Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 42. kapitola

29.07.2019 (19:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1207×

42. kapitola

Tess

Protáhla jsem se na té své pidi posteli, která mi zde byla přidělena a pokusila se uvelebit. Připadala jsem si jako zbitá, ale spíš se mi už všude po těle začínaly pomalu tvořit proleženiny. Nesnášela jsem nečinnost. Ubíjela mě k smrti, protože jsem byla zvyklá být neustále v pohybu.

Každý den jsem se těšila akorát na tři věci. Na návštěvu Belly, Rachell a Jacoba. No, na toho posledního to bylo spíše s obavami, ale i tak jsem ho pokaždé viděla moc ráda. Na téma mě a Rachell a našeho nedávného zjištění a následného průšvihu jsme se ale nebavili.

Už zpočátku jsme se domluvili na tom, že si promluvíme, až mě propustí z nemocnice. Asi aby mě klepla pepka až pak, nebo já fakt nevím, čím ten Jake přemýšlí. A víte, jak jsme tedy trávili odpoledne, když mě přišel navštívit? Tomu by asi nikdo hned tak neuvěřil. Hráli jsme totiž karty. No, ne že by mě to nebavilo, ale odvádělo to pozornost od našeho hlavnímu problému.

I když, i to oddálení mi přišlo vhod. Nevěděla jsem jistě, co bych mu na to všechno měla vlastně říci, ale čas našeho velkého rozhovoru na toto téma se už blíží, takže se to již brzy dozvím. Asi bych se na to měla nějak psychicky připravit, ale jak se něco takového dělá? Fakt netuším…

Zvedla jsem si opěradlo u postele a ocitla se v poloze v sedě. Toho ležení už jsem měla opravdu dost a tu postel bych nejraději obřadně podpálila, jakmile mě propustí.

Z malého nočního stolku jsem si vylovila knížku a pustila se do čtení. Vzbudila jsem se dříve, než bylo na tomto oddělení u pacientů zvykem a tak jsem za to teď musela trpět.

Asi o hodinu později konečně přišla sestra, aby mě odpojila od kapačky a přístroje monitorující mou srdeční frekvenci. Moc jsem nechápala, proč mě na tom stále nechávají, ale bylo mi řečeno, že je to po zástavě srdce běžné. Nehádala jsem se, ale štvalo mě, že mi to znemožňuje veškerý pohyb.

Vzala jsem si od ní léky, zapila je a když mi nandala špuntík do kanily, vydala jsem se do koupelny.

Tuhle část rána jsem měla nejraději, protože jsem se mohla projít a také se pořádně protáhnout, než mě zase zamotají do všech těch hadiček. Proto jsem s ranní hygienou ani nijak nechvátala…

I tak jsem to ale nemohla protahovat věčně a tak mě zase brzy připojili. Ulehla jsem nazpět do čistě povlečené postele a schovala se pod deku. Bylo mi chladno a z vlasů mi kapala voda, jak jsem si je nemohla ani pořádně vysušit.

„Dobré ráno, slečno Swanová,“ pozdravil mě doktor Newman, který do mého pokoje vešel spolu se spoustou kolegů v bílých pláštích.

„Dobrej,“ houkla jsem s úsměvem.

Měla jsem si uvědomit dřív, že dneska je velká vizita. Už jsem jich tu zažila několik a pokaždé jsem z nich byla nervózní. Sice to pro mě byla naprostá novinka, ale asi nemám lékaře moc ráda.

Když jsem byla malá a ani později, jsem nikdy moc nemocná nebývala, ale připadalo mi, že nyní si to vyžírám i s úroky. Nemluvě o tom, že tu za mnou byla i polici kvůli tomu údajnému napadení. Jacob mi ale říkal, že se domluví s Cullenovými, aby mě už neobtěžovali.

Nastražili to tak, že ten kluk, co napadl Tess a skončil mrtvý a kdesi zahrabaný, údajně napadl mě a proto zmizel. Všichni si myslí, že se jen někde zašívá, aby ho policajti nenašli. Tedy, alespoň to tak říkal Jake. Rachell jsem o tom raději neříkala, aby si nedělala zbytečné starosti a tak celkově se mi nechtělo jí to připomínat. Už tak z toho musí být traumatizovaná až až…

„Jak se má moje nejoblíbenější pacientka,“ zeptal se mě.

„To nevím. Neleží náhodou vedle?“ zavtipkovala jsem.

„Vidím, že smysl pro humor už máte v pořádku a co dělá hlava? Nebolí vás?“ vyptával se s úsměvem a začal mi tu mou kebulku vyšetřovat.

„Ne, ta je v pohodě, ale já zbytek už chce domů,“ prohlásila jsem a zahleděla se na něj tak prosebně, že by byl fákt divnej, kdyby to nezabralo.

„Dobře, tak myslím, že pozítří, pokud tedy půjde všechno, jak má, tak bychom vás mohli pustit. Co na to říkáte?“

„No, asi že jsem štěstím bez sebe,“ zajásala jsem. „Děkuji vám, doktore Newmane.“

„Slova díků netřeba,“ zasmál se a poté co ještě řekl pár odborných žvástů směrem ke svým kolegům odsud zase všichni odešli.

Měla jsem sto chutí vyskočit z postele a začít samou radostí zpívat a tancovat, ale bohužel. Ty podělaný hadičky mi v tom zabránily. Vrhla jsem vražedný výraz na monitor a v duchu mu vyhrožovala, že už se ho brzy zbavím a když mě bude štvát, tak to bude mnohem dříve nežli pozítří.

Najednou někdo zaklepal na dveře. Pohlédla jsem na ně a v duchu dumala nad tím, kdo by to asi mohl být. Nejsem zvyklá, aby tu někdo klepal.

„Dále?“ zkusila jsem říci, když nikdo nevešel.

„Můžu?“ otázal se mě sametovým hlasem Edward Cullen.

Co ten tu proboha dělá? Blesklo mi hlavou…

„Chápu, že mě si asi nečekala, ale rád bych si s tebou promluvil,“ řekl.

„Tak, pojď dál,“ pobídla jsem ho a pořádně se schovala pod peřinu. Připadala jsem si před ním totiž dost nepříjemně jen v kraťáskách a tílku.

„Jak se máš?“ prohodil ledabyle a posadil se na židli vedle mého lůžka.

„Rekonvalescence je zdlouhavá a nudná, ale pozítří už by mě měli propustit, Nemůžu se dočkat, až odsud vypadnu,“ přiznala jsem se.

„Slyšel jsem,“ přikývl. „Donesl jsem ti kytku, ale není nic moc.“

„Kytku? Pro mě? Nespletl sis sestru?“ nepobírala jsem ho.

„Ne, je pro tebe,“ prohlásil a už mi ji vkládal do vázy, kde už byla růže od Jaka z minulého týdne.

„Není špatná,“ zhodnotila jsem žlutá kvítka květiny, kterou jsem ale jinak vůbec nepoznávala.

„Jsem rád, že se ti líbí,“ tlachal.

„Přejděme raději k věci. Co přesně po mně chceš?“ uhodila jsem na něj.

„No, povídáš si s Rachell. Říká ti věci, které nám ne a… Chtěl bych vědět co se jí honí hlavou. Co si o nás myslí, jestli nás nenávidí…“ sypal ze sebe všemožné otázky a zřejmě očekával, že mu na všechny odpovím.

Jenže, jak jsem ho tak pozorovala, uvědomila jsem si něco úplně jiného, než na co se mě ptal, ale k tématu to bylo a jelikož jsem si vždycky zakládala na tom, že jsem upřímná a říkám věci na rovinu, pokud to tedy jde, řekla jsem i tentokrát, co si skutečně myslím.

„Ty nechceš vědět tohle,“ odporovala jsem mu. „Zajímá tě, jestli ti to někdy odpustí a zajímá tě to, protože ji miluješ.“

Sledovala jsem jeho rekci na má slova, ale i to, že si nasadil jednu z jeho naprosto nečitelných masek, aby nikdo nepoznal na co myslí, nebo co cítí, bylo svým způsobem přiznání viny. Svědčilo to o tom, že mám pravdu.

„Jestli to chceš zapírat fajn, ale potom nečekej, že ti cokoliv řeknu. Jo a kdybys mi náhodou chtěl číst v mysli, abys to ze mě dostal, mám poměrně širokou znalost hlášek z Krotitelů duchů, Terminátora a Transformers. Jacob mě na to nutil koukat mockrát a uvidíme, jak to zrovna tebe bude bavit.“

„Jacob říkal, že jsi milá,“ zasmál se takovým tím zvláštně pokřiveným úsměvem, což mě na chvíli oslnilo a srdeční přístroj to zaznamenal.

Chtěla jsem se na místě propadnout hanbou, ale pak mi došlo, že on mé srdce slyší i tak a myšlenky jakbysmet, tak proč se trápit…

„Umím být, když chci,“ řekla jsem, abych si zachovala alespoň nějakou důstojnost.

„Dobře, tak řekněme, že se nepleteš. Jak zní odpověď na mou otázku?“ ustoupil a přenesl náš rozhovor do teoretické roviny.

Zaváhala jsem, protože tohle všechno snášela Rachell mnohem hůře než já. Těžko říct, jak to brala Belle, ale asi taky moc dobře ne vzhledem k tomu, že s Edwardem se znala a on jí to udělal zcela záměrně. No a Jake mu vlastně pomohl, takže ji zradil nejen bývalý kluk, ale také nebližší přítel a kamarád.

„Myslím, že bude v pohodě,“ pronesla jsem váhavě svůj konečný ortel. „Ale musíš jí dát čas, aby se s tím smířila a postavila se na vlastní nohy. Poskytni jí prostor a ona si určitě uvědomí, že jí máte rádi a ona vás.“

„Myslíš to vážně?“ ujišťoval se.

„Jo. I já si na to všechno musím ještě zvyknout, ale myslím, že to bude dobrý. Čas pomáhá a i když to tu vážně nesnáším, měla jsem díky tomu hodně času na přemýšlení. Stále nevím, co přesně Jakovi povím, až si na to téma společně promluvíme, ale je snazší se s tím smířit, když na tebe nikdo netlačí. Možná to neděláte úmyslně a myslíte to dobře, ale nezabírá to.“

„Něco podobného mi dneska naznačovala taky,“ souhlasil.

„Tak vidíš. Teď musíš být hlavně trpělivý. Ona se určitě vzpamatuje. Pomůžu jí s tím,“ slíbila jsem mu.

„Děkuji,“ řekl upřímně a na chvíli to vypadalo, že se mu opravdu hodně ulevilo, ale vzápětí sebou nervózně trhl.

„Co je?“ zbystřila jsem.

„Bella,“ vydechl s víčky bolestivě sevřenými a ničehož nic byl prostě fuč a zůstala po něm jen prázdná židle.

„No, co tohle mělo znamenat?“ nechápala jsem, ale o to už dovnitř vcházela má již zmiňovaná sestra.

„Už jsi slyšela tu dobrou zprávu?“ ptala se mě.

„Že jdu pozítří domů? Jo, tak o tom už jsem něco slyšela,“ tetelila jsem se.

„Víš, vlastně si s tebou potřebuji o něčem moc důležitém promluvit,“ oznámila mi a posadila se na židli, na které ještě před chvílí seděl Edward.

„To dneska zřejmě všichni,“ zasmála jsem se a když se na mě zmateně podívala, jen jsem mávla rukou, aby to nechala být.

Nepředpokládám totiž, že by Edward chtěl, abych o tom našem krátkém rozhovoru vyprávěla právě jí…

„Hned, jakmile tě propustí, tak odsud budu muset odejít. Vrátím se do San Francisca, mám tam nějaké neodkladné vyřizování a…“

„To jsou jenom kecy a ty to víš,“ zarazila jsem ji v půli věty. „Fakt nechápu, proč tady nikdo nenazývá věci pravými jmény. Buď té lásky a přiznej si už konečně, že je to kvůli Jakovi s Edwardem.“

„Dobře. Nepopírám to, jen jsem se v tom nechtěla znovu babrat,“ přiznala se.

„Utíkáš. To není správné. Sakra, tak jsem tady dospělá já a nebo ty? Že Rachell plaší je normální, ale že i ty?“ spustila jsem na ni.

Nemyslela jsem to špatně, jen jsem ji chtěla dokopat k tomu, aby se vzpamatovala. Vždyť i já vím, že její odjezd nic nevyřeší. Spíš to naopak zhorší a když už nebere ohledy na mě, tak na Rachell by měla.

„Tess,“ oslovila mě a pokoušela se mě mírnit, protože mi už zase zakolísal ten pitomej práskač v podobě monitorujícího zařízení.

„Co jsem ti řekla?“ vyjela jsem na něj. „Jestli toho okamžitě nenecháš, tak tě rozkopu!“

„Klid, ten přístroj za to nemůže a ty bys asi měla být v klidu. Raději si o tom promluvíme později,“ snažila se mě mírnit.

„Jak jako později? To jako mezi dveřmi až budeš odjíždět?“ nedala jsem se.

Najednou někdo otevřel dveře a zatímco já už se lekla, že je to sestra, kterou přivábilo hlasité pípání monitoru, se mezi dveřmi objevil plyšový lední medvídek, který v tlapkách držel malinkaté červené srdíčko.

Moc děkuju za každičký komentář, co mi zde zanecháte :-)

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 42. kapitola: