Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 5. kapitola

10.08.2015 (21:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1869×

5. kapitola

Edward

Malá Rachell nám do života přinášela spoustu radosti a náš život se už najednou nezdál tak prázdný a monotónní. Každý den jsme díky ní zažívali nová a nová dobrodružství. Ani se nedivím, že jsme si ji všichni tak oblíbili. Bylo téměř nemožné nemít ji rád nebo se na ni zlobit, když provedla nějakou tu neplechu, ve které jí strýček Emmett vždy a velmi rád podporoval.

Chovali jsme se k ní jako k vlastní a nikdo na ni nedal dopustit.

Emmett s malou prováděl všelijaké lumpárny, ale ona stejně upřednostňovala mě. Občas mi připadalo, jako bychom byli jeden. Alice s Rosalie skáčou radostí pokaždé, když můžou jít nakupovat nové věci a Esmé jí zřídila úchvatný dětský pokojíček místo mého pokoje, protože jsem na tom trval.

Esmé byla vůbec úžasná. Starala se i o takové věci jako je přebalování a následné umývání k čemuž jsme se my ostatní stavěli s velikou nelibostí, ale ani když to bylo obzvláště zlé, nikdy nikdo nelitoval, že jsem ji toho osudného dne zachránil.

A roky plynuly jako voda…

Rachell rostla a už by se mohla z fleku vypravit na základní školu, ale rozhodli jsme se, že ji budeme učit doma a základku vynecháme.

Učili jsme ji matematiku, angličtinu, cizí jazyky, dějepis, zeměpis a prostě vše, co jsme považovali za důležité, co by měla vědět a znát. Pořádali jsme pro ni různé vědomostní soutěže. Snažili jsme se, aby to pro ni bylo záživnější. Vždy, když vyhrála, tak dostala nějakou odměnu.

Většinu času jsme cestovali, aby se podívala do zemí, o kterých se učí. Byla vším tím cestováním přímo nadšená. Nejvíc se jí líbilo v Brazílii. To, jak lidé v ulicích tančí, ji zcela uchvátilo. Museli jsme jí slíbit, že se tam ještě někdy vrátíme.

Samozřejmě jsme ale při našich toulkách po světě vynechali Itálii. Nemůžeme riskovat, že bychom narazili na někoho z Arovy gardy. Bůh ví, co by se stalo, kdyby věděli, že vychováváme malou lidskou holčičku. Nechci ani domyslet, jaké by to mělo následky. Možná by si dokonce mysleli, že chceme stvořit nesmrtelné dítě a zabili by ji i nás. Teda pokud by v ní Aro nevycítil nějaký velký potenciál, ale tomu zatím nic nenasvědčovalo.

Carlisle v nemocnici zjistil datum jejího narození a právě dnes oslavila své páté narozeniny. Rozhodli jsme se jí uspořádat oslavu v našem starém domě ve Forks.

Alice při plánování oslavy zaúkolovala celou rodinu. Všude byly pověšeny balonky, pompony a girlandy různých tvarů a barev. V celé místnosti byla také spousta konfet a obrovský čokoládovo-tvarohový dort, co vypadal jako Ijáček, ten fialový osel z medvídka Pú. Rachell ho totiž zbožňovala, ale já se trochu obával, aby se z ní nestal neurotik podobného ražení. Vždyť ten osel je chodící deprese. Určitě to není pro děti výchovné…

Rachell si oslavu viditelně užívala, poskakovala spolu s Rosalie ve velké zahradní trampolíně a celou tu dobu se smála. S Emmettem se zase honili v obrovské nádobě plné barevných kuliček. I pro nás upíry bylo téměř nemožné ji v nich najít a dostat ven, když přišla řada na krájení Ijáčka.

„Všechno nejlepší, Rachell,“ křičeli jsme všichni a postavili před ni dort s miniaturní růžovou svíčkou.

„Jé,“ jásala malá a nadšeně tleskala.

„Teď tu svíčku sfoukni,“ poradila jí Esmé a poklekla k ní.

„Fakt můžu?“ váhala a nadšeně sledovala plápolající oranžový plamínek.

„Jistě a něco si u toho přej,“ připomenul ještě Carlisle.

„Tak já si přeju, abych měla malého brášku nebo sestřičku. A abych nebyla nejmenší z celé rodiny a…“

„To už stačí, kotě. Musíš si vybrat jen jednu věc,“ kárala ji Alice.

„Tak asi tu sestřičku, no.“ Povzdechla si a sfoukla svíčku.

V hlavě se mi ozývaly myšlenky všech přítomných a úplně všechny její přání rozhodilo. Jenže co s tím? Je ještě moc malá na to, abychom jí řekli, co jsme zač a že žádné další děti u nás v rodině nikdy nebudou.

Vzal jsem malou Rachell do náruče a dal jí do rukou nůž. Její ruce jsem překryl svými a společně jsme se ujali rozkrajování dortu.

Měl jsem z toho porcování téměř zvrácenou radost. Když se totiž nůž prořezával piškotovou vrstvou dortu, upadla tomu oslovi ta jeho depresí zmítaná hlava.

Všichni jsme jí zatleskali, aby věděla, jak moc šikovná holka to je a znovu se dali do řádění.

„Myslím, že ty kuličky byly skvělý nápad,“ pochválila Alice Emmetta.

„Já mám samý skvělý nápady,“ tetelil se. „Ale musím na ni při nich dávat bacha, protože za každou modřinu dostávám zaracha od Esmé, přes držku od Edwarda a Rosalie se mnou týden nemluví. To prostě není fér.“

„Je prostě křehká, no,“ uzavřel to Jasper.

„Stejně jako byla kdysi Bella,“ povzdychla si Alice.

„Oh, ne. Ty s tím už zase začínáš? Tři roky jsi o ní nezačala, tak proč to děláš právě teď? Myslel jsem, že už jsme se dohodli,“ nechápal jsem.

„Jo, dohodli, jenže teď jsme zase tady a já…“

„Nech toho. Akorát všem kazíš náladu,“ okřikl ji Emmett a tím to pro něj skončilo. Vydal se za Rosalie a Rachell do nádoby plné kuliček. Hodil tam šipku, což se malé opravdu moc líbilo.

„Strejdo Emme. Ty jsi velryba?“ Smála se, a když Emmett napodobil zvuk, co velryby vydávají, svalila se z něj na zem úplně.

„Ehm, Ehm,“ odkašlala si Alice významně, aby k sobě opět přitáhla moji plnou pozornost.

„No, tak o co ti jde?“ zeptal jsem se jí netrpělivě, protože jsem si chtěl jít taky hrát s malou, stejně jako všichni ostatní.

„Jde mi o její sestru. Možná bychom si měli promluvit s Jacobem a zjistit, jak se jí daří…“

„Proč bychom to jako dělali? Ona přece není naše věc,“ namítal jsem.

„Edwarde, prosím,“ žádala mě, jak slovy, tak v myšlenkách.

„Proč si, sakra, myslíš, že je to vůbec nutné?“

„Protože prostě proto, Edwarde,“ odsekla a skryla si přede mnou své myšlenky.

„Fajn, ale nemám z toho radost,“ odsekl jsem a šel si hrát s Rachell. Alice už stejně měla vizi, jak si s Jacobem schůzku domlouvám.

***

Den se chýlil ke konci a venku se pomalu začalo stmívat. Seděl jsem na stoličce a skláněl se nad piánem. Prsty se mi míhaly po klávesách a hrál jsem oblíbené písně všech členů mé rodiny. Jediná skladba, které jsem se vyhýbal, byla ukolébavka pro Bellu. Poté, co odešla, už jsem ji nikdy nehrál. Představovala pro mě příliš mnoho bolestných vzpomínek…

Rachell zpočátku klidně seděla na sedačce a poslouchala, jak hraji, ale už byla unavená a začínaly se jí klížit oči. Hrál jsem jí vždycky moc rád. Vždy, když jsem jí četl, nebo si s ní hrál a učil ji všechno možné, jsem byl konečně zase šťastný.

„Myslím, že už bys měla jít na kutě,“ zašeptala jejím směrem Rosalie.

„Ne, mně se ještě nechce,“ odmlouvala, i když unavená bezesporu byla, což dokazoval i fakt, že vzápětí hlasitě zívla.

„Je moc pozdě,“ domlouvala jí klidným hlasem.

„Tak teda jo, ale přečte mi strejda Edward ještě pohádku?“

Už už jsem chtěl říct, že samozřejmě a že moc rád, ale Alice mě předběhla.

„Ne, přečte ti ji Rose. My s Edwardem máme ještě nějaké zařizování.“

„Aha,“ pípla smutným hláskem. „Dobrou.“

Pak ji Rose spolu s Jasperem odnesli do jedné z ložnic, aby se mohla prospat.

„Alice, já…“ snažil jsem se z toho na poslední chvíli vybruslit.

„Ne, Edwarde. Slíbil jsi to,“ řekla jen a podala mi mobil, který už vytáčel číslo k Blackovým.

Nemůžu uvěřit, že tomu čoklovi fakt volám a prosím ho o schůzku, klel jsem v duchu.

„Prosím?“ ozvalo se z druhého konce telefonu.

Sakra, a já tolik doufal, že to nevezme…

„Tady Edward Cullen. Chceme se s tebou dneska sejít,“ informoval jsem ho.

„A je to opravdu nutné?“ chtěl vědět a bylo znát, že z toho není vůbec nadšen.

„Ano, je to nutné,“ zavrčel jsem, když mi Alice stiskla hrdlo, protože jsem podle ní s odpovědí váhal až příliš dlouhou dobu.

Omlouvám se, že to trvalo, byla jsem mimo počítač, ale slibuji, že další kapitola už bude brzy. Snad nám zanecháte nějaký ten komentářík... 

chloe x mokasina

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 5. kapitola: