Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 39. kapitola

03.12.2018 (14:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1100×

39. kapitola

Tess

Byla jsem uvězněná v temnotě, ze které jsem se prostě nedokázala vymotat. Ta temnota se na mě lepila jako nějaká popínavá rostlina, a ne a ne mě pustit ze svých spárů. Nemohla jsem se samou hrůzou pohnout, chtělo se mi křičet, ale ta temnota mi vnikla do úst a umlčela mě. Stejně tak mé marné pokusy o osvobození, ale z ničeho nic se kolem mě rozzářilo bílé světlo a pročíslo onu temnotu kolem mě.

Temnota se stáhla do ústraní a já se rozběhla směrem ke světlu. Bylo tak blízko…

Už jsem se ho mohla téměř dotknout, ale cestu mi zastoupily dvě záhadně vyhlížející postavy. Zastavila jsem se jen několik kroků před nimi, chtěla jim pohlédnout do tváře, ale to světlo bylo tak jasné, že se mi před očima utvořily mžitky a částečně mě oslepily.

Zmateně jsem mrkala abych je zahnala, a nakonec se mi to i povedlo. Tedy alespoň částečně. Zahleděla jsem se jim do tváří a téměř okamžitě je poznala.

Byli to totiž moji rodiče.

Mám na ně sice jen pár krátkých a velmi rozmazaných vzpomínek ze svého dětství, které jsem si vždy chránila jako oko v hlavě, ale znala jsem je především jako tváře z medailonku od Belly. Prostě jsem věděla, že jsou to oni. Cítila jsem to.

„Mami? Tati?“ vzlykla jsem tázavě a oni jenom lehce a s úsměvem přikývli. 

Byla jsem ráda, že je vidím, ale ta skutečnost, že je vidím může znamenat jen jedinou věc…

„Jsem mrtvá?“ otázala jsem se.

„Ne, nejsi,“ řekli oba ve stejnou chvíli, což je přimělo k tomu, aby si hned na to vyměnili úsměvné pohledy.

„Ale vy ano,“ vzlykla jsem nešťastně, protože mně na rozdíl od nich do smíchu moc nebylo.

„Ano,“ řekl už jen otec, protože matka si mě v tu chvíli jen smutně a s lítostí prohlížela.

„Tohle se mi zdá, že? Vy tady ve skutečnosti nejste,“ dovtípila jsem se.

„Ne tak docela, ale to není důležité. Hlavní je, že ještě nepřišel tvůj čas. Vrať se zpátky,“ nabádal mě.

„Ale kam?“ nechápala jsem zpočátku.

„Ty přeci víš, že tu ještě nemáš být,“ připojila se k otci už i matka a já se cítila jako by mě vyháněli, což bolelo.

„Prosím, neposílejte mě zpátky do té strašlivé temnoty,“ žádala jsem je se vzrůstajícími obavami, že po mně budou chtít právě to.

„Už musíš jít,“ prohlásili oba dva nekompromisně.

„Ale já nechci jít pryč. Chci být s vámi,“ odporovala jsem jim.

„To nejde,“ řekl táta a pohladil mě po tváři.

„Jsme na tebe moc pyšní. Na vás na všechny,“ řekla máma za doprovodu souhlasného přikyvování mého táty. 

Najednou se všechno kolem nás zase rozzářilo, a to světlo mě prudce uhodilo do očí a naprosto je oslepilo. Cítila jsem se zvláštně, skoro jako bych padala z velké výšky, zavřela jsem oči, protože jsem se bála. Když jsem ale dopadla, tam, kam jsem dopadnout měla, znovu jsem je otevřela.

Tajemné světlo, děsivá temnota, ale i moji rodiče, to všechno bylo náhle pryč. Místo toho jsem uviděla rozesmátou, ale zároveň uplakanou tvář Belly, své sestry.

Slyšela jsem pípající přístroje, které zřejmě odrážely můj srdeční rytmus. Byl o něco rychlejší, než by asi měl být, ale to nevadilo. Cítila jsem a vnímala všechno okolo sebe a už to byl zřejmě pokrok. Ne-li vyložený zázrak, protože – jak jinak bych mohla vidět své rodiče, kdybych nebyla na prahu smrti?

„Tess, zlato. Jak ti je?“ vyptávala se Bella.

„Já… Já nevím. Myslela jsem… Asi jsem právě viděla… Ne to nic, asi se mi to jen zdálo,“ blekotala jsem a měla pocit, že kdybych jim to pověděla, nejspíš by to nepochopili, anebo bych je vylekala ještě víc, než už jsou, a to by nebylo dobré.

„Dobře, hlavně se uklidni,“ žádala mě.

„Co se vlastně stalo a co tady děláš?“ vyptávala jsem se jí, očima zmateně těkala po místnosti a pokoušela si marně vybavit, jak jsem se tu vlastně ocitla já sama. 

„No,“ zaváhala Bella na okamžik a krátce kmitla pohledem k jakémusi muži v doktorském plášti stojícímu opodál mé postele. „Uhodila ses do hlavy a pak... Měli jsme o tebe takový strach, holčičko moje. Když se ti zastavilo srdce, myslela jsem, že…“

V mysli se mi pomalu začínalo všechno vracet. Byla jsem s Mon a ona se přeměnila přímo před mýma očima. Odstrčila mě od sebe a já… Praštila jsem se. Přesně jak Bella říkala, i když šlo zřejmě o víc než jen poranění hlavy, ale na tom nezáleží, protože když k tomu došlo, nebyla jsem s ní sama.

„Kde je Rachell?“ chtěla jsem vědět okamžitě, protože jsem si vzpomněla také na to, že než jsem ztratila vědomí, tam nejen byla s námi, ale hlavně to s ní také nevypadalo právě nejlíp.

Vlastně jsem si ani neuvědomovala, že Bella o ní neví, nebo alespoň nevěděla, a tak bych se jí na ni zřejmě neměla vyptávat, ale moje hlava nepracovala správně. Ne jako obvykle. Všechno bylo jakoby pomalejší a taky mnohem obtížnější...

„Jsem v pořádku a u tebe,“ řekla Rachell náhle a přistoupila k mému lůžku, aby mě chytila za ruku.

„To je dobře,“ povzdechla jsem si a pokusila se posadit. Ten doktor mě ale zarazil a zatlačil zpátky do lůžka s tím, že mě nejprve musí prohlédnout.

Neprotestovala jsem, a tak začal. Nejprve mi baterkou svítil do očí, ptal se mě na různé věci, jako třeba jaký je rok a co si pamatuji jako poslední. Dokonce se mě ptal, jakou barvu má pomeranč a co je větší, jestli mravenec anebo slon. Připadalo mi to absurdní, ale dělala jsem všechno, co mi řekl.

Když mi zkontroloval nohy a proklepal mi je takovým tím malým kladívkem, tak svou sérii testů zakončil. Zřejmě byl s výsledky spokojen, protože se usmíval.

„Jak je na tom?“ ptala se ho Bella rozechvělým hlasem plným obav.

„Samozřejmě budeme muset ještě provést nějaké interní vyšetření, ale všechno se zdá v pořádku. Myslím, že její celkový zdravotní stav je velice příznivý. Vzhledem k okolnostem reaguje velice dobře. Když všechno půjde, jak má, za pár týdnů ji máte doma.“

„Týdnů?“ zaúpěla jsem.

„Ano. Ale pokud budou vaše výsledky příznivé, je pravděpodobné, že vás propustíme i dříve,“ řekl doktor, pousmál se a s tím, že nás nyní nechá na chvilku o samotě, odešel.

„Co Jacob s Mon?“ vyptávala jsem se dál a tentokrát už jsem se na to skutečně posadila. Celé tělo mě bolelo, ale nebylo zbytí, musela jsem se přemoct.

„No, o Mon nic nevím, zlato, a Jacoba sem nechtějí pustit, protože oficiálně není tvůj příbuzný, ale neboj. Určitě za tebou oba přijdou hned, jakmile to lékaři dovolí,“ ujišťovala mě Bella.

„Jacob možná i dřív, protože je jako šílený,“ zasmála se Rachell. „Bella ho sem na chvíli propašovala, ale teď už se jí to asi nepovede. Budou tě totiž pozorovat a ani my tu nesmíme být.“

„Jak to, že sem pustili tebe?“ divila jsem se.

„Nepotřebují papír, aby pochopili, že jsme sestry. Na to jsme si až moc podobné.“

„Hm, to asi jo,“ souhlasila jsem a pohlédla na své ruce. „Mrzí mě, že jsem ti neřekla o Rachell, Bello. Ale všechno to šlo tak rychle a po telefonu mi to přišlo takový divný…“

„Proto jsi chtěla, abych přijela?“ zeptala se, aniž by mi cokoli vyčítala.

Přikývla jsem, protože jsem se bála, že kdybych něco řekla, selhal by mi hlas z toho citového vypětí.

„Zlobíš se?“ pípla jsem po chvíli přeci jen.

„O tom si promluvíme později. Teď je hlavně důležité, abys byla v klidu a uzdravila se. Tohle může počkat,“ řekla a bylo na ní vidět, že se o tom opravdu nechce moc bavit.

Vůbec mi připadala taková smutná a celkově zdrchaná. Zajímalo mě, co se tady dělo, když jsem byla mimo. Edward s Jacobem si to asi vypijí, tedy pokud už se tak nestalo, ale to by mi snad řekly, ne?

„Jacob to vážně věděl?“ zeptala jsem se tedy váhavě, přestože jsem nevěděla jistě, zda chci znát odpověď.

Bella na mě jen lítostivě pohlédla a z oka jí ukápla osamělá slza. Sledovala jsem, jak jí stéká dolů po tváři a pochopila jsem to. Došlo mi, že odpověď na mou otázku je ano, věděl to.

Zhluboka jsem se nadechla, až mě to zabolelo a pohlédla ven z okna. I mně se totiž chtělo začít plakat, ale teď na to nebyla vhodná chvíle a jak řekla Bella a koneckonců i sám pan doktor, musím se snažit být v klidu. Nyní je skutečně hlavní, abych se uzdravila. Všechny ty problémy na mě beztak počkají.

„Můžu spát?“ optala jsem se, protože jsem toužila po tom být chvilku o samotě. Zdřímnout si a nechat to všechno zase na chvíli odplout někam daleko.

„Jistě, necháme tě tu. Stejně bychom se měly jet vyspat a převléknout,“ řekla Bella směrem k Rachell, která se už-už nadechovala k protestům, ale nakonec tak neučinila.

„Máš pravdu,“ uznala, ale bylo vidět, že se na návrat do vily Cullenových opravdu netěší.

„Běž říci ostatním, co říkal doktor,“ požádala ji Bella a ona ji bez řečí poslechla. Naposledy mi stiskla ruku a skutečně odešla kamsi za dveře.

„Jsem ráda, že už jsi v pořádku. Tak strašně jsem se o tebe bála, a to všechno okolo…“ selhal jí hlas.

„Viděla jsem naše rodiče,“ vyhrkla jsem náhle a zcela bez rozmyslu.

„Co?“ nechápala.

„Viděla jsem je, já… mluvila jsem s nimi. Aspoň myslím, že to tak bylo,“ znejistěla jsem.

„Lidé v narkóze vidí divné věci,“ dostala ze sebe Bella přiškrceně s pohledem upřeným kamsi do neznáma a slzami v očích.

To byla pravda, ale i tak jsem měla dojem, že to zcela nevysvětluje to, co jsem prožila. Jistě, že se mi to mohlo jen zdát, ale něco mi říkalo, že to tak není. Připadala jsem si jinak. Tak nějak zvláštně…

„Dobrou noc, Tess,“ rozloučila se a chystala se bez dalšího slova odejít, ale to jsem nechtěla. Potřebovala jsem jí říct to, co zcela jistě ona potřebovala slyšet úplně stejně jako já.

„Říkali, že jsou na nás hrdí,“ vyhrkla jsem rychle, aby neodešla dříve, než jí to povím.

Zastavila se s rukou na klice od dveří. Všimla jsem si, jak pevně zatíná víčka, aby zastavila nový příval slz valících se z očí. Nepodívala se na mě, ani nic neřekla, i když jsem na to čekala, což určitě věděla. Pouze se zhluboka nadechla, ztěžka polkla a jemně přikývla. Hned na to odsud ale odešla. Mrzelo mě to, ale zároveň jsem ji chápala. Sama nevím, jak bych na něco takového reagovala já… 

 Tak jak? Líbilo se? Ano, či ne? :-)

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 39. kapitola: