Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry rozdílů - 2. kapitola

20.07.2012 (18:15) • CeKarin • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 3462×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

2. kapitola

  „Isabello!“ ozval se z dolního patra Anabellin hlas. Bella zarytě mlčela, nebude přece hulákat přes celý dům, je to nevychované – což si Annie zjevně vůbec neuvědomovala. Bella přehodila osušku přes topení ve své malé, ale nádherné koupelně a naposledy se prohlédla v zrcadle ve starších teplácích a černém tričku větší velikosti, na kterém byl velký nápis I love baseball a pod tím kurzívou Go, Gators, go! Ne že by baseball nějak zvlášť sledovala, ale pamatovala si, že na něj s tatínkem hrozně ráda koukala, a občas i teď se na něj někdy dívá. Navíc bylo pohodlné.

  Bella si rukou prohrábla ještě vlhké vlasy a s povzdechem vyšla z pokoje. Věděla, že v obývacím pokoji pravděpodobně bude celá Cullenovic rodina, Annie a stoprocentně i Edward, který se od Isabelliny sestry nehnul na krok od té doby, co krátce po poledni přijeli. A to je už osm hodin večer!

  Při večeři, kterou měli před hodinou, seděl na židli naproti Anabelle a zbožně ji pozoroval. Bella seděla tiše jako myška vedle něj a klopila smutně pohled do talíře lasagní. Vedle Annie seděla Alice, která se na svého bratra nespokojeně mračila. Bella její chování nechápala, ale neměla v úmyslu se ptát. Každopádně, Esmé byla bezvadná kuchařka, ačkoliv nevypadalo, že by si večeři sama dala. Vlastně… nikdo z nich nic nejedl.

  Isabell vešla do obývacího pokoje a pohled jí okamžitě spočinul na její sestře a Alici, které seděly vedle sebe na pohovce a listovaly módním časopisem. I kdyby si Cullenovy nezískala kvůli povaze, má spousty jiných vlastností, kterými dokáže lidi kolem sebe okouzlit. Jejího příchodu si ani jedna z nich nevšimla, zato ten velký, Emmett, k ní ihned vzhlédl a rošťácky se usmál, když zaregistroval nápis na jejím triku.

  „Pojď si sednout k nám, baseballistko,“ poplácal místo vedle sebe a Bella tam ostýchavě došla, načež se s rozpaky posadila. Emmett se na ni usmál a Jasper, sedící v malém křesílku naproti nim, se také pousmál.

  „Fandíš Gators, jo?“ zeptal se zvědavě. Překvapilo ji, že v jeho tónu nebylo nic než zájem a přátelskost. Na tohle by si rychle zvykla… ovšem, to by nesměla existovat Anabella.

  „Já jsem byla na zápase Gators, tenkrát jsem na sobě měla – „

  „Mám dojem, že jsem se tě na nic neptal,“ přerušil ji Emmett a vrhl po ní významný pohled se zvednutým obočím.

  Anabella trochu vykulila oči, ale samozřejmě hned vycouvala a věnovala se dál časopisu. Alice od ní odvrátila zrak a posunula se blíž k Emmettovi, Jasperovi a Belle.

  Bella hypnotizovala své prsty, když se ozval Jasperův hlas: „Neodpověděla jsi na otázku,“ připomněl jí příjemným hlasem.

  „Ehm, jo, omlouvám se,“ zašeptala a pak dodala normálně: „Můj… náš táta měl rád baseball. A fandil právě tomuhle týmu. Koukala jsem s ním často a tak nějak mi to zůstalo.“ Jemně se pousmála.

  „No, tak to můžeme koukat spolu, protože já Gators miluju,“ zahalekal Emmett.

  „I já,“ přidal se Jasper.

  Bella se na ně usmála, a jak zvedla hlavu, všimla si Anabellina vraždícího pohledu. Rychle sklopila zrak.

  „Kde jsou ostatní?“ zeptala se Annie znuděně. „Edík… a tak?“

  Alice zatnula čelist a oči jí začaly zlostně žhnout. „Edward odjel s Carlislem do města. Potřebovali ještě rychle něco zařídit. Esmé s Rose jsou nahoře, za chvíli k nám přijdou.“

  Anabella byla překvapená tím nepřátelským tónem, nikdo se k ní takhle nikdy nechoval. Nechápala, jak je možné, že tuhle rodinu tak docela neokouzlila svým šarmem.

  Isabella, která sice svou sestru neměla tak úplně v lásce, ale věděla, že by jí později dala co proto, se nervózně ošila. „Annie dává hrozně ráda lidem přezdívky,“ řekla – nebyla to lež, ovšem – a falešně se usmála.

  Do obličeje jí střelily čtyři páry nechápavých očí.

  „No ano, jedné holce ze třídy, která se jmenovala Cassandra, říkala Andrie. Hrozně se jí to líbilo.“ Tohle byla pravda. Jenže ta Andrie patřila do Anabelliny party, takže se nemohl nikdo divit, že tu přezdívku začala hned zbožňovat.

  Annie ovšem žádnou pomoc nechtěla, myslela si, že Bella útočí. S hraným přátelstvím se usmála a v jejím úsměvu byly stopy zákeřnosti, která jí nešla tak dobře skrýt. „Jo, to si pamatuju. A tobě říkali… Bugly.“

  „Co?“ vyhrkl nechápavě Emmett a Bella strnula – ano, tak jí opravdu říkali, tu přezdívku vymyslela Annie už na základce a všichni se podřídili.

  Bella zavřela oči, jak měla sklopenou hlavu, a řekla silným šeptem, při kterém jí několikrát přeskočil hlas, jak bojovala se vzpomínkami a pláčem: „B jako Bella a Ugly jako ošklivka – Bugly.“

  Alice jí pohladila po zádech. „To je pěkně ošklivé. Ten, co to vymýšlel, musel být slepý.“

  Anabella vrhla po sestře varovný pohled, aby necekla o tom, kdo přezdívku skutečně vymyslel, ale Bella si řekla: Proč ne? Vždyť je to pravda. Nemůžu Annie pořád ustupovat.

  „Ve skutečnosti,“ nadechla se a trpce se usmála na Alici, Emma a Jazze, „tu přezdívku vymyslela Annie.“

  „To není tak docela pravda,“ bránila se dotyčná, přestože v místnosti jí nikdo nevěřil – všichni koukali stranou. „Vymyslel jí někdo jiný, já jen byla v té partě.“

  Za nimi se ozvaly hlasy a vzápětí vešla Esmé s Rosalií do pokoje. Obě si ostražitě měřily Anabellu, která se otráveně ovívala časopisem.

  „Je tu děsná nuda,“ oznámila, když se ženy posadily. „Co kdybychom si zahrály flašku? Pravda a úkol. Samozřejmě počkáme, až dorazí i Edík.“

  „Annie,“ okřikla ji Bella šeptem, ale ona nereagovala.

  „Vlastně si myslím…,“ začala Rosalie a nasadila stejný nepřátelský výraz a tón, jaký měla před chvílí Alice, „že bez Edwarda klidně hrát můžeme. Mimochodem, přezdívku Edík opravdu nesnáší, tak jestli ho nechceš naštvat…“

  Annie to ignorovala. „Takže flaška? Isabella ji má moc ráda, viď že jo?“

  Bella polkla. Vzpomínky na základku a první dva ročníky střední školy se natlačily na povrch. Hru flašku přímo nesnášela, hlavně proto, že ji byla vždy donucena hrát.

  „Jestli nechceš hrát, tak nemusíme,“ nabídla Al, když viděla Bellin vystrašený obličej.

  Anabell si odfrkla. „To je typická Isabella. Hrozně se všeho bojí…“

  „Hraju!“ zahlásila hlasitě Bella a poposunula se blíž ke stolku, na který právě Jasper položil plastovou lahev.

  „Než začneme,“ řekl ještě Emmett, „všiml jsem si, že máš raději oslovení Bella, že?“ Otočil se na Bellu, a ta přikývla. Zavrtal pohled do Annie. „Takže jí tak budeme všichni říkat, když se jí Isabella nezamlouvá.“

  A nikdo si nedovolil mít námitky.

  Bella s vykulenýma očima pozorovala dění okolo a nedovolila si ani pípnout, jak se bála, že si u někoho pohorší. Annie si s nakrčením čelem hryzala ret a přemýšlela, jakou otázku dá své sestře, které ještě za celou dobu, co hrají, nedávala nic. Esmé s Rose se nakonec flašky nezúčastnily, ačkoliv obě pozorně poslouchaly dění z horního patra.

  Zatím musela odpovědět na Alicinu otázku, jestli by váhala mezi Chanelem a Diorem, na Emmettovo grizzly versus puma a Jasperovo, jestli se zajímá o historii. Na všechny otázky odpověděla váhavě, protože vůbec netušila, kam tím míří. Byly to zvláštní otázky, na které by se jí rozhodně nikdo jiný nezeptal, ale Bella si za ten den stihla všimnout, že Cullenovi jsou velmi divná rodina, tudíž by ji něco takového nemělo překvapovat.

  Sama Isabell se ptala pouze Emmetta, protože jindy na ni nevyšel konec flašky, a její otázka byla tak ubohá, že nad ní Anabella obrátila oči v sloup a pohrdlivě si odfrkla. Zeptala se, jestli je něco, co by chtěl v životě dokázat, na jeho sny a touhy. Emmett odpověděl, že by si přál dát zákaz lovu medvědů, protože je jejich velký obdivovatel – za což si vysloužil významný pohled svých dvou sourozenců -, pak se zamyšleně odmlčel a pronesl tak ledabyle, jako by to byla dokonale nacvičená věta nějakého herce: „Pak vystudovat vysokou školu, přirozeně si najít dobrou práci a vzít si Rose. A nikdy neopustit svou rodinu.“

  Anabell se ptala Alice, jestli se jí na škole ve Forks líbí nějaký kluk. Alice zvedla překvapeně obočí a skepticky pokývala hlavou s výrazem, že si o Annie myslí, že je totálně padlá na hlavu, odpověděla: „Ehm, jo, líbí. Můj Jasper.“

  Bella se při té větě jemně pousmála. Už předtím se jí líbilo, jak Emmett dodal svatbu s Rose. Věděla, že v této rodině jsou velmi silné city a moc se jí to líbilo. A tahle hra… byla úplně jiná, než ta, na kterou byla zvyklá. Jí se zalíbila okamžitě, Annie si stále nemohla zvyknout na otázky, které ostatní podávají, tudíž si dál vedla svou…

  „První holka?“ zeptala se Jaspera.

  Bella si automaticky vyměnila pohled s Alicí. Co to má být? ptala se Bella samy sebe. Proč se před Alicí ptá na Jasperovu první lásku? Ale Alice si zachovala chladnou hlavu, až na prvotní okamžik překvapení, a hleděla nenuceně na Jazze.

  „Alice,“ odvětil Jasper klidně a zadíval se své přítelkyni do očí. „Předtím jsem sice byl krátce s Mariou, ale to se nepočítá. Nemiloval jsem jí, ne doopravdy, a ona mne také ne. Alice byla první a bude i poslední.“

  Anabella se Emmetta neptala, ale nyní přemítala nad otázkou, kterou položí Belle. Bella se obávala, co na ní vytáhne, a doufala, že to nebude téma první pusy, prvního milování, a podobně. Ale jako by jí četla myšlenky…

  „Už jsi o to přišla?“ vyhrkla ledabyle.

  „Co?“ vypískla překvapeně Alice.

  Annie se znuděně podívala na svou novou nevlastní sestru. „No ano. Nevím, jak tady u vás, ale u nás se hrála flaška s takovýmito otázkami.“ Otočila se zpátky na Bellu. „No?“

  Isabell se ošila a začervenala se.

  „Na tohle se odpovídat nemusí,“ zastal se jí Emmett, přestože právě před kluky bylo toto téma velmi trapné. „My Cullenovi máme jiná pravidla.“

  „Ale my ne,“ odsekla Annie.

  „Ne,“ řekla najednou Bella a zhluboka se nadechla, načež dlouze vydechla, jak se snažila uklidnit se. „Nepřišla jsem o panenství.“ Netušila, kde se v ní bere tolik odvahy, ale od té doby, co jí sestra řekla, jaké má plány s Edwardem, zatoužila předhonit jí. Ve všem, co to jen půjde. „Já si počkám na toho pravého.“ Jako by intuice, nebo k ní kdosi promluvil a ona automaticky vrátila sestře její posměšky. „Nevlezu do postele s klukem jen kvůli jeho penězům a postavení.“

  „Máš pravdu,“ přitakala souhlasně Anabell a zakývala hlavou. „Vůbec nechápu, jak to může někdo udělat.“

  Bella, Al, Jasper ani Emmett jí nevěřili. Ani trochu, ale ona si myslela, že je dokonale oblafla.

  „Myslím, že je čas tuto hru ukončit,“ ozval se náhle hlas Esmé a vzápětí se objevila i ona sama. Stoupla si vedle stolu, na kterém hráli.

  Bella si úlevně oddychla, že už to mučení nebude muset protrpět. Annie se to, samozřejmě, nelíbilo.

  „Cože? Proč?“ nasadila takový ten psí kukuč a tón, kterým si vždycky všechny obmotala kolem prstu. Esmé se na ni zaraženě podívala, jako by jí byla omámená, načež nezřetelně zavrtěla hlavou.

  „Je pozdě,“ vysvětlila a znepokojeně se podívala do očí svých tří dětí. „Určitě jste unavení; zítra je navíc škola.“

  Anabell nespokojeně zabručela a zůstala sedět. Bella se postavila na nohy, připravená odejít.

  „Ty už jdeš fakt spát?“ zeptala se překvapeně Annie své sestry a ušklíbla se, jak jí její sestra připadala hloupá.

  Bella pokrčila rameny. „Slyšela jsi – je pozdě.“

  „Já jsem zvyklá chodit spát pozdě, navíc jsem ještě chtěla počkat na Edwarda,“ oznámila Anabell.

  „Myslím, že bys měla jít nahoru, potřebovala bych si s tebou o něčem promluvit.“

  „Mě ty tvoje chytrý kecy opravdu nezajímají, takže si nedělej starosti a jdi si klidně lehnout,“ odbyla ji Annie.

  Bella zaťala ruce v pěst.

  „Hele, no tak,“ zahalekal Emmett náhle. „Jste snad sestry, ne? To se nemůžete tak chvíli chovat?“

  Bella sklopila pohled; nechtěla, aby někoho rozrušovaly, nebo obtěžovaly. „Omlouvám se,“ řekla.

  Emmett bojoval s nutkáním vysvětlit jí, že to byla narážka pro její sestru, ale ovládl se. Nechtěl zatím úplně ukazovat, na čí straně stojí. Nejraději by Anabellu poslal do háje, posadil ji do letadla, které ji odveze někam hodně daleko, a na celou její osobu zapomněl. Ale věděl, že kdyby odjela Annie, pravděpodobně by se za ní brzy vydal Edward, a to nemohl dopustit. Musí to tajemství Edwardova omámení vyřešit dřív, než bude pozdě, a bude lepší mít je oba pod střechou.

  Esmé se vystrašeně po očku dívala na Anabellu, zmatená a rozrušená z toho, co s ní dokázala udělat před chvílí. Jakmile na ni hodila ten prosebný pohled, připadala si jako pouhé nic. Jako loutka, která nemůže dělat nic, dokud jí její pán – Annie – nevydá rozkaz pomocí provázků. Nevěděla, čeho je ta Anabella schopná, a příliš se bála ztráty svého syna, aby ji jen tak poslala zpátky do dětského domova. Nemohla se dočkat, až ty dvě půjdou spát, aby mohla s ostatními členy rodiny probrat další postup. Rozesmutnil ji fakt, že Edward na rodinné schůzi bude chybět. 

  „Annie,“ oslovila Bella svou nevlastní sestru prosebným tónem a chybělo málo, aby sepjala ruce a klekla před ní na kolena – za ty roky si snad zasloužila trochu jiné chování, alespoň před touhle novou rodinou. „Můžeš jít se mnou, prosím, nahoru?“

  Anabell zdvihla pohrdavě obočí. „A proč bych to měla dělat?“

  „Protože je pozdě, jak říkala paní Cullen– tedy, Esmé.“ Belle se rozpaky rozhořely líce a doufala, že bude moci brzy zmizet do soukromí svého pokoje.

  Bellina sestra protočila oči, ale zvedla se z pohovky a líným krokem se sunula za Bellou.

  „Jo, holky?“ zavolala za nimi Alice. Obě se unisono otočily a tázavě se na ni podívaly. Alice se na chvíli zarazila, když je tak pozorovala. V jejich obličejích byly dosti podobné rysy. Obě měly čokoládově hnědé oči a hnědé vlasy, ovšem Bellina hnědá byla nádherná mahagonová, kdežto Anabellina byla o trochu světlejší. Bella měla rovné vlasy, Annie trochu vlnité. Bella měla drobné pihy na nose, Anabell neměla žádné. Bellin obličej byl světlý, téměř průhledný, Annie ho měla trochu opálený. Obě ale měly téměř synteticky stejně vykrojené rty a stejné výrazy, ačkoliv ty Belliny byly rozhodně častěji přívětivé a milé.

  Alicina odmlka trvala asi tak dvě vteřiny, tudíž si toho sestry nemohly všimnout. „No, myslela jsem, že bychom mohly jet zítra po škole nakupovat. Co vy na to?“

  Zatímco se Bella pokoušela skrýt svůj lehce otrávený obličej, Anabella nadšeně vypískla: „Vážně? Nákupy? Páni, nenakupovala jsem už…“ Annie se krátce odmlčela, aby své větě dodala dramatičnost.

  „Celý den,“ broukla šeptem Bella a po tom hraně vyděšeném tónu se tiše uchechtla.

  Esmé, Emmett a Jasper se pokusili skrýt úsměv. Jako by to neznali…

  „Věčnost,“ dořekla Annie. „Hrozně ráda půjdu. Už to úplně vidím – kabelky, podpatky, sáčka… Hotový ráj, akorát jsem někde v děcáku ve svém starém pokoji ztratila svou kartu do bankomatu, takže – myslíte, že by byl problém, kdybyste mi půjčili?“

  Esmé automaticky zavrtěla hlavou. „Ne, problém by rozhodně nebyl. Vždyť jste teď součást rodiny.“

  Bella nechápavě nakrčila čelo. „Annie, ty jsi nikdy žádnou kartu nemě–„

  „To byste byli velmi hodní,“ vyhrkla Anabella hlasitě, aby ostatní neslyšeli, jak Bella tiše dořekla konec věty. Ne že by jim v tom doopravdy zabránila…

  „To jsem ráda, že jsem konečně našla někoho, kdo sdílí moji lásku k nakupování,“ prohlásila spokojeně Alice a přítomní členi její rodiny se na ní vyjeveně podívali. Před chvílí by Alici Annie nedostala ani zájmem o nákupy, co ta změna? Jasper se obával, že si Anabellu dokázala jeho manželku také obmotat kolem prstu, ale Alice k němu vysílala pouze nedočkavé vlny, které naznačovaly, že má něco za lubem.

  Jazz se okamžitě snažil svou rodinu uklidnit, aby nebyli zbytečně rozrušeni.

  „Ano, i já jsem ráda, že se někdo objevil,“ přitakala Annie a sršela z ní pýcha, že si v Alici našla kamarádku. „Bella nakupování nesnáší. Vlastně, nemá ráda téměř nic, takže se nemůžeme divit, že –„

  „Dobrý, dobrý,“ skočila jí do řeči právě Bella, chytila jí za ramena a pokusila se jí naznačit, že by bylo vhodné, kdyby už odešly. „Myslím, že dneska už jsi mě pomluvila dost, nepřijde ti?“ pošeptala ji sykavě do ucha. Ať už se neměly rády jakkoliv, tohle bylo od Anabelly nanejvýš ošklivé, vzhledem k tomu, že tady měl být jejich nový začátek, noví přátelé, nová rodina. Nedovolí jí všechno zkazit.

  Annie si pohrdavě odfrkla. „Takže přece jenom válka? No, máš se na co těšit.“ Pak se otočila ke zbytku přítomným, věřila, že neslyšeli jejich tichý rozhovor. „Dobrou noc,“ popřála jim a zmizela do horního patra.

  Bella se za ní nevěřícně dívala, neschopna pohybu. Proč chce Anabell pořád válčit? Vždyť má všechno… obmotala si kolem prstu Edwarda dříve než se mu Bella stihla vůbec představit, ostatní Cullenovi jejímu kouzlu sice ještě nepodlehli, ale bylo jasné, že se tak dříve nebo později stejně stane. Bella nikdy neměla člověka, o kterého se mohla opřít. Nikdy. Protože pokaždé, když se snažila si kamarády najít, Annie okamžitě zakročila a svou nevlastní sestru nějak ošklivě pomluvila. Možná že ani to nebylo třeba, prostě je jen okouzlila tak, že si ani Belly všímat nedokázali.

  „Ehm, jsi v pořádku?“ ozval se za Bellinými zády starostlivý hlas Esmé Cullenové.

  Bella se zmateně otočila, jak ji vyrušila z proudu myšlenek. „Cože?“ Zatřepala hlavou, aby se probrala. „Ano, jsem, omlouvám se. Už si také půjdu lehnout.“ Pousmála se a podívala se na ostatní. „Dobrou noc.“

  „Dobrou,“ popřáli ji sborově. 

Omlouvám se, že mi přidání další kapitoly trvalo tak dlouho - nemám ale moc času sedět u počítače. Koncem července jedu na dva tři týdny do San Francisca, takže nevím, jestli tam budu mít čas přidat něco nového. Snad ano. Uvidíme. ;-) Moc děkuju za komentáře u minulé kapitoly.

Autor: CeKarin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry rozdílů - 2. kapitola: