Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 67. kapitola

28.08.2020 (10:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1653×

EDIT: Článek neprošel korekcí

67. kapitola

Tess

Jacob stále ještě spal a přitom tiše oddechoval. Já už jsem naproti tomu byla vzhůru. Užívala jsem si pohled na jeho krásnou tvář a hlavně to, že on vůbec netuší, že na něj takhle civím. Asi by si totiž myslel, že jsem… No, to co vlastně skutečně jsem. Teenager.

Stále jsem nemohla uvěřit tomu, co se tu mezi námi odehrálo. Vybavovala jsem si ten zážitek do nejmenšího detailu…

Naše těla ležící tváří v tvář, sladké spojení našich vlahých rtů a ruce, které se navzájem laskají a hladí. Chvíli po probuzení mi ale trvalo, než jsem si uvědomila, že tohle rozhodně nebyl žádný sen, nýbrž holá skutečnost.

Myslela jsem na to zvláštní mravenčení po celém těle a všechny ty opojné pocity vůbec. Nikdy v životě jsem nepoznala nic tak úžasného, jako bylo právě tohle.

Nevím, jak se stalo, že jsem se k tomu kroku odhodlala tak rychle, protože jsem rozhodně nevstávala s pocitem, že dneska v noci přijdu o panenství, ale i přesto se to stalo.

Zvláštní je, že ve filmech, či knížkách, je to vždycky něco extra. Chodívá se na večeře, zamlouvají se drahé hotely. Dívky dostávají růže a tak vůbec se kolem toho dělá humbuk.

Nikdy jsem si své poprvé nijak nepředstavovala. Nejspíš proto, že jsem se až příliš obávala toho, jak to údajně bolí a tak vůbec.

Jediné, co jsem si kdy přála, bylo, aby se to stalo s klukem, kterého budu milovat. A to se mi vlastně splnilo.

Opět jsem se mu stulila v náručí a pokusila se ještě aspoň na chvíli usnout. Všude okolo nás panovala tma a za okny stále pršelo. Nevím sice proč, ale připadalo mi to hrozně romantické. Jenže, co já vlastně vím o romantice…

Jake se pode mnou lehce zamlel a mně došlo, že už se začíná probouzet. Položila jsem si tedy tvář na jeho hrudník a dívala se mu přímo do tváře, abych nezmeškala ten okamžik, kdy otevře oči.

Nemusela jsem čekat dlouho, protože zanedlouho už oči pootevřel a shlížel na mě s takovou láskou, že kdybych už neležela, nejspíš by mě to položilo.

„Ahoj,“ zašeptala jsem a usmála se na něj.

„Miluju tě,“ řekl namísto pozdravu.

„A já tebe,“ ujistila jsem ho a trochu zvážněla. „Navěky věků.“

„To zní krásně,“ zazubil se a trochu se ode mě odvalil, aby se mohl protáhnout, aniž by mě rozmačkal.

„Bude to vždycky takové?“ zeptala jsem se ho, aniž bych si to předem promyslela.

Jake strnul uprostřed pohybu a pohledem vyhledal mou tvář. Zdál se mou otázkou naprosto zaskočen. Asi jsem se na to neměla ptát, byla to pitomost, jenže já nevím, jak se mám po takové noci vlastně chovat.

Existuje vůbec něco jako etiketa slušného vychování po milování? Je snad tabu bavit se o tom?

„Co myslíš tím takové?“ otázal se a znělo to trochu, jakoby mu vyschlo v ústech.

„Myslím, tak hezké,“ upřesnila jsem tedy a předpokládám, že vůbec poprvé v životě jsem zrudla snad úplně všude, jak mi byla hanba.

Nebyla jsem zvyklá o těhle věcech mluvit otevřeně, natož bezprostředně po tom, ale to je asi normální, ne? Zkrátka mi to ale připadalo zvláštní a lehce hloupé.

„Víš co? Necháme toho, mám žízeň,“ začala jsem to zamlouvat, protože jsem si náhle uvědomila, že poslední a dost možná jediná další dívka, se kterou Jake něco měl, byla má sestra a o tohle srovnávání jsem moc nestála.

Zabalila jsem se do přikrývky a vstala z postele. První věc, na kterou jsem narazila, bylo Jacobovo tričko a tak jsem si ho přes sebe natáhla, abych tu nepobíhala nahatá, protože na to jsem se vážně až moc styděla. Což je asi taky divné, ale nemohla jsem si zkrátka pomoci.

Ze skříně jsem si vylovila kraťásky a teprve poté, co jsem si nazula pantofle, jsem si připadala dostatečně oděná na to, abych opustila tuto místnost. Už jsem byla u dveří s rukou na klice, když Jake znovu promluvil.

„Nikdy v životě jsem nezažil nic krásnějšího a dokonalejšího,“ řekl a naprosto mě tím odzbrojil.

Chvíli jsem jenom tak stála a koukala na kliku od dveří, ale pak jsem se k němu lehce otočila a usmála se na něj.

„Ani já ne,“ brebtla jsem rozpačitě a stydlivě sklopila zrak.

Myslím, že mě uklidnil, alespoň jsem se mohla přestat cítit divně kvůli Belle. I když jsem se na to totiž snažila nemyslet, pravdou bylo, že mi to z hlavy nikdy tak docela nezmizelo.

Obrátila jsem se zpátky ke dveřím a prošla jimi. Zkusmo jsem stiskla vypínač na chodbě, ale zdálo se, že elektřinu ještě nezapojili, protože jsem jej mačkala marně.

V duchu jsem poděkovala bohu, že bouřka už z větší části odezněla a taky za to, že jsme tu předtím zapomněli tu baterku.

Sebrala jsem ji z podlahy. Ještě stále svítila a kužel světla z ní vycházející, byl dostatečný na to, abych se s ním bez problému dostala do kuchyně a nazpátek.

Kráčela jsem po schodech dolů, na cestu si svítila baterkou a pro jistotu se přidržovala zábradlí. Možná, že mi to připadalo tak strašidelné jenom proto, že to celé působilo jako scéna z nějakého hororu, ale to bylo přece absurdní…

Sestoupila jsem poslední schod a ocitla se v hale. Málem jsem uklouzla, protože na podlaze byla voda. Vlastně spousta vody. Naštěstí jsem se ale včas pevněji přivinula k zábradlí, takže jsem vyloženě nespadla, přestože mi noha podjela.

Přidržela jsem baterku tak, abych viděla mokrou louži na podlaze. Byla přímo obrovská a nedala se nijak pořádně obejít. Hledala jsem příčinu té louže, ale nenašla jsem nic, co by to vysvětlovalo. Jenže právě v tu chvíli se chodbou prohnal studený proud větru a vchodové dveře se díky němu rozevřely dokořán.

Přistoupila jsem k nim, abych je zavřela, přičemž venku silně pršelo a vítr vháněl dešťové kapky otevřenými dveřmi přímo do našeho domu.

Asi jsme s Jakem jen zapomněli zamknout, pokoušela jsem se uklidnit, ale vědomí, že jsme celou tu dobu měli otevřeno, nebyl příjemný pocit…

Dveře jsem hlasitě zabouchla a zamkla na několik západů. Poté jsem z přístěnku vytáhla uklízecí potřeby a pustila se do vytírání té velké louže.

Když jsem byla hotová, postavila jsem mop k protější stěně a opět si vzala do rukou baterku. Vydala jsem se do kuchyně pro sklenici vody. Natočila jsem jednu a téměř okamžitě ji vyzunkla do dna. Měla jsem totiž opravdu velkou žízeň. Druhou jsem si připravila pro Jaka a vydala se za ním.

Opět jsem si baterkou svítila na cestu, ale tentokrát mě zaujaly mokré stopy lidských nohou vedoucí do obývacího pokoje.

Jak je možné, že jsem si jich předtím nevšimla, dumala jsem v duchu, ale pak mě napadlo, že by mohly patřit Jakeovi, přestože se mi na něj zdály moc malé.

„Jaku?“ zavolala jsem na něj zkusmo, ale nikdo se neozval.

Stála jsem prostřed chodby a váhala, zda se mám vydat nahoru, nebo jít raději prozkoumat obývák. Měla jsem ale strach.

Nakonec jsem se přeci jen vydala po zablácených stopách až do našeho obývacího pokoje. Baterkou jsem svítila na nábytek, na zadní vchod a v neposlední řadě také na stěny a strop. Nikdo tam ale nebyl. Všechno bylo při starém, až na převrhnutou židli v rohu.

Vydala jsem se k ní, abych ji zvedla, když v tom jsem zakopla o něco tvrdého a hlavně živého. Dopadla jsem na podlahu a bolestivě zanaříkala, protože jsem si pravděpodobně pochroumala zápěstí, jak jsem jej nešikovně napřáhla před sebe, ale na to nebyl čas.

Urychleně jsem se přetočila na záda a na raka začala couvat od osoby ležící přede mnou. Srdce mi bušilo jako splašené a v krku se mi utvořil hrozný knedlík.

„Jaku!“ zakřičela jsem i přesto, ale znělo to divně, tak zvláštně ochraptěle…

Nikdo neodpovídal, ale někdo tam nahoře se nade mnou asi musel smilovat, protože zničehožnic se v celém domě pomalu začínaly rozsvěcet všechna světla.

Po čtyřech jsem se přiblížila k osobě před sebou a s hrůzou zjistila, že je to Sam. Ležela na podlaze, oděná pouze do pyžama, které měla celé mokré a špinavé od hlíny a krve. Zaujalo mě i to, že byla úplně bosá. Chodidla měla rozedřená do krve a také špinavá. Celé to na mě působilo, jako by sem došla pěšky.

Opatrně jsem k ní vztáhla ruku a lehce ji přetočila tak, abych jí mohla pohlédnout do tváře. Měla ji celou modrou, opuchlou a krvácející. Na hlavě měla velice ošklivou ránu, ze které jí stále vytékala krev a následně kapala na podlahu.

„Ježiši Kriste, Sam,“ zhrozila jsem se a zkoušela jí probudit, jenže to vyšlo vniveč.

Nevěděla jsem jistě, co to vlastně dělám, ale uchopila jsem ji za zápěstí a pokoušela se nahmatat její tep. Nic jsem necítila a nic nenaznačovalo tomu, že ještě vůbec dýchá.

Říkala jsem si, že to přeci není možné a že přece nemůže být mrtvá, tak jsem se rozhodla vyzkoušet její tep i na krku. Tam jsem měla více štěstí, protože jsem konečně zachytila drobné cukání její tepny.

Vydechla jsem úlevou, ale to stále neznamenalo, že bude v pořádku, protože to bylo velmi slabé a nezřetelné.

Vyškrábala jsem se na nohy a rozběhla se nahoru pro Jacoba. Samozřejmě se mi ji nechtělo opouštět, ale musela jsem.

Proběhla jsem obývákem i chodbou, prudce zahnula, až mi málem opět podjely nohy a rozběhla se nahoru po schodech. V půli nich jsem se však srazila s Jakem, kterého nejspíš přilákal hluk, co jsem přitom všem napáchala.

Vletěla jsem mu do náručí celá rozklepaná a ubrečená. Zabořila mu tvář do hrudi a vzlykala jako šílená.

„Tess, co se děje?“ vyptával se, protože evidentně vůbec ničemu nerozuměl.

„Tam, tam,“ koktala jsem. „V obýváku.“

„Co?“ naléhal a mírně mě od sebe odstrčil, aby mi viděl do tváře.

„Sam,“ vzlykla jsem. „Je raněná.“

„Vydrž,“ přikázal mi a rozběhl se dolů a rovnou do obýváku.

Když mě pustil, podlomily se mi nohy a já se svezla k zemi. Byla jsem vyděšená a rozrušená, ale musela jsem se vzchopit, protože Sam potřebovala pomoc.

Pokoušela jsem se tedy trochu zklidnit a zhluboka jsem zalapala po dechu. Naštěstí se mi to trochu povedlo a tak jsem se znovu vyškrábala na nohy.

Vplížila jsem se opatrně do obývacího pokoje a uviděla Jaka, jak se nad Sam, která byla ještě stále v bezvědomí, sklání a tiskne jí ručník k poraněnému spánku.

„Proboha, musíme za doktorem Newmanem nebo aspoň za Carlislem,“ pokoušela jsem se nalézt možné řešení.

„Nemůžeme ji vzít ke Cullenovým, je tu moc krve,“ odporoval mi Jake.

„Počkej, Bella by tu někde měla mít vizitku doktora Newmana, najdu ji,“ napadlo mě a rozběhla jsem se ke stolku, na kterém se nacházel i telefon.

Bella si vedle něj totiž obvykle nechávala ležet svůj adresář, ve kterém často mívala zastrčené i vizitky a důležitá telefonní čísla. Našla jsem ho téměř okamžitě, takže klika, že si ho nevzala sebou. Začala jsem v něm listovat jako šílená, když v tom z něj vypadla vizitka toho, po němž jsem tak usilovně toužila.

Vytočila jsem jeho telefonní číslo a netrpělivě vyčkávala, až hovor přijme. Zazvonilo to jen asi třikrát, než tak učinil, ale mně to čekání i tak připadalo přímo nekonečně dlouhé.

„Patrick Newman,“ ohlásil se mi rozespalým hlasem.

„Tady, Tess Swanová, sestra Belly,“ představila jsem se.

„Jistě, vím, kdo jste,“ zamumlal.

„Potřebuju vaši pomoc, je tu Sam. Tedy, Samantha Fineová. Našla jsem ji tu, je zraněná, potřebuje pomoc a je to vaše pacientka, že?“ vychrlila jsem na něj všemožné informace, které by mu mohly pomoci zorientovat se v nastalé situaci.

„Dejte mi adresu,“ požádal mě a už se zdál plně vzhůru.

V rychlosti jsem mu ji nadiktovala a on slíbil, že nám sem obratem pošle sanitku. Máme se prý dostavit i s ní do nemocnice, kde se posléze sejdeme. Prozatím s ní raději nemáme hýbat. Zavěsila jsem a vrátila se zpátky do obýváku za Jakem. V rychlosti jsem mu přetlumočila obsah mého hovoru s doktorem a on jen přikývl. Kupodivu se mu dařilo zachovat si chladnou hlavu. Na rozdíl ode mě.

„Tak se běž obléknout, pojedeš s ní,“ rozhodl a já si teprve nyní uvědomila, že na sobě nemám právě vhodný oděv.

„Dobře,“ poslechla jsem ho a rozběhla se nahoru do svého pokoje.

Teď, když už bylo světlo v pořádku, se zdálo všechno tak snadné…

***

Urychleně jsem se nasoukala do čistých džínsů a tmavě zeleného trička s dlouhým rukávem. Světlé vlasy jsem si stáhla do culíku a tím veškerá má úprava skončila.

Zaslechla jsem zvuk velice podobný prásknutí dveří od auta a tak jsem se vyklonila z okna, abych zjistila, zda tomu tak skutečně je.

Zahlédla jsem sanitku, kterou nám doktor Newman přislíbil a tak jsem zase rychle běžela dolů se obout a otevřít jim.

„Teď není čas na vysvětlování. Musíte sem ihned přijet. Bello, sedni na nejbližší možný let a přijeď, rozumíš mi? Okamžitě…“ slyšela jsem říkat Jacoba.

„Už je tu sanitka,“ informovala jsem ho krátce a šla jim otevřít.

„Musím končit, už je tu doktor,“ zamumlal a vydal se za mnou.

Mě ani nenapadlo informovat o tom Bellu, ale Jake si dokázal zachovat duchapřítomnost. Bylo to skvělé, ale myslím, že ji jen zbytečně vyděsil…

Dva muži v zářivě oranžových uniformách a červenou brašnou v rukou se vřítili do našeho domu. Jake jim všechno vysvětloval, zatímco já jsem myslela na jediné…

„Bude Sam zase v pořádku?“

„Přežije to, ale dobré to není,“ řekl jeden ze záchranářů, zatímco ji ten druhý ošetřoval a zajišťoval její životní funkce. „Musíme ji odvézt.“

„Pojedu s vámi,“ ujistila jsem je.

Tak teď už víte, co se stalo. Snad nejste zklamaní a zanecháte mi i nějaký ten komentář. :-) Chloe 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 67. kapitola: