Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 34. kapitola

20.07.2018 (10:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 994×

34. kapitola

Rachell

Ztrácela jsem povědomí o tom, co se kolem mě děje, nebo jak dlouho už tu vlastně sama sedím a čekám, aniž bych pořádně věděla na co. Byla jsem zkrátka plně pohlcená svými niterními úvahami a myšlenkovými pochody, dokud mě ovšem někdo nevyrušil.

„Rachell, prober se,“ požádala mě Alice.

„Co?“ zamumlala jsem zmateně.

„Přijela jsem tě vyzvednout.“

„Ty?“ divila jsem se.

„No, Edward si myslel, že by se ti hodila chvilka s někým jiným,“ oznámila mi a její hlas postrádal obvyklou dávku radosti.

„To měl pravdu, ale já nechci být jen tak s někým. Chci být s Tess. Vezmeš mě za ní do nemocnice?“ poprosila jsem ji.

„Chápu a klidně tě tam sama zavezu, ale nejdřív se musíš umýt a upravit se. Kdyby tě doktoři uviděli takhle, a ještě ke všemu sjetou, asi by to nevypadalo nejlíp.“ 

„Máš pravdu,“ uznala jsem, protože jsem na sobě ještě stále měla ty roztrhané šaty obalené prachem a krví.

„Máš několik modřin, ale to bude dobré,“ konstatovala a pomohla mi vstát a dostat se do jejího auta.

Když jsem se uviděla ve zpětném zrcátku, nemohla jsem uvěřit, že tohle jsem skutečně já. Rozšířené zorničky, špinavé tváře, rozcuchané a slepené vlasy. Modřiny na zápěstí, a to jsem na tom ještě byla dobře v porovnání s Tess, která ležela v nemocnici, a to všechno jenom proto, že jsem se zachovala nezodpovědně… 

Alice rychle oběhla auto a nasedla si za volant. Cestou ale ještě sebrala ze země mou kabelku, protože se značkovými věcmi se prý takhle nezachází. Pak už ale konečně nastartovala a my se vydaly pryč z tohohle proklatého místa.

***

„Vážně si myslíš, že jsme tak hrozní?“ otázala se mě Alice cestou, protože už jí Edward zřejmě o všem řekl.

„Ne, jste hodnější než většina lidí, co znám. Jen si nemyslím, že je možné, aby upíři vychovali člověka a nenechalo to na něm žádné stopy. A tvrdit mi, že je celá má rodina mrtvá asi taky nebylo to nejlepší.“ 

„Chtěla bys, aby tě raději vychovávali vlkodlaci? Strašně smrdí, to mi věř,“ poznamenala.

„Nevšimla jsem si a nevím, jak všichni vlkodlaci, ale Jacob se zdá fajn.“

„Jo, on s tím zatajováním nikdy moc nesouhlasil stejně jako já, ale bál se, že přijde o Tess a poté, co se do ní otisknul, by ho to nejspíš zabilo,“ sdělila mi.

„Už tenkrát? Byla přece ještě malá?“ divila jsem se.

„Jo, jenže přesně takhle otisky fungují, víš? Milovat a ctít za všech okolností. Nikdo a nic není důležitější, než štěstí a život toho druhého. Občas se stává, že je tu jistý věkový rozdíl, ale tak, jak ta osoba stárne, vyvíjí se a formuje i pouto mezi nimi.“

„Chceš říct, že je to vždy vzájemné?“ otázala jsem se.

„Vlastně nevím. Edward se o otisky kdysi dost zajímal, ale já moc ne. Stejně jako o vlky jako takový,“ ušklíbla se.

„Je to stejně silné jako upíří láska?“ zajímalo mě.

„Podle Jaspera ano,“ řekla a zahnula s autem k našemu domu.

„Proč mám pocit, že Jacob s Edwardem spolu mají nějaké nevyřízené účty a že to není jenom kvůli mně a Tess?“ zeptala jsem se konečně na to, co se mi honilo hlavou od chvíle, kdy jsem je viděla spolu.

„Dávná historie, do které ti ale vážně nic není.“ Tím zřejmě považovala tohle téma za uzavřené, ale já se tak snadno nezdávám…

***

Celá rozklepaná zimou a tíhou předchozích událostí jsem vystoupila z Alicina žlutého Porsche a namířila si to po úzkém kamenném chodníčku do domu. Sotva jsem ale otevřela dveře, už mi kolem krku visela Esmé a starostlivě si mě k sobě tiskla. Zřejmě jí ještě nikdo nevysvětlil, co se vlastně stalo.

„Jsi v pořádku?“ vzlykala s úlevou.

„Jo. Já jo,“ potvrdila jsem. „Ale Tess není.“

S těmito slovy jsem ji od sebe velice necitelně odstrčila. Nechala se, protože na mě zůstala jen překvapeně koukat.

„Jo, vím o ní,“ řekla jsem dříve, nežli se mohla začít vyptávat a vydala jsem se k sobě do pokoje. Alice jí to určitě mezitím vysvětlí a já nesmím ztrácet čas.

***

Vysvlékla jsem se ze špinavého oblečení a vstoupila do sprchového koutu. Neměla jsem ani ten nejmenší zájem válet se ve vaně, zatímco Tess dost možná bojuje o život.

Za normálních okolností by mě nejspíš teplý proud vody dopadající na mou kůži udělal dobře a já bych byla naprosto uvolněná, ovšem dnes tomu tak nebylo. Byla jsem napjatá jako struna a cítila jsem to v každém záhybu svého těla.

Raději jsem se šla usušit hned, jakmile jsem uznala, že všechen ten prach, špína a kouř už jsou pryč. Musela jsem umýt i vlasy, abych z nich dostala pachové pozůstatky baru a vyčistit si chrup, aby z něj nikdo necítil alkohol více, nežli bude nutné.

Na sebe jsem si oblékla obyčejné džíny a bílý rolák s dlouhými rukávy, pod kterým mi sice prosvítala černá podprsenka, ale co na tom záleží. Už chci být u Tess a neřešit tyhle malichernosti…

***

Sešla jsem po schodech dolů do obývacího pokoje, kde ke mně okamžitě přispěchala Alice, zatímco Esmé byla kdesi v kuchyni a volala Carlisleovi.

„Odvezeš mě, jak jsi mi slíbila?“ naléhala jsem na ni.

„Jistě, ale nejdřív by tě měl vidět Carlisle.“

„Nic mi není. Byla by to jen ztráta času, čekat na něj, než se vrátí domů z noční a vyšetří mě. A jet za ním je už tuplovaná blbost. Chci do Forks. Hned,“ trvala jsem si na svém umanutě.

„Tak jo, ale necháš se vyšetřit tam,“ nehodlala ustoupit ani ona.

„To jako, aby všichni věděli, že jsem se sjela?“ ušklíbla jsem se. „Bylo to poprvé, ale vážně nestojím o tu ostudu. Dost na tom, že to viděla Michelle s holkami.“ I když, co je mi vlastně do nich?

„Dobře, ale určitě jsi v pořádku?“ ujišťovala se.

„Ano, to jsem. Můžeme už jet?“ zeptala jsem se netrpělivě.

„Jistě,“ řekla jen a vydaly jsme se společně nazpět do jejího auta.

***

Cesta mi připadala přímo nekonečně dlouhá, a přitom to do Forks nebylo zase tak daleko. Byla jsem nervózní a bála jsem se. Co když tam dorazíme a zjistíme, že Tess umřela? Ne, na to nesmím myslet. Určitě bych nepřežila vědomí, že se jí něco stalo jenom kvůli mé lehkovážnosti…

„Bude Tess v pořádku?“ odhodlala jsem se konečně zeptat.

„Já to nevím, Rachell,“ přiznala Alice bezradně.

„Jak to? Já myslela, že víš všechno,“ ušklíbla jsem se, ale byla jsem z toho jejího přiznání zmatená.

„Jo, ale ne, když se do toho montují vlkodlaci. Nevidím jejich budoucnost,“ vysvětlovala mi.

„Ale Tess není vlkodlak,“ odporovala jsem jí.

„To nevadí. Její život je s nimi natolik propojený, že to prostě nelze. Mrzí mě to,“ řekla a pokusila se mě pohladit po rameni, zatímco s autem parkovala u Forkské nemocnice.

„Jo, to by mělo,“ zabručela jsem, vysmekla se jí a vystoupila z auta, aniž by auto pořádně zastavila.

„Rachell, počkej,“ volala za mnou Alice, ale to už jsem byla na půl cesty do nemocniční budovy a na její volání jsem nereagovala. „Tak stůj, slyšíš?“ naléhala a konečně mě doběhla. Uchopila mě za ramena a přinutila mě podívat se jí do očí. „Kdybych mohla něco udělat, cokoliv. Neváhala bych,“ snažila se mě přesvědčit.

Zajímalo mě, jestli mi lže, anebo mluví pravdu, ale obávám se, že si to nemám, jak ověřit. Jedno ale vím celkem jistě. Nevěřím jim. Už ne.

„Chci jít za Tess,“ řekla jsem tak mrazivým tónem, že mě okamžitě pustila a pohlédla na mě, jako by mě viděla poprvé v životě.

Trochu mě to zabolelo, že se na mě takhle dívá skoro každý, ale oni si to po tom všem nejspíš i zasloužili. Alespoň podle mě. 

***

V nemocniční čekárně, kam mě Alice zavedla, už byl Jacob, Edward a k mému obrovskému překvapení také Emmett s Rosalie.

„Co tady děláte?“ chtěla jsem vědět okamžitě.

„No, my…,“ začala koktat Rosalie, která zřejmě poprvé ve své existenci ztratila řeč.

„Volal jsem jim,“ řekl jen Edward a vyhýbal se pohledu na mě.

Nedivím se mu. Taky jsem neměla ani tu nejmenší chuť se na něj dívat. Vlastně mi bylo dost nepříjemné, že jsou tady. Tess nebyla jejich věc. Neměli s ní nic společného.

Trucovitě jsem se tedy posadila vedle Jacoba, kterého jsem jako jediného ještě jakž takž uznávala. Vypadal příšerně, ale to se koneckonců dalo čekat. Dokonce se zdálo, že ani nezaregistroval mou přítomnost.

„Jak na tom vlastně je?“ vyslovila jsem svou otázku, aniž bych ji směřovala na někoho konkrétního. Bylo mi jedno, kdo mi odpoví. Hlavně, že mi vůbec odpoví.

„Ještě nám nic neřekli, ale má na hlavě velkou tržnou ránu, zatím nemůžou vyloučit ani vnitřní zranění a ztratila hodně krve. Teď ji vyšetřují a dávají transfúzi, pravděpodobně bude nutná operace. A možná nejen jedna,“ sdělil mi Edward s pohledem upřeným kamsi do rohu, kde mé lidské oči absolutně nic neviděly, ale ty jeho možná ano.

„Aha,“ řekla jsem jen a pohlédla na Jacoba.

Nevím, co mě k tomu vedlo, koneckonců to pro mě byl naprosto cizí člověk, ale choval se ke mně moc mile a já mu to chtěla nějak oplatit. Obzvláště teď, když vypadal, že to nese hůř než já. Emmett mě ale předběhl.

„Koukám, že se nám moc nepodařilo, aby o sobě nevěděly,“ ušklíbl se Edwardovým směrem.

Nevím, jestli to měl v plánu říci nějak tiše, ale nepodařilo se mu to a já to slyšela. Střelila jsem po něm vražedným pohledem a kdyby teď neexistovaly mnohem důležitější problémy k řešení, pravděpodobně bych na něj začala ječet.

Měla jsem hlavu jako pátrací balon a připadala jsem si jako papiňák, který co nevidět vybouchne a všechno okolo sebe srovná se zemí. To samozřejmě nebylo možné, ale už mi vážně šíleně lezli na nervy.

„Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se raději Jacoba a snažila se opět uklidnit a získat si vnitřní rovnováhu.

„Ne,“ přiznal. „To zoufalství mě sžírá zaživa. Všechno ve mně vře, vyčítám si, že jsem ji nedokázal ochránit, kdybych si jí víc všímal a sledoval ji, tohle se dost možná vůbec nemuselo stát. A Tess by teď mohla být zdravá.“

„Vím, jak se cítíš. Stále mám pocit, že musím něco udělat, nějak jí pomoct, protože jinak asi zešílím,“ povzdechla jsem si.

„Problém je ale v tom, že se nedá dělat absolutně nic než čekat,“ prohlásil rezignovaně.

„Já vím,“ potvrdila jsem přikývnutím. „Přesto to ale nijak nepomáhá.“

Chudák Jacob. Všechno, úplně všechno, si vyčítal. Všichni ale věděli, že to není jeho chyba. Byla totiž moje. Možná za to mohl náš sdílený pocit viny, nebo strach o Tess, ale naprosto spontánně jsem ho objala. Zpočátku se napjal a ani já se necítila úplně příjemně, ale pak jako bychom v tom skutečně nalezli nějakou tu útěchu. Tím spíš, že na nás Cullenovi koukali, jako by jim měli co nevidět vypadnout oči z důlků…

 Moc děkuju za komentáře, pokud se mi tedy rozhodnete nějaké věnovat. Vaše chloe

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 34. kapitola: