Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 13. kapitola

19.02.2016 (19:15) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1748×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

13. kapitola

Tess

Ráno jsem se probudila docela brzy a plná energie. Vzala jsem si své věci a vešla do koupelny, kde jsem provedla ranní hygienu a všeobecnou úpravu svého zevnějšku, což znamenalo především smotání vlasů do barevného skřipce.

Pro svůj první den na střední škole jsem zvolila krásné džínsy, modrý top bez rukávů a úplně nové proužkované návleky na ruce od Belly. Samozřejmě jsem nezapomněla ani na své zbrusu nové světle modré conversky.

Všechny své školní potřeby už jsem měla připravené ve svém béžovém batohu od Jaka a mohla jsem tedy vyrazit do školy.

Jake i strejda už stáli nastoupení v kuchyni, aby mi popřáli nádherný první den školy a předali mi papírový sáček se svačinou. Tedy, to první nakonec udělal jen strejda, protože Jacob se nezmohl na slovo. Jen na mě koukal, jako kdybych byla nějaký svatý obrázek nebo rovnou střed vesmíru. Prostě hrůza…

Nerada bývám středem pozornosti, takže jsem měla v plánu se co nejdříve zdekovat. Dala jsem strejdovi a Jacobovi pusu na tvář a i když nevím, zda ji Jacob vůbec zaregistroval, jsem vyrazila ke svému kolu a do školy.

***

Když jsem se konečně ocitla před školou, málem se mi srdce zastavilo. Byla to malinká, navenek dosti ošklivá a zanedbaná budova kolem, které jsem jezdívala poměrně často, ale nikdy jsem jí nevěnovala přílišnou pozornost.

„Tak, teď je čas se pochlapit, milá Tess,“ domlouvala jsem si a s nově nabytým odhodláním vešla do budovy.

Zvenku tahle budova možná nebyla nic moc, vnitřek byl ale krásný. Všechno tu bylo nové, ale i tak si to zachovávalo jakýsi náznak tradičnosti a to bylo vážně milé. Hned jsem si tu připadala o něco lépe.

Vstupní hala se hemžila novými i starými studenty, kteří se mačkali u nástěnek, kde bylo napsáno, kdo byl přiřazen do jaké třídy.

Opatrně jsem se prodírala davem a na jedné z vývěsek nalezla své jméno. Ano, Tess Swanová, první ročník, učebna devět, druhé patro…

Přitáhla jsem si batoh těsněji k tělu a použila ho jako brnění, abych se z toho mumraje dostala do bezpečí, jenže ono ani na schodech to nebyla žádná lebeda. Studenti do sebe navzájem strkali a neustále se mezi sebou hlasitě povídali a komentovali nováčky jako jsem já.

Vážně paráda, zase středem pozornosti, ušklíbla jsem se v duchu a pustila se do boje o svůj vlastní osobní prostor, který narušoval kde kdo. Nemluvě o tom, že mi někdo neustále šlapal na nohy a už mě to začínalo docela dost bolet…

Když jsem se konečně probojovala až do učebny s číslem devět zjistila jsem, že jsem tu sama. Ještě tu nikdo nebyl, což znamenalo, že jsem se sem probojovala jako jediná. Docela jsem ty lidi litovala, že ještě dole zápasí, ale byla jsem ráda, že si alespoň mohu vybrat to nejlepší místo k sezení.

Přemítala jsem, které místo by pro mě bylo nejvhodnější a nakonec jsem zvolila velice strategické místo v poslední lavici u okna. Posadila jsem se, vybalila si věci a čekala, zda ještě někdo přijde.

Zbytek třídy dorazil až těsně před zvoněním, ale lavice se zaplnily poměrně rychle, takže jsem ani neměla příležitost si prohlédnout své nové spolužáky, natož se porozhlédnout po nějaké známé tváři.

„Ahoj, jsem Monica Kesslerová, máš vedle sebe volno?“ otázala se snědá dívka, celá oděná v černém.

„Jo jasně, sedni si,“ pobídla jsem ji a ona se posadila. „Mimochodem, já jsem Tess. Swanová,“ dodala jsem.

„Swanová? To už jsem někde slyšela, počkej, nejsi náhodou ta chráněnka Blackových?“ otázala se.

„Jo to jsem já,“odpověděla jsem jí se značnými rozpaky, protože tady v La Push věděl o nehodě mých rodičů každý a většina z nich mě pro to měla za chudinku.

Dokonce se tu rozjela i halda pomluv na téma Bella. Prý se o mě odmítala postarat a tak to musel udělat Billy, ale to není žádná pravda. Bella mě zbožňuje, já prostě jen nechci žít v San Franciscu a opustit Blackovi.

„Hustý,“ zhodnotila to uznale, ale já byla moc vděčná, že do třídy právě vkročil muž ve středních letech v ošuntělém obleku. Nemusela jsem tudíž v tomhle rozhovoru nadále pokračovat.

„Dobrý den, žáci a žákyně. Jsem Váš třídní učitel. Robertson, jméno mé,“ představil se nám.

Dopodrobna nám vysvětlil, jak tady vlastně chodí, dal nám podepsat formuláře o poučení bezpečnosti, školní řád a také rozdal několik formulářů na volitelné předměty a seznam učebnic, které si bylo nutno ještě dokoupit.

Bože, to byla nuda, vůbec mě to nezajímalo a po pravdě řečeno, čekala jsem větší vzrůšo…

Po úvodním monologu našeho třídního jsme přišli na řadu my a každý o sobě měl říct pár slov a představit se tak ostatním. Přišla jsem na řadu mezi posledními a tak jsem sice měla čas si něco připravit, ale nenapadalo mě nic, co by už nepoužil někdo přede mnou.

Takže originální vážně nebudu, ale co na tom vlastně záleží?

„Tak se nám představte, slečno,“ řekl a já zkrátka neměla navybranou, musela jsem započít svůj představovací monolog.

„Jmenuje se Tess Swanová a ano, když jsem byla malá, moji rodiče zemřeli. Teď žiji u svého kmotra Billyho Blacka spolu s jeho synem Jacobem. A to je asi tak vše, co vám o sobě řeknu,“ prohlásila jsem a znovu se posadila.

Když se představili všichni, učitel nás už konečně pustil domů, což pro mě bylo něco jako vysvobození.

Nikdo netvrdil, že střední škola bude skvělá, ale ani mi nikdo neřekl, že hned první den dostanu nálepku nebohého sirotečka…

S mou spolužačkou Monicou jsme měly stejnou cestu, protože jsme sem obě dvě přijely na kole na rozdíl od ostatních, kteří vlastnili auto, nebo jednoduše přišli pěšky.

I když jsem ji zpočátku odsuzovala kvůli tomu, jak se hned vyptávala na moji rodinu, ukázalo se, že je docela fajn. Hlavně ale znala spoustu lidí, takže se k nám cestou připojili ještě Joshua, Peter, Sonja a Lukas.

Postupně se ale během cesty všichni zase odpojili a protože jsem z nich všech bydlela nejdál, zůstala jsem sama.

Nemohla jsem se dočkat, až budu doma a zřejmě jsem nebyla jediná, kdo se na můj návrat těšil, protože už z dálky jsem ve dveřích našeho domku zahlédla Billyho, jak na mě čeká.

„Tak jak bylo ve škole?“ začal se ihned vyptávat.

„Ale jo, dobrý. Mám pár nových známých a náš třídní je celkem pohodář, ale hrozně nudný pohodář,“ upřesnila jsem své předchozí tvrzení.

Billy se jen zasmál a nechal mě kolem sebe proklouznout dovnitř. Naštěstí nijak nekomentoval fakt, že jsem své kolo jen tak odhodila na trávník před domem místo abych ho způsobně zaparkovala v garáži.

Nesnídala jsem a tak jsem už umírala hlady. Vzala jsem si z lednice jogurt a zašla k sobě do pokoje, kde jsem sebou plácla na postel.

Vzala jsem do ruky svůj starý mobilní telefon, který jsem kdysi dostala od Billyho a vytočila jediné číslo, které v něm bylo uložené.

Asi je to k nevíře, ale celý svůj život jsem si vystačila s Blackovými, svou sestrou a vlčí smečkou. Ve škole jsem se nikdy s nikým moc nepřátelila a přiznávám, že to bylo hlavně proto, že jsem si dostatečně nevěřila ohledně Jacobova tajemství. Kdybych se někdy podřekla, asi by z toho byl pěkný malér a po tom všem, co pro mě udělali, jsem to nechtěla riskovat.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila jsem ji vesele. „Co děláš?“

„Ahoj, Tessy. Co dělám? No, uf… Právě jdu z práce a jsem vyřízená a natěšená zároveň,“ přiznala. „Tak spusť, jak bylo ve škole? Co učitelé, spolužáci? Doufám, že byli milí, protože jinak bych asi byla nucena…“

„Ne, dobrý, fakt. Trochu nuda, ale jinak dobrý,“ ujistila jsem ji, než mohla dokončit větu.

„Tak to jsem ráda, ale nelžeš mi takhle náhodou?“ vyzvídala, protože mě znala a moc dobře věděla, že jí nerada přidělávám starosti.

„No, trochu se mě dotklo, když jsem dostala nálepku sirotka,“ přiznala jsem.

„To víš, no. Tohle je prostě La Push. Je až s podivem, že tam všichni nevědí o Jacobově smečce, když se tam nic neutají. Navíc, tohle není žádným tajemstvím,“ dodala tentokrát už bez stopy humoru v hlase.

„Vždyť já vím. Říkal ti už Jacob, co jsem udělala?“ zeptala jsem se.

„Ne, co jsi udělala? Obrala Billyho o důchod během těch vašich sázek?“ hádala a už se zase smála.

„Ne, jela jsem do Cashall, abych si promluvila s řidičem toho kamionu, co tenkrát narazil do toho našeho auta a zjistila jsem, že je tu možnost, že…“

„Cože jsi udělala?“ přerušila mě a já jí tak nestihla říct to o Rachell, neznámém mladíkovi a vytrhnutém sedadle.

„No já,“ váhala jsem, zda mám pokračovat, protože zněla docela naštvaně.

„Tess, tos neměla. Ten muž za to nemohl a obtěžovat ho s tím… Co tě do vůbec napadlo? Myslela jsem, že jsme to už probíraly a že to chápeš? Byla to prostě nehoda.“

„Jo to mi taky řekl, ale…“

„Prosím, už o tom nebudeme mluvit. Nezlobím se, ale slib mi, že už za ním nikdy nepůjdeš,“ naléhala.

„Jo, slibuji,“ rezignovala jsem nakonec.

„Dobře, tak změňme téma,“ navrhla nakonec.

***

Prokecala jsem s Bellou skoro celé odpoledne a teprve poté jsem snědla ten svůj jogurt. Vadilo mi, že jsem Belle nemohla říci, co jsem zjistila, ale možná je to tak lepší. Dost na tom, že to stále vrtá hlavou mně. Nemusím přidělávat starosti ještě jí. Už tak jich má nejspíš dost.

Voláme si spolu často a každé prázdniny jezdíme spolu s Jakem k ní do San Francisca. Tráví tu s námi Vánoce a vždy pomáhá s organizací mých narozeninových oslav, ale nikdy jsem ji neviděla ve společnosti žádného muže. Ani se o žádném nikdy nezmínila.

Bella je atraktivní mladá žena a tak nevidím jediný důvod, proč by měla být stále svobodná. Jenže, mně je teprve patnáct a kdykoliv se jí na to zkouším zeptat, odpoví mi pouze, že jsem moc mladá a že bych tomu stejně nerozuměla, ale já vím jistě, že rozuměla. Kdyby tady žila, nejspíš bych se jí pokusila dohodit některého vlkodlaka, ale těch svobodných neustále ubývá.

Občas mi připadalo, že posledním nezadaným je ve smečce Jacob. On je na tom totiž úplně stejně jako Bella. Taky jsem ho nikdy neviděla v ženské společnosti. Teda kromě Leah, ale s tou byl vždy zázrak, když přežili den, aniž by se vzájemně nepohádali. A Emily samozřejmě, ale ta už patřila k Samovi.

A když už jsem u Jacoba, poté, co dorazil domů jen proto, aby se najedl a hned zas zmizel na vlčí hlídku, mě u večeře podrobil křížovému výslechu na téma škola. Co kluci, jaké jsou holky, a co třídní… pořád dokola. Už mě to začínalo pomalu unavovat, ale všechno jsem mu povyprávěla, přičemž se na mě spokojeně usmíval po celou tu dobu co jsem mluvila.

Jak mu ten jeho úsměv sluší, zasnila jsem se na okamžik, ale vzápětí se zase rychle probrala, protože si toho mého pokukování už pomalu začínal všímat.

Vlastně, mě právě teď napadlo, že i já bych se měla porozhlédnout po nějakém tom chlapci. Koneckonců, věk už na to mám, ne? Jenže já ani vlastně nevím, koho bych chtěla, nebo jaký je můj typ.

Měla jsem totiž tu smůlu, že jsem vyrůstala mezi samými chlapy a každého hned šoupla do škatulky kamarád. Je pro mě docela problém přimět se na kluky dívat jinak, než jako na potencionálního kamaráda.

„Mám já to ale těžký život,“ povzdychla jsem si a nenápadně se odebrala ke spánku.

Moc děkujeme za veškeré doopravy a komentáře, které se nám rozhodnete zanechat.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 13. kapitola: