Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 63. kapitola

08.07.2020 (10:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1381×

EDIT: Článek neprošel korekcí

63. kapitola

Bella

Před schůzkou s Jennou jsem se ještě musela zastavit v jednom klenotnictví na hlavní ulici. Asi to bude znít divně, ale kdysi jsem tam nechávala zhotovit onen na zakázku dělaný otevíratelný zlatý medailonek s našimi fotkami. Byl pro Tess k jejím narozeninám a pokud vím, nosila jej dodnes. Tedy, dokud ho na nějakou dobu nepůjčila Rachell.

Rozhodla jsem se, že i pro ni nechám zhotovit jeden takový. Sice to není taková vzácnost jako rodinný erb Cullenových, ale svou symboliku to taky má. Dostala jsem totiž od svých rodičů velice podobný ke svým sedmnáctým narozeninám a byla bych ráda, kdyby Rachell měla taky takový.

I v tomto šperku byly dvě fotky. Na jedné půlce byla svatební fotografie našich rodičů a na té druhé jsme byly my tři. Byla to fotografie z nedávného výletu do rezervace. Vyblejsknul nás spolu Billy a byla to vážně nádherná fotka.

Požadavky na jeho výrobu a fotografie jsem jim předem zasílala emailem, takže jsem si ho měla jenom vyzvednout.

Vcházela jsem do klenotnictví s jistými obavami. Chtěla jsem, aby byl dokonalý, ale sotva mi ho prodavač postavil na prosklený pultík, všechny obavy se rozplynuly. Byl totiž mnohem lepší, než jsem si původně představovala.

„Je úžasný,“ vydechla jsem ohromeně.

Prodavač se na mě doširoka usmál, dárkově mi ho zabalil a naúčtoval. Myslím, že to poslední mu činilo největší radost…

Poděkovala jsem, zaplatila a se spokojeným úsměvem vyšla z klenotnictví.

Do schůzky s Jennou mi už zbývalo jenom asi patnáct minut, takže jsem nastoupila na nejbližší trolejbusové stanici a nechala se přepravit o několik bloků dál.

***

Měly jsme schůzku v jedné kavárně nedaleko centra. Všude bylo tolik lidí, ostatně jako vždy, ale ve Forks si na tenhle šrumec člověk rychle odvykne. Obzvláště pak, když se staráte jen o domácnost a své dvě sestry.

Jenna seděla u našeho obvyklého stolu v rohové kavárničce se dřevěným obložením a umělými květinami všude po stěnách. V rohu místnosti dokonce bublala malá fontánka. V rychlosti jsem si upravila své šaty, abych si nepřipadala jako nějaká chudinka. Jenna měla na oblékání a vzhled velice vysoké nároky. I tak jsem ji ale měla ráda, částečně asi proto, že mi svým způsobem připomínala Alice a ve své práci byla jedna z nejlepších. Právě kvůli tomu jsem zavolala právě jí.

„Bello,“ zaradovala se vysoká brunetka v černém značkovém kostýmku a kabelkou na předloktí.

„Ráda tě vidím, Jenno,“ pozdravila jsem ji, krátce objala a usadila se naproti ní.   

„Máte přání?“ zeptala se přeochotná číšnice s širokým úsměvem.

„Latte, děkuji,“ poručila jsem si a číšnice odkráčela spolu s mou objednávkou. Jenna už před sebou kávu měla, takže si neobjednávala nic.

„Tak jak tam válčíš, holka?“ vyptávala se.

„Nestěžuji si. Tess je úžasná a poměrně rychle se uzdravila. Akorát, že teď má nějakou chřipku nebo co, ale Rachell je tu se mnou.“

„Pořád nechápu, jak se něco takového mohlo stát,“ postěžovala si. „Dát k adopci dítě s žijícími příbuznými. Takové selhání systému jsem ještě neviděla…“

Aby taky ne, když znala jen tu oficiální verzi událostí…

„Co na to říct? To je prostě Forks,“ poznamenala jsem vyhýbavě a nejraději bych nějak změnila téma, jenže bylo logické, že se o to bude zajímat.

„A jak jí vůbec je chuděrce?“

„Úplně se změnila. Je vyrovnaná, už nemá žádné deprese a za to jsem hrozně vděčná, ale proto tu nejsem. Zjistila jsi mi ty informace?“ vyzvídala jsem a konečně změnila téma.

„Ano, jistě, ale nevím, k čemu ti to bude. Navíc, už u nás nepracuješ, takže nevím jistě, zda ti to smím ukázat. Mohla bys mi alespoň něco naznačit?“ žádala mě. „Je ti něco nebo tak?“

„Mně? Ne, je mi skvěle. Nejde o nás,“ ujistila jsem ji. „Mé sestry jen v nové škole poznaly jednu dívku, kterou rodiče týrají.“

„Samanthu Fineovou,“ doplnila její jméno, které již dopředu vyčetla z jejích záznamů.

„Ano, měla jsi už čas zajímat se o to nějak víc?“ ptala jsem se, zatímco přede mě číšnice postavila mnou objednané Latte.

Jenna taktně vyčkala, až číšnice odejde, a pak teprve spustila.

„Takže, tahle ta Samantha. Pokud mohu podle její zdravotní dokumentace soudit, tak jde skutečně o dlouhodobé týrání. Kontaktovala jsem dokonce toho doktora Newmana, který byl pod těmi záznamy podepsán a on můj názor sdílí. Jediným problémem tedy je, že ta dívka o tom odmítá hovořit. Tedy, alespoň s úřady. Musíte ji nějak přesvědčit, aby své týrání ohlásila a poté svědčila u soudu. Když tak učiní, bude snadné najít jí jiné umístění.“

„Nevím, jestli by stála o ústavní péči dětského domova,“ zapochybovala jsem.

„Pokud by nebyla jiná možnost, samozřejmě by ji čekalo nějaké podobné zařízení, ale já našla její tetu. Jmenuje se Margareth Dashová a je to sestra její matky.“

„Opravdu?“ podivila jsem se. „A mluvila jsi s ní?“

„Jen telefonicky. Žije v Oregonu a zřejmě neměla ani to nejmenší tušení, že je její sestra po smrti. Vypadá to, že poté, co se podruhé vdala, spolu přerušily veškeré styky,“ sdělila mi striktně profesionálním tónem hlasu.

„A?“ vybídla jsem ji k pokračování. „Vzala by si svou neteř k sobě?“

„Žije sama a má malého syna, ale ano. Vlastně, když jsem se zmínila, že máme podezření na týrání, téměř okamžitě to navrhla ona sama. Zřejmě je to dobrá žena, která by chtěla udělat správnou věc.“

„Takže stačí, aby si zažádala o svěření Samanthy do své péče, aniž by Sam musela svědčit?“

„Teoreticky ano, ale to jen za předpokladu, že pan Seyfer nebude mít žádné námitky, což předpokládat nelze.“

„Hm, to asi ne,“ potvrdila jsem zachmuřeně, protože jak to tak vypadá, tak se Sam tomu soudu nevyhne.

„Pokud to týrání nebylo dosud prokázáno a to jak obě víme, nebylo, tak lze očekávat, že pokud dojde k soudnímu procesu, on bude ten, jež nezletilé nabízí plnohodnotnou rodinu.“

„Ale tak to přeci není,“ rozčilovala jsem se.

„Jistě, že ne. Ale to víme my. Soud to tak vidět nemusí. Uvidí muže a ženu, jež tvoří pár, zatímco paní Margareth žije sama a s dítětem. Bude se prověřovat finanční stránka věci a také její schopnost postarat se o nezletilou. Mohlo by se to táhnout velice dlouhou dobu.“

„A kdyby přiznala to týrání, tak se to zase bude vyšetřovat a prošetřovat…“

„Ano a nakonec by se sice nejspíš prokázalo, že se o týrání skutečně jedná, ale vleklo by se to a kdoví, co by té Sam mohl ještě udělat. Úplně nejlepší by tedy bylo, kdyby se spolu nějak domluvili.“

„Ano, ale takhle to nechodí. To koneckonců víme obě,“ povzdechla jsem si.

„To tedy ne,“ souhlasila. „Tyhle typy dobře znám a můžu říct jen tolik, že jsou všeho schopní. Vymyslí si na paní Margareth spoustu špíny. Hodně věcí překroutí a pravdu si upraví, jak se mu to bude hodit. Ne každý na něco takového má žaludek.“

„I tak ti ale moc děkuji,“ vyjádřila jsem jí svou vděčnost.

„Není zač. Je to přece má práce,“ odvětila s úsměvem. „Ale teď už budu muset letět. Mám ještě jednu schůzku a už mám zpoždění.“

„Jo, taky bych měla jít,“ souhlasila jsem. „Nechci Rachell nechávat dlouho samotnou.“

„Dobře, takže tady máš kontakt na mě a na Margareth Dashovou. Taky jsem ti tam přidala nějaké další informace a výtahy ze zákoníku, které by se ti při vyjednávání s panem Seyferem mohli hodit. Jo a taky formuláře k převedení rodičovských práv na dítě. Kdyby se ti ho povedlo přesvědčit, aby je vyplnil, tak by se celá záležitost mohla vyřídit do několika týdnů.“

„Díky, ale nemyslím si, že taková situace vůbec kdy nastane.“

„No, to už je na tobě. Pokud se ovšem situace nezlepší, nebo dojde dokonce ke zhoršení, jsem domluvená s doktorem Newmanem, že mi ihned zavolá a já už se postarám o to, aby se věci daly do pohybu,“ ujistila mě a sbírala se k odchodu.

„Vážně nevím, jak ti poděkovat, odvedla jsi úžasný kus práce,“ děkovala jsem jí.

„Je to přece má práce,“ odvětila pouze. „Hlavně se zase někdy ozvy. Nerada bych o tobě slyšela jen jednou do roka.“

„Neboj, určitě o mně ještě uslyšíš,“ dušovala jsem se.

„Jo a mimochodem. Když už jsem v tom byla, mluvila jsem s příslušnými úřady v Seattlu a přislíbili mi, že to prozatím nechají na tobě, ale jsou připraveni zasáhnout, kdyby něco. Čekají jenom na můj pokyn, ale zmínili se mi, že jedna jejich kolegyně půjde do důchodu a tudíž se tam uvolní místo. Doporučila jsem jim tebe.“

„Páni, já nevím, co na to říct,“ vydechla jsem překvapeně a chvíli na ni zůstala jenom tak koukat s očima široce rozevřenýma a pusou dokořán.

Strašně ráda bych zase dělala svou práci a pomáhala lidem, ale to by znamenalo vzít holky z Forks a to přeci nejde. Ne, teď když se věci konečně začínaly vracet do normálu. Navíc si nejsem jistá, že by Tess opustila Jacoba.

„Seattle od Forks není zase tak daleko, takže to uvaž,“ žádala mě.

„Nevím, co by na to řekly holky. Už tak toho na ně bylo v posledním čase dost,“ poznamenala jsem.

„Bez urážky, Bells, ale ty máš taky právo na svůj život. Nemusíš všechno podřizovat jenom jejich potřebám,“ připomenula mi.

„Promyslím si to,“ slíbila jsem, protože měla pravdu. Ostatně jako vždy.

„To bys teda měla,“ zasmála se.

„Opravdu ráda jsem tě zase viděla,“ řekla jsem a úsměv jí oplatila.

Opět jsme se krátce objaly a pak už zmizela ve dveřích. Já si znovu usedla na židli a v duchu přemýšlela nad jejími slovy. San Francisco a Samantha s Jennou mi totiž připomněli, že jsem svou práci vážně zbožňovala a že mi chybí víc, než jsem si kvůli svým sestrám ochotná připustit.

Doufám, že jste si dnešní kapitolku užili a pokud se líbila, nechte mi prosím komentář, děkuji :-)

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 63. kapitola: