Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 62. kapitola

30.05.2020 (10:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1554×

Edit: Článek neprošel korekcí

62. kapitola

Rachell

San Francisco bylo město s neuvěřitelnou atmosférou. Lidi tu neustále někam spěchali, ale nebylo to jako v žádném z těch větších měst, co jsem za svůj dosavadní život s Cullenovými procestovala. Všude byla spousta kopců, které zase střídala malá údolí. Jezdilo tu hnedle několik dopravních prostředků, z nichž nejdůležitější a nejvíce používanější byly asi červené trolejbusy. Některé působily jako by pocházely z minulého století. I to však patřilo k celkové atmosféře onoho města.

Když jsme jely taxíkem přes Golden Gate Bridge, měla jsem oči na vrh hlavy a pusu otevřenou dokořán úžasem. Bylo to ohromné červené monstrum, ale zároveň tak strašně nádherné, že zkrátka nešlo nežasnout. Cítila jsem se proti němu strašně malinkatá a v podstatě jsem i byla. Jen jeden z milionu prťavoučkých mravenečků, co přes tento most projíždějí dnes a denně. Prostě paráda…

Bella seděla vedle mě a celou cestu nepromluvila ani slovo. Podle toho, jak své čokoládové oči neustále upírala na modřinu na své ruce, jsem usoudila, že myslí na Edwarda.

Dle mého názoru neměla moc nad čím přemýšlet, ale to by zkrátka nebyla Bella, aby si s tím nelámala hlavu…

Během té potyčky jsem vesměs souhlasila s Jakem, protože chudák Edward se pěkně ztrapnil, no a Bella to odnesla, ale naštěstí nijak vážně.

Bylo ale zajímavé vidět, jak by se asi Edward zachoval, kdybych někdy eventuelně i chtěla odjet někam dál než jen do Forks.

Kdo je tady teď ta hysterka? Chtělo se mi mu říci, ale zároveň jsem ho nechtěla provokovat více, nežli bylo nezbytně nutné. Je zvláštní, jak člověka posléze napadá, co všechno by tomu druhému mohl říci, aby ten ústní souboj vyhrál, zatímco v dané chvíli se nezmůžete na víc, než jen na dotyčného oněměle zírat jako já na Edwarda. Inu, po bitvě je každý generál…

Zajímalo by mě, o čem si spolu ti dva musejí promluvit. Chtěla jsem se své sestry zeptat, jak to myslela už v momentě, kdy to vyřkla, ale neudělala jsem to a teď už mi bylo hloupé vyzvídat.

Naše taxi zastavilo před malým řadovým domkem se světle oranžovou omítkou ve čtvrti Pacifik heights a Bella, jak se patří, zaplatila řidiči, který jí na oplátku pomohl vyndat zavazadla z kufru auta. Pak už jen přistoupila k domku a začala ve své kabelce lovit klíče.

„Všechnu je tu tak z kopce,“ poznamenala jsem nadšeně. 

„Jo, jako můj život,“ ušklíbla se Bella.

„Buď trochu pozitivní,“ pokárala jsem ji. „Jsme přeci na výletě.“

Trochu jsem se ale zarazila, jakmile jsem to vyřkla. Právě jsem si totiž uvědomila, že pro mě tohle všechno možná je výlet, ale Bella tu žila kolik let. Možná se cítí stejně jako, když jsem já opouštěla ostrov Esme. Je to vůbec možné, že mi to nedošlo dřív?

Asi jsem vážně úplný ignorant…

Když se Belle konečně povedlo najít klíče, odemkla dveře a my vešly dovnitř. Uvnitř domu byla malá, bíle vymalovaná chodbička se šesti domovními schránkami na dopisy. Usoudila jsem z toho, že tento malý domeček je rozkouskován do celkem šesti bytů.

Má sestra si vyzvedla poštu, v níž se nacházelo několik obálek s účty a barevnými reklamními letáky. Ukázalo se, že Bella bydlí v nejvyšším patře, takže jsme si po cestě do schodů vzájemně vypomáhaly se zavazadly.

Na vrcholu schodiště jsem se zadýchaně opřela o protější dveře, protože to byla vážně fuška a já se musela trochu vydýchat.

Zřejmě jsem přitom ale způsobila nějaký hluk, který obyvateli protějšího bytu připomněl klepání na dveře, protože se vzápětí otevřely a v nich stál vysoký mladý muž s delšími hnědými vlasy a cca týdenním strništěm.

„Omlouvám se, já jen,“ začala jsem stále zadýchaně, ale muž měl oči jenom a pouze pro Bellu a tak jsem včas zmlkla.

„Bello,“ vydechl neznámý, ale vážně celkem pohledný mladý muž překvapeně.

„Ahoj Arone,“ pozdravila ho Bella nesměle a dál se věnovala odemykání dveří.

Hlasitě jsem si odkašlala, abych dala najevo svou přítomnost a že by asi nebylo tak úplně od věci, kdyby nás představila.

„Ah, promiň,“ zamumlala rozpačitě. „Arone, tohle je Rachell, má sestra. Rachell, Aron. Můj soused.“

Nad slovem soused se Aron lehce zamračil a něco si nesouhlasně zamrmlal. K ničemu mu to ovšem nebylo, poněvadž Bella konečně odemkla a evidentně se chystala vypařit.

„Těšilo mě,“ řekla jsem ještě a pak už následovala svou sestru do jejího bytu.

„I mně moc těšilo,“ slyšela jsem ještě Arona říkat, ale to už se za námi definitivně zavřely dveře. 

Pro Arona to možná skončilo, ale pro mě ne. Jsem hodně zvídavá a tohle mě zaujalo, takže jsem se tomuto tématu hodlala chvíli věnovat…

„Máš sexy souseda,“ poznamenala jsem s našpulenou pusou.

„Já vím,“ zardila se a uložila naše zavazadla stranou, abychom měly dostatek prostoru na vyzutí našich bot.

„Bylo mezi vámi něco?“ pobídla jsem ji, když s tím nezačala sama.

„Něco mezi námi proběhlo, to uznávám, jenže pak přišla ta část, kdy mě pozval na večeři, a zjistilo se, že nemáme vůbec nic společného. A tak jsem to ukončila,“ vysvětlila mi v rychlosti.

„Tos dělávala často, že?“ vylítlo ze mě.

„Co tím myslíš?“ nechápala a vážně se docela nehezky zarazila.

„No já nevím… Jak dlouho trvala tvá nejdelší známost?“

„Je to důležité?“ Zakoulela očima.

„Ne, ale i tak mě to zajímá,“ ujistila jsem ji.

„Myslím, že odpověď znát nechceš,“ namítla.

„Takže Edward,“ dovtípila se.

„Jo, ale teď už na tom snad nezáleží, ne? Skončilo to a on má navíc rád tebe a…“

„Ale já jeho ne,“ odsekla jsem a celkem hrubě jí skočila do řeči.

„To si klidně nalhávej, ale já nejsem hloupá. Zažila jsem to,“ dobírala si mě, aby to celé zlehčila. 

„Pro tebe asi není nikdo dost dobrý, co?“ rýpla jsem si zase já.

„To neříkám, ale je pravda, že když jednou chodíš s někým jako je Edward, trochu ti to pošramotí povědomí o kráse a máš pak měřítka někde úplně jinde. A to dokonce i potom, co zažijete vážně ošklivý rozchod,“ svěřila se mi s nadsázkou v hlase.

„Co Patrick?“ napadlo mě. „Ten tvým měřítkům vyhovuje?“

„Bez komentáře,“ zardila se a roztržitě mě vystrčila do místnosti před sebou, což jsem brala jako popud k důkladné prohlídce jejího soukromí.

Prohlížela jsem si její byt a nemohla uvěřit tomu, jak maličký ve skutečnosti je. Vlastně byl téměř stejně velký jako můj pokoj u Cullenových, jenže tady se do něj musela vejít ložnice, kuchyň, koupelna i obývák v jednom. Pro mě zkrátka neuvěřitelné, ale vypadalo to docela útulně…

V rohu místnosti za papírovou zástěnou se nacházela manželská postel s fialovým povlečením s okvětními lístky a přímo naproti ní se nacházely dveře do maličké, kachlíky posázené koupelničky se sprchovým koutem umyvadélkem a toaletou. 

V přední části bytu se naopak nacházel kuchyňský koutek s linkou, mini ledničkou a sporákem. U vchodových dveří byl rozkládací gauč tmavě hnědé barvy a malý prosklený stolek se spoustou papírů v napůl rozpadlých červených deskách. Skříň měla vestavěnou v té malé předsínce, ale mně by se tam určitě nevešla ani jen polovina mého šatstva.

Kromě kytek na oknech to tu působilo velice spartansky, protože kromě oněch kytek a velikou zarámovanou fotografií Belly, Jaka a Tess z výletu k vodopádům, visící nad gaučem, jsem tu totiž žádné osobní věci neviděla. 

„Pokaždé žasnu, že ty kytky ještě žijí,“ zasmála se, když viděla, kam se dívám.

Rozpačitě jsem se na ni usmála, protože jsem na živé květiny nikdy moc nebyla a nevěděla jsem, co jiného bych jí k tomu pověděla.

Kdysi jsem od Emmetta dostala kaktus, protože jsme nemohli mít domácího mazlíčka. Brala jsem to jako docela špatný vtip a tak jsem se o něj odmítla starat a světe div se, mám ho u Cullenových dodnes. Nejspíš ho někdo zaléval potají, protože jinak si to nedovedu vysvětlit, že by tak dlouho přežil, když se o něj nikdo nikdy nestaral. Ještě, že mi místo toho psa nepořídili třeba andulku, protože ta by nejspíš dopadla podobně… 

„Nemáš hlad?“ starala se Bella.

„Tak trochu,“ přikývla jsem, načež mi samozřejmě zakručelo v břiše.

„A dáš si burákové máslo, nebo burákové máslo?“ zeptala se rozpačitě, protože nic jiného tu zřejmě neměla.

„Nechám se překvapit,“ zasmála jsem se a posadila se na gauč.

Po chvíli přede mně, Bella postavila balíček keksů a burákové máslo. Byla jsem k této kombinaci nejprve poněkud skeptická, ale v konečném výsledku to nebylo nejhorší…

„Tak co budeme dělat?“ zeptala jsem se jí, když se vedle mě posadila do uvolněného tureckého sedu.

„No, nejdřív bych asi měla zajít do práce, vyklidit si stůl a pak mám schůzku s Jennou, to je ta moje kolegyně. Slíbila mi, že se se mnou podrobně podívá na případ té dívky od vás ze školy a až se vrátím, tak asi budeme balit. Škoda, že Tess onemocněla, protože já asi ani nebudu mít čas ukázat ti město. Snad zítra, než zase odjedeme…“ 

„Aha,“ broukla jsem zklamaně, ale přitom jsem s tím už stejně tak nějak počítala dopředu.

„Omlouvám se, Rachell. Ani mně se tě tu nechce nechávat samotnou, ale se mnou by ses akorát nudila,“ povzdechla si Bella bezradně.

„A nemohla bych si jít prohlédnout město sama?“ zkoušela jsem to.

„No… Mohla, ale San Francisco není právě nejbezpečnější a já se obávám, že by ses tu mohla i ztratit.“

„Už nejsem malá, zvládla bych to,“ přesvědčovala jsem ji a ládovala se u toho keksy.

„Jasně,“ ušklíbla se a taky si jich nabrala plnou hrst.

„A co kdyby mi město ukázal Aron?“ navrhla jsem z legrace, načež Bella jen okázale zakoulela očima.

Asi si o tom myslela svoje…

„Bello, omlouvám se za všechny ty řeči o výletu na začátku. Je mi jasné, že to vyklízení bytu a kanceláře pro tebe asi není ta nejpříjemnější věc na zemi,“ pokoušela jsem se do ní vcítit, ale tak trochu jsem se obávala, co bych se mohla dozvědět. 

„To tedy ne,“ uznala.

„Měla jsi svou práci ráda? Chybí ti?“ neubránila jsem se i přesto dalším otázkám.

„Ano. Měla jsem ji moc ráda a ano, občas mi i chybí, ale nic na světě pro mě není důležitější než ty a Tess. Když jsem se tenkrát rozhodla zůstat, věděla jsem, co mě čeká a i to, že to znamená konec s mým životem tady. Nelituji toho, jestli se ptáš na tohle,“ ujistila mě naprosto klidně a vyrovnaně.

 „Mám tě ráda, Bello a jsem ti vážně vděčná za všechno, co pro mě děláš…“

„Pšt. Neděkuj mi,“ zarazila mě. „Jsme rodina,“ uzavřela toto téma s úsměvem a já za to byla opravdu moc ráda.

Rodina… To slovo znělo úplně obyčejně. Obsahovalo jen šest písmen a tři slabiky, ale přesto to bylo tak zásadní slovo, že jsem ho nedokázala pustit z hlavy. Rodina totiž není jen slovo a ani to není základní jednotka státu, jak nás učí ve škole. Nejsou to ani sourozenci, rodiče a prarodiče. Rodinu tvoří i ti, co je máme rádi a milujeme je.

Nevím, proč jsem si tak dlouho odmítala připustit, že přesto přeze všechno jsou i Cullenovi stále má rodina. I Edward je rodina, ale toho navíc miluju. Už si ani nevzpomínám, kdy přesně se to stalo, a já se zamilovala, ale stalo se to. Vždycky tu pro mě byl, znala jsem ho a on znal mě. I když do mě mnohdy viděl více, nežli mi bylo milé… 

A až se vrátím, dám to všechno do pořádku, slíbila jsem si.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 62. kapitola: