Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry rozdílů - 1. kapitola

03.07.2012 (15:00) • CeKarin • FanFiction na pokračování • komentováno 45× • zobrazeno 4815×

1.    kapitola

Bella:

  Do ruky mě uhodil loket mé sestry. Střelila jsem po ní pohledem, abych zjistila, co vyvádí. Na bílé tílko si právě natahovala křiklavě rudé krátké triko s nápisem Vampire girl.

  Všimla si mého pohledu. „Nevyšiluj hned. Ani to nemohlo bolet.“

  Ne že bych snad čekala omluvu… Sjela jsem očima její model – měla krátkou světle šedou minisukni, tílko, již zmíněné tričko a boty na klínovém podpatku.

  Nenápadně jsem zavrtěla hlavou. My jedeme do nejdeštivějšího městečka ve státech a ona se oblékne, jako by šla na pláž. To já byla lépe vybavená – dlouhé šedé rifle, hnědý svetřík a přes ruku lehkou bundu.

  Ona ať si třeba zmrzne, pomyslela jsem si jízlivě.

  V tu chvíli před námi zastavil černý mercedes. Ohlédla jsem se rychle k domovu, a pak se šla seznámit s novými rodiči. Z auta vylezla hnědovlasá žena s bledou pletí a zlatýma očima. Byla nesmírně krásná, a stejně tak muž, co vystoupil od místa řidiče. Měl blonďaté delší vlasy a stejně bledou pleť a zlaté oči jako ta žena.

  Přišli k nám a zářivě se na nás usmáli. Oplatila jsem jim nejistě úsměv, zatímco Anabella si upravovala vlasy.

  Promluvil ten muž. „Jsem Carlisle Cullen a tohle je má žena Esmé.“

  „Rádi vás poznáváme,“ dodala ta žena jménem Esmé a natáhla k nám ruku. Čekala jsem, že Annie bude první, jako vždy ve všem, ale ji více zajímala úprava svých nehtů, než seznámení s našimi novými pěstouny.

  Vzdychla jsem a stiskla její ruku. „I my vás rády poznáváme. Já jsem Isabella a tohle je moje sestra –“

  „Nevlastní,“ vpadla mi dotyčná do řeči. „Jsem Anabella. Těší mě, Carlisle a Esmé.“ Zeširoka se usmála.

  „Annie,“ okřikla jsem ji šeptem.

  „Ne, ne, to je v pořádku,“ řekl rychle pan Cullen uklidňujícím tónem hlasu, ale bylo poznat, že ho sestřina sebedůvěra a spontánnost překvapila. Já bych řekla drzost, ale jemu se hlavou pravděpodobně takové výrazy zatím nehonily. „Tykejte nám.“ Usmál se.

  Nastoupili jsme do auta a vyrazili. Anabella poslouchala písničky ve sluchátkách a občas nahlas broukla nějakou melodii. Přišlo mi to nevychované vzhledem k tomu, že Esmé byla natočená k nám, aby si s námi mohla popovídat.

  Zaťala jsem čelist a ruce sevřela v pěsti, abych jí ta sluchátka nevyrvala z uší. Pak jsem se omluvně usmála na Esmé.

  „Doufám, že se vám u nás bude líbit,“ řekla. „Budete mít pět dalších sourozenců – jsou ve vašem věku – a věřím, že si budete rozumět. Máme velký dům, za kterým je bazén, budete mít společný pokoj, vlastní šatnu – moje dcera je šílenec do nakupování…“ Zlehka se zvonivě zasmála a já jsem se nad tou představou pousmála. To, co popisuje, je jak život nějaké bohaté rodiny… Což asi je, ale ani Esmé, ani Carlisle se nezdají být špatní. Nemyslím tak, že se z nich snad vyklubali snobové.

  Anabella složila sluchátka do klína a začala pozorněji poslouchat náš rozhovor.

  „Společný pokoj?“ vyhrkla náhle, když si v hlavě znovu přehrála Esméina slova.

  Esmé znejistěla. „No… ano. Ale pokud vám to vadí, máme ještě jeden pokoj navíc. Je sice o trochu menší a ani šatna v něm není nijak velká, ale snad se bude líbit…“ Snažila se, seč jí síly stačily, aby se nám zalíbila, a moje sestra se samozřejmě rozhodla udělat jí to ještě těžší.

  „No to se mi ulevilo,“ vzdychla teatrálně. „Už jsem se lekla, že budu v nějakém malém pokojíku. Ten větší si vezmu já, Isabelle bude stačit menší prostor. Mimochodem, budu mít i vlastní koupelnu?“

  Carlisle vpředu přikývnul. „Ano, a také máme velkou knihovnu u mě v pracovně a menší má i můj syn.“

  Ožila jsem. „Opravdu? Knihy? Ehm, myslíte, že bych si mohla když tak nějakou vypůjčit? Nemám žádnou vlastní, takže –“

  „Tvoje posedlost knihami jde teď stranou,“ přerušila mě Annie a začala se Esmé a Carlislea vyptávat, co dalšího bude vlastnit.

  Sklopila jsem pohled a opřela se zpátky do sedačky. Nebyla jsem hádavý typ, tudíž jsem se ihned stáhla. Nechala jsem ji, ať mi sebere naději na nový začátek, nové přátele, novou rodinu… Pohlédla jsem z okénka, a jak jsem zvedla hlavu, zachytila jsem Carlisleův pohled ve zpětném zrcátku. Zvědavě a zároveň lítostivě mě pozoroval. Jemně jsem se usmála a sledovala ubíhající krajinu.

  Když jsme zastavili u toho domu, vykulila jsem oči úžasem. Byl dokonalý. Bílý, z větší části prosklený, velký a nádherný. Vždycky jsem si přála místo, které budu moci nazývat domovem – a ne v tom pravém slova smyslu, protože dětský domov opravdu nebylo vysněné bydlení. Ale tohle… to byl domov s velkým D.

  V úžasu jsem se podívala na Esmé, která s úsměvem pozorovala mou reakci.

  „Je nádherný. Musel ho navrhovat nějaký talentovaný architekt, protože to je –“ A po několikáté jsem byla přerušena svou nevlastní sestrou. Nebylo to žádné překvapení, dělala to v jenom kuse.

  „Pěkný je, ale pár detailů by to ovšem chtělo doladit.“

  Zpražila jsem ji pohledem.

  „No, vlastně jsem ten dům navrhovala já,“ přiznala se Esmé a mně spadla brada.

  „Vážně? Jste velmi šikovná, paní Cullenová.“

  „Isabello, říkej mi, prosím, Esmé,“ připomněla mi.

  Pokývla jsem krátce hlavou. „Dobrá. A vy mě, prosím, oslovujte Bello.“

  „A tykat bys mi také mohla.“

  „Pokusím se,“ pokrčila jsem rameny.

  Carlisle nám otevřel dveře a my jsme vešli dovnitř. Interiér domu byl snad ještě úžasnější než exteriér. Esmé s Carlislem nás vedli chodbou a my jsme se fascinovaně rozhlížely kolem. Dokonce i Annie začínala být unešená.

  „Krásné, co?“ zeptala jsem se jí šeptem mile.

  Podívala se na mě. „Viděla jsem lepší,“ odvětila mi tiše, aby to nikdo nemohl zaslechnout. Anabell už znuděně koukala do země, když jsem spatřila, že mě Esmé po očku pozoruje. Že by to slyšela? Už jsme zacházeli za roh, začala jsem být nervózní.

  Vešli jsme do obývacího pokoje, kde sedělo pět nádherných bytostí.

  „Bello, Annie – tohle je Emmett a Rose,“ řekla Esmé a ukázala na velkého svalnatého kluka s černými vlasy a ďolíčky ve tváři, který se na nás zeširoka usmíval, a na krásnou dokonalou blondýnku, jejíž ruka byla uvězněná v dlaních toho hromotluka. Všichni se postavili a přešli k nám, aby se s námi mohli pozdravit. Jejich pohyby byly tak divně napjaté a strnulé, ale Anabell si toho vůbec nevšimla. Mezi námi dvěma jsem byla já ta všímavá. „Alice a Jasper,“ pokračovala Esmé s rukou napřaženou k drobné černovlásce a vysokému blonďatému muži, „a nakonec Edward.“ Její dlaň spočinula na rameni zmíněného člena rodiny a já jsem tiše vydechla.

  Edward byl jednoduše dokonalý. Měl bronzové vlasy rozčepýřené všemi směry, zlaté oči – jako celá jeho rodina, což mi celkem nesedělo vzhledem k tomu, že nejsou biologičtí příbuzní – a nádherné rysy.

  Chtěla jsem k němu vykročit s nataženou rukou. „Já jsem –“

  „Jsem Anabella, těší mě,“ zapředla Annie a potřásla si s Edwardem rukou, načež ho objala.

  Ustoupila jsem o krok dozadu. Vždycky dostane, co chce. Tady nemám nejmenší šanci. Najednou přede mě předstoupila ta černovláska s blonďákem. Nervózně jsem se jí představila a pak i Rosalii a Emmettovi. Byli všichni moc milí, ale Anabellu to ani trochu nezajímalo. Měla skousnutý ret, hlavu natočenou ke straně a pozorovala Edwarda, který jí pohled zamyšleně opětoval.

  Carlisle nám naznačil, ať se všichni posadíme. Zůstala jsem stát jako opařená a nešťastně sledovala Edwardův oddaný pohled. Život není fér.

  „Bello, posadíš se?“ oslovila mě náhle Rosalie.

  „Ehm, cože?“ vzhlédla jsem k ní zmateně. „Jo, jasně. Omlouvám se.“ Sedla jsem si vedle Anabelly na krátkou pohovku, kde jsme byly jen my dvě.

  Nastalo trapné ticho.

Alice:

  Zmateně jsem koukala na Bellu. Byla úplně jiná, než Anabella. Jako by ona měla ty kladné a nejlepší vlastnosti a Annie myslela jen na sebe a na své dobro.

  Emmett se zakřenil. „To triko ti sluší, Annie.“ Podívala jsem se, co má na sobě. Vampire girl? Neubránila jsem se krátkému úšklebku.

  Anabell mávla rukou. „Já vím.“

  Bella vykulila zděšeně oči. Nenápadně se k ní nahnula a my všichni jsme se podívali stranou, protože jsme pochopili, že nechce, abychom toho byli svědkem, taky jsme byli dosti překvapení. „Říká se děkuju,“ zašeptala. Byl to takový ten šepot, u kterého ostatní nerozeznají slova, jak je tichý, my ovšem slyšeli všechno.

  „Přestaň mě vychovávat,“ procedila Anabella skrz zuby.

  „Tohle už máš dávno vědět,“ opáčila jí.

  Byla jsem si jistá, že celá rodina okamžitě pochopila, jak se věci mají. Věděli jsme, že jsou nevlastní sestry, ale ani v nejmenším nás nenapadlo, že se taky nemají rády. Vždyť proto Esmé chtěla adoptovat i Anabellu – protože se bála, že by se Belle po sestře stýskalo, a nechtěla ji odtrhnout od její zbývající rodiny. Všichni si hned uvědomili, jak se která chová a která je lepší než ta druhá… všichni, kromě Edwarda. Ten na Anabellu zíral jako na svatý obrázek a pousmíval se.

  Zmateně jsem se podívala na Jaspera.

  Pokrčil rameny; věděl, co mě trápí, protože už předtím zaregistroval, kam můj pohled směřuje. Tohle se mi ani trochu nelíbilo. Podle mé vize se měl přece, krucinál, zamilovat do Belly, ne do Annie! Byla jsem si jistá, že je jí tak omámený, že se ani nedokáže soustředit na mé myšlenky…

  Natáhla jsem se k Jazzovi a stále jsem ostražitě sledovala Edwardův oddaný pohled. „Tohle se mi nezdá,“ zašeptala jsem tiše.

  Esmé, Carlisle, Rose i Emmett souhlasně zakývali hlavou, tak, že si toho ani jedna ze sester nemohla všimnout.

  „Chcete vidět své pokoje?“ zeptala jsem se jich a vyskočila ze sedačky, abych zatím dala rodině šanci zjistit, co je s Edwardem. A právě ten, kterého jsem se potřebovala zbavit, měl námitky.

  „Annie půjde do mého pokoje,“ prohlásil rozhodně.

  „Cože?“ vypískla Esmé šokovaně.

  Edward pokrčil rameny. „Mám tam velkou postel, a když tak můžu spát na pohovce.“

  Anabell zběsile přikývla. „Mně to nevadí.“

  „Ale mně ano,“ řekl Carlisle tvrdým hlasem. Nikdy se tak nechoval, ale pokud šlo dotuha, co se týče rodiny, bránil jí, co to šlo. Navíc věděl, co je správné, a v tomhle případě se zdálo, že tu něco nehraje. Otočil se na Bellu. „V jakém pokoji chceš spát? Menší, nebo větší?“ Byl rázný a všechny to překvapilo.

  Bella vystrašeně těkala pohledem od Edwarda, po svoji sestru, která ji přímo propalovala varovným pohledem, až ke Carlisleovi. „Já se spokojím s tím skromnějším,“ řekla tiše.

  „Dobře,“ pokračoval Carlisle. „Takže Anabella spí ve větším pokoji na konci chodby, Bella v menším naproti Edwardovi. Moje konečné slovo.“

  Annie se naklonila k Belle a šeptem jí řekla do ucha: „Tady je to horší, než v děcáku, co?“ Překvapilo ji, že s ní sestra takhle mluví.

  „Přestaň, Annie,“ zašeptala Bella prosebně.

  „A co zase dělám?“ vyjela na ni vztekle a zvýšila hlas.

  Se zdviženým obočím jsem je sledovala a byla jsem si jistá, že nejsem sama. Bella na moment zavřela oči.

  „Vždyť jsou neskutečně milí, ujali se nás,“ vysvětlovala něžným hlasem, ignorujíc její otázku, a já jsem se pousmála.

  „Jo, jasně.“

  „Proč se takhle chováš?“

  „Chovám se úplně normálně. Navíc, viděla jsi toho Edwarda? To nebude zase tak těžký, obmotat si ho kolem prstu…“ Zákeřně se usmála.

  Slyšela jsem, jak Rose s Esmé zalapaly po vzduchu překvapením. Byla chyba adoptovat obě… Jenže teď bylo pozdě.

  „On není jako ti ostatní, co sis ochočila.“ Bella to poslední slovo doslova vyplivla z úst.

  „Proč by nemohl být? Je bohatý, nádherný… Přesně můj typ.“

  Vypadalo to, že se Bella k něčemu odhodlává, pere se sama se sebou, jako by to, že to vysloví z úst, znamenalo, že tím utrpí.

  „Mohla by ses, prosím, alespoň jednou zachovat jako normální člověk a ne jako rozmazlená, sobecká, drzá husa?“ Bella překvapeně vydechla, jak ji překvapilo, že to řekla, a stejně tak Anabella. Emmett tiše hvízdnul, nemohly to slyšet.

  Annabell vyzdvihla obočí. „Chceš válku? Kdo ho dřív uloví?“

  Bella si složila obličej do dlaní. „Pochopíš konečně, že s tebou nechci soutěžit? Prostě tě jen žádám o normální chování.“

  Annie přimhouřila oči; chystala se na útok. „Já že jsem sobecká, jo? Copak si nepamatuješ, co se stalo tátovi? Mám ti to připomínat?“

  Bellinu tvář zalila bolest. Do očí se jí nahrnuly slzy a ona se kousla do rtu. Teprve teď si všimla, že je všichni pozorujeme – nevěděla ovšem, že jsme i slyšeli, o čem se bavily. Vyděšeně se podívala do našich tváří. Pak provinile sklopila pohled a nechala si spadnout vlasy do obličeje, aby tak mohla lépe zakrýt osamocenou slzu, která jí stekla po tváři. Tu slzu, která se jemně třpytila v osvětlení místnosti, by lidské oko nemělo nejmenší šanci spatřit.

  „Můžu se jít podívat do svého pokoje?“ zeptala se náhle Anabella a já jsem po ní střelila pohledem – snažila jsem se skrýt v sobě tu nenávist, kterou jsem k ní znenadání začala cítit.

  „Ale samozřejmě,“ odvětila jsem přeslazeným hlasem. „Pojď, zavedu tě tam.“ Vstala jsem a přešla ke schodům, kde jsem na ni počkala. „Ehm, Edward tady zůstane,“ oznámila jsem tvrdě, když jsem viděla, že ho táhne za sebou za ruku. Že jí to, kruci, nebylo hloupé!

Nikdo:

  Alice a Anabella, ke kterým se ihned přidala i Esmé, vyběhly do horního parta, odkud byl o pár minut později slyšet užaslý výkřik, když Annie spatřila svůj nový pokoj. Bylo jasné, že je z něj přímo nadšená, ovšem jasné také bylo, že do pár minut vymyslí několik věcí, které je potřeba doplnit nebo zkritizovat.

  V obývacím pokoji mezitím Bella seděla na sedačce jako hromádka neštěstí, klopila pohled a pokoušela se myslet na cokoliv jiného, než na otce. Za jeho smrt nenesla úplnou vinu, ale přesto se cítila pokaždé hrozně, když jí to sestra připomněla. Moc dobře si pamatovala ten osudný den, kdy ztratily posledního člena rodiny.

  Bella s Annie tenkrát seděly na pohovce před televizí tak daleko od sebe, jak to jen krátká sedačka dovolovala, a sledovaly nějaký nudný seriál. Tehdy bouchly dveře a dovnitř se nahrnul tatínek Charlie s radostným úsměvem, v rukou dvě tašky s nápisem Wonderland, což bylo místní hračkářství. Okamžitě dcerkám daroval dva plyšové medvídky – pro Annie růžového a pro Bellu červeného.

  Když zmizel na moment v kuchyni, Annie se sestry zeptala, zda se jí plyšák líbí. Bella pokývala hlavou, ale tiše prohlásila, že by se jí více zamlouval modrý medvídek. A samozřejmě, jakmile Bella odešla do pokoje, Anabell se toho chopila a přemlouvala otce tak dlouho, dokud nevzal Bellinu hračku a neodvezl ji zpátky do obchodu.

  Bella se tehdy na Annie hrozně rozčílila, protože by se v tom lijáku, při kterém nebylo vidět příliš na cestu, klidně na všechny hračky vykašlala. Annie odpověděla, že to bylo pro její dobro a že tatínek to udělal rád. O pár hodin později už před jejich domem stavila policie…

  Bella si setřela další slzu, která vyklouzla z oka, a zařekla se, že už plakat nebude. Teprve v tu chvíli si uvědomila, že není v místnosti sama. Úlevně si oddychla, když si všimla, že jí nikdo nevěnuje pozornost. Rosalie s Emmettem o něčem tiše debatovali, při čemž se ještě nakláněli k Jasperovi a Carlisleovi. Edward strnule seděl vedle nich a koukal před sebe.

  Ohlédla se za sebe, zdálo se jí, že slyší kroky. Nikdo tam ale nebyl. Když se otočila zpátky, vedle ní se zhoupla pohovka.

  Překvapeně zamrkala, když spatřila Edwarda, jak se na ni příjemně usmívá.

  „Ahoj,“ pozdravil ji tiše. „Ty jsi Bella, viď?“

  Isabell omámeně přikývla. „Ano, jsem.“ Usmála se.

  Zaujatě naklonil hlavu na stranu a podíval se do jejích očí. „Máš překrásný úsměv.“

  Bella zčervenala a podívala se stranou. Dlouho ale od jeho očí nedokázala držet pohled.

  Edward se do té doby na Bellu díval normálně, jako by zmámení, které ho v přítomnosti Annie okupovalo, teď zmizelo, ale najednou v jeho očích spatřila záblesk čehosi, z čeho měla pocit, jako by si vůbec neuvědomoval, co dělá.

  „Nevíš, jaké má tvá sestra ráda květiny?“ zeptal se náhle, skoro jako by vůbec nic předtím neřekl. Jako by jí vůbec nezalichotil, jako by se mu už zase vůbec nelíbila.

  Bellino srdce zoufale škobrtlo a ona rychlým mrkáním potlačila slzy, které se hnaly na povrch. „Nevím,“ odpověděla tiše.

  „Nevadí,“ řekl Edward, usmál se a zvedl se z pohovky, načež svižným krokem vyšel schody za ostatními.

  Bella si povzdechla. Proti sestře neměla nejmenší šanci. Jenže… měla vůbec šanci u Edwarda? I kdyby tu nebyl někdo, jako je její sestra? To, že jí jednou řekl, že má krásný úsměv, ještě neznamenalo, že se mu skutečně líbila.

  Zvedla hlavu a přejela všechny pohledem, dokud nezachytila oči Rosalie, které ji pozorovaly.

  „Ehm, mohla bych poprosit o vodu?“ požádala ji. „Obsloužím se sama, jestli vám to vadí – nechci vás obtěžovat.“

  „Obtěžovat?“ vyhrkla Rose zmateně a zvedla se z pohovky, načež na Bellu mávla, aby jí následovala do kuchyně. „Prosím tě, vždyť si součást rodiny. Jediný, kdo může obtěžovat, je ta tvoje sestra, která právě nahoře vytýká Esmé, že ty závěsy jsou naprosto děsné.“ Rose přetočila oči a zarazila se, když jí došlo, co právě vypustila z úst. Z toho, jak dlouho Bellin příchod a budoucnost Belly a Edwarda plánovali, měla úplný zmatek, takže jí ani nedošlo, že Bella ještě o upírech neví nic.

  Jenže Bella tohle uklouznutí naprosto přeskočila. „Ona není zase tak hrozná. Vlastně vůbec – je milá, hodná, přátelská, nesobecká,“ vyjmenovávala s těžkým srdcem. Neměla tušení, proč sestru vychvaluje, ale najednou měla pocit, že když nemůže mít štěstí ona, tak ať ho má alespoň Annie. „Naprostý opak mě.“ Nevesele se usmála a s „díky“ převzala od Rosalie sklenici vody.

  „Co prosím?“ vykoktala Rose nevěřícně. „Proč tohle děláš? Slyšela jsem, co ti řekla – všichni jsme to slyšeli. Proč se jí zastáváš?“

  „Slyšeli?“ zašeptala nechápavě. „Jak je to možné? No, každopádně, neznáte jí, tak si o ní, prosím, neudělte kvůli jedné scéně hned špatný obrázek.“ Pak se nad tím zamyslela a pomyslela si: Sakra, co to plácám?! „Víš ty co? Ona vám sama postupem času ukáže, jaká je.“ Napila se vody a pak tichým šeptem zaprosila: „A doufám, že to ukáže i Edwardovi.“

  „I já doufám,“ přitakala Rosalie. Už jí ani nevadilo, že před Bellou nehraje „hru na lidi a pro lidi“. Nedělala si s tím starosti, protože věděla, že dříve nebo později se to stejně dozví. Jen aby ji to příliš nevyděsilo, zalekla se v duchu.

  Bella se po ní střelila nevěřícným pohledem, ale nechala to být. Třeba má jen dobrý sluch…

Autor: CeKarin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry rozdílů - 1. kapitola: