Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 40. kapitola

10.12.2018 (14:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1186×

40. kapitola

Bella

Brzy ráno mě probudilo cinkání nádobí z kuchyně. Nebyla jsem zvyklá na pohyb dalších lidí v místnosti, kde spím, protože u mě v bytě byly návštěvy jen zřídka kdy. Jenže tady u Blackových je to holt jinak.

Původně jsem měla v plánu ubytovat se v hotelu s ohledem na to, jak to teď mezi mnou a Jacobem vypadá, ale Billy nedal jinak, než že zůstanu v pokoji Tess. Vždycky, když jsem sem přijela, vystačila jsem si s pohovkou, ale tentokrát jsem se tu zdržela o mnoho déle, než obyčejně a situace se změnila.

Od Tessiny nehody uplynulo už několik týdnů a my jsme spolu s Jacobem nepromluvili ani jediné slůvko. Po pravdě netuším, jestli to bylo mnou, nebo jím, ale bylo to tak. Beztak celé dny kmital okolo servisu a Tess. Noci pak trávil výhradně na hlídkách. Zajímalo by mě, jak to zvládá. Já to totiž nechápu. Navíc spí jen asi tak dvě hodiny denně, takže vážně nechápu, jak to všechno dokáže a kde na to bere energii. Já jí totiž zrovna moc nemám…

Domluvila jsem se s Billym, že převezmu veškeré jejich starosti o chod domácnosti, takže celé ráno vařím, uklízím a vyřizuji telefonní hovory z práce. Odpoledne pak přebírám pomyslnou směnu po Jacobovi, jelikož se zřejmě opravdu nechceme setkávat. Pokaždé, když skončily návštěvy, jela jsem rovnou sem a úplně znavená upadla do peřin.

Ale i když jsem byla unavená prakticky neustále, trápily mě myšlenky na Rachell. Ani ji, ani Cullenovy jsem totiž nepotkala. No, Cullenovým bych se nejspíš stejně vyhýbala, ale oni to tak nějak udělali za mě, a to mi vadilo. Myslela jsem si totiž, že si zasloužím rozhodnout se sama, zda je chci ještě někdy v životě vidět, či nikoliv. A co se Rachell týká – tak strašně ráda bych ji poznala, ale na druhou stranu si připadám nějaká zabrzděná, protože nedokážu sebrat odvahu si s ní promluvit. Bojím se toho. Jsem prostě srab, jinak to nevidím.

Zkoušela jsem znovu usnout, ale nějak se mi to nedařilo, a tak jsem vstala. Už jsem si odvykla na místní chladné počasí, a tak jsem si musela opatřit velkou spoustu dek, protože mé lehké saténové košilky jsou tu krajně nedostatečné a v ničem jiném už doma vlastně ani nespím.

Stáhla jsem si z dveří od skříně osušku a vzala si sebou i své hygienické potřeby a čisté oblečeni. Aniž bych se podívala, kdo že to tam v kuchyni tak chrastí nádobím, proklouzla jsem do koupelny a dala si pořádnou teplou sprchu. Umyla si i hlavu, vyčistila si zuby a lehce se nalíčila. Dříve jsem to nedělala, ale s přibývajícím věkem jsem to shledala jako nutnost. Ne, že bych si připadala stará, scvrklá a vrásčitá – vlastně jsem vypadala stále stejně – jen jsem tak nějak doufala, že ve svém věku už budu někde jinde.

Žiji svou prací a mé známosti nestojí ani za zmínku. Můj osobní život pro mě vždy byla jen Tess a nikdo jiný, a i tu jsem vídávala pouze o velkých prázdninách…

Nikdy bych nevěřila tomu, že si v obyčejných džínech a upnuté kostkované košili laděné do bledě růžové barvy, budu připadat divně. V práci obvykle nosím lodičky, šedé kostýmky a sáčka s kalhotami či sukní a vlasy si stáčím do složitých pevně utažených uzlů, abych vypadala přísně a získala si vážnost, která mi díky mladistvému vzhledu chybí. Občas si mě dokonce pletou s praktikantkami, a to je vážně ponižující. Na mé práci mi záleží. Dělám ji svědomitě a zakládám si na tom, že jsem ve svém oboru skutečně dobrá, a proto mě to tak uráží.

Dala jsem si do uší kruhové náušnice a na krk si připnula zlatý medailonek, který byl úplně stejný, jako ten, který patřil Tess. Byl jen o něco menší a místo fotek v něm byly vyryty naše jména. Možná bych ho měla nechat vyrobit i pro Rachell – přemítala jsem v duchu, zatímco jsem ho žmoulala v prstech, jenže bůh ví, jestli by o to vůbec stála.

Vím, jaké to je být součástí rodiny Cullenových. Jsou svým způsobem nakažliví. Každý den je pro ně zábava. Nikdy se s nimi nenudíte, protože Emmett neustále něco vymýšlí. Jediným problémem je, že právě proto, že vím, jak skvělí umějí být a jak lákavá pro mě samotnou kdysi bývala představa, že bych někdy mohla patřit mezi ně, jsem si v porovnání s nimi připadala nicotná.

Ano, kdysi jsem o tom opravdu snila, že budu jednou z nich, ale teď už ne. Stejně jako už dávno nesním o Edwardovi a po tom, co udělal, už ani nikdy nebudu…

Nezapírám, že jsem si na něj čas od času vzpomněla. Zažili jsme toho spolu spoustu dobrého, ale i když je teď znovu tady, je to už jiné. I když, jedna věc se přeci jen oproti starým časům zase tak moc nezměnila. Přemýšlím o něm totiž skoro denně. Až na důvod. Ten se od mých středoškolských let hodně liší. Stále totiž nemůžu přijít na jediný důvod, proč by mi provedl něco tak ohavného. Je to zkrátka neodpustitelné a Jacob? To je totéž, jen v bledě modrém. Milovala jsem je oba dva a teď zkrátka nechápu, jak jsem mohla být tak strašně tupá. Vždyť oni si vůbec nezasloužili, abych se kvůli nim trápila a utápěla se v pocitu viny.

Odhodlala jsem se konečně vyjít z koupelny. Své věci jsem si odložila zpátky do pokoje k Tess a vešla do kuchyně. Byl tam Jacob a právě snídal opečený toast. Vypadal zdrchaně a možná právě to mi dodalo odvahu si s ním konečně promluvit, než se probudí Billy.

Tiše jsem přistoupila ke kuchyňské lince, vytáhla si hrnek a nalila si do něj překapávanou kávu. Napila jsem se na posilněnou a posadila se ke stolu hned naproti Jacobovi. Ten mě u toho zaraženě pozoroval, jako by nevěděl, zda na mě vůbec smí promluvit a popřát mi alespoň dobré ráno, a takhle to bylo vlastně neustále…

„Jdeš dneska za Tess?“ začala jsem tedy já a přehodila si nohu přes nohu, což byl zvyk zažitý z nošení sukní.

„Nevím, jestli to stihnu. Mám nějakou práci v servisu, ale přemýšlel jsem, že za ní vezmu Mon. Už se dlouho neviděly a potom, co se stalo, si určitě mají co povídat.“

Mon? Zarazila jsem se zpočátku a zapátrala v paměti, odkud ji vlastně znám a proč o ní mluví. Á ano, Mon, už si vzpomínám. Milá dívka, kterou mi kdysi představila Tess. Vlastně její nejlepší kamarádka a taky vlkodlačice, která s nimi byla ten večer a částečně může za stav Tess, ale osobně jsem ji viděla jen párkrát, což o mně asi taky docela dost vypovídá. Zvláštní, že jsem si na ni vzpomněla teprve nyní. Holt můj mozek opravdu po ránu nespolupracuje, jak by měl.

„Jsi si jist, že je bezpečné brát ji za ní do nemocnice po tom, co se stalo?“ zapochybovala jsem.

„Ano, už je na tom o moc lépe, takže si nemyslím, že by něco hrozilo,“ nesouhlasil s mými obavami.

„Tak, když myslíš,“ ustoupila jsem nakonec, protože do záležitostí smečky se plést nehodlám a když říká, že je to bezpečné, pak má snad pravdu. „Nevíš náhodou něco o Rachell?“

„Párkrát jsem na ni narazil v nemocnici, ale nemluvil jsem s ní, proč?“

„A s Edwardem, nebo s někým od Cullenových, jo?“ vyptávala jsem se dál.

„Ne, jejich společnost právě nevyhledávám, jestli mi rozumíš,“ zabručel.

„Po pravdě, ani moc ne, Jakeu. Myslela jsem, že si ohromně rozumíte, když jste měli tak nutkavou potřebu se proti mně spolčovat,“ ušklíbla jsem se sarkasticky.

„Bello, ty přece víš, že…“ začal, ale zarazila jsem ho.

„Ne, nevím, Jakeu. Dřív možná, ale teď už ne a pokaždé, když si vzpomenu na to, že jsem tě milovala a důvěřovala ti natolik, že jsem ti svěřila svou malou sestru, mám chuť si dát pár facek.“

„Chápu,“ řekl jen a svěsil hlavu i ramena.

Tvářil se jako malý kluk, kterého někdo postavil na hanbu. Stále se ale nijak nehájil. Moc dobře si nejspíš uvědomoval, co provedl a přijímal svůj trest s neobyčejnou pokorou. Vážně bych si přála, abych se díky tomu cítila lépe, ale nebylo tomu tak. Takhle to prostě dál nepůjde…

„Musím odsud odjet,“ vyhrkla jsem.

„Co to říkáš?“ zarazil se.

„Už sem nepatřím a je chyba tvářit se, jakože jo. Nepředpokládám, že by se mnou Tess chtěla odjet do San Francisca, ale pokud jo, vezmu ji sebou. Nehodlám se tu dál přetvařovat. Stojí mě to až moc energie a úsilí, abych sebe samu přesvědčila, že se jednoho dne všechno spraví, protože nespraví. Vím o tom své. Můžeš stokrát doufat, že se věci zlepší, ale nikdy se nezlepší a cokoliv udělám je prostě špatně. Jsem nemožná. Vždycky jsem byla a už toho mám dost. Končím s tím vším. Končím s Forks a vším, co pro mě představuje. Odjedu odsud a už se tu neukážu,“ zařekla jsem se.

„To přece nemůžeš,“ namítal a díval se na mě s vystrašeným výrazem a vykulenýma očima.

„Můžu a udělám to. Pokud mě Tess bude chtít vidět, bude muset jet za mnou. Já už tu nevydržím. Dusím se tu. Ty, Edward… Proboha. Dva lidi, od kterých bych to čekala ze všeho nejméně. Je vážně neuvěřitelné, že jste mi něco takového provedli.“

„A co Rachell?“ nechápal.

Ztěžka jsem se nadechla, protože tohle byl skutečný problém, a hlavně jsem vážně nevěděla, co si s ní vlastně počnu.

„Nevím, Jakeu. Když bude chtít, tak se styku s ní samozřejmě nebráním, ale nebudu se o ni s Cullenovými přetahovat. To by ani nemělo smysl. Navíc, ona zřejmě nemá zájem mě nějak víc poznávat. Ví přece, kde jsem a nepřišla za mnou ani jedinkrát,“ posteskla jsem si.

„Ty za ní ale taky ne,“ namítl.

„Ale to je něco úplně jiného. Já přece nemůžu jenom tak nakráčet ke Cullenovým domů. Dost na tom, že jsem se nechala přemluvit k tomu, abych zůstala u vás. Tohle už není můj domov. Měla bych se vrátit tam, kam patřím. Navíc v práci už na mě tlačí. Mám tam rozděláno pár případů, a ne všechno můžu vyřídit po telefonu,“ vysypala jsem ze sebe další pádný argument jen, abych obhájila své zbabělé rozhodnutí.

„To jsou jenom výmluvy a ty to víš,“ obvinil mě a samozřejmě, že pravdu měl, ale co s tím mám asi tak dělat?

„Dobře, tak mi pověz, jak si to představuješ, hm? Mám se s Cullenovými handrkovat o Rachell? Žít tu s tebou a Tess pod jednou střechou? Tvářit se, že se nic nezměnilo a my jsme pořád kamarádi?“ vyzvala jsem ho už lehce hystericky, protože jsem vážně měla pocit, že se zblázním.

„Ty seš moje kamarádka,“ odporoval mi.

„To jistě,“ odfrkla jsem si pohrdavě.

„I když tomu nevěříš, je to tak,“ trval si stále na svém.

„Tady nejde o to, čemu věřím. Tvé činy mluví za vše a já to takhle nechci. Ještě dnes to řeknu Tess a jakmile ji doktoři propustí, tak odsud odjedu. Pokud vím, měli by ji pustit už tento týden, takže si už brzy oddechnete. Ty i Edward.“

„Jsem rád kvůli Tess, ale nechci abys odjela,“ řekl a poprvé, po velice dlouhé době mi zpříma pohlédl do očí. Ten pohled mě skoro bolel, ale přinutila jsem se neuhnout.

„Já musím, Jakeu. Nedokážu tu zůstat. Ne, po tom všem.“

„Děláš obrovskou chybu,“ upozornil mě.

„To lidi občas dělávají. Možná by ses s tím měl smířit,“ radila jsem mu, protože tohle nejsou jen planá slova. Já to skutečně udělám. Odjedu odsud a už se tu neukážu.

„Možná,“ připustil neochotně.

Očima jsem zkontrolovala čas na hodinách a uvědomila si, že už je dost pozdě a že bych se měla pomalu vydat za Tess, jestli chci zastihnout také doktora Newmana a promluvit si s ním o tom, kdy ji už konečně pustí z nemocnice. Ten den bude totiž zároveň i dnem mého odjezdu.

***

Od Blackových jsem odjela, aniž bych Jacobovi věnovala byť jen jediný pohled, natož další slovo. Myslím, že už jsem ze sebe dostala všechno, co sem chtěla. To, že totiž odjedu, mi připadalo jako jediné možné východisko, které uspokojí všechny.

Jistě, dalo by se to brát i tak, že utíkám a každý, kdo by to chtěl tvrdit, by měl pravdu. Jenže já už prostě nevěděla, jak dál. Připadala jsem si tu hrozně a chtěla jsem prostě pryč. Asi se opět projevuje to, jak velký srab vlastně jsem…

Vystoupila jsem z Jacobova auta, které mi zapůjčil, abych se mohla volně pohybovat po La Push a Forks a vydala se do nemocnice. Našla jsem příslušné patro a na recepci se zeptala na doktora Newmana, což byl ošetřující lékař Tess.

Sestra mě informovala, že právě probíhá vizita a že si na něj musím počkat. Co jiného mi tedy zbývalo, než se posadit na jednu z laviček na chodbě a čekat? Naštěstí jsem ale nemusela čekat dlouho, protože už jim zbývali asi jen dva nebo tři pokoje.

„Čekáte na mě?“ zeptal se doktor Newman poté, co ho na mě upozornila sestra z recepce.

„Ano, jsem Swanová, Isabella. Ehm, totiž Bella,“ zakoktala jsem se, protože dneska mu to opravdu slušelo.

Už dříve jsem si všimla, že je doktor Newman atraktivní muž, ale měla jsem jiné starosti, než se rozplývat, nad něčím sladkým úsměvem, krásnýma modrýma očima a vysokou postavou se svaly na rukou… Co to do háje kecám?! Vynadala jsem si v duchu.

„Jistě, vy jste sestra Tess, že?“ ujišťoval se.

„Hm, ano,“ dostala jsem ze sebe celá v rozpacích ze svých předchozích myšlenkových pochodů.

„Právě jsme u ní byli a vypadá to dobře. Pozítří bychom ji mohli propustit,“ informoval mě striktně profesionální tónem.

„Pozítří? Už? Vážně?“ divila jsem se místo toho, abych začala okamžitě jásat.

„Nemáte radost?“ podivil se zase on.

„Ne, totiž ano. Samozřejmě, že mám radost, to jen, že budu muset odjet zpátky do San Francisca a asi jsem nečekala, že když se to datum tak přiblíží, tak si uvědomím, že se mi odsud zase tak moc nechce,“ blábolila jsem.

„Žijete v San Franciscu?“ informoval se.

„Ano, pracuji jako sociální pracovnice a na stole se mi už kupí práce, která nepočká,“ vysvětlila jsem mu svou situaci.

„Vy jste sociální pracovnice? „ujišťoval se a asi ho to opravdu zaujalo.

„Jo,“ potvrdila jsem inteligentně.

„Víte, právě mě napadlo, že bych vás mohl někdy pozvat na kávu, než odsud odjedete,“ vypadlo z něj a já na něj zůstala jen nechápavě civět.

Vážně právě řekl to, co si myslím, že řekl?

Nevěděla jsem, co mu na to mám říci a vlastně jsem momentálně ani netušila, kde mám hlasivky a jak se používají. Naštěstí, nebo možná naneštěstí nás někdo přerušil dřív, než jsem mohla začít vypadat jako úplná nána.

To vyrušení způsobil jeho pager, který se hlasitě rozdrnčel a pan doktor Newman se mi rychle omluvil a už běžel chodbou pryč.

Zůstala jsem tam stát s otevřenou pusou a stále ještě neschopná jediného slova, či myšlenky…

Nyní by mě zajímali vaše názory. Má Bella odjet, či zůstat? Jak byste se na jejím místě zachovali vy? A co na tohle její rozhodnutí asi řeknou děvčata? Odjedou s ní, nebo nechají věci tak jak jsou? Prosím komentujte, moc ráda si vaše odpovědi přečtu. 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 40. kapitola: