Je to takoé rozmotání, ale nemyslete si, že to nějak Belle či Edwardovi končí. Majá toho ješt mnoho před sebou a nejen oni, ale obě rodiny. Jak vše dopadne se však nedozvíte zde, ale trochu dál. Teď jen zjistíte jak se vyřeší jedna nesnáz.
23.12.2009 (17:30) • Naomi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3805×
Bella:
Konečně jsem přicházela k vědomí, ale něco mi nesedělo. Já se totiž pohybovala.
„Už se probouzí.“ Zaslechla jsem Alici, jak na někoho mluvila.
„Alice, můžeš nás nechat o samotě.“ Najednou jsem ucítila jak auto, to jsem zjistila ještě před Alicí, se zastavilo. Najednou jsem seděla a byla upásaná, abych nespadla.
„Děkuju.“ Ve stejnou dobu jsem ucítila závan větru a mě došlo, že moje sestra vystoupila.
„Kdy jsi mi to chtěla říct?“ Promluvil na mě dotyčný hned, co jsme se zase rozjeli a já poznala Edwarda.
„A co?“ Naštěstí to znělo tak jak jsem chtěla, ironicky.
„To, že jsi těhotná.“
„Já ji uškrtím.“ Soptila jsem a chtěla jsem tu mít toho malého skrčka, který zase moc mluvil a vůbec neuvažoval.
„Tak kdy?“ Zopakoval svou otázku již trochu naštvaně.
„Nejlépe nikdy.“ Odsekla jsem.
„Jak vidím už jsi vpoho.“ Poznamenal a já konečně otevřela oči.
„Tak mě odvez domu.“ Poprosila jsem, i když bych ho raději uškrtila nebo vykastrovala.
„Alice se o tebe bojí.“ Promluvil a já slyšela něco jiného. On se o mě taky bál.
Po očku jsem se na něj zadívala a já spatřila něco nečekaného. Vypadal jinak a i ten tón byl jiný. Změnil se z frajírka na kluka, co má city. Nebo je měl furt, ale nosil masku?
„Vypadáš, že ses taky bál?“ Promluvila jsem na něj vlídně.
„Spíš jsem dostal infarkt, ale jo, asi jsem se i trochu bál.“ Opravdu. Už to není takový frajírek.
„O koho jsi se tak bál?“ No a? Musela jsem se zeptat.
„No, asi o tebe i to malé.“ On se bál i o mě? Je pravda, že po té noci jsme na něj nemohla zapomenout, ale žeby i on.
„A proč?“ Musím to vědět.
„No, myslím, že Jazz nemusel až tolik ovlivňovat.“ Teď mi to docházelo, že něco mezi námi jen přece je. Pomalu, ale jistě mezi námi vznikala láska.
„Asi máš pravdu.“ Než jsem se nadála, tak jsem ho držela za ruku, kterou měl na řadící páce a on mi ten stisk oplácel.
„Je to docela příjemné.“ Usmál se na mně takovým nádherným pokřiveným úsměvem, který dostává holky na kolena.
„To máš pravdu.“ Opětovala jsem mu ten úsměv.
„Tak mír?“ Zeptal se se smíchem.
„Možná i něco víc.“ A pohladila jsem si bříško.
„Můžu?“ Ukázal na moje bříško rukou, kterou jsem mu držela. Jen jsem přikývla a on mi ji položil na místo, kde mám to malé v sobě.
„Je to nádhera.“ Jo. Já i to malé jsme si užívaly jeho dotyk.
„Zlobíš se za ty auta?“ Byla to nádherná chvíle, ale musela jsem to vědět.
„Možná bych měl, ale spíš jsem to nečekal. Zrovna od holek.“ Zasmál se a já se k němu přidala.
„Kam vlastně jedem?“
„Za tvým otcem, aby tě prohlédl. Přece jen to není obyčejné dítě.“ Moc se mi za ním nechtělo, ale matčina slova jsem si vzala k srdci. Jen přece je to můj a Alicinin otec.
„Odmlouvat je asi zbytečné?“
„Jo a i útěk.“ Dodal škodolibě a pohladil mě po tváři našima spletenýma rukama.
„Moc ti to sluší.“
„Děkuju.“
„Myslíš, že to táta rozdýchá?“ Zeptala jsem se, protože on je sním dýl.
„No, já jsem už málem infarkt měl, ale zachránil mě můj upíří stav. Kdyby však infarkt dostal, tak je to první upír, který ho dostal.“ Zasmál se a já musela uznat, že je to docela komická představa. Upír a infarkt.
„Jo a promiň, že jsem ti způsobila infarkt.“ Omluvila jsem se.
„To nic. Smažeš to dneska v noci?.“ Byla to jak otázka, tak konstatování.
„Hele. A já doufala, že ten frajírek už zmizel.“ Konstatovala jsem ironicky.
„Taky, že jo.“ Zasmál se.
„Tak dneska v noci, ale Emmetta si dej na vodítko. Nechci, aby nás rušil.“ Tomu jsme se oba smáli až do chvíle než nám něco skočilo na střechu.
„Emmett to slyšel a ta představa ho moc nepobavila.“ Posmíval se můj anděl. Ano, už vím, že ho miluju.
„Tak to má smůlu. Slyšíš ty nevychovanče.“ Zařvala jsem na střechu auta a odpovědí mi bylo zavrčení. Nahla jsem se tedy k Edwardovi a potichu zašeptala.
„Přidej plyn a pak rychle přibrzdi.“ On přikývnul a potutelně se zasmál, ale splnil to.
Hned jak to udělal, tak jsem zahlédla, jak Emm sletěl na zem a my se mu vyhnuli.
„Děkuju.“ A políbila jsem ho na tvář.
Autor: Naomi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Sestry poloupírky 12:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!