásné. To je tvoje?“

  „Ano, čas od času hraju.“

  „Zahraješ mi někdy?“ vyhrkla příliš rychle a ihned zalitovala své zbrklosti. „Tedy – nemusíš, jestli nechceš, mě to jen napadlo.“

  „Rád.“ K Belly překvapení vstal ještě v tu chvíli a pokynul jí k tomu překrásnému nástroji. Ani nezaváhala a vydala se za ním. Netušila, proč se najednou chová takhle zvláštně, ale byla si téměř jistá, že jakmile se v místnosti objeví její sestra, Edward bude mít oči zase jenom pro ni.

  Posadila se na lavičku vedle něj a on piano otevřel. Jakmile se jeho prsty rozeběhly po klávesnici, úžasem jí spadla brada a ona jen okouzleně pozorovala, jak se Edward usmívá, pohlcen hudbou. Když spatřil její obličej, uchechtl se, ale pak se jí podíval do očí.

  „To je nádherné. Kde ses naučil takhle hrát?“

  „No, ehm, měl jsem prostě hodně volného času. Šlo to téměř samo.“

  Bella se usmála a dál poslouchala tu nádhernou melodii. Otočila se dozadu, jestli jsou stále ostatní v místnosti. Byli tam. Alice, Esmé a Rose byly natočené jejich směrem a usmívaly se, a jakmile zachytily Bellin pohled, uhnuly pohledem. Kluci se o něčem bavili.

  „Chceš to zkusit?“ zeptal se náhle Edward a Isabell se na něj překvapeně otočila.

  „Jako hrát? Ne, já to neumím.“

  „Jen to zkusíš,“ přemlouval ji. Než stačila namítnout, vzal její ruce do svých, chytil ji za prsty a ty pak něžně přikládal na klávesy. Bylo to neuvěřitelné. Byla si absolutně jistá, že tohle přece normálně nejde. Ale Edward byl evidentně dost obratný na to, aby to zvládl.

  „Ty jo, trvalo mi snad věčnost, než jsem našla něco vhodného na sebe! Už opravdu potřebuju ty nákupy,“ ozval se Anabellin hlas a vzápětí se objevila v místnosti.

  Bella si nešťastně povzdechla. A je to tu, už nemá nejmenší šanci. Ale Edward udělal něco nečekaného – chytil obě její ruce pevně do svých dlaní, zavřel oči a soustředěně nakrčil čelo.

  „Edwarde, co se děje?“ zeptala se ho Bella šeptem opatrně.

  Jen zavrtěl hlavou.

  Když Annie spatřila ty dva, jak sedí u piana, zmocnila se jí neskutečná zlost, že v první chvíli chtěla úplně zahodit veškerou snahu být lepší než Bella, popadnout první věc, co bude při ruce, a rozbít to, nebo to po své nevlastní sestře hodit.

  Jak ji Edward držel, to Anabell neskutečně štvalo. Jenže nevěděla, co má dělat. Co by udělala Bella? Sklopila by nešťastně hlavu, sedla si a dělala, že si toho vůbec není vědoma? Přišla by k nim a něčím Annie shodila?

  Anabelle bylo jasné, že by se Bella raději stáhla, než aby se začala hádat, ale má to udělat i ona? Je to opravdu dobré řešení?

  Nakonec tak skutečně udělala. Posadila se na židli, pustila se do vloček, které jí Esmé připravila, a pokusila se nevšímat si toho. Periferním zrakem viděla, jak ji u stolu téměř všichni pozorují.

  Co to zase dělá? ptala se Rosalie sama sebe v duchu. Edwarde, jsi v pořádku? Mírně se natočila, aby viděla, jak Edward krátce přikývnul. Páni, ten měl ale výdrž. Ale co ta Annie? Ono nestačilo, že jí všichni včera naletěli a teprve dnes jim Alice s Carlislem osvětlili situaci, ona ještě teď hraje tu svou hru.

  Když Annie dojedla, usmála se na Esmé. „Bylo to skvělé, děkuju moc.“ Otočila se k Alici, aniž by si všimla podezíravého pohledu, kterým ji Esmé obdařila – Anabell si zkrátka myslela, že už je má všechny na háku, a kdyby nebylo Alice a Carlislea, tak by tomu tak skutečně bylo. „Dnes večer má být módní přehlídka Chanelu živě v televizi. Doufala jsem, že se ke mně přidáš?“ Pokusila se vytvořit plachý úsměv.

  Alice vyzdvihla nahoru obočí. „Nevím, jestli to stihneme z těch nákupů, ale můžeme to dát na automatické nahrávání.“

  „To by bylo prima,“ souhlasila Annie a na moment se opravdu chovala normálně.

  Al z ní byla zmatená, ale stále se nevzdávala těch nenávistných, podezíravých a ostražitých myšlenek.

  „Bello, můžu s tebou na chvíli mluvit?“ zeptala se Anabell. Celou svou duší si přála, aby jí Isabella odsekla něco v tom smyslu, že to teda vážně nemůže, a ukázala tak svou špatnou stránku – ne, že by Annie skutečně o nějaké věděla.

  Bella se na ni překvapeně zadívala. „Jistě.“

  Annie se pokusila skrýt zklamaný výraz, místo toho pozorovala svou nevlastní sestru, jak se dívá Edwardovi zpříma do očí, jako by spolu komunikovali pouhým pohledem. Už, už chtěla prohodit nějakou netrpělivou poznámku, když se Bella zvedla a společně s Annie odešly do vedlejší místnosti.

  „Copak potřebuješ?“ zeptala se mile Bella, ale každý by poznal nejistý podtón, co se v jejím hlase skrýval. Netušila totiž, co má znamenat sestřino chování. Byla si naprosto jistá, že přes noc žádnou změnou neprošla… ale co se tedy stalo?

  Anabell se rádoby kajícně zatvářila. „Chtěla jsem se ti omluvit za mé včerejší chování,“ promluvila normálním hlasem, do kterého dávala víc důrazu, aby to slyšeli i přítomní ve vedlejší místnosti – netušila ovšem, že ti by to slyšeli, i kdyby se snažila o sebemenší šepot. „Chovala jsem se hrozně, jen na mě dolehlo to stěhování.“

  Bella přimhouřila oči. „Annie, řekni mi rovnou, o co jde.“

  „O co si myslíš, že mi jde? Zkrátka se ti omlouvám, víš přece, že taková nejsem.“ Annie se bezděky kousla do rtu – jenže ona tolik sázela na Bellinu dobrotu, že doufala, že neřekne nic, co by mohlo ohrozit její plány.

  „O čem to tu, sakra, mluvíš?“ zeptala se šeptem Isabell. Pak se zhluboka nadechla a dlouze vydechla. „Podívej, já ti… odpouštím. Všimla jsem si, jak ses chovala k Esmé.“ Pousmála se. „Tohle je dobré, Annie. Ona si to zaslouží.“

  „Nemíníš mě tu zase vychovávat, že ne?!“ vyhrkla Annie tichým šeptem a vzápětí toho zalitovala, ale uklidňovala se tím, že to nikdo z Cullenových slyšet nemohl. „A ještě něco, než odejdu – myslela jsem, že jsme se včera dohodly.“

  „Na čem?“

  „Na Edwardovi,“ zašeptala jí do ucha. „Už jsem si ho zabrala já, takže nevím, co to mělo být za představení u toho piana, ale nesnaž se.“

  Bella se zkoumavě zadívala do Anabelliných očí a pak si chápavě povzdechla. „Tohle je jen hra, viď? Chceš na ně udělat dojem, aby tě měli rádi.“

  Annie chtěla v první chvíli vyhrknout, že to samozřejmě není pravda, ale konec konců… Kdo by ji tu kromě Belly slyšel? A proč by měla být na svou sestru hodná, když si to vůbec nezaslouží?

  „Cos čekala? Že se z nás dvou skutečně stanou kamarádky? To nikdy.“ Její šepot byl tak výhružný, až se Belle udělalo mdlo a musela se chytit zábradlí, které vedlo do horního patra, aby udržela balanc. Vždycky měla ze své sestry respekt, ale nikdy se jí nebála – možná to způsobil fakt, že byly u nové rodiny, u které mohla Bella nalézt nový život. „Zabilas nám tátu, Isabello.“

  Bella zaskučela. Ta věta ji bude pronásledovat celý život. Bylo to jako v tom hororu, jehož jméno si nemohla vybavit. Ani ho neviděla, ale ta věta, o kterou tam šlo, vypovídala o všem. Za sedm dní zemřeš. Vždy, když už si Bella myslela, že je klid, pronesla Annie tu větu, která fungovala jako zaklínadlo, a Belle se do nitra sesypaly všechny ty zoufalé pocity a vina, kterou cítila, ačkoliv byla přesvědčená, že za nic vlastně nemůže.

  „Jsem ráda, že jsme se usmířily,“ pronesla Anabella nahlas tónem, který byl tak falešný, že by to poznal každý. Belle zbylo jen doufat, že si toho všimli i Cullenovi.

  Poté, co Annie odešla zpět do vedlejší místnosti, se Bella ještě pár vteřin přidržovala zábradlí, dokud se jí nezklidnil dech a nezačala znovu racionálně uvažovat. Musela si připomenout, že má s Cullenovými stále šanci na nový začátek.

  Vrátila se zpátky, ale to už nebylo třeba, protože všichni vstávali od stolu a chystalo se do školy. Ach ne, pomyslela si vystrašeně Bella. Jen to ne!

  Alice ladně skočila ke komodě pod krásným obrazem a obratně vytáhla z horního šuplíku klíče od auta. Na Emmetta vyplázla jazyk, což Bella nepochopila, ale právě v tu chvíli ji nesmírně zaujal ten překrásný obraz, a tak se k němu omámeně vydala, aby si ho prohlédla zblízka.

  „Co je to za krajinu?“ zeptala se zvědavě.

  „Londýn,“ odvětil jí mile Carlisle.

  Isabell se mírně pootočila, aby se na něj podívala. „Opravdu? Z jakého století to pochází?“

  „Myslím, že někde kolem roku 1640… přesně to nevím.“ Carlisleův hlas zněl zvláštně, ale Bella nad tím jen v duchu mávla rukou – byla natolik uchvácena tím krásným městem, že hořela touhou dozvědět se víc.

  „Za Cromwellovy vlády?“ navrhla.

  Carlisle povykulil oči a nebyl jediný – většina Cullenových se na ni překvapeně podívala, ale Bella byla zvyklá na tyto pohledy, za svůj život přečetla už tolik knih, že měla nastudované dějiny snad celého světa. „Ano, nějak tak. Tebe zajímá historie Anglie?“

  Bella se pousmála, otočila se na ostatní celým tělem a přešla zpátky do jejich hloučku. „Vždycky jsem se do Londýna chtěla podívat, ale nikdy jsem neměla příležitost, takže jsem spíše četla knihy, abych si dokázala lépe představit jeho minulost a přítomnost. A ten obraz je vskutku krásný.“

  „Mám ve své pracovně hromadu knih o Anglii a Londýně – kdybys měla zájem…“

  „Skutečně?“ Belliny oči svítily zájmem a ona si byla jistá, že v takovéto euforii ji ještě Cullenovi neviděli. „Tak to bych vám byla vděčná, jestli vám to ovšem nebude vadit.“

  „Nebude, samozřejmě, posluž si, kdykoliv budeš chtít. A, Bello, jsem Carlisle, tykej mi.“

  Belliny tváře se naplnila červení.

  „Mohla bych si od tebe také půjčit jednu knihu, Carlisle?“ ozvala se Anabell ve snaze šplhnout si a upoutat na sebe pozornost. „Přesně si nepamatuju název a autora…“

  „A ani si nejsem jistá, jestli to vůbec byla kniha,“ napodobila šeptem Bella sestřin namyšlený hlas. Najednou uslyšela několikanásobné uchechtnutí a zvedla hlavu. Všichni se snažili skrýt úsměv, až na… Edwarda. Ten stál ke všem zády, ruce v kapsách a díval se z okna, jako by tam vůbec nebyl. Bella se zamyšleně kousla do rtu a přemítala, jestli se cítil stejně, když spolu seděli u piana.

  „Měli jsme za úkol to přečíst doma. Bylo to o… lodi?!“

  Bella se nahlas zachichotala a vzápětí toho litovala, když se Anabellin ostrý pohled opřel do jejího obličeje. Ona si ale nemohla pomoci – věděla přesně, co má sestra na mysli. Anabell nebyla čtivá, za svůj život nepřečetla jedinou knihu, eseje většinou hledala na internetu nebo je vydolovávala z Belly, ale nikdy nic nepřečetla. Kniha, o které právě mluví, byl příběh Titaniku, ve které byly pouze obrázky. A vůbec, byla to spíš taková encyklopedie.

  „Něco k smíchu, Bugly?“ Poslední slovo zašeptala.

  Bella zaťala rozzlobeně čelist. Když ji povolila, zhluboka se nadechla a vydechla. „Vůbec nic, Annie,“ odpověděla a pokusila se znít upřímně, bez toho jízlivého podtónu, který měla chuť použít. „Jen, že ta loď byla Titanic. Jmenovalo se to Encyklopedie „Nepotopitelné lodi“.“ Mile se na ni usmála.

  Anabell se v očích výhružně zablesklo. „Já už bych jela, co myslíte?“ Otočila se na ostatní a ti nonšalantně pokrčili rameny.

  Že by si Bella uchovávala nějakou naději, že pojede s Edwardem, to rozhodně ne, takže ji velmi překvapilo, když osazenstvo stříbrného Volva byla právě ona, Edward, Alice a Emmett. V druhém autě, červeném kabrioletu, jela Rosalie, Anabella a Jasper. Bellu zaráželo, proč nejela Alice s Jasperem a Rose s Emmettem, ale vypadalo to tak, že se na tom domluvili… jako by byla potřeba Alice při ní a potřeba Jazze při Annie.

  „Těšíš se do školy? Na nové spolužáky?“ zeptala se Alice, sedící na zadním sedadle společně s Isabell.

  Bella se na ni podívala a chvíli přemítala, co by měla říct – pravdu a riskovat, že se na ni budou dívat skrz prsty, nebo lež, kterou potom bude muset po zbytek dne plnit, aby nepojali podezření? Zkusila to a použila pravdu.

  „Ani ne,“ odvětila upřímně.

  „Proč ne?“ zeptal se zvědavě Emmett a otočil se za ní dozadu, při čemž si vyměnil rychlý pohled s Edwardem, který řídil.

  Tohle přesně nechtěla, vysvětlovat, proč nemá zájem o nové přátele, proč by raději celý den strávila obklopená rodinou Cullenových. „Do školy se těším, chci se učit, ne že by mě přímo bavily všechny předměty, ale nějaké ano, takže na to se těším, ale noví spolužáci… Chvíli mi trvá, než si zvyknu na prostředí a okolnosti a stejně – bude tu Anabella, takže pravděpodobně nebudu mít moc šanci se s někým spřátelit dříve, než mě přede všemi pomluví nějakou sprostou lží.“ Samotnou ji překvapilo, jak rychle dovedla říct pravdu bez rozpaků. Ty ovšem přišly vteřinu na to, když domluvila a všimla si, jak si ji tři členové té úžasné rodiny prohlíží.

  „Nemyslela jsem to tak, že je Annie nějak špatná, jen si moc jako sestry nesedneme.“ Kousla se nervózně do rtu. Tohle také přece nechtěla. Nechce pomlouvat svou sestru a být stejná jako ona, tohle ne…

  „Sakra,“ zašeptala si pro sebe a pak dodala hlasitěji: „Víte, jak jsem to myslela, že ano? Nechtěla jsem ji u vás pomlouvat, nebo tak.“ Už buď raději zticha, Bello, okřikla se v duchu.

  „Víme, jak jsi to myslela,“ přitakala Alice a příjemně se na ni usmála. „A neboj, kdyby tě chtěla sestra nějak zesměšnit, máš tu nás.“

  „Ne,“ zarazila ji a začala zběsile vrtět hlavou. „Takhle jsem to nemyslela, nechci, abyste se stavěli proti ní jenom proto, že se mnou nevychází.“

  „Bello,“ oslovil ji pečlivě Emmett, „otevři oči – ne všichni lidi podlehnou jejímu kouzlu. Ty ho máš také, jen si ho nikdo nevšímá.“

  Pousmála se a zčervenala. „Díky.“

  Už stavěli u školy, takže se podívala z okénka a pozorovala skrz kouřově černé sklo prostředí školy. Byla to obyčejná budova, podlouhlá. Do tříd se chodilo zvenčí, očividně, ale uprostřed byly větší dveře, takže tam určitě také nějaké učebny budou. Spolužáci kolem ní byli oblečeni úplně normálně, a hlavně vhodně, co se týče počasí. To jenom její sestra bude za chladnokrevného magora. Kde se to ve mně, krucinál, bere? zeptala se sama sebe v duchu.

  Když se veškeré oči na parkovišti upřely na dvě přijíždějící auta, Belle se hlasitě rozbušilo srdce. Dneska bude asi středem pozornosti víc, než by si přála. Ale byla si jistá, že jí to vynahradí Annie, která stoprocentně nenechá všechnu popularitu připadnout na Bellu.

  Isabell vzdychla, a jakmile zaparkovali na místě, otevřela dveře vozidla. 

Hrozně se chci omluvit, že mi to tak dlouho trvalo. Když jsem se vrátila ze SF, tak jsem na to vůbec neměla čas. Měla jsem starosti s prvním rokem na vysoké, takže jsem byla ráda, že jsem si občas našla volno k četbě nebo relaxu u filmů. Na psaní povídek jsem neměla ani pomyšlení. Takže se opravdu omlouvám a strašně se stydím, že jsem vás nechala tak dlouho čekat. Když jsem odjížděla, kapitolu jsem měla napsanou jen z půlky, takže jsem si včera večer sedla k počítači a hezky ji dopsala. Jakmile jsem se podívala na komentáře, co jste mi za tu zatím napsali, myslela jsem, že se propadnu studem. Všechny mě samozřejmě potěšily, akorát jeden mě zarazil. Od někoho, kdo se podepsal jako fanoušek Stmívání a kdo mi vyčetl, že jste mě všichni povzbuzovali a já nejsem schopná napsat jediný komentář... Vím, že jsem to zkazila, ale já jsem tu povídku sem vůbec vydávat nechtěla. Psala jsem si nedávno s BellouSet a obě jsme se shodly na tom, že ty povídky píšeme pro naši vlastní radost a sem je dáváme. jenom pokud by měl někdo další zájem, ne proto, že chceme pochválit. Takže se nad tím zamyslete, a přestože se na povídky těšíte, neměli byste autorům dávat ultimáta, nebo je kárat za to, jak jsou neschopní. Věřte, že oni dělají, co můžou. Děkuji těm, co si tohle přečetli, a zároveň těm, co četli kapitolu a odpustili mé "malé" zdržení. :-)

Autor: CeKarin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry rozdílů - 4. kapitola: