Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 20. kapitola

01.06.2018 (10:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1143×

20. kapitola

Edward

A bylo to tady. Den, kterého se obávala celá naše rodina. Rachell sice zatím nevěděla o Tess ani o Belle, ale vzhledem k tomu, že už na sebe několikrát málem narazily, byla to jen otázka čau, než to zjistí. Rád bych řekl, že jsme se všichni prostě sbalili a odstěhovali se někam jinam, ale na to jsme si až moc uvědomovali, že tahle škola je pro Rachell mnohem víc než jen znalosti. Potřebuje své vrstevníky a tady už má určité zázemí. I když si stále stěžovala na zimu, nedostali bychom ji odtud ani heverem.

A to bylo dobře. Tedy, alespoň pro ni. Pro nás byla tahle situace mnohem obtížnější, ale to všechno jen proto, že jsme věděli něco, co ona ne.

Tak strašně jsem se bál, že na to jednoho dne přijde a opustí nás. Jacob měl totiž pravdu, my nejsme její skutečná rodina a krev není voda. Kdyby se dozvěděla pravdu, asi by ji to k Belle a jejímu dvojčeti táhlo mnohem víc než k rodině upírů.

Nechtěl jsem a nemohl jsem si připouštět, že by se mohlo stát, že nás jednoho dne opustí, protože i když je to neuvěřitelné, já se do ní pravděpodobně zamiloval. Nevím kdy se to stalo a ani jak, ale bylo to tak. Cítil jsem to pokaždé, když si odešla sednout do mého Volva. Byl jsem rád, že šla do mého auta, a ne třeba do Emmettova. Asi jsem za tím hledal víc, než bylo, ale nemohl jsem si pomoct.

Mé city k Rachell byly jiné než ty, které jsem kdysi choval k Belle. Nebyly tak hladové, ani strhující. Vloudily se mi do srdce, aniž bych si to byl uvědomoval, ale byly o to reálnější. Bella pro mě byla vždycky jako sen, ve který jsem si ani netroufal doufat. Myslel jsem, že si ji nezasloužím a po pravdě - nezasloužil.

Byl jsem ale rozhodnutý jí o svých citech neříct. Ničemu by to nepomohlo a ona je přesto všechno člověk. Má právo na vlastní život, na děti a všechno to, co k životu patří. I Bella tomu nakonec dala přednost, tak v čem by měla být Rachell jiná? Koneckonců, jsou si tak podobné. Za tu podobu vděčí především jejich čokoládovým očím. I když ty Rachelliny nebyly tak tmavé a záhadné, byly o to hezčí. Znal jsem Rachell dokonale a na to jsem jí ani nemusel číst myšlenky, ale samozřejmě jsem byl rád, že mohu.

Kdybych někdy jen na okamžik uvěřil, že ke mně cítí něco víc než jen sourozeneckou lásku, pravděpodobně bych se jí se svými city svěřil, ale já jsem takový důvod neměl a pravděpodobně ho mít ani nikdy nebudu.

Ale to už hodně odbočuji, hlavní důvodem mé nervozity byla Tess. Její sestra, dvojče, které si jenom tak volně běhá po Cashall a podle Alice vypadá na chlup stejně, jako naše Rachell.

Tohle je zkrátka nutné pořešit hned a s kým jiným bychom o tom měli mluvit než s Jacobem Blackem. Neměl radost, když jsem mu zavolal, ale se schůzkou souhlasil.

„Jdeš pozdě,“ vyštěkl Jake, když jsem dorazil na místo určení.

„Čekal jsem, až Rachell usne,“ řekl jsem omluvně.

„Cože? Vy ji ještě uspáváte?“ zasmál se.

„Jasně, že ne, ale nechtěl jsem, aby se zbytečně vyptávala.“

„Dobrá, nechme to tedy být. Co budeme dělat? Proč jste se sem vůbec vraceli?“ zavrčel podrážděně.

„Nevraceli jsme se sem. Bydlíme teď v Cashall,“ opravil jsem ho.

„Aha, no, tak to je teda vážně rozdíl,“ ušklíbl se.

„Co na to říct, jsou tu pro nás ideální podmínky, ale přišli jsme v míru,“ ujistil jsem ho.

„Jo, to je vidět, ale co po mně ještě vlastně chcete?“ nechápal stále.

„Chci vědět, kdo je Margareth Simonsová,“ dostal jsem ze sebe to, co mě už několik měsíců užíralo, ale nemohl jsem se na to Rachell jen tak zeptat, protože jsem o tom jejich setkání údajně vůbec nevěděl.

„Aha a proč?“

„Zdá se, že ve městě narazila na Rachell a spletla si ji s vaší Tess,“ objasnil jsem to, co Rachell naštěstí nikdy nenapadlo.

„Ach, ano. Já vím, kdo to je,“ uvědomil si po krátkém zamyšlení. „Je to manželka toho řidiče, který Tess tenkrát zachránil. Byla se u něj před nějakým časem vyptávat na tu nehodu. Prý nebyla právě přátelská.“

„Jo, to sedí,“ ušklíbl jsem se.

„No, ale co my s tím máme společného?“ chtěl vědět.

„Chci, abys Tess za každou cenu zabránil jezdit do Cashall,“ vybalil jsem to na něj.

„Asi tě zklamu, Edwarde, ale Tess je už dost velká a neříká mi o všem co dělá a pokud puberťačce něco zakážeš, můžeš vzít jed na to, že potom začne pátrat po důvodu toho zákazu a na just se tam rozjede. Obzvláště pak Tess. Jsem rád, že už pustila z hlavy tu svou teorii, že Rachell žije. Nehodlám čeřit vody tím, že jí z ničeho nic něco zakážu, když jediný, koho v Cashall zná, je právě onen řidič a jeho rodina. To by trklo i dítě.“

„Dobře, tak ale – pokud se o něčem takovém dozvíš, dej nám alespoň vědět, jo?“ požádal jsem ho, protože v tom svém proslovu měl pravdu. Zase.

Víc štvát by mě už evidentně nemohl… 

„Dobře,“ souhlasil nakonec, ale bylo vědět, že ze spolupráce se mnou není vůbec nadšený.

„Jakže se vlastně začala zajímat o tu nehodu? A proč si myslí, že Rachell žije?“ vyptával jsem se, protože mi to zkrátka nedalo.

„Protože si tě pamatuje,“ odpověděl prostě.

„Taky má ty přihlouplé sny?“ podivil jsem se.

„Přihlouplé? Pro tebe jsou vzpomínky na smrt rodičů přihlouplé?“ Nemohl uvěřit vlastním uším.

„Nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo,“ hájil jsem se, ale nemělo to cenu. On už si na mě udělal obrázek už hodně dávno.

„Navíc jí ten řidič v podstatě potvrdil to, co ve svých snech vídávala a sice, vyrvanou sedačku. To, že neviděl žádné další dítě tomu taky moc nepomohlo.“

„Jo, to chápu, ale nejsou na to důkazy,“ řekl jsem a považoval jeho výtky za bezpředmětné.

„Ne, ale důvodů k pochybnostem má dost a jestli tě někdy uvidí, nemysli si, že jí to nedojde,“ upozornil mě.

„Asi nejsi jediný, kdo by si měl dávat bacha,“ zamumlal jsem si spíš pro sebe.

„Ne, to opravdu ne,“ potvrdil. „Chceš ještě něco?“

„Ne, snad jen. Jak se mají?“ Vím, že bych se na to neměl ptát, ale prostě mi to nedalo. Navíc Alice se na to jistě bude ptát až se vrátím.

„Řekl bych, že dobře,“ odpověděl mi, ale dával si dobrý pozor, aby přitom ani na okamžik nepomyslel na Bellu, či Tess.

Nechtěl, abych o nich cokoliv věděl, tedy víc, než už vím nyní…

„V pořádku. Chápu,“ vzdal jsem to, když jsem pochopil, že mu opravdu neunikne ani jediná myšlenka na ni.

No ano, zajímala mě hlavně Bella. Už jsem ji nemiloval, ale kdysi pro mě znamenala tolik, že mě prostě zajímá, jakým směrem se její život ubírá dál.

„Vaše číslo mám, kdyby něco, tak se ozvu, ale pokud se jednoho dne mají setkat, tak tomu ani ty, ani já, nedokážeme zabránit. A to si pamatuj,“ mudroval.

„Ty jsi mi samé moudro najednou. Věříš i na osud? Zajímavé,“ konstatoval jsem.

„To, čemu věřím je jen moje věc,“ odsekl, proměnil se ve vlka a rozběhl se pryč.

„Jak myslíš, Jacobe Blacku, jak myslíš…“

Uvidíme, jak to všechno bude, ale jedno je jisté, budeme muset držet Rachell co nejdál od Tess a naopak. Zkrátka uděláme vše pro to, aby se už znovu nikdy nepotkaly.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 20. kapitola: