Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry navždy (?) 4. kapitola - Konec?

02.08.2013 (07:00) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1776×

Elena:

(Zde)

Seděla jsem pod tím masivním pomníkem, hlavu na kolenou, sluchátka na uších a MP3 na plný výkon. Prostě jsem se musela někomu svěřit, vybrečet. Tak jsem vnitřně křičela a stěžovala si jediné osobě, která mi kdy rozumněla - tetě Helen. Před dvěma lety zemřela. Ona mi jako jediná rozumněla, sem jsem dřív chodívala a doufala, že mě slyší. Já vím, ujetý.

Pořád se mi přehrávala v hlavě ta hádka s Bonnie, když jsem odcházela. Snažila se, abych tam zůstala a promluvila si s Bellou, ale nemělo by to smysl.

Moje teta Helen byla pohřbená na Starém hřbitově, tam, kam se mi nikdy moc chodit nechtělo. Bylo to její přání.

„Proč?" opakovala jsem si furt dokola. „Proč mě nenávidí?" A pak se to stalo.

Někdo mě strhl na stranu a vedle nás dopadlo něco kamenného a velmi těžkého.

Bella:

„Eleno!" volala na ni. „Kam jdeš?"

„Bonnie, nech mě jít, musím se někomu svěřit," řekla a zadržovala slzy. „Půjč mi auto, do hodiny ti ho vrátím."

„Nezačínej s tím zas," řekla Bonnie, ale klíče od auta jí podala. „Víš, že je to pro tebe návykový."

„Bonnie, jsem na pokraji nervového zhroucení," vydechla Elena. 

„Tak jeď," vzdychla Bonnie. 

„Díky," objala ji Elena. Potom odešla někam za roh.

„Kam šla?" zeptala jsem se.

„Přesně s tebou jsem chtěla mluvit," otočila se Bonnie. „Posaď se." Pokývla rukou na zídku a sama se posadila.

„Co?" zeptala jsem se, když jsme obě seděly.

„Teď si nevymýšlej a řekni mi pravdu, prosím," podívala se na mě. „Proč ji nemáš ráda?"

„Jak víš, že to já ji opravdu nemám ráda?" pokrčila jsem rameny.

„Děláš si srandu?" zeptala se. „Mluvila jsem s vaší mámou o tobě, i s vaším tátou. Tvůj postoj nebylo možné přehlédnout! Tvůj táta dokonce řekl, že kdybys mohla, už bys ji nikdy neviděla, proto tě sem nutil jezdit! Tak proč? Co ti takového udělala?"

„Máš sestru?" zeptala jsem se. Ona zakroutila hlavou.

„Ne," odpověděla. „Moje máma nás opustila, když jsem ještě byla mimino."

„Aha," hlesla jsem. „To je mi líto."

„Tak proč?" zopakovala otázku.

„Protože ona byla vždycky mámina holčička," přiznala jsem se slzami v očích. „Máma ji vždycky měla radši!"

„Tebe měl radši táta," nadhodila. „Myslíš, že Eleně nechybělo, jak by na ni táta nadával a poučoval o klucích? Chybělo jí to."

„Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela," připustila jsem.

„No vidíš," pokrčila Bonnie rameny. „Víš, co je nejsilnější pouto na světě, podle mě?"

„Mateřské?" tipla jsem si.

„Ne," zavrtěla hlavou. „Sesterské. Proč jí neodpustíš, ona za to nemohla, že ji máma měla radši. Tak jako já nemůžu za to, že mám malou postavu."

„Kam šla?" zeptala jsem se znovu.

„Na Starý hřbitov," odpověděla s úsměvem. „Máte tam pohřbenou tetu."

„Aha," kývla jsem. „Jdu tam. A díky."

„Není zač," usmála se a já nastoupila do svého auta.

Cesta na hřbitov mi trvala pět minut, musela jsem ho hledat. Elena tam seděla pod masivním pomníkem anděla, který držel mezi rukama kamennou kouli. Elena měla na uších sluchátka. Hlavu měla na kolenou a brečela. Dívala se dolů, proto neviděla to, co já. A to se jí málem stálo osudným.

Koule, kterou držela socha v rukou, pomalu skluzávala a padala.

„Eleno!" zavolala jsem. Ale ona neslyšela. Takže jsem tam skočila a strhla ji na stranu. Koule dopadla vedle nás. Ohlédla se po ní a potom se podívala na mě. 

„Bello?"

Elena: 

„Bello?" zeptala jsem se překvapeně. Ona mi zachránila život? Co tady vůbec dělala?

„V pořádku?" vydechla.

„Jo," odpověděla jsem zmateně. „Slezeš ze mě?"

„Oh, jo, promiň," omlouvala se a slezla ze mě.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se, když jsem se konečně vzpamatovala.

„Přišla jsem si promluvit," přiznala tiše. „O nás."

„Tady ne," řekla jsem. „Sejdeme se doma."

„Fajn," kývla a odešla ke svému autu. Já jsem se ještě podívala na tu kouli. Jak je možné, že spadla? Ten pomník tu je už přes dvě sta padesát let a nikdy to nespadlo!

Celou cestu jsem přemýšlela nad tímto. Byla jsem ráda, když jsem konečně dorazila ke škole. 

„Bonnie?" oslovila jsem ji. „Díky. A mohla bys mě odvézt domů?"

„Jo, jak to dopadlo s Bellou?" zeptala se obezřetně. „Promluvily jste si?"

„Ještě ne," odpověděla jsem. „Máma je dneska někde s Jennou. Máme dům pro sebe. Myslím, že bude lepší si promluvit tam než na hřbitově, kde máme pohřbenou tetu."

„Jo, jasně, máš recht," kývla. „Tak jedem."

Bonnie celou cestu mlčela. Jen se rozloučila, když jsme přijely k nám. Bellino auto už bylo před domem. Nadechla jsem se a prudce vydechla. Jak řekla dneska Caroline - nevaž se, odvaž se!

„Tak?" oslovila jsem Bellu. Ta stála v kuchyni a opírala se o židli. 

„Omlouvám se," vydechla. „Byla jsem k tobě nespravedlivá, neměla jsem tě ráda."

„Proč?" zeptala jsem se.

„Já nevím," řekla a začala plakat. „Protože jsi byla vždycky oblíbenější? Protože tě měla máma radši? Nevím!"

„Tak proto?" došlo mi to. „Protože mě měla máma radši?" Přikývla. Já jsem se k ní pomalu přibližovala.

„Byla jsem hloupá," přiznala. „Nedošlo mi, že mě zase měl raději táta. Omlouvám se. Ty jsi za mnou chodila a omlouvala se. I když jsi nevěděla proč. Ale celou tu dobu jsem se měla omlouvat já!"

„Víš, co mi chybí?" zeptala jsem se. „Když jsem chodila s Mattem... Víš, že má Matt sestru?"

„Jo, Vicki," kývla.

„Tak když jsem viděla, jak za ním Vicki přijde s jakýmkoli problémem, a stejně tak on za ní... Tohle mi nejvíc chybí!"

„Mně taky," vzlykla a objala mě. „Mně taky. A promiň mi, prosím."

„To bude fajn," vzlykla jsem. Cítila jsem, jak se mi po tváří kutálí jedna slza za druhou. Když přestaly, odtáhla jsem se. I jí už slzy netekly. 

„Kamarádky?" zeptala jsem se.

„Nejlepší," souhlasila.

„Co kdybychom vytáhly Bonnie a Caroline do Grillu a vysvětlily jim, proč tohle všechno?" navrhla jsem. „Za hodinu?"

„Bonnie to ví," přiznala. „To ona mě vyzpovídala."

„Jo, to je celá Bonnie," potvrdila jsem. 

„Tak jdem?" zeptala se. 

„Nejdřív by ses měla umýt," řekla jsem. „Máš tady rozmazanou konturku."

„Jo, díky," usmála se a odběhla nahoru. Já jsem šla trochu pomaleji, stále jsem tomu nevěřila. Když jsem došla nahoru, sáhla jsem po telefonu a vytočila Bonnie.

„Tak, jak to dopadlo?" vyhrkla místo pozdravu.

„Přijď do Grillu, za hodinu," navrhla jsem.

„Proč?" chtěla vysvětlení.

„Prostě přijď, fajn?" zopakovala jsem.

„Jo, za hodinu," souhlasila. „Ahoj." Ukončila jsem hovor bez rozloučení. Budu si muset dát sprchu. Šla jsem tedy do koupelny.

Bella:

Bože, jak se mi ulevilo, když jsme se zase udobřily!

„Bello?" ozvala se Caroline. „Kams tak odběhla? Berem tě!"

„Jo, super, Caroline," zamumlala jsem. „Chtěla jsem tě pozvat do Grillu."

„Proč?" nechápala.

„No, je tu něco, co bys měla vědět," řekla jsem neurčitě. „Za hodinu, jo?"

„Fajn," souhlasila Car a zavěsila. Já jsem přešla k zrcadlu a začala se znovu líčit. Z koupelny jsem slyšela tekoucí vodu, takže Elena se asi sprchuje.

Rozhodla jsem se namalovat si jenom konturkou oči a rtěnkou zvýraznit rty. Koneckonců - míň je někdy víc. Vlasy jsem si jednoduše sepla zezadu skřipcem a vzala si obyčejné džíny. Podívala jsem se na hodiny. Bylo za deset minut čtyři. Podívala jsem se ještě jednou do zrcadla a seběhla dolů. 

„Jdeme?" zeptala jsem se Eleny. Ona jen kývla a usmála se.

Když jsme dojely do Grillu, rozhlédla jsem se. Bonnie seděla u baru. Najednou se vedle mě objevila Caroline.

„Ahoj, Be-" zasekla se, když viděla Elenu, "-llo."

„Ahoj, Caroline," usmála jsem se provinile.

„Co to má být?" přimhouřila oči.

„Caroline, klid," přišla Bonnie.

„Musíme si promluvit," řekla jsem.

„Radši si na to sedni, Caroline," navrhla Bonnie a posadila ji k nejbližšímu stolu. My ostatní jsme se posadily také.

„Caroline..." vymáčkla jsem se. „Všechno, co jsem o Eleně říkala, byla lež."

„To je vtip?" zeptala se nevěřícně Caroline.

„Zhluboka dýchej, Caroline," upozornila ji Bonnie. Caroline se nekolikrát nadechla a vydechla.

„Tak?" zeptala se potom přísně. „Jak to myslíš lež?"

„Vymyslela jsem si to," přiznala jsem. „Elena se mě nezřekla, to já jí. A nikdy o tobě neřekla, že jsi otravná drbna."

„Co?" vyhrkla Elena. „To jsi jí řekla?"

„Omlouvám se," omluvila jsem se. Elena zavřela oči a vypadalo to, jako by se uklidňovala.

„Proč?" ptala se Caroline.

„Máma ji měla radši," vydechla jsem. 

„Jenom?" zeptala se Caroline naštvaně. 

„Caroline..."

„Co čekáš, že budu dělat?" pokračovala stejným tónem. „Řeknu: Všechno v pořádku, uvidíme se zítra na tréninku?"

„Ano," řekla Elena. Caroline se na ni podívala překvapeným pohledem:

„Co?"

„Ano," zopakovala Elena klidně. „Je to moje sestra, Caroline. Každý děláme chyby, někdo větší, někdo menší. Bella udělala větší chybu. Ale změnila se a zaslouží si druhou šanci, čistý štít."

„Ne," řekla Caroline pevně.

„Mám vyjmenovat všechny chyby, které jsi provedla a my jsme daly s Bonnie další šanci?" zeptala se Elena na rovinu. „Caroline, prosím..."

„Jenže já nevím, jestli jí teď můžu věřit," řekla Caroline.

„Věříš mně?" zeptala se Elena. 

„Ano," řekla Caroline bez váhání. 

„A já věřím své sestře, že se změnila," zakončila Elena. Bože, ta je chytrá. Skoro stejně, jako já.

„No tak, Caroline..." povzbudila ji Bonnie. Caroline se nadechla a prudce vydechla. Pak se podívala na mě.

„Tak fajn, protentokrát ti prominu," povolila. 

„Díky," vydechla jsem. „Zahrajem si kulečník?"

„Jasně," souhlasila Bonnie. Přešly jsme všechny k jednomu stolu vzadu.

Takže... Zase vás poprosím o vaše dojmy, prosím, a příští kapitolka má už název Salvatore... Takže to už asi víte, ohledně čeho se bude týkat, mě zajímá... Co myslíte? Bude tam Stefan? Damon? Nebo oba? Nebo to bude úplně jiný Salvatore? Pište, co si myslíte, schválně, jestli uhodnete. :-)

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry navždy (?) 4. kapitola - Konec?: