Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry navždy (?) 14. kapitola - Historie Salvatorů

16.05.2014 (08:15) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1665×

(Hard-Fi)

Elena:

Seděla jsem na lavičce oblečená ve svém roztleskávačském dresu a čekala na začátek tréninku. Zbývalo ještě asi pět minut a trenér odmítl fotbalisty pustit dřív. Idiot. Takže jsem jen tak seděla a sledovala ten jejich trénink. Samozřejmě, všechno to byli kreténi, ale musím uznat, že byli hezcí. I když můj kluk…

Stále jsem si na to nezvykla. Jak může někdo, jako je Stefan, vůbec existovat? On je takovej gentleman, milej, hodnej… Tohle kdybych řekla někomu zvenčí, že mám takovýho kluka, asi by se mnou jenom zatřásli a řekli: Prober se.

Takže… Můj kluk, Stefan, je samozřejmě hezčí…

A zrovna on musí být upír.

Najednou mi ten výjev před očima zmizel, jak mi někdo na oči položil dlaně.

„Riskuju, že budu možná znít jako žárlivý přítel, ale proč se takhle někdy nedíváš na mě?“ šeptl mi do ucha povědomý hlas. Pousmála jsem se.

„Jak se můžu dívat, když máš svoje dlaně na mých očích,“ namítla jsem. Dlaně byly najednou pryč a někdo mě prudce otočil o sto osmdesát stupňů. Teď už jsem se usmívala od ucha k uchu. Viděla jsem před sebou Stefanovu usměvavou tvář. Vzal mi obličej do dlaní a měkce mě políbil. Zavřela jsem oči a užívala si polibek. Potom si opřel čelo o mé. Usmál se ještě víc. Vstala jsem a překročila lávku. Drželi jsme se za ruce jako nejšťastnější zamilovaný pár.

„Já jen, že teď spolu vůbec nejsme,“ namítl. „Nemáš na mě čas.“

„Zlato, vždyť víš, že se snažím. Mám toho tolik,“ povzdechla jsem si. „Máma šílí kvůli tomu, že s tebou chodím, Bonnie šílí kvůli tomu, že já jsem s tebou a Bella je s tvým bratrem. Do toho se plete Caroline, která o ničem nev,í a Bella je tak neuvěřitelně zamilovaná do Damona, až se toho bojím.“

„No jo, fakt máš toho moc,“ kývl, teď bez úsměvu, a krátce se zamyslel. Potom se na mě podíval a usmál se. „Hmmm… Mám takový šílený nápad.“

„Poslouchám?“ pobídla jsem ho. Měla jsem ráda šílený nápady se svýma klukama.

„Co kdybys dneska prostě vypla?“ navrhl. „Aspoň večer. A prostě bychom byli jenom ty a já. Žádná máma, žádná Bonnie, žádná Caroline, žádná Bella. A hlavně žádný Damon.“

„A co bychom jako dělali?“ zeptala jsem se laškovně. „Když budeme jenom my dva?“

„Co všechno se dá dělat ve dvou,“ pokrčil rameny. „Máme tolik možností…“

„No jo, to máš pravdu,“ řekla jsem, ale uprostřed věty Stefan zpozorněl, otočil se až téměř nelidskou, upíří rychlostí o devadesát stupňů, aby zachytil fotbalový míč, který se na něj hnal. No jo, ty jeho nadlidský reflexy…

„To je vaše, ne?“ zakřičel na fotbalisty. Hodil ho po Tylerovi, který stál s Mattem nejblíže, ale i tak to bylo daleko. Hodil ho takovou silou, že i když letěl deset metrů, Tyler zavrávoral dozadu. Tyler! To už je co říct, taková gorila…

„Kterej z těch kreténů neumí mířit,“ zabrblala jsem naštvaně. Stefan zakroutil hlavou.

„Myslím, že mířit umějí dobře, když jsem to málem schytal,“ zauvažoval. „Kdybych byl člověk, právě bych se před tebou fatálně ztrapnil. Ale je to podlý, nezavolat bacha nebo tak.“

„Kterej z nich,“ zmocňoval se mě vztek.

„Tyler se právě bavil s Mattem. O nás,“ vysvětloval. „Chtěl mu prokázat laskavost.“

„Mattovi?“ namítla jsem pochybovačně. „On by něco takovýho nepřipustil, je to férovej hráč.“

„Nemá mě zrovna v lásce,“ vysvětlil Stefan. Zavrtěla jsem naštvaně hlavou.

„Hej,“ zvedl mi Stefan bradu. „To je v pohodě.“

„Hej ty,“ přerušil nás pro mě známý hlas. Matt k nám přiběhl. „Dobrý reflexy. A to, jaks to hodil… To je úžasný. Takže nás s trenérem, no vlastně jenom trenéra, napadlo, jestli by ses k nám nechtěl přidat…“

„No, já myslím, že to není nejlepší nápad,“ odmítal ho Stefan.

„Proč?“ zeptala jsem se překvapeně a přerušila ho. „Podle mě je to fajn nápad.“

„Já si to nemyslím,“ nesouhlasil Stefan.

„Proč?“ zopakovala jsem otázku.

„No, já myslím, že vás nechám,“ vložil se do toho Matt. „Přemýšlej o tom.“ Nepohlédla jsem na něj. Stále jsem překvapeně hleděla na Stefana.

„Jsem upír,“ řekl tiše Stefan, když Matt odešel. Tak, abych to slyšela jen já. „Nezdá se mi to spravedlivý. Mám lepší reflexy a sílu a rychlost…“

„Hele,“ přerušila jsem ho. „Když už na škole máme upíra a tak pěkný roztleskávačky jako jsem já,“ při tom se zakřenil, „myslím, že si aspoň zasloužíme vyhrát ve fotbale, ne?“

„Já nevím, Eleno,“ kroutil hlavou Stefan.

„Ale no tak,“ stiskla jsem mu znovu ruce. „Mám takový šílený nápad? Prosím?“

„Tak fajn,“ souhlasil nakonec a obdařil mě dechberoucím úsměvem.

„Yes!“ výskla jsem nadšeně a vlepila mu letmý polibek. „Jsi nejlepší.“

„Náš hrdina Stefan,“ zamumlala rozhořčeně Rebekah, která prošla kolem nás. Jakoby slyšela každé slovo. Šla na trénink a já jsem musela s nevolí přiznat, že jí to v dresu slušelo. Stefan zavrčel.

„Stefane?“ zeptala jsem se, když zmizela a začala se protahovat. Měla bych dělat to samé, ale tohle bylo důležitější. „Co to mělo být? Ty ji znáš? Ona tě zná?“

„To nic,“ zamluvil to, ale cítila jsem, že je v tom něco víc. „Vyzvednu tě v šest, někam se projdem.“ A byl pryč. Já jsem tam zaraženě stála jako kůl v plotě. Pak jsem se šla protahovat nedaleko Rebeky. Já zjistím, o co tu jde.

Bella:

Trénink proběhl téměř normálně. Ale nešlo si nevšimnout, jak Elena háže pohledy po Rebece. To mě sice překvapilo, ale nebylo to nic oproti překvapení, které mě přepadlo, když ji po tréninku oslovila.

„Em, Rebeko?“ začala mile. „Chtěla bych si s tebou promluvit.“

„Vážně, ty Jaksejmenuješ?“ založila si Rebekah ruce na prsou.

„Jsem Elena,“ připomněla jí a pokračovala. „Potřebovala bych osvětlit ten tvůj problém se Stefanem.“

„Jakým?“ zeptala se Rebekah až příliš strojeně, aby to vážně nevěděla. Prostě Elenu mučila.

„Se Stefanem Salvatorem,“ vydechla trpělivě Elena.

„Jo, aha,“ protáhla Rebekah. „Takže Stefan nemluvil, že? Damon taky ne, předpokládám. Najednou oněměli. Já ti nic neřeknu. Přiměj mluvit je.“ Potom si odkráčela a pohodila svým culíkem.

„Kráva,“ zamumlala Elena. Nakráčela jsem k ní.

„Můžeš mi říct, co to tady děláš?“ zeptala jsem se podrážděně.

„Co dělám?“ zeptala se jakoby nic.

„To s Rebekou?“ připomněla jsem. „Byla jsi jak pejsek. Měla jsem pocit, že tě má na vodítku.“

„Prostě jsem potřebovala pár odpovědí,“ řekla neurčitě a chtěla kolem mě projít a odejít. Chytila jsem ji za loket a přinutila se vrátit.

„Je v tom Stefan,“ začala jsem, „a pravděpodobně i Damon. Copak jsme si toho neprošli už dost? Čekala bych, že mi budeš věřit víc.“

„Fajn, no,“ řekla neochotně. „Rebekah zná Stefana a on zná očividně ji, ačkoli zapírá. Jak vidím, je v tom i Damon. A já bych zkrátka ráda věděla, o co tu jde.“

„Tos mi to nemohla říct hned, vždyť to ani nebolelo,“ zkonstatovala jsem. „Samozřejmě jsi vzbudila mou zvědavost. Takže si je dneska naženeme a vytáhnem to z nich.

„My jsme ale se Stefanem dneska plánovali romantickou noc…“ namítla, ale já jsem ji vztyčenou dlaní zarazila.

„Romantická noc s Damonem za zády? I kdyby byl před domem, všechno by slyšel,“ připomněla jsem jí. „Uděláme dohodu. Dneska to z nich vytáhnem a já potom zařídím, abyste měli se Stefanem nějaký to svoje soukromí, vyhovuje?“

„No, to by bylo fajn, ale…“ namítla, ale jakmile nad tím zauvažovala, změnila názor. „To je vlastně hodně dobré. Jen by mě zajímalo, jak to zařídíš.“

„To nech na mě,“ mrkla jsem. Myslím, že Damonovi nebude vadit, když stráví jednu noc u mě v pokoji. Když ho pěkně poprosím… „V kolik Stefan přijde?“

„V šest,“ odpověděla.

„Postarám se o Damona,“ řekla jsem prostě.

Stefan:

Zazvonil jsem. Otevřela mi Elena. Usmál jsem se.

„Můžeme vyrazit?“ zeptal jsem se a začal si plánovat trasu.

„Ještě pojď dál,“ zarazila mě. Podivil jsem se. Zaváhal jsem na prahu, ale nakonec jsem ho překročil. Pozvala mě.

„Co se děje?“ chtěl jsem vědět. Z obývacího pokoje se ozvalo podrážděné zamlaskání a následné, káravé syknutí. Šel jsem za Elenou právě do tohoto pokoje. Tam seděl na gauči vedle Belly Damon, ruku majetnicky ovinutou kolem jejích ramen.

Elena mi pokynula, abych se posadil do křesla blízko Damona.

„Damone,“ kývnul jsem mu na pozdrav, když jsem se posadil.

„Stefane,“ napodobil mě tím svým Damonovským způsobem. Předpokládám, že to podrážděné zamlaskání patřilo jemu a to syknutí bylo napomenutí od Belly.

Bella ze sebe setřásla Damonovu ruku, světe, div se, jemně. Potom se postavila vedle Eleny směrem k nám.

„Mluvte a žádný vykrucování,“ spustila Elena a probodávala pohledem jak mě, tak Damona. Chvíli jsme na ni jen zírali a čekali, až to upřesní.

„Víš, že absolutně nevíme, o čem mluvíš,“ řekl jsem, když nemluvila, asi čekala, až začneme mluvit my. „Nebo aspoň já ne. Damone?“

„Absolutně netuším, bratříčku,“ řekl Damon ironicky. V duchu jsem si povzdechl.

„Damone!“ napomenula ho Bella. Damon po ní vrhl omluvný pohled. Tohle jsem nechápal. Damon se omlouval za to, jak se ke mně chová? I když jen Belle, je to obdivuhodná změna, kterou s ním Bella provedla. Nechápal jsem, jak to dokázala. Já se o tohle snažil sto padesát let. Oni jsou spolu asi týden a ona už s ním udělala zázraky. Že by se zamiloval?

„Je tu jedna věc, kterou potřebujeme osvětlit,“ řekla Elena a Damona si nevšímala. Teď se zaměřila na mě. Pokrčil jsem rameny. Sestry se po sobě podívaly nechápavým pohledem. Potom otočily hlavy směrem k nám a synchronizovaně vydechly:

„Rebekah Mikaelsonová.“

Já a Damon jsme teď ne tak synchronizovaně začali mlet jeden přes druhého, že nevíme, o čem to mluví.

„Dost,“ řekla rázně Elena a oba jsme zmlkli. „Já jsem s Bekou,“ zakřenil jsem se při té přezdívce, při které Rebekah vždycky šílela vzteky (myslím, že Damon udělal to samé), „dneska mluvila. Věděla jsem, že má něco činění s tebou, Stefane, to mi došlo, ale když zmínila i Damona… To není jen tak. Předpokládám, že je to kousek vaší historie a my s Bellou ji chceme poznat.“ Já i Damon jsme mlčeli.

Elena:

Bella přistoupila k Damonovi, vlníc se a dívajíc se mu výhružně do očí.

„Damone,“ řekla lehce laškovným tónem. Pokračovala, až když klečela u něho. „Jestli nám to neřeknete, budu trucovat tak dlouho, dokud to z vás nevytáhnem. Vyvoď z toho důsledky.“ Teda, takhle někoho vydírat skrz svoje ženské zbraně… Navíc když Bella teprve před dvěma týdny začala na takové věci pomýšlet…

„Myslím, že bude lepší, když tuhle věc probereme u nás doma,“ řekl Damon a mně se na tváři rozlil vítězný úsměv. Předpokládala jsem, že Bella je na tom stejně. Když dokázala Damona přinutit, aby udělal, co chtěla… Šikovná to dívka.

Stefan hodil po bratrovi pohled, kterým ho obviňoval, že ho zradil. Damon se na něj podíval a pokrčil rameny.

„Sorry, brácha,“ řekl. „Tahle bestie by byla schopná trucovat klidně celou věčnost. To nehodlám riskovat.“ Otočil se zpátky k Belle. Ta se k němu natáhla, aby ho mohla políbit. Moc jim to spolu slušelo. A Bella byla šťastná, to bylo hlavní. Aspoň pro mě.

Damon nás odvezl jeho autem (ve kterém mi bylo hrozně trapně, mimochodem) k nim domů. Moc jsem to tu neznala, ale nebylo potřeba chodit daleko. Jen jsme šli do pokoje s velkým krbem. Tam jsme se s Bellou svalily na pohovku a čekaly. Damon a Stefan se postavili naproti nám.

„Takže,“ začal Stefan a podíval se na Damona.

„Takže,“ opakoval Damon, jak ho zlobil. Stefan si povzdechl.

„Damone,“ napomenula ho Bella tiše a naštvaně. Damon sklonil hlavu. Nevím, co to mezi něma teď bylo, ale upřímně? Bella ho měla pod palcem.

„Psal se rok 1864,“ začal Stefan a my se zaposlouchaly. „Já a můj bratr Damon jsme byli teenageři... no, i když Damon už vlastně ne, ale tak nějak ze zakladatelské rodiny. Náš otec, Giuseppe Salvatore, sem přijel z Itálie a naše matka již zemřela. Damon se právě vrátil z války a já jsem se měl oženit s jednou dívkou, Rosaline, bylo to domluvené manželství, nic osobního, jen obchod. Hnusilo se mi to, ale já jsem byl ten poslušný. To Damon byl ten rebel. Ten zlej.“ Zakřenil se na svého bratra, který pokrčil rameny. „Všechno bylo normální. My jsme byli normální. Měli jsme se rádi. Jako bratři. Než přišla ona.“

Damon zaskřípal zubama.

„Rebekah,“ dořekla Bella, které to došlo rychleji než mně.

„Ano,“ potvrdil Stefan. „Prostě se tam vetřela se svou přítelkyní, služebnou Sarah. Řekla, že osiřela, když její rodiče zahynuli v Atlantě při požáru. Požádala našeho otce o azyl. Ten jí nemohl odolat. Byla tak líbezná, bylo nemožné odmítnout ji. Zprvu jsem ji bral jen jako spolubydlící. Bydlela v domku pro hosty. Byl jsem k ní milý a ukazoval jí město a tak. Ona to ale pochopila jinak než jen milost.“ Nechápavě jsem na něj zírala, až mi to osvětlil. „Myslela, že ji chci.“ Kývla jsem si pro sebe.

„Ona je Rebekah známá kvůli tomu, jak snadno se dokáže zamilovat,“ poznamenal Damon.

„Následovalo zkrátka spousta událostí… Tak rychle… A přitom tak pomalu. Ve městě začalo řádit zvíře, vraždit lidi. Ale můj otec mi svěřil tajemství tohoto města, prý to není zvíře, ale upír. Na večírku Rebekah poznala mou snoubenku. Zažárlila, tak ji zabila. Ulevilo se jí, když zjistila skrz ovlivnění, že jsem ji moc nemiloval. Přiměla mě, abych si to nepamatoval.“

„A jak to, že to teď víš?“ napadlo Bellu.

„Po proměně se vzpomínky vrátí,“ vysvětlil Damon.

„Můžeš pokračovat,“ navrhl Stefan Damonovi.

„Tobě to jde líp,“ zvedl dlaně.

„Ona… no, možná mě trochu očarovala, trošičku,“ přiznal Stefan. „Možná to i byla láska. Ale když jsem ji viděl, jak… zabila zvíře… Vypila jeho krev… Všechna láska byla tatam. Ona mě přesvědčila ovlivněním, že to nic není. Prostě nic. Že ona je hodná a já ji moc miluju. Přiměla mě, abych za ní začal chodit po nocích. Potom jsem se dozvěděl, že totéž dělá i s Damonem.“

„Oprava,“ zarazil ho Damon. „Mě neovlivňovala. Bylo to oboustranné. Tedy. S růžovými brýlemi na očích.“

„No jistě,“ protočil Stefan očima. „Zkrátka se to tak nějak vyvinulo. Ona… No, abyste se proměnily, musíte zemřít s upíří krví v těle. Ona nás tou krví krmila, až moc…“

„Zase oprava, Stefane,“ přerušil ho Damon. „Copak si už nevzpomínáš? Já pil dobrovolně. Chtěl jsem se proměnit a být s ní navždy.“

„No jo,“ řekl podrážděně Stefan a znovu se ponořil do vyprávění. „Zkrátka, oba jsme měli v sobě dost její krve. Když jsme toho měli dost, řekli jsme jí, ať si vybere, s kým chce být. Nechala nám vyrobit prsteny na světlo a řekla, že chce být s námi oběma.“

„Ne,“ založila si Bella ruce na prsou. „To se mi nechce věřit. Nemohla být přece takhle naivní.“

„Máš pravdu, nebyla,“ souhlasil Damon. „Byla naivnější. Věřila, že budeme navždy spolu a budeme se mít všichni rádi. Pořád je tak naivní. Zprvu doufala, že se k ní vrátíme…“ Bella jen zakroutila hlavou.

„Připravovala nás na ten život,“ pokračoval Stefan „A jednoho dne, prostě se to semlelo moc rychle… Náš otec ji odhalil. Jonathan Gilbert vynalezl přístroj, který rozpoznal upíry, takový kapesní kompas. Schovaný v hodinkách.“

„Ono to vážně fungovalo?“ zeptala jsem se. „Myslela jsem, že to byl blázen.“

„To byl, ale byl to taky génius,“ pokrčil rameny Stefan a usmál se. „Všechny ty přístroje fungovaly. Zkrátka Rebeku zajali. Já a Damon jsme se ji snažili zachránit. Přičemž jsme tragicky zahynuli, když nás náš otec zastřelil.“

„Vlastní otec?“ vyhrkla jsem.

„Jo,“ přitakal. „Zachraňovali jsme upírku. Už jsme nebyli jeho synové.“

„To je smutný,“ poznamenala jsem.

„Tak to ve světě chodí,“ pokrčil rameny. „Nicméně když jsme se probudili, bylo potřeba dokončit přeměnu – napít se lidské krve. Když jsme se přeměnili, Damon mi řekl, že Sarah, ta kamarádka, řekla, že Rebekah tam nebyla. Prostě zdrhla. Nemohla umřít. Byla Původní.“

„A to je co?“ vyhrkla Bella.

„Původní rodina – první upíři,“ vysvětlil Damon. „Hlavní tři byli Klaus, Rebekah, Elijah. A jejich šílený otec Mikael, lovec upírů, který byl sám upír a nenáviděl své děti.“

„Mikaelsonovi,“ konstatovala pobaveně Bella. Taky jsem se musela usmát.

„To je na dlouho,“ řekl Stefan.

„Neřekl jsi tu nepříjemnou část o přeměně,“ poznamenal Damon. Zpozorněla jsem.

„To vědět nemusí,“ zaskřípal zuby Stefan.

„Jestli jim to nehodláš říct ty, řeknu to já,“ upozornil ho Damon. Stefan se k nám otočil zády a hleděl do ničeho. „Bez Rebeky jsme se proměnit nechtěli. Stefan se chtěl sentimentálně rozloučit s otcem. Když otec zjistil, že se mění, nevěděl, že zemře, když nevypije lidskou krev. Udělal si kůl a chtěl ho zabít. Sám se ale bodl. Stefan nesnesl tu krev a zabil ho. Pak ještě přinutil mě, abych se proměnil. A tím to začalo. Konec.“

„Stefane?“ oslovila jsem ho. Neotočil se. Tohle si mohl nechat Damon pro sebe. Vstala jsem a přešla před něho. Vyhnul se mému pohledu. „Stefane, okamžitě se na mě podívej.“

Poslechl a byl překvapený, protože jsem ho neodsuzovala. Bylo mi ho líto. Muselo to být těžké. S jeho povahou, umím si představit ty výčitky svědomí.

„Stal se z něho Rozparovač, zabíjel lidi, když vypnul emoce,“ pokračoval bezcitně Damon. Bella ho napomenula. Přišlo mi divné, že řekl když vypnul emoce, ale nezabývala jsem se tím.

„Stefane,“ řekla jsem. „Já tě chápu. Je to v pořádku.“ Položila jsem mu ruku na obličej a dívala se mu do očí.

„Asi půjdu k sobě,“ zamumlal Damon.

„Tak to teda nepůjdeš,“ řekla Bella rozhodně. Podívali jsme se jejich směrem. Bella chytila Damona za ruku a jejich prsty se propletly. Oni… Byli zamilovaní. Táhla ho směrem ven. Věděla jsem, že kdyby Damon chtěl, Bella by s ním nepohla. Ale on se nechával vést.

„Kam mě to táhneš?“ zajímalo ho. „Já bych rád zůstal tady.“

„Já ti to nedovolím,“ bylo poslední, co jsem slyšela. Pak jsem se soustředila na Stefana.

„Jsme sami,“ poznamenala jsem. „Jak jsme plánovali.“

„Víš, Eleno,“ začal. „Já myslím, že bychom se spolu už neměli stýkat.“

„Cože?“ vyhrkla jsem.

„Damon má pravdu. Jsem Rozparovač,“ řekl smutně. „Zabil jsem tolik lidí, že je nespočítám.“

„Měl jsi vypnuté emoce či co,“ připomněla jsem mu. On ode mě o pár kroků odstoupil.

„Ale i tak… Bude lepší, když odejdu,“ řekl nakonec. „Kvůli tobě.“

„Tak to ne,“ řekla jsem naštvaně a začala kráčet k němu. On couval, až narazil na stěnu. Opřela jsem se o paže na každé jeho straně a vytvořila tak jakousi klec. „Jestli odejdeš, bude to jen kvůli tobě. Protože já vím přesně, co chci. Je to na tobě. Řekni mi upřímně, co chceš?“ Chceš mě?  Ta otázka visela ve vzduchu, i když jsem ji nevyslovila.

Odpověď na svou otázku jsem nedostala. Stefan mě vášnivě políbil. Brala jsem to jako ano na moji nevyslovenou otázku.

Vyšli jsme nahoru, kde jsme se dychtivě svalili v jeho peřinách.

Bella:

„Můžeš mi říct, co děláš?“ ptal se teď už trochu netrpělivě Damon. Jednoduše jsem ho obrátila a opřela o strom. Přilepila jsem se na něj a dlouze ho políbila. Pak jsem se natáhla k jeho uchu a sotva slyšitelně šeptla:

„Nechme jim trochu soukromí. My ho taky potřebujeme.“ Damon se pousmál.

„Jak rychle umíš utíkat?“ zeptala jsem se. Chtěla jsem ho vyhecovat.

„Chceš to vidět?“ usmál se víc ze široka.

„A uneseš mě?“ napodobila jsem ho.

„Au,“ naklonil hlavu na stranu. „Ta nedůvěřivost bolí.“

Ukaž, chtěla jsem říct, ale nestačila jsem. Damon mě vzal do náručí a začal utíkat. Les kolem se začal míhat. Neuměla jsem si představit, jakou rychlostí jsme se pohybovali. Nicméně, asi za pět minut jsme byli u domu. Mně by to trvalo tak čtvrt hodiny.

„Kdybych měl volné ruce, utíkal bych rychleji,“ poznamenal Damon. Vzala jsem ho za ruku a táhla ho ke stromu u mého pokoje.

„Já půjdu nahoru a otevřu okno,“ dávala jsem mu instrukce. „Čekám na tebe – nenech mě čekat dlouho. Strhnu ti to z našeho společného času.“

„Dobře, zlato,“ pokrčil rameny a já ho opustila. Zamířila jsem ke dveřím. Z pod květináče jsem vytáhla náhradní klíč – ty svoje jsem nechala doma – a odemkla.

„Jsem doma,“ zakřičela jsem na mámu. Stále se svítilo. Máma za mnou přišla do předsíně.

„Kde je Elena?“ zeptala se máma podezřívavě.

„Rozhodla se přespat u Caroline,“ kryla jsem ji. „Caroline má… problémy s kluky.“

„Ty jsi s nimi nezůstala?“ zeptala se mám překvapeně a podezřívavě zároveň.

„Ne, nechtělo se mi,“ zalhala jsem. „Radši si půjdu dřív lehnout. Jsem vyčerpaná.“

Máma se chvíli strachovala o mé zdraví, přeháněla. Říkala, že četla v časopise, že problémy se spánkem mají celkový vliv na zdravotní stav a dokonce na psychiku. Uklidnila jsem ji, že to byl jen dlouhý den. Máma a ty její časáky…

Vyběhla jsem nahoru, otevřela okno a otočila se k hromadě prádla na mé židli. Vzápětí se tu objevil Damon, ležel na mé posteli a sledoval mě, jak si přebírám věci, abych našla pyžamo.

„Nezírej,“ napomenula jsem ho. „Je to neslušné.“

„Já nezírám,“ oponoval, ale zíral na mě dál.

„Ale ano, zíráš,“ nedala jsem se, stále zabraná do přebírání věcí.

„Ne,“ trval si na svém Damon. Naštvaně jsem se na něj otočila.

„Zírals,“ řekla jsem neoblomně a vydala se k němu.

„Ale ne,“ zavrtěl hlavou a posadil se.

„Ale ano,“ přikyvovala jsem. Přelezla jsem přes zadní zábranu do postele za ním.

„Ale ne,“ zavrtěl znova hlavou a usmál se.

„Ale ano,“ zavrčela jsem a vycenila jemně zuby. Už jsem byla velmi blízko. Opřela jsem si své čelo o jeho. „Přiznej to.“

„Donuť mě,“ řekl laškovně.

„Myslíš, že to nedokážu?“ zeptala jsem se a naklonila se na stranu tak, abychom se nesrazili nosy.

„Dokaž mi to,“ zamumlal. Naše rty byly jen pár centimetrů od sebe a mě pálily. Byla v tom ta elektřina mezi námi? A zvyknu si na ni někdy?

Damon mě dychtivě políbil. Chtěl mě. Tady a teď.

„Počkej, Damone,“ usmála jsem se nad jeho dychtivostí.

„Copak?“ zeptal se překvapeně. „Ty to… nechceš?“

„Jak bych mohla něco takovýho nechtít?“ zeptala jsem se. „Já jen… Máma mě podezřívá a ona má uši jako rys.“

„Hmmm… Tak mě napadlo… Už jste jí dali sporýš?“ zeptal se náhle.

„Ne, zapomněly jsme,“ uvědomila jsem si. Objednala jsem nějaký olej, přijde každou chvílí. Mohla bych pár kapek toho oleje kápnout do nějakého parfému…

„No, napadla mě šílená myšlenka,“ přiznal Damon.

„Jak šílená?“ zeptala jsem se a usmála se.

„Mohl bych udělat výjimku a jednou jedinkrát ovlivnit tvou matku?“ navrhl. „Jen aby usnula a neprobudila se dřív než v sedm? Prosím?“ Ani nemusel moc prosit. Ta myšlenka se mi zamlouvala. Ale Elena by se o tom nesměla nikdy dozvědět. Uškrtila by mě.

„Myslím, že když se o tom nikdo nedozví…“ usmála jsem se. „Koneckonců… Slyšels, co říkala? Jak má spánek celkový vliv na zdravotní stav a psychiku? Myslím, že tohle je lepší než nějaký léky na spaní, nemyslíš?“

„Konečně někdo, kdo sdílí stejný názor jako já,“ pokrčil Damon rameny. „Takových moc není. Normální lidé se mnou nesouhlasí.“

„Já ale přece nejsem normální,“ připomněla jsem mu.

„Zůstaň,“ zvedl ukazováček.

„Neboj,“ usmála jsem se sladkým úsměvem. „Já ti neuteču.“

„Hned jsem zpátky,“ slíbil. Doprovodila jsem ho ke dveřím a zhasla. Dveře jsem nechala otevřené. Máma už také zhasla světla. Chystala se jít spát. Lehla jsem si a zavřela oči. Trochu jsem uvažovala nad tím, co jsem se dnes dozvěděla. O Rebece, o její rodině, o Damonovi a Stefanovi. Bylo divné, jak Damon přiznal všechno – že Rebeku opravdu miloval a chtěl se proměnit – aby byl s ní navěky. A to mě poprvé přimělo pohrát si s myšlenkou… Co by, kdyby… Nám to s Damonem fakt vyšlo a on mě proměnil… Kdybych byla upírka. Vím, co mi vyprávěl v Georgii.

„Má to i své výhody. Všechno vidíš jasněji. Slyšíš líp. Dokážeš se dostat kamkoli, můžeš si ovlivnit lístky do zákulisí koncertu Katy Perry, dokážeš se rychleji hýbat, máš lepší reflexy. A když už je toho na tebe moc, prostě to vypneš a všechna bolest je pryč. Vypneš svoje emoce a pak už necítíš nic.“

„Když se staneš… upírem, všechno se zesílí. Krásné věci jsou nádhernější, ve tvém případě bys byla dvakrát tak zvědavá, jestli to ještě jde. Ale ty špatné věci – smutek, vina, lítost – jsou dvakrát tak špatné. Představ si, že bys byla upír a Elena by - jen to ne – zemřela. Ten smutek bys cítila dvakrát tak hůř.“

Jaké by to bylo, podle toho žít? Líbilo by se mi to? Viděla jsem Damona a viděla jsem, jak je šťastný. Ale taky jsem slyšela, co říkal o Stefanovi. Rozparovač?

Ucítila jsem Damonův dech na tváři, tak jsem se usmála, políbil mě. Začal mě líbat divočeji, jako vždycky. A já jsem začínala vypínat mysl. Ale předtím jsem se musela zeptat. Bylo to pro mě důležité.

„Počkej, Damone,“ odtáhla jsem se. To ho zmátlo. „Odpověděl bys mi na jednu otázku?“

„Samozřejmě.“ Jeho odpověď byla jasná.

„Co jsi myslel tím, že je Stefan Rozparovač?“ zeptala jsem se tiše.

„To nechceš slyšet,“ zavrtěl hlavou.

„Moc by mě to vyděsilo?“ zeptala jsem se. Jen kývnul. „Damone, právě se chystám spát s upírem, který se živí lidskou krví, a to z vlastní vůle.“ Pousmál se.

„Ale mně se o tom nechce mluvit.“

Posadila jsem se. „Prosím?“

Damon chvíli váhal, ale nakonec spustil velmi tichým hlasem:

„Víš, po proměně si Stefan užíval nového života. Pil hodně lidské krve a tak. To se neobešlo bez mrtvých. Ale to se dalo čekat. Chvíli trvá, než se naučíš ovládat. A on to moc neuměl. Zkrátka… Začali mu říkat Rozparovač, protože ho považovali za sériového vraha. Vždycky to byl stejný scénář. Roztrhal své oběti – nebyl to pěkný pohled. Málokterá – vlastně žádná – jeho oběť měla hlavu. Ale Stefan je Stefan. Je to mučedník. Vždycky potom cítil vinu. Proto je poskládal dohromady. Pak to vypnul. A mrtví se jen hrnuli. I já jsem zabil hodně lidí, Bello – nebudu ti lhát. Ale jsem si jistý, že Stefan jich zabil víc. Minimálně kvůli potravě jich zabil víc.“

Sevřel se mi žaludek – hlavou se mi živě míhaly obrazy. Nevinná dívka. Stefan v temné uličce. Jak jí vysával krev z krku. Jak dívce odpadla hlava. Jak ji poskládal. A jak se ta těla vršila na hromadu a ta hromada byla vysoká. A potom kolik viny v sobě Stefan musel mít. Snažila jsem se ovládnout svůj výraz, ale asi se mi to nepodařilo.

„Jsi vyděšená,“ povzdechl si Damon. „Neměl jsem nic říkat.“

„Ne, jsem ráda, že jsi mi to řekl,“ řekla jsem neochvějně, hrdá, že se mi netřese hlas. „Pravda je pořád lepší než nějaké moje domněnky, které by mohly být snad ještě horší, postupem času. Navíc teď Stefana víc chápu.“

„Jsi v pořádku?“ zeptal se vyděšeně.

„Ano,“ kývla jsem. Byla jsem v naprostém pořádku.

„Mohli bychom se vrátit k našemu původnímu plánu,“ zašeptal Damon. Nečekal ale na mou odpověď. Hned mě začal líbat.

Tu noc jsem měla noční můru. Byla jsem si jistá, že sebou hážu a křičím ze spaní. Zdálo se mi o mně. Jako o upírce. Zprvu se mi ten sen líbil, když jsem byla upírkou podle Damona. Jak jsem viděla a slyšela líp, a to všechno. Lidé mi splnili, co mi na očích viděli. Ale potom se někdo píchl do prstu a začalo se to. Zabila jsem je. Všechny. Do jednoho. Jejich hlavy odpadly. Ale já si to uvědomila pozdě. Po bradě mi kapala krev a já se zbytek noci snažila marně najít, která hlava patří ke kterému tělu. Ale těch hlav i těl stále přibývalo… Nebo to byl jen můj dojem?

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry navždy (?) 14. kapitola - Historie Salvatorů: