Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry navždy (?) 7. kapitola - Noc s kometou

09.08.2013 (08:00) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2127×

Bella:

„Takže, dnes je devátého září. A oslavujeme dnes? Slečno Beasleyová?"

„Noc s kometou?" zkusila Sarah. Sarah je, jak jsem si všimla, povahově taková nejistá. A zdá se, jako by z Tannera měla strach. A upřímně se jí nedivím.

„Ano, správně," kývl Tanner. „Kometa letěla nad městem v době, když se město zakládalo. Proto se pořádá výstava. Mimochodem, je tu teď někdo ze zakladatelské rodiny?"

Váhavě jsem zvedla ruku a rozhlédla se okolo. Nikdo jiný ji nezvedl. Nechali mě v tom. 

„Jistě, Gilbertovi," kývl Tanner. „Co tedy víte o svojí rodině? Kdo byl jedním ze zakladatelů z vaší rodiny? To byste vědět měla."

„Em..." Zamyslela jsem se a začala očima hypnotizovat zvonek. Zvoň! křičela jsem na něj v duchu. Tak už sakra zvoň! Ale takový ten malý, tenký hlásek vzadu v mé hlavě se mi smál, že hodina vlastně sotva začala. „Jonathan Gilbert."

„Ano, to byl on," potvrdil Tanner a já si oddechla. Jestli někdo něco nechtěl, tak naštvat tohoto učitele. Protože bych nerada na konci roku propadala z dějáku. „Kdo mi řekne něco víc o kometě? Pane Stanerte?"

„Kometa prolétá nad Mystic Falls jednou za sto čtyřicet devět let," začal Stanert (jeho jméno jsem neznala). „Naposledy tu prolétala v roce osmnáct set šedesát čtyři."

„Aspoň někdo se učil," podíval se Tanner na Matta. „Pane Donovane, co byste nám ještě řekl o tomto svátku?"

„Zařizuje ho Caroline Forbesová," pokrčil rameny Matt a třída se krátce zasmála.

„Aspoň něco víte," poznamenal Tanner a pokračoval: „Co významného se stalo při posledním přeletění komety?"

„Co já vím," odpověděl Matt lhostejně. A takhle nějak to chodilo celou hodinu.

Jestli na Mattovi něco obdivuji, tak obětavost. Jsem si jistá, že z dějepisu propadá. Ale zabaví Tannera na celou hodinu a on tak nemůže ničit prospěch nám ostatním.

„Čau," přišel za mnou po hodině. 

„Ahoj," usmála jsem se na něj. 

„Co jsi vlastně včera dělala v Grillu s těma botama?" zeptal se. Podle mě se na to snažil přijít celou noc.

„No..." Zaváhala jsem. Nevím, jestli je dobrý mu říct pravdu. Přece jen, nikdo jiný o tom neví. Nakonec jsem mu ji ale tak nějak řekla. „Navazovala kontakt."

„Co?" zeptal se obezřetně a vydal se se mnou chodbou. 

„Poznávala nový lidi," vysvětlila jsem. 

„Aha," kývl. „Kdo to byl?"

„Jmenuje se Damon Salvatore a přistěhoval se zpět," vysvětlila jsem, a když jsem řekla jeho jméno, zase jsem se trochu pousmála.

„Damon?" zeptal se Matt překvapeně. „Nikdy jsem tady žádného Damona neznal."

„Jo, odjel s rodiči někam... myslím na studia," řekla jsem.

„A proč se vrátil?" přimhouřil Matt oči.

„Protože..." začala jsem, ale pak jsem si uvědomila, že mi to neřekl. „Já nevím."

„Nezeptala ses?" ujistil se Matt a já zase nějak automaticky odpověděla:

„Já se ho na to ptát nemůžu."

„Proč?"

„Protože..." začala jsem znovu, ale tentokrát jsem plnou odpověď znala. Protože mi to řekl. Ale znělo to tak divně, že jsem zvolila zlatou střední cestu, při které ani nelžu a ani neříkám celou pravdu. „Já nevím. Tak zatím čau."

„Ahoj," rozloučil se a já vešla do šaten.

Elena:

„Jak ti můžu pomoct?" zeptala jsem se Caroline rychle, když začala nadávat na to, že to tady postavili špatně a tohle mělo být tam a tamto tady. 

„Dosteň mě odsud pryč," zaúpěla Caroline zoufale. „Bude to moje nejhorší párty, protože tihle inteligenti neví, jak vypadají frézie a jak montbrécie!"

„Fajn," vzdychla jsem. „Za chvilku by mohly dorazit Bella a Bonnie a půjdem na kávu. A Caroline? Poslouchej mě! I tvá nejhorší párty je skvělá!"

„Myslíš?" zeptala se Caroline zoufale. 

„Vím," kývla jsem a podívala se na tu květinovou výzdobu. Samozřejmě to bylo zase úchvatné. Při takové kráse by mi bylo jedno, jestli tady budou frézie, montbrécie nebo třeba pampelišky.

„Ahoj," pozdravila Bella. „Kde je Bonnie?"

„Musela ještě jet na chvíli za babičkou," vysvětlila jsem jí. „Až se vrátí, půjdeme na kávu."

„Proč?" zeptala se Bella zmateně.

„Protože se zblázním," odpověděla Caroline a podívala se dozadu. „Ne! Ty růže měly být červené, ne bílé!"

„Kvůli tomuhle," vysvětlila jsem, když byla Caroline z doslechu. „Protože se zblázní nejen ona, ale i všichni ti chudáci, co tu pomáhají."

„To byla vždycky taková perfekcionistka?" zeptala se Bella překvapeně. Já jsem jen kývla.

„Je tím tak trochu posedlá," přiznala jsem. „Chce být ta nejdůležitější, ta nejlepší. Protože její matka nebyla."

„Aha," pochopila Bella a podívala se na Caroline, která zrovna rozhodila rukama. 

„Tak jsem tady," ozvala se Bonnie, až jsem nadskočila. „Co se stalo?"

„Ty růže mají být červené, ne bílé," citovala jsem Caroline. „Musíme ji odtud dostat. Hned."

„To zní jak Mission: Impossible," poznamenala Bonnie a vydala se směrem k ní a těm nešťastným, co udělali drobnou chybičku.

„... tak počítám, že když řeknu červené, tak budou červené a ne bílé!" rozčilovala se Caroline.

„Car, nezajdem radši na tu kávu?" ozvala se Bonnie rychle. „Myslím, že se jen špatně podívali a hned to napraví, ne?"

„Jo... jasně," zamumlali ti dva. 

„Fajn," vydechla Caroline a vydala se s námi do Grillu, mohly jsme tam dojít pěšky. „Jsou fakt neschopní."

„Jasně," kývla Bella. „Ale určitě to bude super párty. Zaručeně to bude nejlepší oslava Noci s kometou v celé historii."

„To doufám," zakoulela Caroline očima. „Prosím tě, řekni mi něco, co mě zdrží dlouho."

„Fajn," pokrčila Bella rameny. „Mám rande."

„Co?" vyhrkla Caroline. 

„Počkej si na tu kávu, ať se máš na co těšit," usmála se Bella. Když jsme došly, Bonnie hned objednala kávy a Caroline se nedočkavě pustila do Belly:

„Tak mluv? Kdy? Jak? Kde?"

„Pomalu," zakroutila Bella pobaveně hlavou. „Dneska na tom večírku. Včera mi Damon zavolal, jestli bych tam nechtěla jít."

„Wau, dopracovala ses k lekci tři!" poznamenala Caroline nadšeně. „Podle mě v tom za chvilku budeš jednička."

„Možná..." usmála se Bella.

„Takže, teď je hlavní, aby ses mu zalíbila," začala vysvětlovat Caroline a já hned automaticky protočila oči. „Moc mu o sobě neprozrazuj, aby se vracel. A taky mu neříkej všechny zajímavý věci najednou, tak nějak to střídej s nudnýma věcma. Zkus být vtipná!"

„Copak nejsem?" ozvala se Bella uraženě. 

„Přesně takhle jsem to myslela," pochválila ji Caroline

„Jo, budu se snažit," zasmála se Bella.

Bella:

„Ještě jednou díky za ty boty."

„Nemáš zač," odpověděla Elena a dál si prohlížela moje oblečení. „Tohle by sis mohla vzít."

„Jo, jasně," zkontrolovala jsem to a otevřela moji truhličku. Měla jsem tam jen jednu věc, kterou jsem si brala, když jsem nějak tušila, že potřebuji štěstí. Ale teď byla truhlička prázdná.

„Em, Eleno?" otočila jsem se k ní. „Neviděla jsi takový ten můj zlatý řetízek, který máme stejný?"

„Po babičce Gilbertové?" ujistila se a zamyslela se. „Ne, ten tvůj jsem neviděla."

„Mám ho pro štěstí, a to dnes budu potřebovat," začala jsem naříkat.

„Kdys ho na sobě měla naposledy?" zeptala se systematicky Elena. 

„No..." Začala jsem se v hlavě vracet časem. „Když jsem tě jela hledat na hřbitov."

„Kdyžs mě zachránila?" ujistila se. Kývla jsem. Takhle bych to neřekla, ale jo. „Nespadl ti, kdyžs mě strhla na stranu?"

„Nevím..." Zamyslela jsem se. „Je to možný. Jdu se podívat."

„Mám jet s tebou?" zeptala se Elena starostlivě.

„Ne," zakroutila jsem hlavou. „Vyber mi nějaký oblečení. Hned jsem zpátky." Přešla jsem ke dveřím a podívala se na ty tenisky. Hned vedle nich stály jedny ze tří bot, které mi půjčila Elena. Vzala jsem jedny z nich a obula se.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad," poznamenala Elena. 

„Musím se na tom naučit líp chodit," vysvětlila jsem. „Budu v pohodě. Jen si to trochu procvičím, zvyknu si."

„Tak jo," otočila se Elena znovu k mé skříni. Já jsem stále ještě pomalu, ale teď už rychleji sešla schody sáhla si do kapsy, abych se ujistila, že mám klíčky od auta.

„Kam jdeš?" zeptala se máma hned. 

„No, půjčila jsem kámošce takový řetízek, který si chci dneska vzít na párty," zalhala jsem. „Hned jsem zpátky." Otevřela jsem dveře a rychle vyšla ven. Proto jsem místo mámina Dobře slyšela jen Do.

Elena:

Cink, cink!

„Já tam dojdu!" zakřičela jsem nahoru na mámu a přešla ke dveřím. Když jsem je otevřela, moje překvapení bylo na místě.

„Ahoj," pozdravil.

„Ahoj," oplatila jsem mu a prohlížela si ho.

„Ty asi budeš Elena, že?" tipnul si. „Bella mi o tobě říkala."

„Oh, jo, jasně," zakoktala jsem. Vydechla jsem a pak pokračovala:

„Pojď dál." Trochu jsem ustoupila, aby mohl vejít.

„Děkuji," poděkoval Damon a váhavě, pomalu vešel dovnitř.

„Nejdeš brzo?" zeptala jsem se. Podívala jsem se na hodiny.

„Je přesně pět hodin," pokrčil rameny.

„Jsi až moc dochvilný," poznamenala jsem podezřívavě, když jsem viděla, že je opravdu přesně pět hodin.

„Díky. Kde je Bella?"

„No, jela hledat takový řetízek, který jí spadl, takový řetízek pro štěstí," vysvětlila jsem. „Je kapku nervózní."

„Jde to poznat," kývl. „První rande?"

„Jo," řekla jsem váhavě.

„A kam jela?" zeptal se dál. „Zajedu pro ni."

„Na starý hřbitov," odpověděla jsem. „Ztratila ho tam asi předevčírem."

„Aha," kývl tak nějak překvapeně. „Zajedu pro ni." 

„Fajn," kývla jsem. Nevěděla jsem proč, ale když jsem ho viděla, měla jsem takový jakýsi pocit... jako by mě to k němu táhlo...

Bella:

„Sakra, kde může být?" zanadávala jsem znovu a rozezleně zase zapnula mobilem světlo. Najednou něco prasklo. 

Přisahám, že tam v křoví něco prasklo!

„Haló?" zavolala jsem. „Je... Je tam někdo?" Nikdo se neozval. Opatrně jsem se začala přibližovat. Znovu něco zapraskalo. Dala jsem se na útěk. Velká chyba.

Na nohou jsem totiž stále měla boty na podpatku. Možná bych to zvládla, nebýt té vlhké hlíny. Zapadla jsem, vykroutila nohu a něco si udělala s kotníkem. 

„Au!" zaúpěla jsem a zvedla moji postiženou nohu nahoru. „Jau!"

„Jsi v pořádku?" zeptal se někdo. Otočila jsem hlavu. Ke mně se blížila černá silueta. Později se vynořil Damon.

„Ne," řekla jsem po pravdě. „Asi jsem si vyvrtnula kotník!"

„V pohodě?" Objevil se vedle mě. „Cos dělala?"

„Hledala jsem můj řetízek pro štěstí," vysvětlila jsem a sedla si. Sundala jsem si botu a ohmatala tu nohu. Naštěstí to neoteklo. „Ztratila jsem ho tady předevčírem. Tak jsem ho hledala a pak tam v křoví něco zašustilo a já se fakt strašně lekla a začala utíkat a..." 

„Jak to, žes ho ztratila tady?" zeptal se jaksi... divně.

„No," dala jsem se do vysvětlování a stále si masírovala kotník. „Když jsem přijela, s Elenou jsme se hádaly, protože ji máma měla raději. Máš taky sourozence?" 

„Na tohle se mě taky neptej." Zahleděl se mi do očí. „Co jste dělaly tady?"

„Elena sem chodila přemýšlet," vysvětlovala jsem nepřítomně. „Já jsem se s ní přijela udobřit a tady ta koule spadla," zadívala jsem se na masivní kouli, která už opět byla tam, kde má. „Strhla jsem ji na stranu."

„Ups," ujelo mu. 

„Co?"

„Můžeš chodit?" změnil téma.

„Nevím," řekla jsem po pravdě. Damon se postavil a podal mi ruku. Já jsem ji s vděčností přijala a postavila se. Zkusila jsem našlapnout a hned zasyčela: „Jau! Asi ne."

„Pomůžu ti," nabídl mi paži. Chytla jsem se a snažila se nějakým způsobem jít v klidu a plynule. Zas mi to nešlo. Když jsem asi po třetí zasyčela a my jsme nebyli ještě ani u brány, Damon si povzdechl. Zastavil, pustil mě a vzal mě do náruče. 

„Dobrý?" zeptal se a vydal se směrem pryč ze hřbitova.

„V pohodě," vydechla jsem. Byla jsem si jistá, že jestli jsem před tím v baru s Mattem vypadala jak rajčatovo paprikovo-jahodový protlak, tak teď vypadám jak... jak stopka. Můj tep se strašně moc zrychlil a teď zněl jak bubny v mojí neoblíbené písničce. Odnesl mě až do svého auta. 

„Ale co moje auto?" namítla jsem. 

„Sjelo do škarpy," oznámil mi. „Už jsem volal odtahovku."

„Aha," hlesla jsem a vzpomněla si na důvod, proč jsem tady byla. „Ale já jsem pořád nenašla ten můj řetízek!" Damon sáhl do kapsy a něco sevřel v pěsti. Pak ji rozevřel a na ukazováčku mu visel zlatý otevírací náhrdelník, zezadu s ozdobeným písmenem G. Můj náhrdelník pro štěstí.

„Myslíš tenhle?" zeptal se. 

„Jo, to je on," kývla jsem a vzala si ho od něj. „Jak to, že ho máš?"

„Na tohle se mě taky neptej," řekl, hledě do ničeho provinilým hlasem.

Damon:

„Jen se zajdu převlíct a hned jsem tady," ujistila mě.

„Noha už je v pořádku?" zeptal jsem se znovu.

„Jo, budu v pohodě," kývla a usmála se. Vyběhla schody a zavřela dveře. To jsem samozřejmě slyšel jen díky mému super sluchu.

„Co bylo s nohou?" zeptala se najednou Elena. 

„Zapadla a nějak si vykroutila kotník," vysvětlil jsem. „Ani nemohla chodit."

„Našla ten řetízek?" zeptala se. 

„Jo, našla," kývl jsem s povzdechem. Přitom jsem očima zabloudil k jejímu krku a viděl stejný přívěšek, který má Bella. „Máš stejný?"

„Jo," kývla a podívala se na něj. „Rodinné dědictví. Je to po sestrách Gilbertových před asi sto padesáti lety. Myslím, že to byly dcery Jonathana Gilberta."

„Teresa a Samantha Gilbertovy," zamumlal jsem překvapeně.

„Jo," kývla. „Odkud to víš? O tom se píše jen v denících."

„V denících?" vyhrknul jsem. „Ony stále existují?"

„Ty o nich víš?" zeptala se překvapeně. Až teď jsem si uvědomil, co jsem udělal. Praštil jsem se dlaní do čela a oslovil ji: „Podívej se na mě. Tak, na tohle zapomeň, ano?"

„Proč?" zeptala se nechápavě. Teď mi to došlo. V těch přívěšcích musí být sporýš.

„Nic, já jen..." snažil jsem se vymyslet výmluvu. „Jen jsem strašně velkej fanoušek dějepisu a někde jsem slyšel o těch denících. Kde vlastně jsou?"

„No, táta je někam schoval," pokrčila Elena rameny. „Říkal, že je to někde tady v Mystic Falls, ale kde neřekl."

„Aha," kývl jsem. Tak já už celou věčnost hledám ty deníky všude možně - v okolí Mystic Falls, ve Forks a ony jsou celou dobu tady. „Mimochodem, máte z té doby ještě nějaké šperky?"

„No, mně a Belle táta nic víc nedal," pokrčila rameny. Dveře nahoře se otevřely a zavřely. Dolů přišla Bella.

„Co se děje?" zeptala se překvapeně.

„Jen menší seznamování," usmála se Elena. „Já půjdu až za chvilku, tak se bavte."

„Půjč si moje auto, za chvíli ho přivezou," nabídla Bella a sáhla do kapsy. Vytáhla svazek klíčů. Vytáhla klíč od auta a podala jí ho. „Nepoškrábat lak."

„Dík," usmála se Elena.

„Jdeme?" otočila se ke mně Bella.

„Jasně," kývl jsem a otevřel jí dveře.

„Ještě jednou díky za ten řetízek a... to všechno," řekla ještě, když jsme nasedali ke mně do auta.

„Není zač," řekl jsem nepřítomně a nastartoval jsem. 

„Tak já nevím..." zapřemýšlela Bella a zapálila svíčku nějakému klukovi, který ji ještě pořád neměl rozsvícenou. „Otázky? Jednu já, jednu ty. Jakékoliv."

„Tak jo," kývl jsem s úsměvem. Nevěděl jsem, co se to stalo, ale Bella byla dneska úplně jiná než včera. Byla vtipná, zvědavá... Skvělá.

„Začínám," řekla a zamyslela se. Potom se úplně vážně na mě podívala a zeptala se: „Oblíbená barva?"

„Co?" zasmál jsem se. „No, nevím... asi černá."

„Já mám oblíbenou barvu každý den jinou," usmála se.

„Neříkej," usmál jsem se taky. „A jaká je tvoje oblíbená barva dnes?"

„Mám to brát jako tvoji další otázku?" zeptala se.

„Ne, to je tvoje otázka," poznamenal jsem naoko uraženě. 

„Tak jo, vyhráls," zajiskřilo jí v očích. „Dneska je to zelená."

„Zelená?" zeptal jsem se překvapeně.

„Jo, zelená," kývla. „Ve Forks bylo všechno zelené - kůra stromů, hlína, všechno."

„Aha," pochopil jsem. „Teď já. Jak ses chtěla jmenovat?"

„Cože?" 

„No, každý se chtěl jmenovat nějak jinak," pokrčil jsem rameny. „Jak ses chtěla jmenovat ty?"

„Já jsem se svým jménem spokojená," pokrčila rameny. „Ty ne?"

„Další otázka?" zašklebil jsem se. Bella do mě šťouchla. 

„Nepodváděj," napomenula mě.

„Fajn," zasmál jsem se. „Taky jsem s ním spokojený." Bella se najednou tak nějak vážně na mě podívala (ale opravdu vážně) a položila další otázku:

„Jak je možné, že jsi měl ten řetízek?"

„Nemůžeme tuhle otázku přeskočit?" nabídl jsem. Ten sporýš je na nic. 

„Řeklo se jakékoliv otázky," připomněla mi Bella.

„Byl jsem tam ten den a ten řetízek jsem našel," řekl jsem nakonec neochotně. Byla to pravda, jen ne celá. Celou ji budu moct říct, až bude možné ovlivňování. Hlavou se mi ještě jednou prohnal ten den. 

Strašně jsem se nudil, tak jsem si řekl, že půjdu na hřbitov. Tam pod tou sochou seděla hnědovlasá dívka. Měla na uších sluchátka, poslouchala písničky a plakala. Usoudil jsem, že měla špatný den. Chvíli jsem ji jen tak pozoroval. Ona tam prostě jen tak seděla pod tou koulí... Co kdyby spadla? A pak najednou někdo zavolal Eleno! a strhl ji na stranu. Utekl jsem. Nevěděl jsem, jestli to byla náhoda, nebo já, nebo já nevím co. Až dnes jsem se dozvěděl, že to byly Elena a Bella Gilbertovy.

„Hej, jseš na řadě!" šťouchla mě Bella.

„Co? Promiň, trochu jsem se zamyslel," zamumlal jsem. „Tvoje vysněné povolání?"

„Nevím," řekla upřímně. „Když jsem byla mladší, chtěla jsem být herečkou."

„Proč?" zeptal jsem zvědavě.

„Mívávala jsem takové dvě povahy," přiznala s úsměvem. „Máminu a tátovu. Ta tátova mi nakonec zůstala. Elena je spíš jako máma. A máma mívá takové... dobyvatelské sklony. A jednu dobu jsem si přála dobýt svět, aby když někdo řekne Bella Gilbertová, všichni hned věděli, kdo to je. Navíc by mě možná i docela bavilo být herečkou. Herečka totiž neprožívá jen jeden život. Prožívá jich několik. Několik životů, několik postav a každý život, každá postava jiná. Ale teď už po tom nijak netoužím."

„Proč?" zeptal jsem se znovu.

„Nevím," povzdechla si. „Asi proto, že nevím, co mám říkat. Snadno se přivedu do stresu."

„Aha," hlesl jsem a zaposlouchal se.

(Zde) (čtěte pomalu)

„Smím prosit?" zeptal jsem se s úsměvem. Bella se na mě tak nějak překvapeně podívala a položila svou svíčku na nejbližší stolek. Já tam tu svou položil též a chytil ji okolo pasu. Bella mi šlápla na nohu.

„Promiň," omluvila se a zčervenala. „Moc jsem netancovala."

„Naučím tě to," slíbil jsem. „Jenom dělej to, co já."

„Dobře." Začal jsem s ní pomalu tančit. A šlo jí to, na nohu už mi nešlápla ani jednou.

„Takže," usmál jsem se. „Budem pokračovat?"

„Fajn," kývla. „Jsem na řadě. Proč jsi mi zavolal?"

„Jak to myslíš?"

„Byla jsem nudná," sklonila hlavu. „A i tak jsi mi dal svoje číslo. A potom jsi mi zavolal. Proč?"

„Protože jsi vypadala jako fajn holka," odpověděl jsem.

„Lžeš," zavrtěla hlavou. „Většinu večera jsi byl znuděný."

„Jak to víš?" zeptal jsem se. „Třeba jsem se výborně bavil."

„Nedělej si srandu," pousmála se.

„Fajn, protože se mi nechtělo uvěřit, že by někdo mohl být takhle nudný," řekl jsem. Něco pravdy na tom ale bylo. „Tak jsem si řekl, žes možná byla nervózní."

„Nelžeš?" zeptala se mě vážně. 

„Ne," odpověděl jsem. Ta Bella byla čím dál zajímavější.

„Teď jsem na řadě já," řekl jsem. A když takové otázky, tak takové otázky. „Proč sis sedla ke mně?"

„Co?"

„Sedla sis ke mně. Proč?"

„Náhodný výběr," zkusila.

„Teď lžeš ty," poznamenal jsem. „Tak proč? Nebyl jsem v baru jediný pěkný kluk, který seděl sám."

„Nebyl," sklonila pohled. „Byl jsi jediný sám. Opuštěný, sám, nechtěný... Trochu jsem se v tom viděla."

„Proč myslíš, že jsem byl takový?" zeptal jsem se tiše.

„Cítila jsem to," šeptla. „Cítila jsem, že jsi z nějakého důvodu smutný, osamělý... Bylo to, jako by tě někdo opustil. Jako bys byl smutný, že tu někdo není. Kdo?"

„Musím odpovědět?" zeptal jsem se.

„Měl bys, je to moje další otázka."

„Ale nikdy to nesmíš nikomu říct, jasné?" řekl jsem. Byl jsem nějak... naměkko. 

„Mně můžeš věřit," zašeptala. „Tak kdo?"

„Můj mladší bratr," přiznal jsem tiše.

„Máš bratra?" podívala se na mě.

„Ano, Stefana," kývl jsem. 

„Kde je teď?" zeptala se. 

„Nemám tušení," řekl jsem po pravdě. „Hádáme se."

„Udobříte se, uvidíš!" ujistila mne.

„Kéž bych chtěl," zamumlal jsem skoro neslyšně.

„Cože?" šeptla.

„Ale nic, jen že..." Zaváhal jsem. I když jsem ji znal teprve pět minut, už jsem k ní měl důvěru. „Co když se usmířit nechci?"

„Já taky nechtěla," vzdychla Bella. „Ale to je prokletí sourozenců. Vždycky se udobří. Navíc není nic, co by nešlo odpustit."

„Pokud jde o lásku..."

„Nech mě hádat," podívala se na mne. „Oba jste byli zamilovaní do stejné dívky a ona si vybrala jeho."

„Tak nějak," řekl jsem rychle a byl vděčný, že písnička už skončila. Pokud jsem o něčem nechtěl mluvit, tak o tomhle.

„No, ehm," odtáhla se roztržitě. „Já si musím odskočit."

„Jo, jasně." Bella pomalu odběhla a snažila se srovnat tep. Otočil jsem se a nadával si. Proč jsem jí toho tolik řekl?

„Čau," ozval se někdo za mnou. Otočil jsem se. Byla to Elena.

„Ahoj," povzdychl jsem si. Zrovna začali hrát další písničku.

(Zde) 

„Chtěla bych s tebou mluvit," podívala se mi do očí.

„Nezatančíme si?" nabídl jsem. Ona se nadechla, vydechla a položila svoji svíčku na stůl. Pak ke mně přistoupila a váhavě mi položila ruku na rameno. Já ji dal ruku na pas a druhou jsme se chytili. Nevím, jak to bylo u ní, ale mnou... jakoby projel elektrický šok.

„Tak, o čem jsi chtěla mluvit?" Začali jsme tančit. Tančila lépe než Bella. Plynule, jistě, zkušeně.

„O mé sestře," vysvětlila. „Je to hrozně fajn holka."

„Já vím," kývl jsem. „Je zajímavá."

„Já tě jen chci varovat," řekla výhružně. „Bella je moje sestra a já bych za ni teď vložila ruku do ohně. A vím, jací někteří kluci jsou. Takže pokud si s ní hodláš jen hrát nebo ji využít a nechat, tak ti přísahám, že zaplatíš."

„Proč si myslíš, že jsem takový?" nadzvedl jsem jedno obočí.

„Okouzlující, milý, šarmantní, vtipný..." začala odříkávat. „Přesně takoví ti kluci bývají."

„Třeba jsem výjimka," namítl jsem.

„Třeba," přiznala. „Ale třeba ne."

„Takže mě varuješ?" zopakoval jsem to. „Jenom?"

„Zatím jenom," opravila mě. „Pokud to s ní nemyslíš vážně, řekni jí to hned. Většina holek by možná skousla, že ji kluk využil a odkopl, ale tohle je její první rande."

„Proto by si ho měla užít, ne?" pokrčil jsem rameny.

„Nechci, aby potom vzpomínala na svoje první rande takhle," vysvětlila. „No nic, řekla jsem ti už všechno, co jsem chtěla." Pustila mě a odešla. Díval jsem se za ní, dokud nenastoupila do auta a neodjela. Pak se vrátila Bella.

„Promiň, jestli jsem předtím byla moc zvědavá," omluvila se.

„Ne, to je v pořádku," kývl jsem. „Jen bych nechtěl, abys to někdy někomu řekla. Bude to takové malé tajemství, platí?"

„Samozřejmě," kývla. Potom jsme si ještě dlouho povídali, ale já jsem stejně nemohl myslet na nic jiného než na ten šok, který mnou projel, když jsem se s Elenou dotkli...

Elena:

(Zde)

Středa, 9. 9.

Milý deníčku,

dneska byla Noc s kometou... Stalo se toho tolik... Byl to snad zatím nejdelší den v mém životě.

Začalo to jakousi dobrou náladou Tannera. Když se zeptal, kdo je z rodiny zakladatelů, ptal se nás na různé věci ohledně naší rodiny a dokonce nám dal jedničky. Výhra!

Dále se stala Caroline. Myslím, že si každý dovede představit, jak to vypadalo, když „ty růže mají být červené, ne bílé" nebo „tihle inteligenti nepoznají, jak vypadají frézie a montbrécie." Naštěstí se nám ji podařilo pomocí Belly dostat na celou dobu přípravy pryč. Samozřejmě Bella použila novinku - její rande s Damonem. Ano, předmět dne, Damon.

Z toho, co Bella říká, se jí Damon asi vážně líbí. Ale měla jsem o ni obavy. Je vtipný, milý, pěkný, šarmantní, okouzlující... A přesně takoví bývají kluci, kteří holky jen využijou a pak je odkopnou. A proto jsem měla strach. Ale po dnešku nevím, co si mám myslet.

Vzpomínáš na ten zlatý přívěšek, o kterém jsem psala? Jak patřil sestrám Samantě a Terese Gilbertovým? Jak ho máme s Bellou stejný. Je pro štěstí, proto ho Bella potřebovala. A ztratila ho právě předevčírem, když mě zachránila. Nevím, co se tam stalo, ale podle Damona „zapadla a vykroutila si nohu". Našla ten řetízek, takže jí nejspíš štěstí přinesl.

Bella se myslím řídila spíš mými radami než radami od Caroline. Pozorovala jsem je celou dobu. A musím říct, že to Belle prospívá. Je veselá, šťastná a ten upřímný smích a úsměv! Ten jsem neviděla už od rozvodu našich. Je to opravdu od srdce. A já jsem za to samozřejmě ráda.

Nutno zdůraznit, že Damon nějakým způsobem ví o denících. A taky věděl o Samantě a Terese Gilbertových. Také se nějak moc zajímal o to, co dělala Bella předevčírem na starém hřbitově. Zvláštní.

Nevím, jestli Damonovi můžu věřit. Mám takový zvláštní pocit... Vlastně je mám dva, ale to až později.

Podle mě si ale Bella vedla dobře. Dokonce spolu tancovali na All I Need od Awolnation. Myslím, že se hodně sblížili. Když si Bella odskočila, hned jsem splnila svůj úkol. Chtěla jsem mu pohrozit, varovat ho, aby si s Bellou jen tak nehrál. Bella je moje sestra - jestli jí někdo ublíží, bude litovat. 

Ale on mě hned vyzval k tanci. Nevím proč, ale prostě jsem nějak instinktivně cítila, že to nemůžu odmítnout. Ale ten pocit, když se mě dotknul... Takový elektrický šok. Pokud jsem nevěděla, co to je za druhý pocit, tenhle jsem poznala.

Ale uvědomuješ si, v jakém jsem teď průšvihu, jestli je to pravda, o čemž jsem si jistá? Mám strach to i jen napsat, ale musím to udělat. Myslím, že to zatím Belle říct nemůžu, ačkoliv dřív či později budu muset. Ale lépe později. Pokud jde o Bonnie a Caroline... Přijde mi divný jim to říct, když o tom ještě neví Bella. Fajn, nádech výdech. Musím to napsat.

Myslím, že jsem se právě zamilovala do Damona Salvatora.

Tak co říkáte? Povídka nám nabrala nečekaný obrat, nemyslíte?

Jinak v příští kapitolce už bude nějaké to podezření okolo Damona. Myslíte, že to zjistí? Jak? Vyrovnají se s tím, že jsou do něj zamilované obě? A pokud to zjistí, vyrovnají se s tím faktem, že Damon není člověk?

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry navždy (?) 7. kapitola - Noc s kometou: