Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 49. kapitola

Z nemocnice jsem odjela rovnou do La Push. Byla jsem z toho našeho rozhovoru celá rozhozená. Nemluvě o tom, že mě Tess prakticky vyhodila z pokoje. Dívala se na mě s tak zrazeným výrazem ve tváři, že bych tam stejně nedokázala zůstat dlouho. 

Udělala jsem za svůj život spoustu chyb a tahle byla rozhodně ta největší. Kdybych tenkrát věděla, co všechno tím způsobím, pravděpodobně bych to neudělala. Ne, když bych věděla, že Jake jednoho dne skončí s mou mladší sestrou, která v té době ještě nebyla ani na světě. 

Moc dobře si vzpomínám na dobu, kdy to mezi našima neklapalo a málem už to vypadalo na to, že se definitivně rozejdou. Máma měla dokonce pletky s jistým Philem. Naštěstí to skončilo a naši se usmířili. Táta jí všechno odpustil a jim začali druhé líbánky. 

Krátce předtím, než jsem se rozhodla opustit Forks, mi máma oznámila, že čeká dvojčata. Měla jsem z toho ohromnou radost. Vždycky jsem po sourozencích toužila, ale je pravda, že jsem je očekávala o něco dříve. 

Takhle je mezi námi dost velký věkový rozdíl, ale i tak jsem se pro Tess vždycky snažila být nejen sestrou, ale také nejlepší kamarádkou. Nevím, jak se to stalo, ale postavila si mě na piedestal a teď, když se začíná ukazovat, že jsem taky jenom člověk, co dělá chyby, tak se jí to nelíbí. 

Mrzí mě, že jsem ji zklamala. Ani já na sebe za to všechno nejsem příliš hrdá, ale snažím se to napravit. Nejde v životě přesně o to? O snahu býti lepším pro ty, které milujete? 

„Ty odjíždíš?“ zeptal se mě Billy, když mě přistihl, jak si své věci rovnám zpátky do cestovní brašny. 

„Ne, jen… Rozhodla jsem se, že se vrátím do Forks,“ odpověděla jsem mu. 

„Vracíš se do vašeho domu?“ ujišťoval se nevěřícně. 

„Ano. Alespoň na čas. Chci být Tess nablízku a Rachell chce dokonce bydlet se mnou. Připadá mi to jako přijatelnější možnost, než abych ji odvezla do San Francisca,“ vysvětlila jsem mu. 

„Pro Cullenovy určitě,“ konstatoval. „Ale co ty? Zvládneš se tam vrátit?“ 

„Už se vlastně stalo. Byla jsem tam včera a uklízela. Nakonec jsem tam i přespala a musím říct, že dobrý. Zvládla jsem to a musím to zvládat i nadále, protože Rachell mě teď potřebuje.“ 

„Rozumím, ale nemyslím si, že jsou z toho Cullenovi právě nadšení,“ zamrmlal. 

„Popravdě netuším, co tomu říkají oni. Mluvila jsem jen s Rachell, ale nemůžou ji přece nutit s nimi žít, když o to nestojí, ne?“ 

„Mě spíš zajímá, jestli si odvedeš taky Tess,“ prohlásil místo odpovědi na mou otázku. 

„Nemám to v plánu, jestli ti jde o tohle. Vždycky tu pro ni budu, ale žije tady. Má tu školu, vás, kamarády, a tak vůbec. Taky si nemyslím, že by o to kdovíjak stála, bydlet se mnou. Vždycky přece chtěla být tady s vámi.“ 

„Ale taky chtěla, abys tu byla s námi,“ připomenul mi. 

„Těžko říci, jestli ještě chce,“ povzdechla jsem si. 

Billy mě přejel pátravým pohledem, ale nijak to nekomentoval. Dokonce se ani nezeptal, jak to myslím, nebo na co narážím, ale to bylo vlastně dobře. Stejně nevím, jak bych mu něco takového řekla. V klidu jsem si dobalila věci, a když se blížila šestá hodina, byla jsem již připravena odjet. 

Sice jsem se ještě chtěla rozloučit s Jakem, ale nejspíš je na hlídce. Billy slíbil, že mu mé pozdravy vyřídí a s tím jsem se musela spokojit. 

Poděkovala jsem Billymu za poskytnuté útočiště a vlastně nejenom za to. Vděčila jsem mu totiž za tolik, že to ani nešlo vyjádřit slovy. Doufala jsem, že to ví, ale asi bych mu to měla říkat častěji. 

Nasedla jsem do stále ještě vypůjčeného auta a rozjela se do Cashall pro Rachell. Měla jsem z toho trochu obavy, ale ty nepramenily pouze z toho, že cestou tam zabloudím, což bylo taky klidně možný…  

*** 
 
Zaklepala jsem na vchodové dveře tohohle ohromného domu, který se tomu ve Forks docela dost podobal. Také byl samé dřevo a sklo, ale působil tak nějak jinak. Byl mnohem velkolepější. 

I když jsem klepala vážně nahlas, nikdo mi nepřišel otevřít a až na jednu místnost nahoře v patře, vládla v celém době naprostá tma. To bylo divné, ale co u Cullenových takové není? 

Hledala jsem zvonek, ale žádný jsem nenašla. Zase nechápu, čemu se vlastně divím, ušklíbla jsem se v duchu a přemýšlela, co budu vlastně dělat. Kdybych si já husa, alespoň vzala na Rachell telefon, nemusela bych tu pak takhle bezradně přešlapovat. 

„Bello?“ ozvalo se za mými zády náhle.Překvapeně jsem se na dotyčného obrátila, ale už podle toho hlasu mi bylo naprosto jasné, o koho se jedná. 

„Ahoj, Edwarde,“ řekla jsem a sama jsem se divila, jak klidně a vyrovnaně můj hlas vlastně zní. 

„Co tady děláš?“ vyptával se s lehce nechápavým výrazem. „Jdeš za Rachell?“ 

„Jo. Domluvily jsme se spolu, že… Tak moment. Ty to nevíš, že ne?“ došlo mi náhle, ale to už mě pouštěl do domu a já se ocitla v ohromné vstupní hale. 

„Nevím, co?“ nechápal stále. 

A do háje! Já tu Rachell snad přetrhnu. Měla jim to přeci vysvětlit. To, že to nechala na mně, nebylo chytrý. Edward to takhle nepochopí, i když je zřejmě doma jako jediný. A co se mě týká, nedokážu se s ním na ničem rozumně domlouvat. Pokaždé když ho totiž vidím, zmocňuje se mě akorát tak hrozný vztek. 

Přesto jsem se o to chtěla pokusit, ale už předem jsem věděla, že je to marné… 

„Jedu ji vyzvednout,“ řekla jsem napjatě. 

„Někam jedete?“ zajímal se a zřejmě ještě stále nepochopil, co se mu tím snažím říci. 

„Ano, dohodly jsme se, že bude lepší, když zůstane nějakou dobu u mě,“ dostala jsem ze sebe a lehce se přikrčila v očekávání jeho prudké rekce. 

„Cože? To byl jenom vtip doufám,“ zamumlal. 

„Ne, nebyl. Opravdu si ji beru s sebou,“ odporovala jsem mu, zatím stále klidná. 

„To ale nemůžeš,“ trval si na svém. „Nemáš na to žádné právo.“ 

„Popravdě ano, můžu a taky to udělám. Jak jistě víš, jsem její jediná příbuzná, vyjma Tess, která je samozřejmě nezletilá. Mám na to právo, i když se ti to nelíbí,“ řekla jsem mu tvrdě, ale málem mi u toho vylítlo srdce z těla. 

„Ne, to teda nemáš,“ hádal se se mnou, což zase naštvalo mě. 

„Že ne? Edwarde, holky jsou nezletilé a jejich poručníkem jsem já a na tom nic nezmění ani Jacobův otisk, ani tvé falsifikáty dokladů o údajné adopci. Já jsem její rodina, ne ty.“ To možná znělo tvrdě, ale bylo to tak a on to musel pochopit. 

„Já ti to ale nedovolím,“ zavrčel, až mi z toho přeběhl mráz po zádech. „Varuji tě, jestli…“ 

„Ne, to já varuji tebe, Edwarde. Už nejsem ta malá holka, co tě milovala až za hrob. Moc dobře si pamatuji jaké to je být člověkem a znát tvé tajemství. Mám i jizvy co to dokazují a nedovolím, aby se minulost opakovala. Po druhé už tu chybu neudělám. Rachell teď potřebuje mě, ne tebe a jestli jí nedáš na čas pokoj, tak se opravdu ale opravdu naštvu a obě dvě odsud odvezu tak daleko, že je ani google nenajde, na to můžeš vzít jed,“ začala jsem mu vyhrožovat, ale jenom proto, že on si vlastně začal. 

„Ona s tebou ale nebude chtít odjet kamsi do tramtárie. Má nás ráda, víš? A neopustila by nás, jako jsi to kdysi udělala ty,“ hádal se dál, ale bylo vidět, že ho můj předchozí proslov lehce zmátl. Asi to ode mě nečekal. 

„Pleteš se. Nepřijela jsem pro Rachel kvůli tomu, co si ty myslíš. Zavolala mě ona sama. Chce se mnou totiž odejít sama od sebe, já ji do ničeho nenutím,“ vysvětlila jsem mu už zase o něco mírnějším hlasem. 

„Jasně, a to ti mám jako věřit?“ vysmíval se mi. 

„Jsem hodně věcí, Edwarde, ale lhářka jsem nebyla nikdy. Ty s tou svojí upíří makovicí by sis to měl pamatovat,“ poznamenala jsem kysele. 

Asi jsem dráždila hada bosou nohou, ale prostě jsem si tu poznámku odpustit nedokázala. Na chvíli to dokonce vypadalo, že mi vážně něco udělá, aby se mě zbavil, ale zřejmě mě zachránilo to, že se na vrcholu schodiště objevila Rachell s kufrem. 

Edward k ní obrátil naštvaný pohled a za chvíli už stál přímo před ní. Něco si spolu říkali, ale nerozuměla jsem jim ani jedno jediné slovíčko. Ne, že bych natahovala uši, nebo tak, ale zajímalo mě, co si asi tak říkají. Nicméně mluvili tak tiše, že jsem neměla šanci jim rozumět. 

Nervózně jsem se ošila a rozhlédla se po domě. Byl stejně tak krásný, jako prázdný. Kde asi jsou ostatní Cullenovi? Že by na lovu? Uvažovala jsem nad samými hloupostmi jenom, abych se nemusela soustředit na fakt, že jsem se právě pohádala s Edwardem. Už zase. Ve své podstatě jsem na sebe byla celkem hrdá. Postavila jsem se mu bez zbytečných hysterických výlevů a pláče. A i to byl v našem případě momentálně pokrok. 

Zřejmě už si řekli všechno, co potřebovali, a tak jí Edward snesl kufr dolů ze schodů a poslal ji do auta napřed. Chtěla jsem ji sice okamžitě následovat, ale zadržel mě. A to dost hrubě. 

Uchopil mě za paži a přinutil mě zůstat v domě, zatímco Rachell už byla skoro u auta. Dokonce za ní zavřel dveře, aby na nás neviděla. Připadalo mi to neuvěřitelné, ale právě teď mě Edward docela děsil… 

„Kam ji vezeš?“ zavrčel mi přímo do tváře. 

Intenzita jeho pohledu mi brala dech. Hlavně teda ta směs pocitů, která se mu zračila v očích a z nichž nejsilnější byla momentálně nenávist. Bolelo mě, že mě nenávidí, ale zároveň jsem tak docela nepochopila, čím jsem si to zasloužila. 

To já měla spoustu důvodů ho nenávidět, ale nebylo tomu tak. Měla jsem na něj vztek, ale abych ho vyloženě nenáviděla? Ne, toho bych nejspíš ani nebyla schopná… 

„Beru ji domů. K sobě domů,“ upřesnila jsem, ale i to bylo zřejmě málo. 

„To jako, že ji odtáhneš do San Francisca?“ 

„Ne, Edwarde. Tam ne,“ odporovala jsem mu s povzdechem a uhnula před ním očima. 

„Tak kam teda?“ chtěl vědět. 

„Do Forks. Tam přece patříme. To je totiž náš skutečný domov a nezáleží na tom, jestli to tak chceme, nebo ne.“ 

Osobně si myslím, že je prima, že se Bella konečně chová jako dospělá, ale ta hádka s Edwardem, auvajz... Co na to říkáte vy?