Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 78. kapitola

04.07.2022 (09:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3022×

EDIT: Článok bez opravy administrátorom

78. kapitola

Rachell

Když jsem konečně přišla trochu k sobě a nabyla vědomí, byla jsem zmatená. V první chvíli mi totiž vůbec nedošlo, co se vlastně stalo. Když jsem ovšem otevřela oči a spatřila před sebou toho zmetka Seyfera, ledacos mi začalo dávat smysl a já si opětovně na vše vzpomněla.

Měla jsem tu scénu v nemocnici před očima. Bála jsem se o Sam, ale nikde jsem ji tu neviděla, takže nezbývalo než doufat, že je alespoň ona v pořádku. Také mi došlo, že mnohem větší starosti bych si ale měla dělat spíše sama o sebe.

Mžourala jsem po malé, ztemnělé místnosti s dřevěným obložením a betonovou podlahou. Netušila jsem, kde se nacházím, ale určitě to nebylo někde, kde jsem už někdy předtím byla. Připadalo mi to tu naprosto nepovědomé a navíc tu byla strašná zima.

Pohledem jsem vyhledala okno a s hrůzou zjistila, že dřevěné okenice jsou neprodyšně uzavřené a zvenčí zatlučené velkými černými hřebíky. Z místnosti vedl pouze jeden jediný východ a ten blokoval můj věznitel, pan Seyfer.

Nezdálo se, že by si všiml, že jsem již nabyla vědomí a jsem vzhůru, ale když jsem se pokusila o útěk, zjistila jsem, že to nejde.

Nespokojeně jsem se zamlela, ale k ničemu mi to nebylo. Byla jsem svázaná kolem celého těla tlustými provazy.

Ruce jsem měla tak blízko u těla, že mi to znemožňovalo jakýkoliv byť jen nepatrný pohyb. I dýchání bylo obtížné vzhledem k tomu, jak byly ty zatracené provazy utažené.

„Ale, tak naše Šípková Růženka už je vzhůru,“ zajásal muž a vstoupil do mého zorného pole.

Sakra, zaklela jsem v duchu, protože jsem ho k sobě nejspíš přilákala tím svým vrtěním, ale já zkrátka doufala, že najdu nějakou skulinku, pomocí které bych se osvobodila. I když to zdá se byla chyba lávky…

„Co?“ zarazila jsem se, když jsem se nedokázala pořádně pohnout. „Co jste mi to udělal?“

Dožadovala jsem se od něj jakékoli odpovědi a cítila se naprosto zoufale. Jenže on mi odpověděl až po docela dlouhé době, kdy mi jen němě zíral do obličeje, který se mi automaticky zkřivil odporem. Nejenom, že mi byl odporný tenhle člověk jako takový, ale ještě mi do tváře dýchal alkoholové výpary.

Jak nechutné…

„Nepokládáš mi ty správné otázky,“ upozornil mě.

Zmateně jsem na něj zamrkala, protože jsem vůbec netušila, jak to sakra myslel.

„Na co bych se tedy měla ptát?“ dožadovala jsem se tedy vysvětlení.

„Na to, co s tebou udělám teď,“ řekl s naprosto nečitelným výrazem ve tváři a ledově chladnýma očima.

Z jeho pohledu mě nepěkně zamrazilo v zádech. I když, pokud to mám říct naprosto bez obalu, jednoduše mě vyděsil…

„A co se mnou tedy hodláte udělat?“ přinutila jsem se přeformulovat svůj předchozí dotaz, přestože se tomu ve mně všechno vzpíralo.

Skoro jsem se bála se ho na to zeptat, ale udělat jsem to musela. Musela jsem znát pravdu, ať už je jakkoli děsivá. Doufala jsem, že když budu vědět, do čeho jdu, nebude celá tahle situace tak děsivá, ale možná se i pletu a vše bude o to horší, připustila jsem si.

Jenomže, on se mi evidentně rozhodl neodpovědět. Přinejmenším prozatím ne. Pouze se na mě ledově usmál a prostrčil tu svou pazouru mezerou mezi mými provazy kdesi v oblasti zad. Jeho ledová ruka mě zastudila v kříži. Zachvěla jsem se odporem a pak, když mě jediným prudkým pohybem ruky narovnal, vyvalila jsem na něj překvapeně oči.

Byla jsem v těch provazech zakuklená, jak nějaká housenka a nemohla jsem se hýbat. Jemu zřejmě vadilo, že si ke mně musí neustále klekat, abych na něj pořádně viděla a tak mě posadil a urovnal mi svázané končetiny tak, jak zrovna potřeboval a chtěl. Byla to vážně hodně nepohodlná poloha, ale aspoň jsem měla větší rozhled.

„Nemůžete mě tady jenom tak držet. Určitě mě už všude hledají,“ vykoktala jsem dosti chatrně, protože příliš přesvědčená jsem o tom nebyla.

„To je dost dobře možné, ale pochybuju, že tě budou hledat právě tady. Nikdo o tomhle místě neví,“ odvětil mi a byl si velice jistý v kramflecích, což bylo vážně hrůzu nahánějící.

„Sam jim řekne, kdo to byl. Najdou mě. Má rodina mě určitě najde,“ zakřičela jsem na něj, jak jen mi to mé úzkostí sevřené hrdlo dovolovalo.

„Pokud jim to řekne,“ opravil mě.

„Proč by jim to neměla říkat?“ zarazila jsem se.

Pamatovala jsem si, jak jí praštil, i to že upadla do bezvědomí, ale to já přeci taky a jsem vzhůru. Proč by tedy neměla být také ona? Že by ta rána byla vážnější, než to v první chvíli vypadalo? Nebo jí udělal i ještě něco jiného, o čem nevím? Bože, to snad ne…

„Třeba jim to i řekne, co já vím? Koneckonců na tom ani nezáleží. Hlavní je, že nyní tu jsi úplně sama a v nejbližší době tě nikdo nepřijde zachránit.“

„Na to bych tedy nespoléhala,“ dělala jsem hrdinku, přestože ve mně byla jen malá dušička.

Pan Seyfer se jen uchechtl a přistoupil k polorozpadlému dřevěnému stolu uprostřed místnosti, kde usedl na pochroumanou židli a začal vysypávat věci z kabelky, ve které jsem s údivem poznala tu svou.

„Hele, to jsou moje osobní věci!“ rozčilovala jsem se a šokovaně kulila oči na to, jak se mi v nich ten bastard přehrabuje.

Bože, vždyť to bych nedovolila ani svým sestrám…

Vůbec jsem nechápala, co tam vlastně hledá, ale když vzal do rukou můj mobilní telefon a začal se mi v něm šťourat, začínalo mi to pomalu docházet.

„Myslíte si, že jsem tak blbá a tu hlasovou nahrávku si doma nezálohovala?“ zasmála jsem se, když mi došlo, že mu jde o tu nahrávku z jeho domu, kde se přiznává k tomu, jak to bylo se Sam a jak mi tam vyhrožuje.

Ale po pravdě jo. Přesně takhle blbá jsem byla…

Najednou jsem uslyšela skřípění brzd a jakési auto zastavilo před touhle… Jak to jen nazvat slušně? Chatou?

Zvědavě jsem se zaposlouchala do zvuku blížících se kroků a všimla si, jak se ve škvíře pode dveřmi zjevuje stín jakési postavy.

Klika u dveří zachrastila a pomalu začala klesat, jak ten dotyčný otevíral dveře.

Na chvíli jsem pocítila slabý záchvěv naděje, že mě tu někdo přeci jen našel a přišel zachránit, ale spletla jsem se.

Ve dveřích se objevila vysoká žena s brýlemi, tmavými vlasy staženými dozadu a v brčálově zeleném kostýmku, který se sem vůbec nehodil. Na nohou měla černé lodičky, které ale byly celé zablácené.

Byla to ta žena, kterou jsem viděla vycházet z domu pana Seyfer, když jsem za ním přišla kvůli Sam. Ta žena je určitě jeho přítelkyně. Je to ta macecha…

Seyfer vyskočil ze židle a vrhnul se k ní. Na malou chvilku ve mně hrklo, že jí chce taky ublížit a svázat, ale to jsem jen zapomněla, s kým mám vlastně tu čest. Namísto toho, aby ji složil, ji totiž s předstíranou vřelostí objal a ona se na něj doširoka usmála. Zdálo se, že se jí hodně ulevilo, že ho vidí. Tudíž hledat u ní nějaké to zastání, či snad dokonce pomoc, bude zřejmě zcela zbytečné…

„Udělalas, co jsem ti řekl?“ ptal se a bylo vidět, že to bylo to jediné, co ho doopravdy zajímá, protože ona teda jinak ani za mák.

„Ano.“ Přikývla žena. „Sbalila jsem nám všechny věci a taky doklady, ale čmuchali u nás poldové. Prý jsi někoho unesl, vysvětli mi to prosím,“ žádala ho naléhavým hlasem, ale pak svým pohledem zavadila o mou maličkost svázanou v koutě.

Zdálo se, že jí už nemusí vysvětlovat zhola nic, ale mně docela zaujalo, že v tomhle s ním zřejmě nejede…

„No to si snad…“ Zalapala šokovaně po dechu a zřejmě nemohla uvěřit, že to nač se dívá, je skutečné.

Schválně jsem se zatvářila tak, abych vypadala co nejvíce zuboženě. Doufala jsem, že v ní tak vzbudím alespoň špetičku soucitu, či lítosti, ale myslím, že nemusím říkat, že vypadat, nebo se tvářit žalostně nebylo v mé situaci vůbec nic složitého. Vlastně jsem to ani nemusela hrát. Jen kapku zveličit…

„Ty ses snad zbláznil! Co s ní jako hodláš dělat?“ hejkala na něj žena.

„Drž hubu, ženská hloupá!“ usadil ji nevrle a bylo vidět, že skoro lituje, že si ji sem přitáhl.

„Tohle už není žádná legrace. Tady se jedná o únos! To je federální zločin,“ vyšilovala však i nadále.

„V tom má pravdu,“ přisadila jsem si a doufala, že ho tím trochu nalomím, ale nepovedlo se.

„To je mi jedno!“ rozkřikl se i on. „Jestli sis totiž nevšimla, pálím za sebou mosty!“

Podíval se na mě tak vražedným pohledem, že jsem se začínala obávat, že mě tu asi vážně zabije…

„Tak dost!“ prohlásila žena lehce hysterickým hlasem. „Nenechám tě, abys mě do tohle zatáhl…“

S těmito slovy ze zdi sebrala velké nůžky, přistoupila ke mně a rozevřela je. S jejich pomocí se mi pokusila provazy sundat. Nebyl to příjemný pocit, třásla se, takže riziko, že mě mimoděk zraní, bylo vysoké, ale cítila jsem, jak provazy povolují a toho jsem prostě nemohla nevyužít. Už jsem se z nich pokoušela dostat i sama a tak jsem sebou hodně vrtěla, ale v tom se k nám přiřítil ten pošuk Seyfer.

„Ona nikam nepůjde!“ rozkřikl se a mrštil mnou o zeď.

Uštědřila jsem si pořádnou ránu do už tak dost rozbité hlavy, ve které jsem ještě stále měla zaschlou krev a také střepy. Přitom jsem odletěla na opačnou stranu místnosti, než ta žena, která zřejmě upadla také, ale nestarala jsem se o ni, protože jsem zjistila, že mi provazy uvolnila natolik, že jsem měla volné ruce a mohla jsem se tak do rozmotat již i úplně sama.

Zbavovala jsem se jich, jak nejrychleji jsem dokázala a nakonec se mi to také povedlo. Odhodila jsem provazy kamsi za sebe a vykročila směrem ke dveřím. Chtěla jsem využít příležitosti, protože se mi momentálně nevěnoval a utéct, ale uklouzla jsem.

Předtím jsem si vůbec nevšimla, že by tu bylo mokro, ale když jsem se pokusila zvednout, zjistila jsem, že na zemi je krev. Vlastně to byla velká spousta krve.

Pro jistotu jsem se osahala, abych se ujistila, že ta krev není moje a že nejsem zraněná vážněji, než si třeba díky adrenalinu uvědomuji. Jenže nebyla.

Pomalu jsem se otočila a zkoprněla hrůzou, když jsem spatřila onu ženu. Ležela totiž na zemi a v hrdle měla vražené ty nůžky, kterými se mě předtím snažila osvobodit.

„Proboha,“ vypadlo ze mě naprosto šokovaně a žaludek se mi přitom začínal pomalu ale jistě bouřit.

Bylo tam totiž strašně velké množství krve a té ženě chybělo opravdu velmi málo k tomu, aby jí ta hlava upadla, takže asi vážně není divu, že byla krev téměř po celé podlaze a i já se v ní nevědomky vyválela.

Nikdy jsem hrůznější výjev neviděla a to mě defakto vychovávala banda upírů. Leda snad v nějakém hororu, což v bezpečí u televize rozhodně nevzbudí stejné pocity, jaké mám nyní…

Byla jsem ztuhlá hrůzou a naprosto zkoprnělá. Nedokázala jsem se pohnout, natož utíkat a vlastně jsem ani nedokázala odvrátit tvář.

Pan Seyfer u ní klečel. Její tvář měl v dlaních a nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale plakal. Evidentně mu na ní záleželo více, nežli byl sobě i ostatním ochotný připustit.

Jenže pak jsem se konečně trochu oklepala, vstala jsem a udělala krok vzad, směrem ke dveřím. Stěží jsem si ten pohyb uvědomovala, ale on to zaregistroval a otočil se na mě s tak nenávistným a pomstychtivým výrazem v očích, že mi bylo naprosto jasné, co se mu nyní honí hlavou.

„To je všechno tvoje vinna!“ zakřičel pološíleným hlasem.

„Moje?“ vykoktala jsem, ale mělo mi to dojít.

Sam přeci říkala, že ať už se v jeho životě podělalo cokoli, vždycky za to nesla vinu ona. No a zřejmě jsem ji v tomhle ohledu teď nahradila.

Takže jestliže jsem předtím měla nějakou naději, že mě třeba nezabije, tak teď už mi zbyla jen naprostá jistota, že to určitě udělá…

Sice se zpožděním, ale přece. :-D 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 78. kapitola: