Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta Prolog + 1. kapitola

21.05.2015 (20:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2380×

Prolog

Byl krásný letní večer a manželé Swanovi se vraceli ze slunečného údolí v San Franciscu, kde byli navštívit svoji nejstarší dceru Isabellu. Vzali s sebou i své dvě o hodně mladší dcery. Tess a Rachell, které byly bezpečně připoutané ve svých dětských sedačkách.

Cesta byla dlouhá a děvčata to nesla těžce, přestože se jim Renée plně věnovala z přední sedačky. Jedné z holčiček právě upadl plyšový medvídek a proto začala smutně popotahovat.

Renée to zpozorovala, odepnula si bezpečnostní pásy, pustila ruku svého manžela Charlieho a natáhla se pro spadlého méďu. Jakmile měla dívenka svého oblíbence zpět, opět se šťastně usmála.

I Renée byla šťastná. Měla krásné dcery a milujícího manžela. Nic jí nescházelo.

Charlie se na moment zadíval do zpětného zrcátka, kde sledoval své malé dcerušky. Před pár lety měli se ženou problémy kvůli fotbalovému trenérovi jménem Phil, ale překonali to a teď byli šťastní jako nikdy předtím.

Byl to jen okamžik, ale i ten stačil. Nedával totiž pozor na cestu a nevšiml si, že vjel do protisměru, kde se na ně nezadržitelnou rychlostí ze zatáčky vyřítil kamion.

Řidič kamion strhl tak, že se dostal do smyku a auto i s celou rodinou Swanových srazil z vozovky. Jejich auto letělo vzduchem. Točilo se dokola a i když dopadlo na kola, přední část vozu byla nenávratně sešrotovaná, ale zadní část, kde seděla děvčata to naštěstí přežila.

Z auta se ozýval dětský pláč…

1. kapitola

Edward

Už jsem tu velmi dlouho nebyl, ačkoliv to dříve bývalo mé nejoblíbenější místo. Bez Belly jsem si tu připadal nepatřičně. Postrádalo to veškeré kouzlo…

Jsou to už dva roky, co jsem ji naposledy viděl. Ihned po maturitě se totiž přestěhovala na kolej a už se nevrátila.

Já zde zůstal, přestože jsme se už téměř nemohli ukazovat na veřejnosti, abychom nevzbudili pozornost. Předstírali jsme, že tu trávíme pouze víkendy a zbytek dní jsme měli dojíždět na univerzitu, ale já na to neměl ani pomyšlení.

Rodina mě v mém rozhodnutí zůstat sice podpořila, ostatně jako vždy, ale věděl jsem, že nesouhlasí s tím, abych jen bezcílně bloumal po Forks, utápěl se v žalu a vzpomínal na ni.

Já se ale cítil hlavně prázdný. Bella byla jako končetina, kterou mi někdo odsekl od zbytku těla. Bývala mou součástí a teď je navždy pryč. Měl bych se s tím smířit a jít dál, jenže jsem to prostě nedokázal.

Pořád ji před sebou vidím, jak mě naposledy líbá a dotýká se mé tváře. Bohužel ale vidím i to, jak vzápětí činí totéž s Jacobem. Ano. I jemu zlomila srdce. Po tom všem, čím jsme si prošli… Myslím, že to plánovala už delší dobu, ale trvalo jí, než se k tomu odhodlala. Skoncovala s námi oběma a to jednou provždy. Ani nám pořádně nevysvětlila, proč to dělá. Přišla se prostě jen rozloučit.

Respektoval jsem to, ale zároveň jsem ji za to nenáviděl. Vlastně jsem nevěděl, koho nenávidím víc, jestli ji nebo sebe. Nenávidět Jacoba koneckonců nemělo žádný smysl. On za nic z toho nemohl a když jsem ji tehdy opustil, byl to právě on, kdo ji udržel při životě. I když jsem se nakonec rozhodl vrátit poté, co jsem to jak se patří skoncoval s Victorií, už nic nebylo jako dřív.

A ani nebude… Bella je definitivně pryč a já se s tím prostě musím naučit žít. Byl jsem to já, kdo jí pořád dokola nutil lidský život. Teď ho měla a já do něj nepatřil.

Myslím ale, že už jsem připraven dát tomuto místu definitivní sbohem, usnesl jsem se.

Naposledy jsem přejel pohledem naší rozkvetlou louku a rozběhl se pryč…

Původně jsem sice chtěl běžet rovnou domů, ale nedalo mi to, a tak jsem to vzal oklikou. U silnice číslo čtyři se mi naskytl vskutku hrůzný pohled.

Přes celou silnici byl napříč postavený kamion, náklad vysypaný na silnici a jeho řidič v bezvědomí.

Kousek dál v poli bylo auto. Okamžitě jsem ho poznal. Patřilo místnímu policejnímu náčelníkovi a otci Belly. Co odjela, jsem ho neviděl. Až do teď.

Rozhlédl jsem se po té spoušti. Všude se válely kusy plechu, ale to nebylo to nejhorší. Z auta začínal být cítit benzín. Nejspíš měl proraženou nádrž. Začínalo se z něj nebezpečně čoudit...

V té chvíli jsem uslyšel dětský pláč. Na nic jsem už nečekal a vyrazil k autu. Vyrval jsem zadní dveře a uviděl dvě krásné malé holčičky.

Vrhnul jsem se k nim a začal rozepínat první autosedačku. Ta malá, jíž sedačka patřila, mě přitom udiveně pozorovala, zatímco ta druhá plakala. Bylo mi jich hrozně líto, protože jsem koutkem oka zahlédl zhroucená a zakrvavená těla Charlieho a Renée.

Bylo tam tolik krve, že jsem se k nim bál přiblížit, ale vlastně jsem ani nemusel. Slyšel jsem to děsivé ticho ze předních sedadel. Jejich srdce netloukla. Byli prostě mrtví…

Alespoň že těm holčičkám se nic nestalo. Zdály se v pořádku, jenže pak jsem znovu ucítil zápach benzínu, který mi připomněl, že nemám moc času. Nešlo jen tak čekat na záchranáře, musel jsem je vyprostit sám.

Byl bych tak učinil okamžitě, ale ty jejich zatracené pásy nešly rozepnout. Začal jsem se vztekat, což věci moc nepomohlo.

„Sakra, zatracený pásy,“ nadával jsem, ale byly prostě zaseklé.

Vyrval jsem tedy tu autosedačku i s dívenkou a běžel ji odnést o kus dál. Pro jistotu jsem s ní doběhl až k lesu a tam ji položil na zem. Myslel jsem, že hned zase poběžím pro tu druhou, ale to už u ní byl řidič kamionu, který se mezitím zřejmě probral z bezvědomí.

Sledoval jsem, jak ji uvolňuje a vzápětí spolu s ní utíká na opačnou stranu, než jsem stál já.

Vytáhl jsem z kapsy telefon a vytočil 911. Vzali to hned po prvním zazvonění.

„Jsem u silnice číslo čtyři. Je tu autonehoda a je opravdu vážná,“ křičel jsem do telefonu a stručně popisoval, kde přesně jsem a jaká zde panuje situace.

„Ihned tam posíláme sanitku a uvědomíme místní hasiče a policii,“ řekl mužský hlas na druhém konci telefonu. „A vy jste kdo?“ chtěl vědět vzápětí a přesně to byl moment, kdy jsem zavěsil.

Pro mě bylo samozřejmě lepší, aby se o mé přítomnosti nikdo nedozvěděl. Vyhnul bych se tak řadě potíží a vysvětlování, protože jsem jim nemohl vykládat, že to, co jsem to provedl s těmi dveřmi a sedadlem, na němž byla umístěna dětská autosedačka, jsem učinil holýma rukama.

Auto naprosto bez varování vybuchlo a ani ne minutu nato tam dorazili hasiči, záchranka i policajti.

Stál jsem tam jako opařený a z dálky celý ten výjev pozoroval. Bylo to prostě příšerné.

Někdo mi položil ruku na rameno. Překvapeně jsem na dotyčného pohlédl. Byla to Alice. Slyšela ten výbuch a běžela se podívat, co se děje. Zpočátku si mě jen vyjeveně prohlížela, ale když si všimla, že tu nejsem tak docela sám, poklekla k dívence a ihned pookřála.

„Ty jsi zachránil tu holčičku?“ zeptala se.

„Jo, je krásná, že jo? Jenom nemůžu přijít na to, co dělala v autě Swanových.“

„Já vím, kdo to je,“ řekla přiškrceně.

Prsty přejížděla po monogramu R.S. vyšitém na její růžové dečce a myslela přitom na Bellu.

„Ty myslíš, že by to mohla být sestra…“ V půli věty se mi zlomil hlas.

Alice jen přikývla.

„To přece není možné,“ zalapal jsem po dechu a znovu si dívenku prohlédl, tentokrát mnohem podrobněji. „No, je pravda, že má stejné oči. Nechápu, že jsem si toho předtím nevšiml.“

„To nic. Nevěděl jsi to. Neřekli jsme ti, že se Charliemu a Renée narodily dvojčata, protože co Bella odešla, s tebou není vůbec žádná řeč. Moment, kde je ta druhá? Doufám, že ne v…“

„Klid, Alice. Právě ji v té sanitce ošetřuje lékař a zdá se v pořádku,“ uklidňoval jsem ji.

„Uf. Dobře, tak to jsem ráda, jenže co teď budeme dělat?“ Bylo však znát, že se jí ulevilo.

„Charlie a Renée jsou mrtví. Bella se o ni asi těžko postará, když je pryč,“ začal jsem.

„Ty tím někam míříš, že jo?“ hádala a znovu se v jejím hlase objevily obavy.

„Necháme si ji,“ prohlásil jsem a byl rozhodnut.

„Edwarde, to ale…“ zděsila se.

„Nikdo neví, že žije.“

„Ale…“ snažila se namítat, jenže už předem věděla, že to nemá cenu. Rozhodl jsem se totiž až příliš pevně na to, aby mé rozhodnutí zviklala.

Tento den se mi navždy vryl do paměti. Byla to hrůza i štěstí v jednom. Pro mě znamenal hlavně štěstí, ale pro tu malou, co jsem zachránil, i pro její sestru, to byl opravdu hnusný a krutý den, který se stal pro Charlieho a Renée osudným.

Věnoval jsem poslední pohled autu, které mi jednou provždy změnilo život a spolu s Alice a zachráněnou dívenkou odešel.

Spolu s mokasinou vám přinášíme novou povídku. Doufáme, že se vám bude líbit a že si ji užijete stejně, jako jsme si my užily její psaní. Samozřejmě vás také moc prosíme o vaše názory a komentáře.

chloe x mokasina 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta Prolog + 1. kapitola: