Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry navždy (?) 5. kapitola - Salvatore

03.08.2013 (18:15) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1895×

Elena:

„Mami, jsme v pořádku, živé, zdravé," ujišťovala jsem ji po sté a ona zase těkala z Belly na mě a ze mě na Bellu.

„Tak buď mám teplotu a halucinace," řekla a přiložila si ruku na čelo, „nebo žiju v paralelním vesmíru!"

„Co je tak nepochopitelného na tom, že se dvě rozhádané sestry dvojčata zas usmířily?" zeptala se Bella. Máma na ni vykulila oči.

„Na tom nic," připustila, „ale je nepochopitelné, jak jste se mohly usmířit vy dvě! Co chystáte, hm? Máte nějaký ďábelský plán?"

„Jo, třeba ukrást Vánoce, že?" zasmála se Bella a já se k ní přidala.

„Možná!" připustila máma.

„Nemáš někde být?" zeptala jsem se stále s úsměvem.

„Jo, mám sraz se školitelem, teď!" došlo jí, když se podívala na hodinky.

„Jdi, zvládnem to," ujistila jsem ji. Ona se na nás ještě podívala.

„Varuju vás, žádný ďábelský plány," řekla výhružně a vyšla ven.

„Co to má s tím ďábelským plánem?" zeptala se mě Bella, když máma odešla. „Copak máme na hlavě rohy?"

„Upřímně?" usmála jsem se. „Ty tak trochu jo." Bella odložila hrnek s kafem a rukama napodobila na hlavě rohy.

„No vidíš!" zasmála jsem se. „Padnou ti tam jako ulité!"

„Myslíš?" přidala se a přešla k zrcadlu. „Tak to abych si nějaký pořídila!"

„Radši bychom měly jet," řekla jsem. „Jinak to nestihnem. Já mám ájinu, to je v poho, ale věř mi. Rozzuřenýho Tannera vidět nechceš."

„To ti věřím," usmála se. „Ten učitel dějáku je strašnej. Ještě, že jsem na dějepis jednička."

„Už zkoušel tvou trpělivost?" zeptala jsem se pobaveně a popadla tašku.

„Jo," kývla a vzala si svou. „Slečno Gilbertová! Datum francouzské inkvizice? Skvěle, aspoň víte, co to je. Pearl Harbor? Správně - nejste jako vaše sestra, budeme si rozumět!" Napodobovala Tannerův hlas tak přesně, že jsem se musela smát. Ale to už jsme seděly v autě.

„Fajn," vydechla Bella a nastartovala. „Jsem ráda, že tu mám novou verzi GPS navigace Elena-2013, protože jestli chceme přijet včas a správně, potřebuju navigátora."

„Vždyť je to za rohem," poznamenala jsem. Ona se na mě nasupeně podívala.

„Nedělej si srandu!" řekla absolutně vážným hlasem. „To by znamenalo, že jsem každý ráno zbytečně objížděla celý město!"

„Je to tak," přikývla jsem. „Tady zahni." Poslechla.

„Ha!" vydechla šťastně. „Dneska přijedu stoprocentně včas!"

Zaparkovala hned vedle Bonniina auta a vystoupila. Dnes na sobě měla prosté jeany, světlý top a tenisky. Stejně jako já, Caroline a ostatní roztleskávačky měla na temeni svázané vlasy bílou gumičkou. Podívala jsem se na sebe - já na sobě měla hodně podobné jeansy a trochu tmavější tílko a tenisky.

„Čau, holky!" zavolala Caroline a hnala se k nám. Kousek za ní šla Bonnie.

„Ahoj," pozdravila nás.

„Co to má být?" uslyšely jsme Matta. „Vymýšlení ďábelského plánu na zničení školy?"

„Co máte všichni s tím ďábelským plánem?" zeptala jsem se naštvaně a pobaveně zároveň. „Prostě jsme se usmířily."

„Chodily jste na herectví?" rýpnul si Matt.

„Ne," zasmála se Bella a něco si uvědomila. „Matte... To, co jsem říkala o Eleně, nebyla pravda."

„Já vím," pokrčil Matt rameny.

„Jak to?" nechápala.

„Chodil jsem s Elenou dva roky," podíval se na ni smutně. „Znám ji."

„To je fakt," kývla Caroline. „A Bello? Co říkáš na učitele?"

„Normálka," pokrčila rameny. „Nudní, někteří otravní... učitelé."

„Co Tanner?" zeptal se Matt. Bella se rozhlídla, jestli ji nesleduje, a pak spiklenecky šeptla:

„Nej, nej, nejhorší dějepisář celýho mýho života."

„Vítej v klubu," řekla Caroline vesele a vstoupila s námi do budovy.

„Matte, počkej," zastavila jsem Matta a odtáhla ho za roh. „Je mi to líto."

„A co?" zeptal se otevřeně. "Byla jsi upřímná - víc jsem nechtěl! Řeklas mi to na rovinu."

„Já jenom doufám," řekla jsem popravdě, „že tohle není jeden z těch případů, kdy se pak dva lidi na sebe ani nepodívaj. Chci být stále tvoje kamarádka, protože by bylo smutný přijít o tak skvělýho kamaráda, jako seš ty."

„Copak nejsme kámoši?" zeptal se vesele Matt a odešel chodbou směrem k dějepisu. Holky tam na mě čekaly.

„V pohodě?" zeptala se mě Bella. 

„Jo, jen rozchod, znáš to," pokrčila jsem rameny.

„Ani ne," zašeptala mi.

„Co?" ujišťovala jsem se.

„Ticho!" sykla.

„Hej, co to tam je za utajenou diskuzi, o které nic neví ani Caroline Forbesová?" zeptala se Caroline přísně.

„Právě jsem říkala, že je dobře, že má takový kámošky jako nás."

„Tak to jo," kývla a zastavila se před dějepisem. „Ve dvě povinný nástup na roztleskávání!"

„Po kom máš takovou vůdčí ruku?" zeptala se Bella pobaveně.

„Po šerifce Mystic Falls, Liz Forbesové," odříkala nazpaměť.

„Už chápu, šerifko junior," řekla a odešla do třídy. My jsme pochodovaly dál na angličtinu.

Bella:

„Občanská válka v Mystic Falls? Slečno Gilbertová?"

„Em," zamyslela jsem se. „Omlouvám se pane Tannere. Ještě jsem nějakým způsobem nestihla si prostudovat místní dějiny."

„Ano, ale tady pan Donovan by to vědět mohl, ne?" otočil se na Matta. „Pane Donovane, občanská válka v Mystic Falls?"

„Nevím, nebyl jsem u toho," odpověděl. Celá třída se zasmála.

„Mám to brát tak, že se netoužíte vychýlit ze svého stereotypu sportovce, který mimojiné prodadá z dějepisu?" zeptal se Tanner.

„Přesně tak," odpověděl Matt klidně. „Vyhovuje mi to." Třída se zase krátce zasmála.

„Slečno Smithová?" obrátil se na jednu holku. Poznala jsem ji. Jmenovala se Hannah a byla tam, když jsem byla poprvý v Grillu.

„1864 až 1871," odpověděla poslušně Hannah.

„Správně, slečno Smithová," pochválil ji Tanner. Zazvonilo.

„Domácí úkol," přešel k tabuli a začal tím svým škrabopisem, který nepřečtu, psát. „Referát na téma Občanská válka v Mystic Falls. Je mi jedno, jak to pojmete. Osobní odkazy, váš názor nebo něco, co není v učebnici. Do pátku." Občanská válka v Mystic Falls... Nezbláznil se?

Naházela jsem svoje učebnice do tašky a vyšla ze třídy. 

„Počkej!" zavolal Matt a doběhl mě. „Teď máš tělák, ne?"

„Jo," potvrdila jsem. „Naneštěstí."

„Jak to myslíš?" nechápal to.

„Nenávidím to," přiznala jsem a vydala se směrem k šatnám. „Jsem tak trochu nemehlo."

„Tak jak to, že jsi tak dobrá roztlkeskávačka?" zeptal se. Pokrčila jsem rameny.

„Nevím," usmála jsem se. „Asi to bude tím, že mě kámoška - roztleskávačka ve Forks doslova mučila a učila ty kroky."

„Aha," hlesl a sklonil hlavu.

„Matte?" zeptala jsem se ještě. „Jak a kdy jsi poznal, že lžu?" Vrtalo mi to už od rána hlavou.

„Elena zkrátka není nenávistná," řekl. „Jestli je něco, na co nedá dopustit, je to rodina a přátelé."

„Kdys mě prokoukl?" ptala jsem se dál.

„Ten první den večer jsem o tom přemýšlel," řekl. „A došlo mi to."

„Omlouvám se," sklonila jsem provinile hlavu. On mě poplácal lehce po zádech.

„To je dobrý," řekl. „Každá ségra taková aspoň jednou byla."

„Vicki?" zeptala jsem se překvapeně. Matt kývnul.

„Jo," potvrdil. „Víš, Vicki má takový zlozvyk čas od času prostě utéct a potom se třeba měsíc neukázat, jako máma. Když se neukázala víc jak půl roku, vydal jsem se ji hledat. A pak jsem se dozvěděl, že Vicki o mně mluví jako o zlém bratrovi, který ji týrá."

„Proč by to dělala?" zeptala jsem se překvapeně. „Jaký měla důvod?"

„Schoval jsem jí cigarety," řekl. „Vicki... Má s tím problémy."

„Bere drogy?" zeptala jsem se.

„Pššš!" napomenul mě Matt a rozhlédl se, jestli to někdo slyšel. „Jo, ale ostatní to vědět nemusí."

„Sorry," omluvila jsem se. Už jsme byli u šaten. „Tak zatím."

„Ahoj," rozloučil se a odešel do chlapeckých šaten.

Elena:

„Eleno, prosím!" žadonila dál Caroline. „O čem jste to mluvily? Sykla na tebe ticho!, takže o kamarádkách to nebylo."

„Nemůžu ti to říct, Caroline!" opakovala jsem jí znovu. „Bylo by to proti sesterským pravidlům."

„No tak," nedala se Caroline.

„Caroline," napomenula ji Bonnie. „Třeba ti to řekne potom Bella."

„Super, můžem se dneska stavit?" zeptala se pohotově Caroline.

„Caroline!" šťouchla ji Bonnie. 

„To je dobrý, Bonnie," řekla jsem rychle. „Stavte se. Třeba ve čtyři."

„Fajn," souhlasila Caroline. „Bonnie, přijdeš, že?"

„Nenechala bych v tom ty dvě samotný," řekla Bonnie obětavě. „Jedna za všechny, všechny za jednu."

„Fajn," usmála se Caroline. 

„Uvidíme se po tréninku," řekla Bonnie a já vstoupila do šatny, abych se mohla převléct do dresu.

„Tak jo," řekla Caroline na konci tréninku. „Uvidíme se... zítra ne, tak pozítří!"

„Co je zítra?" zeptala se mě Bella.

„Taková akce, Noc s kometou," vysvětlila jsem. „Nad Mystic Falls prolétá kometa. Poslední tady prolétala před sto padesáti lety."

„Aha," hlesla.

„Bello?" oslovila jsem ji. „Nebuď naštvaná."

„Proč?" zeptala se podezřívavě.

„Pozvala jsem Caroline a Bonnie dneska k nám," přiznala jsem.

„Co je na tom špatnýho?" zeptala se nechápavě. Nadechla jsem se.

„Caroline z tebe chce vytáhnout, cos mi dneska ráno říkala," řekla jsem.

„Cože?" vyhrkla.

„Promiň," omlouvala jsem se.

„Ne, to je dobrý," řekla rychle. „Je to jedno. Jsou to kámošky, možná by nebylo tak špatný, kdyby to věděly."

„Myslelas to tak, jak jsem to pochopila?" zeptala jsem se a nasedla do auta. Teď se mi nechtělo převlíkat.

„Asi jo," pokrčila rameny. „Ještě jsem s nikým nechodila, tudíš nevím, jaký to je, rozchod."

„To se mi nechce věřit," zakroutila jsem hlavou. „Jakto, žes s nikým nechodila?"

„No, když se na mě podívali, viděli všechny ty moje úlety," přiznala. „Třeba fialový vlasy. Nebo oranžový pramínky ve vlasech."

„Aha," hlesla jsem. 

„Jo," vzdychla Bella a zaparkovala. 

„A to jenom kvůli tomuhle?" zeptala jsem se ještě.

„No, vlastně měli ještě tak trochu strach z táty," přiznala. „Znáš to - policajt."

„Jasně," kývla jsem. „Jdu se osprchovat."

„Kde je vlastně máma?" zeptala se ještě. 

„Má práci," usmála jsem se.

„Nedělej si srandu!" zasmála se. „To není možný!"

„Je," usmála jsem se. „Pracuje jako sekretářka v novinách."

„To se mi nechce věřit," zasmála se a přešla do kuchyně. Já vylezla nahoru a vlezla si do sprchy.

Bella:

Říct, neříct, říct, neříct... rozhodovala jsem se pořád. Budou se mi smát! No, aspoň Caroline jo.

Najednou zazvonil zvonek. Už je pozdě.

„Jdu tam!" zařvala jsem a otevřela. „Čau."

„Ahoj," pozdravila Caroline. „Bonnie už je tady?"

„Ne, ještě ne," odpověděla jsem a zavřela dveře.

„Tak, o čem jste to mluvily?" začala vyzvídat.

„Nechceš třeba počkat na Bonnie?" usmála jsem se výmluvně. „Nechceš zatím džus, vodu?"

„Nalej mi, prosím, sodovku," řekla. „Jdu za Elenou."

Vyzvídat, pomyslela jsem si.

„Fajn, sodovku," zamumlala jsem a vytáhla dvě skleničky. Do jedné jsem nalila minerálku a do druhé pomerančový džus. Ten jsem hned vypila. Najednou znovu zazvonil zvonek. To bude Bonnie, pomyslela jsem si s šla oteřít.

„Ahoj," pozdravila jsem.

„Čau, kde je Caroline?" vyhrkla. 

„U Eleny," odpověděla jsem zmateně.

„A sakra," zamumlala. „Chudák Elena."

„Nechceš něco k pití?" zeptala jsem se.

„Ne, dobrý," řekla a vyběhla schody. Já jsem si ještě nabrala džus a vzala to s tou sodovkou nahoru.

„Klid, Caroline, prosím," slyšela jsem Bonnie.

„Tady to máš, Caroline," vrazila jsem jí do ruky sodovku. Když pije, nemůže mluvit. 

„Díky," poděkovala a napila se. Sedla si na Eleninu židli. My ostatní jsme seděly na posteli.

„Tak, o čem jste mluvily?" zeptala se Caroline. Já a Elena jsme se jako na povel zvedly.

„No, ona se zeptala, jestli jsem v pohodě," začala se Elena procházet po pokoji. Já udělala to samé a pokračovala:

„A ona odpověděla, že to je jen rozchod, že to znám."

„A ona na to odpověděla, že..." začala. Obě jsme se zhluboka nadechly a odpověděly současně:

„Ne."

„Cože?" zeptala se překvapeně Caroline. „To by znamenalo, že... ne. To není možný!" 

„Je to tak," přiznala jsem provinile. „Ještě jsem s nikým nechodila."

„Jakt o?" zeptala se.

„Období fialových vlasů?" tipla jsem. „Nebo možná táta policajt."

„Oh, chápu," kývla. Pak se nadechla a vstala. „Musíme to napravit."

„Co?" vyhrkly jsme já, Elena a Bonnie jednohlasně.

„Chci říct, že je čas, aby Bella dostala lekci od samotné odbornice na mezilidské vztahy Caroline Forbesové!" odříkala s přesností. „Jdeme prohledat tvůj šatník." Potom se zvedla a přes koupelnu přešla ke mně do pokoje. My tři jsme ji pronásledovaly. 

„Takže, co tu máme?" řekla a otevřela moji skříň. „Džíny, džíny, džíny, sukně, minisukně! To je ono!" Vzala moji černou minisikni a hodila ji na postel.

„Co to děláš?" zeptala jsem se ta trochu pobaveně, ale i zděšeně zárověň.

„Abys někoho sbalila, musíš dobře vypadat!" řekla, vytáhla jedno tričko a prohlédla si ho. „To je pěkný."

„Co máš v plánu?" zeptala se podezřívavě Bonnie. Caroline zatím našla další tričko, které uvážila za vhodné a nepřítomně řekla svůj plán:

„Vybereme jí pěkný oblečení a pěkně nalíčíme. Pak půjdem do baru a ona s někým bude flirtovat."

„To chceš ode mě moc, Car," řekla jsem hystericky. „Já flirtovat neumím!" Caroline to zřejmě naštvalo, protože se ke mně otočila:

„Umíš, je to instinktivní!"

„Já měla vždycky všechny instinkty naopak," snažila jsem se z toho vykroutit. Caroline porovnala ta dvě trička, jedno vybrala a podala mi ho i s tou sukní.

„Proto jsem tu já, abych ti je zase převrátila tak, jak mají být," usmála se. „Běž se převlíknout."

„Ale..." začala jsem, ale pak jsem mávla rukou. Třeba mi to prospěje. Vlezla jsem do koupelny a převlíkla se. Vyšla jsem a Caroline to ohodnotila:

„Myslím, že to bude lepší se silonkama," řekla a podala mi jedny černý. Měla jsem na sobě černou, vrstvenou minisukni a bílé tričko s černým potiskem. Lady black and white. Rychle jsem si je nasadila a zatočila se.

„Skvěle!" řekla Caroline nadšeně. „Můžem jít." Sáhla jsem po bílých teniskách a Caroline se ke mně ještě obrátila:

„Ne, tenisky ne! Potřebuješ boty na podpadku!"

„Já žádný nemám," oddechla jsem si. Caroline se ale nedala.

„Jakou máš velikost nohy?" ptala se. Já si povzdechla.

„Třicet devět," odpověděla jsem tak nějak zmateně.

„Elena má stejnou!" zaradovala se. „Pojď, jdeme jí vybrat boty."

„Já na tom neumím chodit, Caroline!" řekla jsem zoufale.

„Je to instinktivní," řekla Car. „Naučíš se na tom."

Odešla s Elenou k ní do pokoje a já sebou švihla na postel. Myslím, že jsem měla zoufalý, hysterický záchvat.

„V poho?" zeptala se rychle Bonnie.

„Ne," přiznala jsem.

„To bude dobrý," uklidňovala mě. „Caroline ví, co dělá."

„Jo, ale já v těch botách neumím," řekla jsem zoufale. „Švihnu tam sebou, jsem nemehlo!" 

„Když na tom neumíš, Caroline vybere nějaký, na kterých se chodí dobře, se širokým podpadkem, uvidíš!" dodávala mi Bonnie odvahu.

„Tyhle jsou skvělý," vešla Caroline do pokoje a nesla v rukách boty na jehlovém podpadku.

„Nebo ne," zamumlala provinile Bonnie.

„Tak dělej, obuj si je!" nařídila Caroline. „Nemůžu se dočkat, až si je obuješ!"

„Já taky ne," zamumlala jsem. „Bude to sranda, možná."

„Tak dělej!" pobídla mě Caroline. Já jsem si tedy ty boty obula. Ale už jsem se radši netočila, skončilo by to špatně.

„Počkej!" uvědomila si Caroline a vrhla se k mému kosmetickému kufříku. „Ještě nalíčit!"

„Bože, co jsem komu udělala?" zakňučela jsem. 

„Sedni si sem!" nařídila Caroline a ukázala na moji židličku. Pomalým krokem jsem se přiblížila a sedla si. Caroline mi hned konturkou začala malovat oči.

„Zavři je," řekla a já poslechla. Už jsem rezignovala. Koneckonců - až si zvrtnu kotník, nebude mě nutit nosit ty boty a jako bonus budu mít omluvenku z tělocviku.

„Tak," vydechla Caroline vítězně a odložila konturku. „Ještě si namaluj rty." Podala mi sytě růžovou rtěnku.

„Fajn," vzdychla jsem a natočila se k zrcadlu. Když jsem byla hotová, Caroline ještě vítězněji nařídila:

„Teď je všechno fajn. Jdeme."

„Jakým autem jedeme," zeptala jsem se a pomalu nakračovala. „Já mám auto, Bonnie má auto, ty máš auto..."

„Pojedeme mým," rozhodla a seběhla schody. To jsem na ní obdivovala - měla boty na zvýšeném podpadku a dokázala v tom běhat! A ještě ke všemu schody!

„Nechceš pomoct?" ozvala se zezadu Elena. Já jsem jen vyděšeně kývla - z těch schodů jsem momentálně měla strach.

„Fajn, opři se," řekla Elena a natáhla ruku. Já jsem pomalu scházela schod po schodu, až jsem byla dole. Chtělo se mi jásat.

„Tak pojďte!" pobídla nás Caroline. Tady na rovném terénu to bylo lehčí. Vyšly jsme ven a nasedly ke Caroline do auta. Elena a já jsme seděly vzadu a Bonnie na místě spolujezdce.

Když jsme dojely do Grillu, zrovna tam pustili moji oblíbenou písničku.

(Zde)

„Tak," řekla Caroline a vedla nás k baru. „Lekce číslo jedna - výběr. Nesmí být starý, ale zase ne ani moc mladý. Měl by být pěkný a sám."

„Jak poznám, že na někoho nečeká?" zajímalo mě. Ona se na mě podívala jako na amatéra.

„Pokud je dospělej, sedí u nějaký whiskey, nebo tak bez žádnýho kámoše," vysvětlila „A já beztak poznám, kterej kluk je volnej a kterej ne."

„Jak?" zeptala jsem se podezříavě. 

„Zesílená intuice," odpověděla. „Lekce číslo dva - akce. Prostě za ním přijdeš, představíš se a začneš flirtovat."

„Jak?" zeptala jsem se zoufale. 

„Na tom teď nezáleží!" mávla rukou. „Teď si nějakýho vyber." Rozhlédla jsem se po místnosti. Tenhle je moc mladý, tenhle je tady s holkou, tenhle není pěkný...

„Tamten," řekla jsem. „Ten fešák u toho stolu tam."

„Ten?" ujistila se. „Máš dobrej vkus, není to s tebou marný."

„Znáš ho?" zeptala jsem se, protože tenhle mi fakt padnul do oka.

„Ne," zamyslela se. „Neznám." 

„Co mám dělat?" panikařila jsem. „Co mám říkat?" 

„Prostě tam jdi," začala vysvětlovat Caroline, „pozdrav, přisedni si, představ se a buď přirozená - buď svá!"

„Témata k rozhovoru?" zeptala jsem se. Pokud šlo o debaty, moc jsem to s nimi nikdy neuměla.

„Je to cizinec, můžeš uplatnit otázky typu Odkus jsi? nebo Proč ses sem nastěhoval," odpověděla Caroline. „Nějaké otázky?"

„E-" začala jsem.

„Žádné? Fajn, jdi," strčila do mě a posunula mě tak blíž k tomu cizinci. Málem jsem sebou flákla na podlahu. Tak za tohle zaplatí. Pomalu jsem se sunula k němu - snažila jsem se, aby ta chůze působila přirozeně. Ale asi mi to moc nešlo.

„Ahoj," pozdravila jsem a sedla si. Spadl ze mě velký kámen - cestu jsem přežila. Počkala jsem, až se na mě podívá, a pak jsem pokračovala:

„Jsem Bella. Gilbertová."

„Já jsem Salvatore," představil se s úsměvem. „Damon Salvatore."

Tak co? Byl váš tip správný? Určitě pište, co si o téhle kapitole myslíte, jsem vám za kritiku vděčná. :-) 

Jinak příští kapitolku jsem nazvala rande.

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry navždy (?) 5. kapitola - Salvatore: