Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry, jak se patří - 9. kapitola

27.07.2013 (07:15) • mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1282×

Pohled Sam

Už asi měsíc se snažím tu holčinu, co vypadá jako já, najít a promluvit si s ní, ale copak to jde? Pořád, neustále mě někdo hlídá. Jediná, kdo má pro mě pochopení, je Alice. Jednou v sobotu jsem se šla projít do lesa a narazila jsem na takovou mýtinu. Byla posetá květy všech barev, tak jsem se posadila doprostřed a koukala na nebe. Když tu za mnou praskla větvička. A já uviděla tu holku, kterou jsem hledala měsíc ve škole. Zvedla jsem se a šla k ní. Koukaly jsme na sebe jako na svůj vlastní odraz v zrcadle. Nakonec jsem to ticho prolomila já.

„Ahoj, ve škole jsem tě asi měsíc hledala,“ řekla jsem a ona jen kývla hlavou.

„Já tě taky hledala, ale marně, a proč jsi mě hledala ty?“ zeptala se.

„No, já tě hledala, asi protože vypadáš úplně jako já a mám pár otázek.“

„No, dobře, tak se ptej a pak jsem na řadě já.“ A můj výslech začal.

Dozvěděla jsem se o ní, že se jmenuje Monica, bydlí u svého strýce a jeho syna, ten ji každý den vozí ze školy domů. A to nejdůležitější, že jí rodiče zemřeli při autonehodě, když byla ještě mimino. A její jediná pravá příbuzná žije na Bahamách a občas sem přiletí. Po jejím výslechu jsme si povídaly, co známe z vyprávění o té autonehodě. Další den mi Mon přinesla fotku rodičů a já věděla, že je to moje dvojče, co má být údajně mrtvé. Byla jsem ráda, že jsem ji našla, ale doma to nesmím nikomu říct, jinak by to bylo velmi špatné.

Pohled Mon

Tu holku jsem hledala už skoro měsíc a pořád jsem ji neviděla, i kámoši mi ji pomáhali hledat a nic. Jako by se po ní slehla zem. Cullenovy jsem furt viděla, ale ji ne. Jediný, kdo vypadal, že by mi pomohl, byla ta, co vypadala jako elfka. Jednu sobotu jsem chtěla jít na pláž v La Push, ale nějaký hlásek tam vě mně mi našeptával, ať jdu do lesa. Tak jsem šla a došla k mýtině poseté květinami a uprostřed někdo seděl. Byla to holka, tak jsem vešla na tu mýtinu a křupla pode mnou větvička. Ona se s leknutím otočila a já poznala, že je to ta holka, co hledám už měsíc. Vstala a šla ke mně a prohlížely jsme se navzájem jako odraz v zrcadle. Ona prolomila ticho.

„Ahoj, ve škole jsem tě asi měsíc hledala,“ řekla a já jen kývla.

„Já tě taky hledala, ale marně, a proč jsi mě hledala ty?“ zeptala jsem se.

„No, já tě hledala, asi protože vypadáš úplně jako já a mám pár otázek.“

„No, dobře, tak se ptej a pak jsem na řadě já,“ řekla jsem a ona hned začala.

Řekla jsem jí, kdo jsem, kde bydlím a s kým, že Jake je ten kluk, co mě vozí ze školy a že rodiče mi umřeli, když jsem byla mimino, řekla jsem jí o Belle. Když skončila, začala jsem já. Zjistila jsem, že se jmenuje Samantha, ale říkají jí Sam. Učila se doma až do střední. Rodiče jí umřeli, když byla mimino, a mně bylo jasné, že je to moje dvojče. Bydlí u Cullenových, proto na mě tak blbě čučeli. Když jsem věděla už všechno, povídaly jsme si o autonehodě. Další den jsem jí přinesla fotku našich a bylo to definitivní. Je to moje dvojče!!! Doma to ale neřeknu.

O pár měsíců později

Se Sam jsme se scházely každý víkend na té mýtině. Povídaly jsme si, svěřovaly se sami sobě a užívaly si sebe navzájem. Přece jen jsme o sobě šestnáct let nevěděly. Bylo nám spolu dobře. Jediným naším spojencem byla Alice, která slíbila, že to neřekne a že nám bude pomáhat. Tajně nám nakupovala stejné oblečení. Já si nechala dát blond melír do vlasů, abychom vypadaly stejně. No, pokud v tom měl někdo zmatek, tak teď ho měli ještě větší. My se tomu jenom smějeme, ale u mě doma to začíná být čím dál tím víc na nože. Jake se furt vyptává, kde beru to oblečení. Vymlouvám se, že je od kamarádek, že už je nechtějí a já je jen recykluju.

Pohled Alice

Jen já věděla o tom, že se Sam tajně schází s Mon. Musela jsem si pečlivě střežit myšlenky a i Sam jsem řekla, ať doma nemyslí na Mon, ale třeba na to, jak se počítá kvadratická rovnice. Tajně jsem jim kupovala stejné oblečení a obě teď mají blond melír a jsou k nerozeznání. Sam se úplně změnila, byla vyrovnaná, už žádná deprese, nic a za to jsem byla hrozně ráda, protože můj Jasper už nemusel běhat furt venku. Jednou za mnou přišel Edward a zeptal se:

„Alice, co přede mnou se Sam schováváte, že pořád přemýšlíte o blbostech?“

„My nic, bráško. Co bychom měly skrývat?“ zeptala jsem se.

„To já nevím, ale přijdu na to,“ řekl a odešel. Doufám, že na to nepřijde. Potom jsem se už zase věnovala Jasperovi a na chvíli tohle všechno vypustila z hlavy a věnovala se manželským povinnostem.

Pohled Sam

Řekla jsem Alici to o Mon. Měla pro mě pochopení a slíbila, že to nikomu neřekne a dokonce nám poradila pár tipů, jak všechny obalamutit. Máme stejné věci, vždy se na nich domluvíme, když mě hlídá Alice. Doma na Mon nesmím myslet, aby se to nedozvěděli ostatní. Tak přemýšlím nad kvadratickými rovnicemi. Je to nuda a nebaví mě to, ale co můžu dělat? Edward už nabírá podezření, že něco tajíme. Nesmí to prasknout. Nechci o Mon zase přijít. Mám ji ráda. Mon slíbila, že zavolá Belle, a ta řekla, že přijede o prázdninách. Nemůžu se dočkat.

Ahoj, vím, že tato kapitolka je docela krátká, ale slibuju, že další už budou mnohem delší a lepší. Komentík od Vás potěší.

Autor: mokasina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry, jak se patří - 9. kapitola: