Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 10. kapitola

28.10.2015 (20:45) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1840×

10. kapitola

Edward

Roky pomalu plynuly, a i když pro nás by to za normálních okolností nic neznamenalo, jelikož to byl jen zlomek času, který na tomto světě ještě strávíme, začali jsme si uvědomovat tu děsivou tíhu času.

Malá Rachell už nebyla malá. Byla z ní slečna, která už brzy nastoupí na střední školu. I když bychom ji moc rádi učili doma jako doposud, nešlo to. Nemohli jsme jí odepřít studentská léta a navíc se musela začít stýkat se svými vrstevníky, protože celý svůj dosavadní život prožila pouze s námi.

Z Forks jsme se přestěhovali na ostrov Esmé, kde jsme ji společnými silami vychovávali a učili. Až do teď.

Mně se to sice moc nezamlouvalo, ale Alice s Rosalie svolaly rodinou poradu a daly o tom hlasovat. Co víc říct, prostě mě přehlasovali, i když Emmett se k mému názoru přikláněl. Věřil totiž tomu, že není nic lepšího než trávit čas s ním. Musel ale držet basu s Rosalie, takže jsem v tom nakonec zůstal sám.

Chápal jsem jejich důvody, protože žít s námi na ostrově, odříznutá od zbytku světa, je sice skvělá představa pro nás, ale ne pro ni. My bychom ji tak měli jen pro sebe, ale podle Alice s Rose by to pro Rachell nebyl žádný život.

Když jsme se zeptali na názor Rachell, její stanovisko bylo jasné. Hrozně se těšila, což mě docela ranilo, ale je to její život a jen ona o něm má právo rozhodovat.

Dost na tom, že od Alice mám dnes a denně na talíři Bellu. Absolutně ji nechápu. Čtu jí sice myšlenky, ale fakticky nechápu, co tím sleduje. Akorát mi tím vždycky zkazí náladu…

Nevím proč, ale stále ji považovala za kamarádku a to, co jsem udělal, mi nemohla zapomenout. Dokonce se mnou téměř pět let v kuse nepromluvila, což bylo… No, na jednu stranu jsem měl klid, ale na druhou stranu mě to mrzelo. Přeci jen je to moje nejoblíbenější sestra a zároveň i nejlepší kamarádka.

A tak nastal den, kdy jsme zahájili další rodinou poradu, abychom si vybrali místo, kde budeme žít tentokrát. Ani jednomu z nás se nechtělo znovu na střední školu, ale Rachell se vážně strašně těšila a co bychom pro ni neudělali…

Bylo to vůbec poprvé, kdy se naší rodinné porady účastnila, koneckonců do toho přeci také měla co mluvit, ale do většiny těch míst, kam chtěla, jsme ji kvůli slunci bohužel vzít nemohli.

A my ji samozřejmě nechtěli pouštět na střední školu samotnou. Moc lokalit, kde bychom mohli vést relativně normální život, ale vážně nebylo…

Rozhodli jsme se tedy vrátit se do státu Washington, ale ne do Forks. Vybrali jsme si jiné malé městečko jménem Cashall, které je vzdálené necelou hodinku jízdy autem od Forks. Stejné podnebí a k mému nesmírnému potěšení i stejní sousedi…

Tím mám samozřejmě na mysli vlkodlaky. Hranice jejich území totiž vedla i tudy, ale s tím už nic nenaděláme.

Důležité bylo, že je tam dostatečně velká nemocnice pro Carlislea a střední škola se kterou byla spokojená Rachell.

Pořídili jsme si dům kousek za městem a týden před nástupem do školy se tam přestěhovali, abychom se dostatečně zabydleli. Byl to moc pěkný dům. Hodně se podobal našemu domu ve Forks, měl vlastní příjezdovou cestu a do města to bylo daleko tak akorát. Co se týká lidských sousedů, tak tam žádní nebyli a městečko Cashall mělo ještě méně obyvatel než Forks.

Esmé dalo spoustu práce nám všem vybavit pokoje, ale z nového domu jako takového měla ohromnou radost. Už si totiž dlouho žádný nepořídili, ale hlavní bylo, že se tu strašně moc líbilo Rachell a její pokoj byl něco jako architektonický skvost, na kterém jsme se podíleli všichni.

Rachell si tedy užívala poslední dny prázdnin a těšila se na novou školu. A když už jsme u té školy… Já jsem šel také do prvního ročníku, což jsem považoval za otřesné, ale zase jsem mohl být s Rachell a dávat na ni pozor, pokud si teda zvolí stejné předměty…

Alice s Jasperem půjdou do druhého a Rosalie s Emmettem do třetího, což znamená, že tam s námi budou už jen dva roky, ale aspoň něco, jak říkal Emmett, zatímco Rosalie pěnila, že přece ještě není tak stará.

Jak se dalo očekávat, jakmile jsme se ocitli poblíž vlkodlačí hranice, i když o nás vlkodlaci ještě nevěděli, Alice mě už zase začala otravovat, abych se sešel s Jacobem.

Tentokrát jsem ji ale poslal do háje rovnou. Pořád ještě mám v živé paměti, jak to mezi námi dopadlo posledně a fakt nestojím o přídavek…

Rachell

Dneska jsem vyspávala opravdu dlouho, ale prostě se mi z téhle krásně měkoučké a hlavně vyhřáté postele nechtělo.

Byla jsem ráda, že jsme se sem přestěhovali, ale zřejmě se mi zapomněli zmínit, že tu bude taková klendra. No, oni taky dost možná předpokládali, že mi to dojde, koneckonců Washington fakt není Brazílie…

Nakonec jsem se ale z postele přeci jen donutila vstát. Zamířila jsem rovnou do koupelny, abych se vysprchovala, už jsem to totiž docela potřebovala. Měla jsem jeden z těch svých divných snů. Nevím, co ty sny znamenaly, ani proč se mi zdávaly, ale ráda jsem je rozhodně neměla.

Svlékla jsem ze sebe saténovou noční košilku lososové barvy a vklouzla do sprchového koutu. Teplé kapky dopadaly na mou od slunce opálenou pokožku, která v těchto podmínkách opět začala blednout a já se postupně uvolňovala a zapomínala na sen, který se mi zdál.

Když jsem byla hotová, oblékla jsem si lososový župánek z hedvábí a z ručníku vytvořila turban, do kterého jsem skryla své světle hnědé, všemi směry trčící vlasy.

To zas bude bolet, až se budu chtít učesat. Určitě si jich zase vyrvu polovinu, ještěže jich mám tolik. Akorát, že si je musím složitě žehlit, aby vůbec k něčemu byly a já mohla vystrčit hlavu ven z baráku. Jinak si totiž pořád připadám neupraveně. Skoro jako Edward, i když ten mě asi přetrhne, jestli mě slyší, jakože určitě ano.

Vrátila jsem se k sobě do pokoje a oblékla si čisté spodní prádlo a plyšové papuče. Župánek jsem si nechala a s dalším oblíkáním se vůbec nezatěžovala. Zezdola se totiž linula úžasná vůně, na kterou můj žaludek okamžitě zareagoval.

Slepě jsem ji následovala dolů ze schodů a tam uviděla Esmé, jak něco kutí.

„Ahoj Esmé, co to vaříš? Voní to nádherně,“ pochválila  jsem ji a přistoupila k jídelnímu pultu.

„No, to, co máš nejraději, přece,“ řekla s úsměvem.

„Palačinky,“ povzdechla jsem si zasněně a mlsně se olízla.

„Jo, jo,“ pokývala potěšeně hlavou.

„Super, mám hlad jako vlk,“ radovala jsem se a můj žaludek souhlasně zakručel.

„Tak, tady to máš, ty náš malej vlčku,“ řekla a postavila přede mě plný talíř palačinek s kakaem a se šlehačkou.

Vypadalo to úžasně, takže jsem se chopila příboru a začala se ládovat.

„Necpi se tolik,“ káral mě Emmett, ale já ho ignorovala.

„Nebo to alespoň rozkousej, než to polkneš,“ radil mi Jasper a nedůvěřivě si měřil každé sousto, které se přiblížilo k mé puse.

„Nekoukejte se na mě, když jím,“ žádala jsem je s plnou pusou, takže mi asi nebylo moc rozumět, ale jsou upíři, ne? Tak by to asi měli zvládnout. „Je to divný.“

„Možná, ale nás to zvláštním způsobem fascinuje…“ pronesl, jako kdyby měl místo krve marijánu.

Zbožňuji svoji rodinu, ale někdy mi děsně lezou na nervy. Edward mi pořád vidí do hlavy, Alice zkoumá moji budoucnost, ale říct mi nechce nic, a Jasper? Ten pro změnu pořád koriguje moje emoce, aniž by se ho o to někdo prosil. Emmett je prostě číslo. Je s ním sranda, ale nikdy neví, kdy má přestat, jako třeba teď.

„Tak necháš mě, prosím, se normálně a hlavně v klidu najíst? Já vám do toho taky nekecám, když jste na lovu,“ ohradila jsem se, ale on toho zkoumání nenechal, dokud ho odtud neodtáhla Rose a nepřidala mu pár pohlavků od cesty.

„Tohle je normální domácí násilí,“ stěžoval si.

„Mlč, nebo ti ještě přidám,“ pohrozila mu a odvedla ho ven.

Jak říkám, jediní normální jsou tu Rose, Esmé a Carlisle…

Občas si mezi nimi připadám jako v nějakém panoptiku bláznů a když se zeptám, proč mě vlastně adoptovali, když jsem tak hrozně jiná než oni, tak jediné, co mi odpoví, je to, že jen mě jedinou stačili zachránit.

Zbytek mé rodiny zemřel při výbuchu auta. Máma, táta a sestra dvojče. Byli pryč, a i když se mi to snažila vynahradit jedna senzační, lehce bláznivá rodina upírů, nikdy to prostě nebylo dost.

Často na to myslím, hlavně po nocích, kdy se mi o tom osudném dni zdává. Přišla jsem o svou rodinu a nic a nikdo to nemůže změnit.

Nevybavuji si, co přesně se stalo, jsou to jen pocity. Strach, úzkost, bezmoc… Občas byly tyto pocity tak silné, že jsem se rozplakala. To už u mě ale vždy seděl Edward s Rose a objímali mě a utěšovali.

„Ach jo, posledních pár dní prázdnin. Asi se zblázním,“ povzdechla jsem si nevrle, ale byla jsem spíš nervózní než podrážděná.

Vstala jsem ze židle a odložila po sobě do dřezu špinavý talíř. Zahleděla jsem se přitom ven z okna. Ten les byl vážně překrásný. Byli jsme s Cullenovými na spoustě různých míst, ale takovýhle les jsem nikde jinde neviděla.

„Ale no tak, neměj strach. Určitě budeš oblíbená a budeš mít spoustu kamarádek, což mi ale připomíná, že musíme jet nakupovat,“ zauvažovala Alice nahlas, která jako jediná zareagovala na můj povzdech.

Myslím, že nemusím říkat, že do půl hodiny už jsem byla nasáčkovaná v autě a jelo se…

Moc prosíme o komentáře...

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 10. kapitola: