Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 30. kapitola

08.07.2018 (10:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 969×

30. kapitola

Rachell 

Tak a bylo to tady. Poslední zvonění a také konec vyučování. Nedávala jsem na sobě to nadšení příliš znát, ale rozhodně jsem nadšená byla. A to dokonce moc.

Rychle jsem si posbírala všechny věci z lavice a nacpala je do brašny. Když jsem měla všechno sbalené, vystřelila jsem ze třídy jako namydlený blesk. Dokonce jsem málem vrazila do Michelle, které právě skončila angličtina.

„Dávej pozor,“ zprdla mě. 

„Promiň,“ broukla jsem omluvně. „Co anglina?“

„To víš, autoři jsou pořád mrtví, takže děsná zívačka,“ zabrblala.

„Hm,“ zamručela jsem souhlasně a dostala nápad, se kterým jsem se hodlala pochlubit hezky za tepla. „Co kdybys jela s námi rovnou ke mně?“ navrhla jsem jí.

„K vám? A to bych jako mohla?“ zeptala se nejistě, protože jsme k nám moc často nechodily, a to ze zjevných důvodů.

„No jasně, teda pokud by ti nevadilo, že se nejdřív stavíme na těch nákupech. Už jsem to slíbila Esmé.“

„V pohodě,“ řekla a už na ní bylo vidět, jak moc nadšená z toho vlastně je.

Jsem si téměř stoprocentně jistá, že takhle to Cullenovi pochopí spíš, když bude Michelle neustále se mnou. Nedostanou totiž příležitost mě odmítnout, natož mi zakázat, abych tam dnes večer šla.

„Dobrej tah,“ ohodnotil to Edward, když jsem si to k němu společně s Michelle namířila.

Nijak jsem to nekomentovala, jen jsem mu nahlas přetlumočila to, na čem jsme se už dávno dohodly a nasedla si do auta. Když jsem viděla, jak se Michelle hrne dopředu, nechala jsem ji. Co jsem taky mohla dělat jiného, že?

***

Nákupní centrum bylo nedaleko odsud, a tak nám to nezabralo ani pět minut. Mnohem horší bylo najít všechno ze seznamu, který nám Esmé napsala na kousek papíru. Jasně, Edward to měl v hlavě uložené, ale já se do něj musela neustále dívat a hledat, kde co je, poněvadž jsem tu byla poprvé od té doby, co tu bydlíme.

Edward neustále pobíhal po obchodě a vracel se s plnou náručí potravin, zatímco já jsem za tu dobu stihla jen pár kousků. Michelle po něm neustále toužebně pokukovala a několikrát se pokusila o flirt, ale nevypadalo to, že by se chytil. Spíš koukal, abychom odsud co nejdříve vypadli. 

Dokonce mě ani nenechal dojít si vybrat snídaňové kukuřičné lupínky, které pro mě představovaly takřka nutnost. Jenže můj stupidní lidský mozek na ně zapomněl a teď už jsme dávno byli v úplně jiné části obchodu.

„Neblázni, Edwarde. Nemůžeme odsud odjet a nemít lupínky. Běž je najít, když tam nechceš pustit mě. Potřebuju je, protože jinak nebudu mít co k snídani a ta je, jak jistě víš, základ dne. No tak, prosím,“ škemrala jsem a udělala na něj psí oči, které vždycky zaberou. 

Chtěla jsem být chvilku o samotě s Michelle a ty lupínky byly skvělá záminka. Edward tedy přikývl a s nesouhlasným výrazem se tam vydal.

„Máš ho dobře vycvičeného,“ zasmála se tomu. „Už chybí jen, abys mu řekla aport.“

„On ví, že když to bude nutné, tak si to stejně vydupu. Je lepší mi moc neodporovat,“ naparovala jsem se.

„Hustý,“ řekla jen a s obdivem na mě shlížela. 

„Ale nemyslíš, že už to s tím flirtováním trošku přeháníš?“ otázala jsem se jí.

„No a co. On je atraktivní kluk a já zase atraktivní holka. Jsme mladí, nezadaní a kdyby nebyl tak nesmělý, jistě bychom našli i spoustu společných témat k hovoru a taky…“

Její povídání se mi v uších po chvíli změnilo na pouhopouhé bla, bla, bla a když chvíli nedávala pozor a dál si vesele vykračovala vpřed, aniž by vnímala, že ji už dávno nenásleduji, zahnula jsem do nejbližší uličky a ztratila se jí z dohledu úplně.

Vzpomněla jsem si také, že jsem Edwardovi neřekla, jakou značku těch cereálií vlastně chci. Možná to v mých myšlenkách vyčetl, ale jistotu jsem mít nemohla. Raději jsem se za ním vydala, abych na něj dohlédla, jenže jsem se krapet zasekla v uličce se slanými chipsy.

Nějaké dvě ženské se tam dohadovaly, jaká že příchuť pro ně bude vhodnější a co mají jejich děti nejraději. Tyhle debaty jsem nesnášela. Vlastně děti celkově mi nic neříkaly. Pravděpodobně jsem se narodila bez mateřského instinktu, ale možná jsem na to byla jen ještě moc mladá a tohle všechno se dostaví až časem. No nevím, ale už se vidím, jak svému budoucímu manželovi a dětem vysvětluji, že moji opatrovníci jsou upíři. Fakt k popukání…

Konečně jsem Edwarda našla v uličce s ovocnými džusy a překvapivě u něj byla i Michelle, což se mi vůbec nelíbilo. Komu by se taky líbilo, že tady takhle schůzují člověku za zády…

„Hej, já myslela, že chvátáme,“ upozornila jsem na sebe a s košíkem si to namířila přímo k nim.

Edward tam stál jako opařený s krabicí cereálií v rukou, zatímco Michelle rozhořčeně lapala po dechu.

„No věřil bys tomu?“ ptala se ho právě. „Ta holka je tak drzá,“ rozčilovala se.

„Tak povíte mi už, co se tady stalo?“ vyzvídala jsem.

„Támhle je ta holka, co je ti tak strašně podobná,“ zvolala, načež sebou Edward trhl a bylo vidět, že by jí nejraději teď hned vyrval jazyk z pusy.

„Která?“ zeptala jsem se s předstíraným zájmem.

„Támhleta.“ Ukázala na dívku stojící zády k nám v těsných džínsech, se světlými vlasy v culíku. Stála vedle vysokého tmavovlasého kluka s rudou kůží.

Edward si mě pozorně prohlížel a čekal, co já na to. K mé úlevě se ti dva mezitím od nás rychle vzdalovali.

„Zase jsem si tě s ní spletla a nebyla jsem sama, že jo, Edwarde?“ hledala u něj zastání.

„Ale prosím vás. Vždyť vůbec nevypadá jako já,“ vysmála jsem se jim. „A krom toho, jste snad padlí na hlavu, ne? Vždyť ta holka má o dost světlejší vlasy, než já a v culíku. A k tomu všemu má na sobě kalhoty. Je zjevný, že to nejsem já.“

„No, to jo, ale víš ten obličej… Jste fakt stejný. Pojď za ní a uvidíš,“ naléhala a zřejmě mi chtěla dokázat pravdivost svých slov.

„Přece nebudu obtěžovat cizí lidi jenom kvůli tomu, abych se podívala, jestli mi náhodou není podobná. Je to blbost, zapomeň na ni. Navíc toho musíme ještě spoustu nakoupit. Mám pořádný hlad a v takovém případě mám chuť toho nakoupit spoustu,“ prohlásila jsem a vydala se na druhý konec obchodu, než šla Tess.

Musím ale říci, že vidět Edwardův výraz stálo fakt za to. Může vůbec upír dostat mrtvici? Asi ne, ale určitě by to v jeho případě stálo za uvážení. Rozhodně tak totiž vypadal… 

Bezmyšlenkovitě jsem házela do košíku jednotlivé potraviny a jedním uchem poslouchala, jak mi Michelle vypravuje cosi o nějakém trapasu na Oskarech, který předvedla Jennifer Lawrence, když sebou sekla na schodech. Pochopila jsem to tak, že ta holka je zkrátka děsná smolařka, ale jako herečku ji mám celkem ráda, takže rozhodně nejsem z těch, co by se jí kvůli tomu smáli.

Přemýšlela jsem o hloupostech, ale to bylo lepší, než myslet na Tess…

Sotva jsem uznala, že máme všechno, nedal Edward jinak, než že hned musíme k pokladnám a jet domů. Možná nás měl jen dost, ale spíš bych to viděla tak, že nechce, abychom tu na ně zase narazili. 

***

Michelle opět nedala jinak, než že si sedne dopředu vedle Edwarda. I když se mi to nelíbilo, nic jsem nenamítala. Jen nechť si chlapec užije…

Posadila jsem se dozadu a většinu cesty se jen snažila nesmát, protože Michelle prováděla samé psí kusy. Samozřejmě nemohla tušit, že Edward umí číst myšlenky, a tak ty její rádoby bezděčné pohledy a triky vyšly vniveč. Vyhrnovala si sukni, aby vynikly její dlouhé nohy a o tom, co si prováděla s výstřihem raději nemluvím. Edward ale celou cestu upřeně hleděl před sebe a ignoroval ji i její pokusy o navázání rozhovoru. Udělala jsem totéž a pozorovala z okna míhající se krajinu.

***

U našeho domu jsme byli za chvíli, protože Edward opravdu usilovně šlapal na pedály. Pravděpodobně už chtěl mít Michelle z krku, protože ke konci cesty už byla natolik odvážná, že ho lechtala na rameni, což přes to své šedivé sako téměř necítil, ale moc dobře vím, jak moc ho to obtěžovalo a taky vím, že Michelle trpěl jenom kvůli mně.

Postupně jsme si vystoupili z auta a jelikož moc dobře vím, že Edward všechny ty tašky mile rád odnosí sám, šly jsme s Michelle rovnou do domu.

Nejprve jsem si potřebovala promluvit s Esmé, takže jsem Michelle nasměrovala do kuchyně. Ta byla z velikosti našeho domu úplně vyplesklá, ostatně jako vždy, když se u nás ocitla. I já jsem se občas obávala, že se tu ztratím, takže jsem se vůbec nedivila, že se mě držela jako klíště.

Esmé byla v kuchyni a právě mi připravovala něco k jídlu. Ráda bych řekla, co to bylo, ale v této velice chaotické fázi se to dalo velmi špatně rozeznat. S úsměvem k nám zvedla tvář od připravované zeleniny a čekala s čím se vytasíme my. 

„Zdravím, paní Cullenová,“ usmála se na ni Michelle zdvořile. 

„Ahoj, holky. Dáte si něco k jídlu?“ starala se hned.

„Ani ne. My jen jdeme ke mně. Chceme si vybrat nějaké oblečení na večer. Víš, když nám to minule neklaplo, chtěly bychom jít večer na ten koncert, co se koná u Tří sumců. Můžu?“ 

Esmé se nejprve zarazila. Nezdálo se, že se jí ten nápad příliš zamlouvá, ale tak zase mě nemohla vyloženě odmítnout – alespoň ne před Michelle. Navíc mě viděla po dlouhé době se opět usmívat. Co na tom, že ten úsměv nebyl zase tak upřímný, jak se dělal. Hrozně mi záleželo na tom, abych směla večer jít. Nemůžu se dočkat, až si užiji trochu té holčičí legrace bez jejich neustálého dohledu. 

Prosebně jsem sepjala ruce a hleděla na ni s prosebným výrazem. I Michelle mě s poťouchlým výrazem napodobila a přihřála tak mnou uvařenou polívčičku. 

„Tak jo, ale zítra jdete do školy, tak do devíti doma,“ řekla nakonec Esmé. 

„Jasně, ale ten koncert začíná v devět,“ namítala okamžitě Michelle. „Krom toho, já i ostatní smíme do půlnoci.“

„Ale to-,“ snažila se něco namítnout. 

„Esmé, prosím,“ škemrala jsem.

„Tak teda do půlnoci, ale ani o minutu déle,“ svolila nakonec. 

„Díky,“ zajásala jsem. 

S Michelle jsme si o sebe tleskly rukama a spiklenecky na sebe mrkly, ale pak už jsme se rozběhly po schodech ke mně do pokoje.

„Tohle tvé království mě snad nikdy nepřestane udivovat,“ prohlásila hned, jak jsme vešly a flákla sebou do mé postele.

„Jo, je to tu skvělý,“ uznala jsem. 

Co se věcí týká, nedalo se Cullenovým vyčítat vůbec nic. Vždycky mě jimi zahrnovali. Vždy jsem měla to nejnovější a nejmodernější, a to platilo od ponožek po elektroniku. Jenže to přeci není všechno…

Když jsem byla v rezervaci a viděla, jak tam Tess žije, má první reakce byla dosti povrchní. To uznávám. Ale když jsme se pak vzájemně poznaly blíž, došlo mi, že i když nemá drahé věci a vlastně ani netuší, kdo je Mark Jacobs a ostatní módní návrháři, nic jí nechybí. Je šťastná a spokojená i bez všech těchhle věcí. I já bývala kdysi šťastná, ale mé štěstí nikdy nebylo úplné…

„Ten Edward je vážně miláček. Dokonalý džentlmen. Sice se to už dneska moc nenosí, ale je to milé, nemyslíš?“ básnila už zase. 

„Hm,“ zamručela jsem.

Co jiného jsem jí na to taky měla říct? Jo, taky jsem z něj úplně vyplesklá? To asi těžko.

„Mohli bychom o něm nemluvit?“ požádala jsem ji.

„To žárlíš, nebo co?“ nechápala mou příkrost a neochotu se o něm neustále bavit.

„Edward je můj bratr, proč bych měla žárlit?“ nechápala jsem, ale jen na oko, protože jsem věděla přesně, jak to myslí. Jenže, i kdyby to tak bylo, ona by byla ta poslední, komu bych to přiznala.

„Znělo to tak,“ trvala si umanutě na svém.

„A jak by ti bylo, kdybys stále dokola poslouchala, jak je tvůj bratr dokonalý a sexy?“ 

„No jo no,“ uznala. „Ale stejně je to škoda. Proč s nikým nechodí?“

„Ani nevím a nic mi do toho přeci není. On se mi taky neplete do milostného života,“ zamumlala jsem.

„Jakého že života?“ zasmála se. „Vždyť ty žádný nemáš.“

„Hm,“ zamručela jsem otráveně a raději ji nasměrovala směrem ke své naprané šatně.

***

Prohrabovaly jsme se společně mým šatníkem a vybíraly vhodné oblečení na večer. Poslouchaly jsme u toho písničky z hitparády a měly jsme to pořádně nahlas. Až jsem se skoro divila, že se nám dům neotřásá v základech. Nebo, že si na nás ještě nikdo nestěžuje. Cullenovým současná hudba nic moc neříkala a neměli rádi, když mi to takhle řvalo. Kvůli Michelle to ale zřejmě strpěli. Pro jednou… 

Sedla jsem si na postel, prsty vnořila do útrob kosmetického kufříku a nanesla si na obličej make-up. Použila jsem výraznější líčení, než jsem zvyklá. Činilo mě to starší, ale to mi v žádném případě nevadilo. Aspoň si budu moct dát nějaký ten drink…

I Michelle už finišovala s úpravami svého zevnějšku, když se před domem ozval zvuk klaksonu.

Laura vždycky troubila, aby dala najevo, že je tu, protože Cullenovi nepovažovali za nutné mít na dveřích zvonek.

Ještě že Laura už je tady, protože další přednášku na téma Edward je tááák dokonalý, bych už od Michelle nemusela vydržet a zdálo se, že se k ní opět schyluje. Mohly mi ale už rupnout nervy a já bych ji mohla uškrtit. Edward je totiž tak trochu můj a o takovou nánu jako je Michelle, by snad ani okem nezavadil. No, alespoň v to vážně doufám…

Na téhle povídce se mi asi nejvíce líbí právě to, jak se příběhy Tess a Rachell navzájem prolínají. Jak každá řeší tutéž situaci jinak a že to, že jedna ze scény odejde ještě neznamená, že příběh končí, neboť všechno má rub i líc a v neposlední řadě také dohru. Nevím, možná se mnou nesouhlasíte a přijde vám to zdvojování pohledů nuda, ale pro mě osobně to byla na téhle povídce ta největší výzva, protože sladit tempo vyprávění a některé události popsat z pohledu dvou tak odlišných charakterů jako je Tess a Rachell, nebo naopak Jacob a Edward jako na začátku, je neskutečně obtížné, ale jak doufám, zvládla jsem to relativně se ctí. Nebo to bych si aspoň ráda myslela, ale vzhledem k prakticky nulovým odezvám na jednotlivé kapitoly si občas říkám, že je to asi úplná mizérie... :-( škoda, ale i tak mám já osobně tuhle povídku hrozně ráda. Hlavně díky spolupráci s Mokas, které vděčím za základy příběhu jako takového. Odvedla totiž tu nejtěžší práci :-) 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 30. kapitola: