Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 6. kapitola

14.08.2015 (07:30) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1844×

6. kapitola

Jacob

Od naší dohody s Cullenovými uběhly tři roky a Tess bylo pět let. Všichni jsme se zapojili do příprav její oslavy narozenin. Všechny jsme samozřejmě pozvat nemohli, ale téměř každý z La Push jí donesl dárek.

Častokrát jsem jí vyprávěl o vlcích a o tom, jak vlk vnímá tu volnost, když běhá, jak jsou všichni vlci propojeni myslí a že chrání takové cácorky, jako je ona. Milovala moje povídky a vždy žádala, abych jí je vyprávěl…

Zamilovala si vlky. Byla to i její nejoblíbenější zvířata. Tak jsem jí k narozeninám zajel koupit takového obrovského plyšového vlka. Doufal jsem a stále doufám, že se jí bude líbit.

Tess si dnes půjčila Leah, abychom stačili na večer připravit vše potřebné. Mělo to být takové malé posezení u táborového ohně se spoustou buřtů a marshmellows, ty Tess totiž zbožňuje. Místo dortu jsme se rozhodli pro borůvkový koláč, který nám upekla Emily.

Byli jsme tak zabraní do práce, že jsem téměř nadskočil leknutím, když se najednou rozezněl zvonek od dveří…

„Že by Tess s Leah? Ne, to snad ne. Nemáme ještě nic připraveného,“ klel jsem a rychle běžel schovat tu plyšovou obludu, aby ji neviděla a překvapení se tak nepokazilo.

„Koho to sem čerti nesou?“ ptal se Billy a jel otevřít. Jakmile otevřel dveře, zalapal po dechu a já uslyšel líbezný dívčí hlas, který jsem moc dobře znal.

„Dobrý den, Billy,“ pozdravila dívka, která tu kdysi vše zničila.

Byla to totiž ona. Bella.

„Ahoj, Bello, nečekal jsem, že přijedeš tak brzy,“ konstatoval táta.

„Narozeniny Tess bych si přece nemohla nechat ujít.“ Zasmála se. „Jsem ráda, že jsi mě pozval.“

Pozval??? Proč ji pozval a hlavně proč mi o tom nic neřekl? rozčiloval jsem se.

„No, a taky musím vyřídit záležitosti okolo domu ve Forks. Nejsem ještě plně rozhodnutá, co si s ním počnu. Nemyslím, že se sem ještě někdy vrátím, ale zároveň ho tak nějak nedokážu prodat. Je v něm tolik vzpomínek na tátu, na mámu, na Rachell,“ řekla smutným hlasem.

Bolest, která jí z hlasu zaznívala, nebyla o nic menší než tehdy. Od té doby tu byla jen párkrát a skoro vždy jen na Vánoce, kdy neměla školu. Zdržela se na večeři a hned zase odjela zpět do San Francisca. Ta cesta ji zřejmě za tu chvíli strávenou s Tess stála.

Docela ve mně hrklo, když se zmínila o Rachell. Kdyby tak věděla, že ji vychovávají Cullenovi…

„A-Ahoj, Bello,“ vykoktal jsem ze sebe.

„Ahoj, Jaku, dlouho jsem tě neviděla. Koukám, že jsi pořád stejný. Pořád běháš po lese jako vlk?“ otázala se s úsměvem.

„No, jasný, jako všichni ostatní tady, že, panstvo?“ zvolal jsem a pohlédl oknem ven na právě přicházející kluky.

„No, jasný, Jaku.“ Souhlasně přikyvovali a valili na ni oči jako na zjevení.

„Ahoj, kluci, ráda vás slyším,“ řekla a zasmála se, ale pak se znovu obrátila ke mně a Billymu s vážnou tváří.

„No, vlastně má návštěva tady má ještě jiný důvod. Myslíte, že bychom si spolu mohli promluvit někde v soukromí?“ zeptala se.

„Jasně a o co jde?“ zeptal jsem se a přibouchl domovní dveře, aby měla alespoň iluzi soukromí, protože ti vlkodlaci venku stejně uslyší každé slovo.

„Já, jak asi víte, úspěšně jsem absolvovala a taky jsem dostala v San Franciscu práci…“ začala.

„Tak to ti gratuluji, Bello,“ blahopřál jí Billy. „Tvoji rodiče by na tebe byli hrdí.“

„Ehm, děkuji, ale to není to, co jsem vám chtěla říct, ale tak nějak to s tím souvisí. Jsem vám moc vděčná za to, co jste pro nás s Tess udělali, ale chtěla bych si ji odvézt s sebou,“ dořekla a já se málem zhroutil.

„Ne, Tess si nemůžeš odvézt,“ vyjekl jsem na ni a začal se třást po celém těle. Tázavě se na mě podívala.

„Proč? Je to moje sestra, Jacobe,“ nechápala. „Postarám se o ni, jestli ti jde o tohle.“

Málem mi vylítlo srdce z těla.

„Ne, to prostě nemůžeš. Nepřežil bych to. Odloučení od ní by byla moje smrt,“ dostal jsem ze sebe přidušeně.

Jakmile uviděla můj zmučený výraz, pochopila, co se stalo.

„Ale to né. Jacobe, prosím, řekni mi, že tohle si neudělal,“ zaúpěla.

„Promiň, ale to nemůžu,“ přiznal jsem.

„Copak nechápeš, jak je to divný? Vždyť mi dva jsme spolu…“ zarazila se a krátce pohlédla na Billiho.

Zřejmě si uvědomila, že tohle není vhodné místo ani čas na historky z naší společné minulosti.

„Jacobe, ty ses do ní fakt otiskl, že ano?“ zeptala se po chvíli trapného ticha a já jen přikývl.

„Kde je? Chci ji vidět,“ zeptala se. „Brzy ráno totiž musím odjet. Já si to rozmyslím a vezmu to v potaz, ale… Zkrátka to musím ještě strávit.“

„Je na pláži s Leah, abychom to tady stihli všechno připravit,“ odpověděl za mě Billy.

„Dobrá, tak já jdu za ní a přivedu je,“ řekla a hned na to odešla.

***

Nemohl jsem se na nic soustředit a tak mě Billy vyhodil ven na dvůr, protože jsem ho tím svým nervózním přecházením po místnosti sem a tam vytáčel. Umíral jsem touhou se přeměnit a běžet za nimi, abych věděl, co se tam děje, ale musel jsem se přemoct a zůstat.

Kluci vše dodělali ani ne za půl hodinky i bez mého přičinění a to už se vrátila i Bella s Leah a Tess.

Všichni jsme jí popřáli všechno nejlepší a dostala od nás samé krásné věci. Bella jí například přivezla na zakázku dělaný zlatý medailonek, který se dal otevírat. V něm byly dvě fotky. Na jedné byla Bella s rodiči a na druhé byla Tess s Rachell ještě v dupačkách.

„Děkuju, je moc krásný. Budu ho nosit pořád,“ poděkovala jí malá a objala ji.

Všechny nás to dojalo, ale pak jsem přišel na řadu já i se svým obřím vlkem. Když ho uviděla, v očích se jí roztančily jiskřičky radosti.

„Jé, děkuju, Jaku, je překrásný, je dokonalý,“ dávala najevo svoje nadšení. Dokonce mi skočila okolo krku a dala mi pořádnou pusu na tvář. Hrozně mě to potěšilo a objal jsem ji také.

Bella nás celou tu dobu zádumčivě pozorovala. Neměl jsem ponětí, co se jí honí hlavou, ani jestli vůbec něco zvrátí její rozhodnutí odvézt si Tess sebou do San Francisca.

„To je dobře, že se ti líbí,“ řekl jsem a zabořil jí tvář do ramene. Potřeboval jsem se ujistit, že je stále se mnou, protože mi připadalo, že ji pomalu, ale jistě, ztrácím.

***

Oslava byla v plném proudu, když ke mně přistoupila Bella a požádala mě, abych se s ní šel projít.

Nic jsem proti tomu neměl, ale bál jsem se dozvědět se, jak se vlastně rozhodla a to už se muselo stát, protože jinak by mě nežádala o soukromý rozhovor. Navíc přece říkala, že ráno musí odjet…

„Tak, jak zní ortel?“ přinutil jsem se zeptat, když už bylo jasné, že nás nikdo neuslyší.

„Pořád si ji chci odvézt,“ konstatovala.

„To ale prostě nemůžeš udělat. Bello, ty víš, že mě to zabije. Už jsem ti to přece říkal, sama moc dobře víš, co všechno otisk obnáší. Takže, proč mi to děláš? Jestli je to kvůli nám a tomu, co mezi námi dvěma bylo, tak…“

„Ne, Jacobe. O to nejde, teda možná… Já prostě nevím. Vůbec jsem nečekala, že na mě vybalíš něco takového. To, to přece nejde, nemůžu ji tu jen tak nechat, opustit ji,“ koktala. Zřejmě nedokázala najít ta správná slova, aby vyjádřila to, co cítí.

„Bello, prosím,“ naléhal jsem.

„Já vážně chápu, že ses do ní otiskl, ale snad si nemyslíš, že ti ji tu jen tak nechám? Je to moje jediná rodina. Nikoho jiného už na světě nemám,“ připomenula mi.

„Nemyslíš, že je to trochu sobecké držet ji u sebe, přestože víš, že chce být se mnou? To tys tady všechno opustila. Můžeš si za to sama,“ vyjel jsem na ni.

„Oh, tak fakt moc díky, Jacobe. Vážně ti moc děkuju, protože přesně tohle je ta podpora, kterou jsem od svého nejlepšího kamaráda čekala. Vážně respektuji tu věc s otiskem a nechci, abys jí zmizel ze života, ale ona je moje sestra a měla by být prostě se mnou.“

„Copak už si mi neublížila dost? Sebrala ses a odjela, aniž by ses mě zeptala na názor a teď mi chceš vzít to nejdůležitější, co v životě mám,“ rozčiloval jsem se.

„Dobře, já do toho sice nechtěla tahat naši minulost, ale ty to asi prostě nechápeš. Já vás milovala, Jacobe. Tebe i Edwarda. Milovala jsem vás tak moc, že mi to málem roztrhlo vejpůl. Nedokázala jsem se mezi vámi rozhodnout a tak jsem si vybrala tu třetí možnost. Tu, která tak strašně nebolela,“ vysypala ze sebe chvějícím se hlasem a její oči se začaly plnit slzami.

„A teď jsi zůstala sama,“ připomněl jsem jí, kam ji tahle volba vlastně dostala.

„To není fér.“ Vzlykla.

„Ne, Bello. To ty nejsi fér. Jsi sobec. Nevím kdy, ani jak se z tebe stal, ale přesně to ty jsi,“ křičel jsem na ni a i když jsem si kvůli tomu připadal jako ten největší ubožák pod sluncem, nemohl jsem si pomoct.

„Dobře, já uznávám, že máš spoustu důvodů si to myslet, ale…“

„Jdi do háje s tím svým ale. Stejně žádný pořádný argument vymyslet nedokážeš,“ prsknul jsem.

Zatvářila se, jako bych ji uhodil a o pár kroků přede mnou zničeně ucouvla.

„Promiň. No, tak povídej. Třeba jsi na něco zajímavého přišla. Schválně začíná to jinak, než jen já, já, já?“

„Co? O čem to mluvíš? To ty jsi samý – já chci, já potřebuji, já musím,“ hájila se a dost chabě, abych řekl pravdu.

„Hádej co, Bello? Kdybys to nechtěla, tak nic z toho nedopustíš a teď ze sebe, nevím proč, děláš chudinku.“

„Seš hnusnej, Jacobe, a taky zbytečně zlej. Já přece v hlouby duše vím, že máš pravdu, ale to nic nemění na tom, že…“

„Ne, Bello. To mění všechno, tak už to, proboha, uznej,“ přerušil jsem ji rozzuřeně.

„Jdi do hajzlu, ty ubožáku,“ odsekla a rozběhla se pryč.

Páni, takhle jsem se už dlouho nenasral. Ani jsem netušil, že se na ni kvůli tomu všemu ještě pořád zlobím, ale asi jsem se spletl. A když k tomu všemu připočtu fakt, že se mi chystá Tess odvézt, prostě jsem bouchnul. To není dobrý…

Moc děkujeme za veškeré doopravy a samozřejmě prosíme o komentáře, protože zatím jich je opravdu smutně málo...

chloe x mokasina

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 6. kapitola: