Není to konec, i když to podle konce vypadá. Snad se vám to bude líbit
31.01.2010 (08:15) • Naomi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5266×
Bella:
V nemocnici mě Edward zavedl ke dveřím, kde stálo MUDr. Carlisle Cullen.
„Edwarde, já se bojím.“ Poprvé jsem ukázala někomu svůj strach.
„Neboj se. On tě neukousne.“ Zaklepal tedy a po chvilce.
„Dále.“ Edward mi otevřel a podržel dveře, ale nevstoupil. To si u mě vypije.
„Posaďte se.“ Můj otec byl zavrtán do složek a asi nevnímal. Až když zvedl hlavu, tak si všiml, že to není normální pacient.
„Jsou k dispozici i jiní do..“ Nenechala jsem ho domluvit.
„Já nejdu za doktorem Cullenem, ale za svým otcem.“ Snad opravdu nemůže dostat upír infarkt.
„Já ale o vás nevěděl,“ hájil se.
„Nezlobím se. Chci si promluvit.“ Pokud jsem se předtím bála, aby neměl infarkt, tak teď jsem vystrašená k smrti.
„Tati?“ Pomalu jsem k němu přišla a lehce objala. Chvíli nereagoval, ale po chvilce se vzpamatoval.
„Holčičko moje.“ Nejspíš jsem jej udělala nejšťastnějším upírem, ale i otcem na světě. Pak si mě vysadil na klín a povídali jsme si. Po dvou hodinách mluvení jsem mu musela slíbit, že večer přijdu i s Alice a Esmé. Večer mu taky hodlám oznámit, že z něj bude dědeček.
Před nemocnicí mě odchytl Edward.
„Už jsem se o tebe bál.“
„Tos nemusel.“ Lehce jsem ho políbila.
Odvezl mě domů, kde jsem holky informovala a pak jsme každá zapadla k sobě, abychom se připravily. Po dvou hodinách jsme se shledaly v obýváku. Esmé měla na sobě zelenou halenku, tmavé džíny a boty na podpatku. Alice byla celá v bílém, bílá sukně, triko i boty. No a já jsem měla modré šaty a boty styl ála Alice.
„Můžeme vyrazit?“ Holky přikývly a tak jsme se vypravily na návštěvu, která nám může změnit život.
„Jsme tu,“ oznámila jsem holkám a všechny jsme vystoupily. Než jsme došly k domu, již nám Rose otevírala.
„Vítám vás u nás doma.“ Hned v hale na nás čekal zbytek. Rose se vrátila k Emmovi, Alice přitančila k Jazzovi a pro mě si přišel Edward.
„Ahoj, Carlisle.“ Věděla jsem, že Esmé jej milovala. Bylo to poznat, i jak o něm mluvila.
„Esmé.“ Jemně jsem strčila do Jazze a ten pochopil. V místnosti nastala láskyplná atmosféra. Všichni jsme se odebrali do obýváku a naše „rodiče“ tam zanechali. Po chvilce se k nám přidali a drželi se za ruce. Nastal můj čas.
„Chtěla bych vám něco oznámit.“ Strhla se na mě veškerá pozornost v tomto domě.
„Má rodina již to ví, ale vy ne.“ Esmé i Alice se usmívaly, ale ostatní byli zmatení a Edward to hrál dokonale.
„Tati, nenašel jsi svoje dcery, ale i něco víc. Bude totiž z tebe dědeček.“ Jeho reakce byla komická. Křeslo za ním zmírnilo ten pád. Neomdlel, ale tvrdě dosednul. Asi jsem na něj šla až moc zhurta.
„Tati?“
„S kým?“ Bylo jediné, co ze sebe můj otec dostal.
„No, s Edwardem.“ Bylo to venku. Emmett střídavě valil oči na mě a Edwarda. Rosalie mumlala něco ve stylu, že to čekala a Jasper asi bude potřebovat kvůli emocím psychiatra. Táta zas vypadal jako kdyby prodělal mrtvici a infarkt najednou.
„Kdy?“
„Jak jsem tě seřvala.“ Sklopila jsem provinile hlavu.
„Tak to je gól!“ zařval Emm, protože mu došlo, že to je jen kvůli sázce, ale víc mě překvapila otcova reakce. Než jsem se nadála, držel Edwarda pod krkem na opačné straně místnosti. Ve stěně byl otvor přesně na Edwardovo tělo. Všichni jen kulili oči, protože co mi Esmé říkala, tak táta nikdy nepoužil sílu a ani nekřičel.
„Co jsi to udělal?“ vrčel na něj táta.
„Carlisle?“ začala pomalu Esmé, ale nestačila dodat nic víc, protože táta mrsknul Edwarda na druhou stranu místnosti a tak to zopakoval několikrát. Ve stěnách byly prohlubně a dokonce i na stropě. Emmett se už válel smíchy a my ostatní jen zírali.
Po půl hodině toho táta nechal a začal se uklidňovat. Edward se pomalu zvedl a chtěl jít ke mně.
„Na to zapomeň!“ zasyčel táta ještě stále pod parou. Já jsem byla ráda, že mě táta takhle brání, ale chtěla jsem, aby Edward přežil.
„Tati?“ Pomalu jsem šla k němu a objala ho, Alice přiběhla hned ke mně, aby o něco nepřišla. Po rušném začátku jsme se nakonec dohodli, že táta Edwarda nechá a tak jsme mohli v klidu konverzovat. Vyprávěli jsme tátovi o našem dětství a Esmé zase o těhotenství. Táta byl zkroušený z toho, co udělal René, ale byl jí vděčný.
Tak začal nový den a já konečně měla to, co jsem chtěla.
Autor: Naomi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Sestry poloupírky 13:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!