Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry, jak se patří - 8. kapitola

26.07.2013 (09:30) • mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1319×

Pohled Edwarda

Celé dny přemýšlím, jak to uděláme, aby se Sam nesetkala s Mon. Je to děs, když musíte pořád dokola hlídat člověka, kterého milujete. Já Sam hlídám myšlenky a Alice je pořád mimo, protože sleduje její budoucnost. Dohodli jsme se s Jacobem, že bude Mon vždy před školou vyzvedávat, aby se nesetkaly na parkovišti, ale jednou se nám to nepovedlo, byla to náhoda. Sam šla s těma svýma kamarádkama a o něčem klevetily, tak jsme si řekli, že nic nehrozí, ale šeredně jsme se spletli. Mon ještě neodjela, protože se Jacob zpozdil a čekala na něj nad schody u hlavních dveří. Byl jsem nějak mimo, že jsem ji ani neslyšel, když vtom slyším ty Saminy kamarádky, jak jí řikají:

„Hele, koukej, Sam, támhle je ta holka co ti je táááák strašně podobná,“ řekla jedna a druhá dodala:

„No, je to divný, že jsi ji ještě neviděla, a to už sem chodí minimálně dva měsíce.“ Sam se koukla jejím směrem a v ten samý okamžik se na Sam koukla i Mon. Když se jejich pohledy střetly, koukaly na sebe jako na duchy a nevěřily svým očím. V tu chvíli na Mon zavolal Jake a Mon odvrátila pohled a odpověděla mu.

„Už běžím a nezapomeň, ty jsi ten, kdo má zpoždění.“ Když zvedala batoh, tak jsme Sam zatáhli stranou, protože ta na ni stále upírala svůj zrak a taky hlavně proto, aby ji už neviděla, protože se ještě koukla směrem, kde předtím Sam stála a pak už pelášila za Jakem. Sam celou cestu mlčela a přemýšlela, její myšlenky byly hrozně zmatené a hlavně nevěděla, co si má myslet. Hlavou jí lítaly myšlenky typu:

„Asi jsem se zbláznila, měla bych se asi léčit, nebo to jen sen a já se za chvíli probudím, nebo už mám halucinace atd…“ Když jsme přijeli domů, šla rovnou do svého pokoje, ze kterého nevylezla až do večeře. Mezitím jsme to stihli vše říct Esmé a Carlisleovi, aby věděli, co se děje. Samozřejmě Esmé se o ni bála a nebyla sama. Holt ode dneška už po škole nesmí, aniž by u ní nebyl někdo z nás.

Při večeři byla Sam taky hrozně tichá, ale pak se nás zeptala.

„Prosím vás, viděli jste dneska taky to, co já? Ta holka z La Push je úplně stejná jako já. Jako kdyby byla moje dvojče. Ale to přece není možný, aby někdo byl identický, úplně stejný jako já, že ne?“ Na to jí odpověděl Carlisle.

„Víš, děvenko, každý člověk má někde na světě spousty, ale spousty dvojníků, ale aby byl úplně stejný, muselo by to být jedno z dětí jednovaječných dvojčat.“ Jakmile to dořekl, tak Sam zaskočilo a začala přemýšlet a myslet na to, že vlastně je z dvojčat, ale její dvojče zemřelo.

Pohled Sam

Jdu si takhle po škole s kámoškama domů a klábosíme o hadříkách a párty, co má být u Mikea. Když vtom mě holky zarazí a povídají mi:

„Hele, koukej, Sam, támhle je ta holka co ti je táááák strašně podobná,“ řekla jedna a druhá dodala:

„No, je to divný, že jsi ji ještě neviděla a to už sem chodí minimálně dva měsíce.“ Koukla jsem se směrem, kam ukazovaly a v ten samý okamžik, co jsem ji uviděla, tak se otočila a koukala na mě. Musely jsem vypadat asi dost zvláštně, protože jsme byly asi obě zaskočené, nemohla jsem uvěřit svým očím, byla úplně stejná jak já. Po chvíli na ni někdo zavolal a ona mu odpověděla.

„Už běžím a nezapomeň, ty jsi ten, kdo má zpoždění.“ Když si sbírala batoh, tak mě Eda a spol. stáhli stranou. Stále jsem ji viděla, ale ona mě ne, ještě jednou koukla na místo, kde jsem stála, a pak vyrazila za tím klukem. Celou cestu domů jsem mlčela a přemýšlela. Měla jsem myšlenky typu:

„Asi jsem se zbláznila, měla bych se asi léčit, nebo to jen sen a já se za chvíli probudím, nebo už mám halucinace atd…“ Když jsme přijeli domů, šla jsem rovnou do svého pokoje, kde jsem byla až do večeře. Při večeři jsem se už zeptala:

„Prosím vás, viděli jste dneska taky to, co já? Ta holka z La Push je úplně stejná jako já. Jako kdyby byla moje dvojče. Ale to přece není možný, aby někdo byl identicky úplně stejný jako já, že ne?“ Na to mi odpověděl Carlisle.

„Víš, děvenko, každý člověk má někde na světě spousty, ale spousty dvojníků, ale aby byl úplně stejný, muselo by to být jedno z dětí jednovaječných dvojčat.“ Jakmile to dořekl, tak mi zaskočilo a začala jsem přemýšlet a myslet na to, že vlastně jsem z dvojčat, ale moje dvojče zemřelo, nebo snad ne?

Rozhodla jsem se, že tu dívku musím najít.

Pohled Mon

Stojím takhle nad schody u hlavních dveří a čekám na Jaka. Už měl asi deset minut zpoždění, to mu nebylo podobné. V jeden moment jsem měla nutkání se otočit, a když jsem to udělala, viděla jsem samu sebe, jak stojím v obklíčení těch dvou fiflenek, co mě první den ve škole nazvaly jiným jménem. Koukala jsem na tu holku s pusou dokořán a ona na mě taky. Podle toho, jak vypadala, byla úplně stejně v šoku jako já. Ta holka měla světlejší vlasy než já a možná i jiný oči, ale to jsem na tu dálku neviděla. Koukaly jsme na sebe a vtom zavolal Jake:

„Mon, už jsem tady, tak poběž!“ řval a u toho se usmíval tím krásným úsměvem.

„Už běžím a nezapomeň, ty jsi ten, kdo má zpoždění,“ odpověděla jsem mu, a když sem sebrala batoh ze země, tak jsem se koukla ještě na to místo, kde předtím stála moje dvojnice, ale už tam nebyla, tak jsem se sebrala a jela s Jakem domů. Pokaždé když jsem se ho mohla dotknout, byla jsem ráda, ale dnes jsem byla po tom setkání nějak mimo a málem jsem i v zatáčce spadla z motorky. Díky tomu jsem doma dostala kázání, že se musím pevně držet a řekl mi, že kdyby se mi něco stalo, nepřežil by to. Bylo to krásné, cítím to stejně, ale říct mu to nemohu. Jen jsem mu kývla na to, že mu rozumím a šla domů. Byla jsem chvíli zalezlá v pokoji a přemýšlela, pak jsem šla dělat jídlo, a jak jsem nedávala pozor, polila jsem si ruku horkým olejem.

„Au, do háje, sakra,“ řvala jsem na celý dům a ruku honem strčila pod studenou vodu, ale vůbec to nepomáhalo. Během chvíle se ke mně přiřítil strejda na kolečkovém křesle a nevím, kde se tam vzal Jake, ale byl tam a už mi koukal na tu ruku a vyšiloval víc jak já.

„Jedem do nemocnice,“ jančil na celý dům, odporovala jsem mu, ale nakonec mě do té nemocnice dotáhl. Doktoři mi to ošetřili, dali mi na to nějakou mast a zavázali a řekli, že za pár dní mám přijít na kontrolu. Večer doma jsem to už nevydržela a zeptala se:

„Myslíte, že je možné, aby se mnou na školu chodila holka, která je stejná jako já, akorát má světlejší vlasy?“ Jakmile jsem to dořekla, Jake ztuhnul a byl jak socha, zamáchala jsem mu před očima a on se probral. Začal kroutit hlavou, že to není možný, až si hlavu málem vykroutil. Choval se vážně divně, pokrčila jsem rameny a po rozloučení jsem šla spát, ale nemohla jsem usnout a pořád jsem se převalovala. Přemýšlela jsem nad tou holkou a rozhodla jsem se, že ji musím najít.

Pohled Jacoba

Dnes jsem měl vyzvedávat Mon u školy jako každý den, ale kvůli hlídce a blbýmu upírovi jsem se opozdil asi o deset minut. Když jsem dorazil ke škole, Mon už na mě čekala, stála nad schody u hlavních dveří a koukala někam do chodby a ani si nevšimla, že jsem přijel. Tak jsem na ni zavolal:

„Mon, už jsem tady, tak poběž.“ Koukla na mě, usmála se a křikla na mě:

„Už běžím a nezapomeň, ty jsi ten, kdo má zpoždění.“ Když zvedla batoh ze země, ještě jednou se podívala na tu chodbu. Zajímalo by mě, co tam tak mohla vidět. Jakmile si za mě sedla, nandala si helmu a odjeli jsme, ale dnes byla nějaká divná ani si se mnou nepovídala jako každý den a málem ještě spadla z motorky. Co jí asi tak vykolejilo? Musel jsem jít za klukama, když jsem se už vracel domů, byl jsem už na kraji lesa, když jsem uslyšel:

„Au, doháje, sakra,“ hned jsem věděl, čí to je hlas, a dostal jsem strašný strach a běžel domů. Byla v kuchyni a Billy už byl u ní a Mon měla ruku pod vodou. Vzal jsem jí ruku a kouknul na její popáleninu.

„Jedem do nemocnice,“ rozhodl jsem hned. Samozřejmě že Mon odporovala, ale nakonec jsem ji do té nemocnice dostal. Doktoři jí na to dali nějakou mast a zavázali. Za pár dní má přijít na kontrolu.

Večer u večeře se Mon zeptala:

„Myslíte, že je možné aby se mnou na školu chodila holka, která je stejná jako já, akorát má světlejší vlasy?“ když to dořekla, úplně jsem ztuhl, takže to nedokázali uchránit, aby se neviděly. Na ni teda koukala, když jsem přijel. Mon mi zamáchala rukou před obličejem a já začal kroutit hlavou, že to možný není. Po rozloučení šla spát a já jsem mluvil s Billym.

„Ona ji dneska viděla, tati, teď bude ještě těžší, aby se neviděly,“ řekl jsem a Billy jen kývl. Mon spala neklidně, pořád se převalovala. Musel jsem nutně mluvit s Cullenovými, proto jsem hned zamířil k hranicím.

Naše porada byla taková, že mi sdělili, že pokaždé se Sam někdo bude, takže se už neuvidí. Věřil jsem jim a doufal, že je to pravda.

Autor: mokasina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry, jak se patří - 8. kapitola: